Dobrá, přisedl jsem si k ní, protože se mi líbila, a ano, všiml jsem si jí už z nástupiště. Seděla u okna proti směru jízdy, na klíně otevřenou knihu, dlouhé plavé vlasy jí padaly do obličeje. Kniha byla poměrně tlustá, obalená z knihovny a nejspíš beletrie, protože jsem zahlédl otevřenou stránku s dialogem. Útlá knížečka veršů by se k ní možná byla bývala hodila víc.
Sáhl jsem pro své vlastní čtení — naštěstí to byla Anna Kareninová, a ne nějaký suchý vědecký tlustospis o broucích, nebo, ještě hůř, o statistice — a zahleděl se do stránek. Přitom jsem ji občas po očku pozoroval a připadalo mi, že ona mě též. Zdála se mi zhruba mého věku. Před sebou měla na podlaze postavenou krosnu, která vypadala hodně plná a taky nejspíš hodně těžká.
Do odjezdu vlaku zbývalo ještě pár minut. Lidé nastupovali, procházeli chodbičkou a hledali volná místa. Doufal jsem, že už nikdo nepřesedne, nakonec jsem byl ale rád, protože dveře od kupé otevřel Čenda. Znám ho už roky, ještě z máničkovského období, i když on sám nikdy dlouhé vlasy neměl a vždycky zachovával poněkud konformní styl.
„Ahoj Radmile,” pozdravil mě. „Slyšel jsem, že jsi teď na škole v Praze, je to tak?”
„Jo, je.”
„Sem si říkal, že jsem tě skoro rok neviděl.”
„No jo, to bude tím. Dneska se jedu odstěhovat z koleje. Co ty?”
„Na návštěvu za matkou,” odpověděl.
„Aha.”
A dali jsme se do řeči. Probrali jsme už kde co a kdekoho, když v tom mě napadlo:
„Nevíš náhodou, kde bude dneska výluka?”
„Výluka? Ona má být výluka?”
„Jasně, jsou přece skoro pořád.”
„No já jsem o tom nic neslyšel,” prohlásil pochybovačně. „Jel jsem tu v poslední době často a vždycky bez problémů.”
„Ba ne,” vložila se do řeči naše spolucestující, „určitě bude, jsou vážně pořád.”
Měla samozřejmě pravdu, ve Veselí jsme museli přestoupit na autobusy. Myslel jsem, že je to naposledy, co se vidíme, tak jsem jí řekl „Neshledanou” a vyrazil chodbičkou za Čendou, směrem ke dveřím.
„Já jdu taky,” prohlásila a hodila si krosnu na záda.
Nevěděl jsem, jak to myslela — jako že jde taky na autobus, nebo jako že chce jít s námi? Autobusy stály za nádražní budovou a bylo jich docela málo. Vybral jsem jeden nízkopodlažní, který vypadal, jako že pojede první a nastoupil do něj, následován Čendou. Místa k sezení už byla obsazená, ale ve střední části vozu bylo poměrně prázdno, a tak jsme se postavili k oknu. Vtom jsem si všiml, že spolucestující z vlaku se prodírá k nám.
„Ty jí znáš?” zeptal se Čenda.
„Ne, nikdy jsem ji neviděl.”
Čenda pokrčil rameny.
„Já se vás budu držet,” konstatovala rázně, když shodila krosnu ze zad.
„Taky se stěhuješ z koleje?” zajímal se Čenda.
„Ne, já se stěhuju z intru, jsem ještě na střední.”
„Někde v Budějovicích?” zeptal jsem se.
„V Prachaticích, na střední pedagogický.”
„Fakt? A co z tebe bude?”
„To nevím.” Pokrčila rameny. „Možná učitelka v mateřské školce, ale asi spíš budu muset jít ještě někam dál.”
„A bydlíš v Praze?” zeptal se Čenda.
„Ne, v Táboře, vlastně ne úplně tam, bydlím ve —” jmenovala vesnici „to je kousek od Tábora.”
„Aha.”
„A jak se teda jmenujete?”
Představili jsme se. Zapomněl jsem říct, že Čenda se ve skutečnosti nejmenuje Čenda, jenom se mu tak říká. Ale to je vám vlastně jedno.
„Já jsem Zdislava — Zdíša.” Podala si s námi oběma ruce.
„Vážně?” divil jsem se. „Já jsem ještě nikdy žádnou Zdislavu nepotkal.”
„Já taky ne,” přidal se Čenda.
Zdíša jen pokrčila rameny.
„Jmenuješ se jako ta slavná abatyše, Zdislava odněkud.”
„Ona nebyla abatyše, jenom byla hrozně zbožná a podporovala klášter. Měla čtyři děti a zemřela, když jí bylo něco málo přes třicet.”
„Ach tak,” řekl jsem.
„Hele a co se dá vlastně dělat v těch Prachaticích?” ptal se Čenda. Je totiž znalec klubové scény. „Chodíte někam večer? Slyšel jsem, že je tam nějaká diskotéka — Hrozen se prý jmenuje.”
„Jasně, tam chodíme ve středu.” zasmála se.
„Proč zrovna ve středu?” zajímalo mě.
„Protože tam mají otevřeno jen ve středu a v pátek. Vždycky jen od šesti do desíti, ale to nevadí protože do desíti máme stejně vycházky.”
„A co jinak?” pokračoval Čenda.
„Jinak nic. Chodíme hodně běhat. A taky hodně spíme, skoro pořád. Je to fakt hrozná díra.”
„Takže se těšíš na prázdniny?”
„Určitě.”
„A co máš v plánu?”
„No vlastně celkem nic, budu pomáhat doma ve firmě?”
„Máte nějakou firmu? zeptal jsem se zase já.
„Máme zahradnictví.”
„Ty jo.”
Zasmála se.
„Prodáváte koupené kytky, nebo si je pěstujete?”
„Něco nakupujeme, něco pěstujeme, máme pole.”
„Vážně? A máte i traktor?”
„Jasně že jo,” smála se.
„A jakej máte traktor?” zajímal se Čenda.
„Zetor, to je snad jasný, ne?” řekl jsem.
„Máme Zetor 3320.”
„To je modrej nebo červenej?” nevšímal si mě Čenda.
„Červenej.”
„U nás na chalupě je družstvo, a ty si koupili samý John Deery. Prý se jim to vyplatí, protože hrozně málo žerou.”
Následovala z mého pohledu poněkud odborná diskuze. Z Čendy, přestože je účetní a tráví čas hlavně vymetáním klubů a diskoték, se vyklubal znalec traktorů. Dozvěděl jsem se spoustu věcí, tak například, že všechny traktory mají maximální rychlost čtyřicet pět kilometrů v hodině.
„Náš táta z něj ale vytáhne o trochu víc,” chlubila se Zdíša.
„Nepřijede pro tebe náhodou na nádraží traktorem?” napadlo mě.
„Ne, přijede normálně autem.”
„Hm, to je škoda.”
„Ale když jsem byla malá, vozil mě ráno traktorem do školy. Dneska možná přijede spíš máma, teda aspoň doufám, že pro mě vůbec někdo přijede. Záleží to na tom, jestli malá ségra usne, nemá ji totiž kdo hlídat.”
„Máš malou ségru?”
„Já mám čtyři malý ségry.”
„Jsi nejstarší?”
Přikývla.
„Máji taky nějaká neobvyklá jména?” Napadlo Čendu.
„Ani bych neřekla —” jmenovala svoje sestry. Opravdu se jmenovaly docela obyčejně.
„No …” řekl jsem, „ono už je asi docela těžký vymyslet nějaký větší odvaz než Zdislava.
Zase se zasmála. Na nádraží v Táboře se s námi rozloučila a zamířila k opodál stojícímu autu. Našli jsme s Čendou úplně prázdné kupé v posledním vagónu. Myslím, že jsme si polepšili, protože v něm byly sedačky s plyšovým polstrováním.
„Ve vlaku potká člověk spoustu zajímavých lidí,” řekl Čenda.
„Bezpochyby,” odpověděl jsem. „Škoda že nejela až do Prahy.”
„Možná to chtělo říct si o číslo.”
z Lemperka. :)
LemBERKAhttp://www.smart.net/~tak/Patrons/zdislava.html
jee, a pamatujes si ty ostatni jmena? ;) jeden znamej shani jmeno pro holcicku :)
[3] Pamatuju si Petru a Alžbětu, ta další dvě už ne. Ale proč ne Zdíša? Taky se mi moc líbí Jitka, Eliška nebo Varvara (což je asi ruské a uznávám, že to na první pohled vypadá dost divně, ale strašně pěkně to zní)
nevim, mne se Zdisa libi taky :))) Eliska uz je priiiiserne caste a uprimne, pri tom jmene si vybavim bud Eeeeelisku vodnika ze mlejna anebo pretvoreni jedne zname \”Eliska, Keliska\”
Já znám Elišku jen jednu, a jelikož je strašně krásná, vždycky si vybavím ji.
Detailisto :) Původně to byl beztak Lehmberg nebo tak něco a za pár století by i z \”b\” \”p\” bylo… ;)\”Zdíša\” se mi nelíbí – já bych jí říkal Slávko (ale to asi biologům asociuje škebli…)A co se Varvary týče – někdy Ti to nad čajem párkrát zadeklamuji, abys věděl, jak to zní, když se trochu ráčkuje :)))
[7] Vlastně taky řekla, že se jí jednou jistá učitelka pokusila \”Slávko\” oslovit a jí vůbec nedošlo, koho tím myslí.
slávka…jméno letních lásek z vlaku…
v nasi vekovy kategorii je jich par, ale ted jako much…
[10] Tak teda dík za varováni, ale asi ho v dohledné době příliš neupotřebím (aspoň doufám).
[7] A takový biolog by pak třeba mohl romanticky recitovat:Ve vlaku si naproti mně sedlaSlávka. A vypadala dost jedlá.
[12] :))))))))))))))))
Elišku mám sestřenici. A to jsem skoro vaše věková kategorie:o) Ale jinak se mi to jméno nelíbí.Jelikož mě naši počastoval jedním z nejčastějších českých jmén (zavrhli Kláru právě kvůli případnému ráčkování) a v kombinaci s příjmením je obyčejnější jméno už jenom Jana Nováková, tak jsem pro neobvyklá jména všemi deseti, i když Zdislava je už fakt nářez:) Osobně mám favortiky Ágnes, Stelu, Grétu a Matyldu:)
[14] Ha! Zrovna Klára se mi taky moc líbí. Z těch ostatních nejvíc Matylda.
Já mám poslední dobou slabost pro jména \”tradiční\”, takže Zdíša by možná prošla. Zrovna jsem řešila s bráchou, že Radka je takový moc moderní, takový moc z osumdesátejch let…
[16] Radka ještě ujde, i když s osmdesátými léty máš možná pravdu, ale Radek se mi nikdy moc nelíbilo a Radek John už je tragédie, protože se mě všichni pořád ptají, jestli jsem příbuzný s tím skutečným Radkem Johnem.
[17] Ty se tak jmenuješ? To musí být… těžký!
[18] Je to peklo, nedovedeš si to představit :) (btw: tak mě napadá — nechceš si mě vzít? měli bychom na dveřích cedulku \”Radka a Radek Johnovi\” :-)
[17] Teď na to koukám… To znamená, že ty jsi neskutečný Radek John? :-) To zní fakt mysteriosně. A nebudeš s tím mít problémy při prorážení v literárním světě? Nechceš se přejmenovat? Co třeba Džon Radek?(pardon, už končím z otázkama…)
:-DDDD[19] No, proč ne… :-)
[20] Když jsem se pokoušel o tu zlořečenou povídkovou soutěž, napsal jsem jim, ať to případně publikují pod pseudonymem.Byl ještě trapnější než ta povídka a stejně mě nevybrali.Přihlásil jsem se teď do letní novinářské školy Lidovek(http://www.lidovky.cz/ln_redakce.asp?c=A070529_113311_ln_redakce_hrn)a už to vypadá, že do nich budu v srpnu psát. Tenhle týden jsem byl na úvodních přednáškách. Vede to Miloš čermák. Sice se nad tím pozastavil, ale nic o přejmenování neříkal.
che. kelišová. odkud se tohle proboha vzalo? jinak eliška je trapný jméno, na táboře byly z 11 holčiček tři elišky…
[23] OK, ale že je jich teď hodně přece neznamená, že to není hezké jméno.
To by me zajimalo ve ktere knize jsi tu Varvaru vzal :) Jinak predpokladam ze to je ruska varianta jmena Barbara.
[25] Je to ze Šlechtickkého hnízda (Ivan Turgěněv) :) Vyskytuje se tam jistá Varvara Pavlovna, dost záporná postava. Ruská varianta Barbary to skotečně je:http://www.behindthename.com/php/search.php?terms=varvara