Noční pták - Dělníci slova

Dělníci slova

ÚVODNÍ POZNÁMKA: Napsal jsem to, protože chodím na seminář, kde se mají číst vlastní texty. Mělo by jít víc o to čtení než o psaní. Kdyby se vám z webu špatně četlo, můžete zkusit pdf verzi.

 

Tomáš věděl, že se s Jitkou musí za každou cenu vyspat, hned, jak ji poprvé spatřil. Bylo to před čtyřmi týdny. Přišla do redakce Strážce jako elévka. Psala do ekonomické rubriky. On byl ve Vědě, která sídlila úhlopříčně přes uličku v open spacu. Nejlépe na Jitku viděl, když si šla čas od času pro vytištěné papíry ke společné tiskárně. Přístroj stál na nízkém stolku, takže pokud si Jitka chtěla vzít čerstvě vyplivnuté materiály, musela se předklonit a ukázat svoje dlouhé a krásné nohy. Ne, že by jí to dělalo problém, věděla, že nad nimi mužské osazenstvo novin slintá.

Nosila krátké sukně a boty na vysokých podpatcích. Tomášova bývalá přítelkyně, Sára, nevlastnila minisukni ani jednu. Ne že by neměla hezké nohy, to by s ní Tomáš přece nechodil, ale nebyl to její styl. Sukní měla hafo, jenže dlouhých a barevných. Boty na vysokém podpatku taky neměla ráda. Zato pokud mohla, zouvala se a chodila bosa. Byla květinové dítě jednadvacátého století. Psala taky do Strážce, ale do kulturní rubriky. Byla filmová kritička. Tomáše filmy většinou nudily. Raději četl.

Se Sárou musel chodit do kina dvakrát týdně i víckrát. Navíc jí filmy musel krást na internetu, aby je mohla zrecenzovat. Sama to neuměla. Psala živelně, někdy až zmateně. Tomáš postupoval při psaní metodicky. Napřed si vymyslel první větu a pointu, k níž chtěl dospět. Text tvořil po jednotlivých odstavcích. Než začal psát další, přečetl si a zkontroloval předchozí. Jeho články vynikaly železnou, sevřenou logikou. Jitka psala podobně. Tomáš s ní sice ještě nikdy nemluvil, ale pár jejích textů si přečetl.

Psala o životním pojištění a pohybech na finančních trzích. Chladně. Racionálně. Skoro jako chlap. I když tak dobrá zase nebyla. Ještě se časem vypíše, myslel si Tomáš. I kdyby ne, není to důležité. Hlavně že je normální. Jistě by ho nezahrnovala nesmyslnými požadavky, neurážela se a neplakala kvůli prkotinám. Na beton nechodí k žádné psycholožce, jako Sára. Tomáš tu čarodějnici sice nikdy neviděl, ale nenáviděl ji až do morku kostí. Zdálo se mu, že jediný smysl její práce je navádět Sáru, aby jemu, Tomášovi, znepříjemnila život.

Jitka je jiná. Na to by Tomáš vsadil svoje poslední kindervejce. Musí ji nějak sbalit. Dvakrát nebo třikrát už s ní jel výtahem, ale nezmohl se na slovo. Balit ženy neuměl. Teď se to ale změní. Redakční večírek je ideální příležitost. Koneckonců, k čemu jinému byl, než aby se na něm novináři a další zaměstnanci novin navzájem seznamovali? Strážce byly velké noviny. Většina redaktorů napsala svoje a o práci ostatních se už dál nezajímala. Proto zavedl vlastník deníku každoroční velké večírky.

Ten letošní se konal v restauraci U Revolucionáře. Měla snad deset místností, z nichž většina byla sklepních. Nad úrovní chodníku byla jen jedna místnost, vstupní. Stál v ní bar a pár stolů a vedlo z ní točité schodiště do podzemí. Tomáš stál u toho baru a v ruce držel skotskou. Ten večer už druhou. Jednu si dal doma z vlastních zásob, než vyrazil.

Tomášovo sebevědomí klesalo s každým usrknutím, až se ustálilo na nule. Ačkoliv už do nápoje naházel všechny kostky ledu, které dostal ve zvláštní sklenici, pořád chutnal jako něco, co se za jiných okolností používá k odstraňování starých nátěrů. Neměl žádný plán. Myslel si, že půjde na večírek, kam Jitka určitě taky dorazí. Nějak se s ní potká. Musí dávat pozor, aby to nebylo moc okaté. Pak se s ní dá do řeči.

No dobře, pomyslel si. Jednou musí koza pod nůž. Jdu na to. Obrátil do sebe zbytek kořalky a vykročil ke schodišti. Knajpa vypadala zevnitř větší, než si ji z minulého roku pamatoval. Nebylo se čemu divit, protože z minulého večírku si toho vůbec pamatoval málo. Bylo to ještě před tím, než se seznámil se Sárou. Potkal tenkrát kolegu Karla, literárního a divadelního recenzenta. Společně s jednou redaktorkou z rubriky pro ženy a zahraničním zpravodajem, který na večírek přiletěl z Madridu, se opili.

Finišovali až druhý den v deset ráno v nonstopu na druhém konci města. Matně si vzpomínal, že se cestou zastavili i jakési jiné knajpě, kde se jim podařilo vypůjčit si trombón, na nějž se pokoušeli vytroubit nějakou pasáž z Prstenu Nibelungova.

V podzemí byly i dva další bary. Aby nevypadal divně, dal si další skotskou. Tentokrát bez ledu. Usrkl a zdála se mu o něco lepší. Možná se nemaj ředit, pomyslel si. Jitku neviděl, zato viděl spoustu novinářů. Některé znal jen z fotek vedle textů. Prošel kolem specialistky na rozhovory, která do Strážce přišla z konkurenčního Času. Oficiálně změnila stáj, protože se bála o narušení objektivity své práce. Ve skutečnosti, což věděli všichni, jí šlo o peníze. Zahlédl i šéfkomentátora. Měl tlusté brýle a vyhaslou dýmku v zubech.

Ve třetí místnosti uviděl Jitku. Stála u dveří na opačném konci, obklopena hloučkem lidí. Dokonce se podívala jeho směrem a usmála se. Vykročil k ní, jenže vtom kdosi zazvonil svojí sklenicí o jeho.

„Nazdar chlape, jak to jde?“

Byl to kolega Karel, literární a divadelní recenzent. V pravé ruce svíral sklenici Cuba libre, z poloviny vypitou. Byl trochu při těle. Na sobě měl hnědé sako a šálu. Blond vlasy měl zrovna krátké, ačkoliv většinou si je nechával hodně růst.

„Ale to víš,“ usmál se Tomáš. „Líp už bylo.“

Měl Karla rád, ačkoliv ho v poslední době moc neviděl. Kulturní redakce, v níž psala i jeho bývalá přítelkyně Sára, sídlila v jiném patře. Mrknul na hlouček okolo Jitky. Nikdo v něm nevypadal, že by se chystal odejít.

„Máš recht,“ řekl Karel. „Co jinak? Jak žiješ?“

„Všechno při starým,“ odpověděl mu. „Ale o tobě jsem slyšel, že ti chtěl někdo dát přes hubu.“

„To je pravda. Napsal jsem, že jeden týpek nedokáže zformulovat srozumitelnou větu, a že by se měl jít radši zahrabat tři metry pod zem, a ne vydávat knihy.“

„To je na tebe ještě poměrně milý. Nevíš, co ho tak rozčílilo?“

„Nemám ponětí,“ odvětil kritik. „Dlouho jsem o tom uvažoval, ale nic mě nenapadlo. Dal jsem jeho knize dvacet procent. To znamená, že by to klidně mohla bejt ještě větší sračka.“

„No jo,“ pravil Tomáš. „Lidi jsou divný. Těm se nezavděčíš.“

Po očku pokukoval po Jitčině hloučku. Stála pořád na místě. Všiml si, že má zase krátkou sukni a draze vyhlížející účes. Něco takového by si Sára nikdy na hlavě udělat nenechala. Svého času dokonce nosila několik dredů.

„A co tvoje záliba v hysterkách?“ otázal se Karel. „Nějaká další na obzoru?“

Karel Tomáše se Sárou seznámil. Věděl, že dokáže být jako osina v zadku.

„Já nemám zálibu v hysterkách,“ řekl Tomáš. „To ony maj zálibu ve mně.“

„Říká kdo?“

„Říkala to Sářina psycholožka.“

„Ta ježibaba?“ Divil se Karel. „Tohle že o ní řekla?“

„Ne. Řekla, že si mě Sára vybrala, protože nerad projevuju svoje pocity, kdežto ona jo.“

„Takže si taky myslí, že je hysterka.“

„Směj se mi, jestli chceš,“ pravil Tomáš, „Ale teď mám vyhlídnutou jednu normální. Je racionální a stabilní.“

„Není možná!“ divil se recenzent. „Znám ji?“

„Neznáš,“ lhal Tomáš. „Nemá s novinama nic společnýho. Ženský, který pracujou v novinách, jsou všechny šílený.“

„To je pravda,“ řekl Karel. „No nic. Jdu si urvat nějakej chlebíček.“

„Zatím zdar,“ rozloučil se Tomáš.

Ohlédl se za Jitkou, ale hlouček zmizel. Nevadí, pomyslel si. Najdu ji znova. Ale napřed si dojdu pro další skotskou. Nemůžu tu chodit bez pití, vypadal bych podezřele. Zamířil k bližšímu ze dvou podzemních barů. Ukázalo se, že je oblopen lidmi z korektorny. Otřásl se nechutí. Za pravopisné chyby se v novinách strhávalo osobní ohodnocení. Korektory všichni nenáviděli. Bohemistika je nauka od ďábla. Rychle si koupil svůj drink a zmizel. Škoda, že společnost okolo baru byla tak špatná. Skotská z něj byla nejlepší, kterou zatím pil.

Musí se ale soustředit. Najde Jitku, zapůsobí na ni, odveze ji k sobě do bytu, a tam ji ošuká. Je to jen tři stanice tramvají. Tou ale samozřejmě nepojedou. Vezmou si taxíka. Tramvají jezdil tak akorát se Sárou. Vždycky mu chtěla sedět na klíně. Nebyla těžká, to musí uznat. Ale lehká taky ne. Vzpomněl si, jak voněla, a jak ho držela kolem krku. Museli vypadat jako dva nadržení puberťáci. Ještě že to včas skončilo. Pustil se do hledání.

Snažil se nenápadně korzovat mezi místnostmi, občas na někoho kývnout, ale zároveň působit, jako by měl někam namířeno, aby se nemusel s nikým zastavovat. Lidí byla spousta. Hospoda, ač velká, se plnila. Začínala mu připadat jako bludiště. Zdálo se mu, že prošel všechny místnosti dvakrát a nikde svou vyvolenou nezahlédl. Že by odešla? S kým? Žárlil, ačkoliv si ji ještě nepřivlastnil. Ale přivlastní. To je jasná věc. Jeho sebevědomí s třetí skotskou začínalo stoupat. Kdyby tu byla Sára, říká mu, ať už si další nedává.

Bylo to absurdní. Chovala se jako bohémka, četla Bukowskiho a Kerouaca. Řešila, kdo z jejích kamarádů byl v šestnácti pravý pankáč, a kdo jen pozér. Zároveň se ale strachovala jako jeho babička. Vzpomněl si, jak mu vnucovala zeleninu, kterou nesnášel. Chtěla, aby jedl zdravě. Teď mu to připadalo směšné.

Naštěstí už si může jíst, co chce. Nemá, kdo by mu to uvařil, ale to nevadí. Beztak jedl radši v restauraci než doma. Jitka, až ji sbalí, ho komandovat nebude. Možná ani nebude moc mluvit. Bude se chtít jen milovat. Pořád. I kdyby nechtěla, vyšuká z ní duši. Tak. Jenže kde je?

Vtom ji zahlédl. Stála dvacet metrů od něj, u stolu s chlebíčky. Sama. Usrkl si skotské na kuráž a vydal se k ní. Musel se prodírat chumly lidí, někteří už vypadali opile. Nechápal to. Jak se někdo může za tak krátkou dobu tolik zřídit. Copak nemusí zítra do práce? To by se jemu stát nemohlo. Podařilo se mu přiblížit na možná patnáct metrů. Čtrnáct. Třináct. Dvanáct. Jenže v tom mu vstoupila do výhledu Iva. Znal ji stejně dlouho jako Sáru. Byla to její nejlepší kamarádka. Byla zrzka a mela velká prsa.

„Nekoukej mi furt na ty kozy!“ řekla. „Vy chlapi nemyslíte na nic jinýho.“

„Sorry, Ivo,“ ospravedlňoval se, „to se nedá.“

„Sem slyšela, že jste se se Sárou rozešli.“

Tomášovi bylo jasné, že to věděla od začátku. Ty dvě spolu trávily spoustu času. Kupodivu ale Sáru nikdy neštvala proti němu. Naopak, snažila se, aby se Sára chovala rozumně. Proto ji měl rád. Možná, že si trhlý ženský vybíraj za kamarádky rozumný ženský, aby je usměrňovaly, napadlo ho.

„No jo,“ pravil. „To víš, pořád jsme se už jen hádali.“

Umínil si tentokrát neztratit Jitku z dohledu. Nezdálo se to být těžké, protože Iva byla víc než o hlavu menší než on. Její ale výstřih záležitost komplikoval.

„Abych se přiznala, stejně jsem u vás dvou neviděla žádnou naději na dlouhý trvání.“

To ho zarazilo. Myslel, že chvíli působili jako ideální pár. Měl Sáru moc rád. Jediná holka, kterou kdy měl radši, byla jeho spolužačka z gymplu. Pak si tu úvahu ale zakázal. Takhle nemůžeš přemýšlet, říkal si, musíš se soustředit na cíl, kterej sis vytknul. Hledal očima Jitku. Někam zmizela, ale zdálo se mu, že ji vidí.

„Ty potřebuješ někoho racionálního,“ pokračovala Iva. „Někoho s podobným myšlením, jako máš sám. Možná i praktickýho, i když dvakrát praktickej teda nejsi.“

Tomáš si uvědomil, že se k němu začíná nějak přibližovat. Napadlo ho, jestli by si s ní neměl něco začít, když už tu stojí. Jenže se mu moc nelíbila. Kouřila, kdežto Tomáš ne. Sára o Ivě navíc tvrdila, že nechce dělat v posteli nic úchylného. Když o tom teď uvažoval, možná nebyly takové kamarádky, jak si myslel. Nebyl do ní zamilovaný, kdežto do Jitky ano.

Snažil se soustředit na svůj vytyčený cíl. Najde Jitku a – dostihl ho záchvat realizmu – aspoň s ní promluví, upozorní ji na svoji existenci. Jenže kde je? Zase mu zmizela.

„Koukej se mi do očí, když s tebou mluvim!“ řekla Iva a chytila ho za rozepnutý svetr.

Uvědomil si, že je opilá. Sám se tak už taky začínal cítit. Ale jeden drink by si ještě koupit mohl. Beztak z balení Jitky už asi nic nebude.

„No, heleď…“ začal.

„Co?“

„Já už asi…“

„Asi co?“

Nebyl si jistý co asi. Chtěl se jen od ní dostat pryč.

„Jestli hledáš tu novou krávu z Ekonomiky, co píše o důchodech, a na kterou si celou dobu čuměl, tak ta už šla. Stejně by ti ale nedala.“

Nechtěl přiznat, že má ohledně krávy z ekonomiky pravdu. Tak do sebe obrátil zbytek sklenice a řekl:

„Chci si jen dojít pro pití. Zase přijdu.“

„To bych ti teda radila, jestli si chceš dneska vrznout.“

Několik lidí v okolí to určitě slyšelo. Snažil se vzdálit z jejího dosahu co nejrychleji, jenže musel bojovat s tlačenicí. Co teď? Když se s ní nevyspí, budou si všichni myslet, že je impotentní nebo teplouš. Na druhou stranu, kdyby jí řekl, že impotentní je, mohla by ho nechat na pokoji. Jenže nebyla by to chyba? Muž by měl využít každou příležitost, která se mu nabízí. Láska je jen slovo, kdežto sex je hmatatelný. Mohl by toho litovat. Ostatně měla pravdu. Jestli se k ní nevrátí, nejspíš si dneska nevrzne.

Konečně spatřil spásný obrys baru. Byl obsypán hroznem žíznivců. Šance dostat něco k pití ještě v tomhle století byla mizivá. Co kdyby se ale vrátil do baru v nadzemní místnosti? Možná by u něj mohlo být méně lidí. Prodíral se chumly dělníků slova. Personál před zahájením večírku uklidil většinu stolů, kromě těch, na nichž měly stát tácy s občerstvením. To už ale bylo většinou snědeno a vypito, takže se množství Tomášových kolegů a kolegyň bez rozpaků posadilo na jeho místo. Vystoupal po schodišti a spatřil ji.

Seděla u baru, v ruce svírala sklenici s brčkem. Vypadala, že o něčem přemýšlí. Uvědomil si, že ode dne, kdy se za ní naposled zavřely dveře jeho bytu, s ní mluvil jen třikrát. Z toho dvě setkání byla ve výtahu v práci. Ještě si ho nevšimla. Mohl by odejít. Neudělal to a posadil se na volnou barovou stoličku vedle ní. Otočila k němu hlavu. Zdála se překvapená, že ho vidí, ačkoliv musela předpokládat, že se mohou potkat. Možná už na něj nemyslí. Možná pro ni jejich láska nic neznamenala. Možná si našla někoho dalšího.

„Ahoj Sáro,“ prohlásil Tomáš.

„Ahoj,“ odpověděla.

„Bavíš se?“

„Nijak zvlášť,“ zhodnotil uplynulý průběh večera. „A ty?“

„Taky nic moc. Před chvílí jsem dorazila. Všichni už jsou tu moc opilí. Ty taky.“

„Jenom trochu,“ hájil se Tomáš. „Jak se jinak máš?“

„Ujde to. Ve středu jsem děsně trpěla na tý Elitní brigádě.“

Tomášovi to hned nedošlo, tak se zeptal:

„Na čem?“

„To je novej akčňák,“ vysvětlila. „Dneska to vyšlo. Copak mě nečteš?“

„Ne,“ odpověděl. „Já kulturu přeskakuju.“

„Ale Karlovo recenze čteš.“

„To jo. Karel je muj kámoš.“

„Takže já nejsem tvůj kámoš?“ zeptala se.

„Ne. Ty seš bejvalka.“

„Ty si hnusnej,“ řekla a otočila se k němu zády.

Nejrozumnější věc, kterou teď mohl Tomáš udělat, by bylo se zvednout a odejít, nechat ji tu, ať si trucuje. Jenž on se podíval na elegantní křivku jejích ramen, na její odhalené paže a na husté lesklé vlasy, stočené do pevného řeckého uzlu. Došlo mu, že to neudělá.

„Ale no tak.“

Pohladil jí ukazováčkem po rameni.

Odtáhla se.

„Já si to přečtu zejtra.“

„Zejtra už to bude včerejší,“ řekla. „Včerejší noviny nikoho nezajímaj.“

„Mně jo, když tam píšeš ty,“ řekl a dodal: „Navíc to už bude na webu.“

Zdálo se mu, že se usmála, ačkoliv jí do tváře neviděl.

„Fakticky?“

„Čestný.“

„Tak jo,“ řekla a otočila se zase k němu. „Co budeme teď dělat?“

„Nevim,“ odpověděl. „Chceš jít pryč?“

„Chci.“

Vyšli na ulici. Ještě bylo teplo, ale ve vzduchu už se vznášela nadcházející podzimní syroba. Hvězdy nebyly vidět, Jen mezi siluetou gotického kostela a moderní skleněné budovy plul ostrý srpek dorůstajícího měsíce. Trhal mračna na kusy. Město žilo. Pulzovalo. Kolem projela tramvaj, polepená reklamou na spodní prádlo. Obří vychrtlá modelka na ně shlížela se, jak se Tomášovi zdálo, zasněným výrazem. Hodiny na informačním displeji v okně tramvaje ukazovaly 23.59. Vzal Sáru za ruku a stiskl ji. Hřála. Společně vykročili.



Komentáře 22

  1. K. napsal(a):

    Tohle mi, Radku, nedělej.
    Četlo se to rychle a dobře, ale ten konec. Nesouhlasím. :-) Já takový konec nechci. Protestuju. Prosím o další verzi.

    Posláno 06 Lis 2012 v 20.24
  2. rjh napsal(a):

    [1] A co ti vadí?

    Posláno 06 Lis 2012 v 20.35
  3. K. napsal(a):

    [2] No proč? Proč s hysterkou, se kterou se hádal?
    To jim jako na podruhý nastane idyla?
    Já tomu jenom nerozumím. Párkrát jsem něco podobnýho i viděla ve skutečnosti.
    Ale proč to Tomáš udělá?

    Posláno 06 Lis 2012 v 20.56
  4. rjh napsal(a):

    [3] Až tak jsem to nepromýšlel. Chtěl jsem jen aby byl na konci zvrat. Předpokládám, že když se mu jednou líbila, bude se mu líbit pořád.

    Posláno 06 Lis 2012 v 21.00
  5. K. napsal(a):

    [4] Beru. :-)
    Já chápu, že se mu asi pořád bude líbit, ale úplný závěr mně vyznívá až skoro idylicky, jako že se milují a budou spolu i nadále. A to bylo to, co jsem nechápala

    Posláno 06 Lis 2012 v 21.19
  6. rjh napsal(a):

    [5] Aha.

    Posláno 06 Lis 2012 v 21.23
  7. asTMA napsal(a):

    Za všechny korektory se cítím zatraceně ublíženě. Pokuty jsou za chyby, které prolezou ven do tisku, takže korektory si slušní redaktoři předcházejí. (Nehledě na to, že když už se pokutuje, korektor to slízne taky, pokud ne vysloveně sám.)

    Posláno 07 Lis 2012 v 21.01
  8. rjh napsal(a):

    [7] Máš pravdu, promiň. Je to smyšlený příběh. Zahradníci to v detektivkách taky odnášej. Že je ale bohemistika od Ďábla, jistě souhlasíš.

    Posláno 07 Lis 2012 v 21.06
  9. asTMA napsal(a):

    Autorská licence, jasně, rozumím. :o) Prostě tahle redakce byla fuj, to je pochopitelný! Hele, já Ti nevím, mně připadala docela boží. :o)

    Posláno 07 Lis 2012 v 21.14
  10. rjh napsal(a):

    [9] Nevěřím. Česká pravidla psaní velkých písmen se nedají ovládnout jinak, než s přispěním nečistých sil.

    Posláno 07 Lis 2012 v 21.23
  11. asTMA napsal(a):

    Je fakt, že pán z Ústavu pro jazyk český (zase jsem zapomněla to jméno; ono se mi vybaví, jindy, asi) kdysi pravil, že ona se ta otázka velkých písmen v češtině démonizuje. Ale jinak je čeština přece jedno krásné velké dobrodružství, ne? :o)

    Posláno 08 Lis 2012 v 1.23
  12. rjh napsal(a):

    [11] To je kabala taky.

    Posláno 08 Lis 2012 v 9.24
  13. asTMA napsal(a):

    Hele, jeť to dar Boží babylonský.

    Posláno 08 Lis 2012 v 12.13
  14. rjh napsal(a):

    Mimochodem, něco mě napadá. Napíšu na blog, že se mi nelíbí nějaký překlad. Ozve se překladatel osobně s vysvětlením. Napíšu na blog, že bohemistky jsou kněžky Satanovy. Ozve se bohemistka, že nejsou.

    Neměl bych napsat, že mám málo peněz? Třeba by se ozval George Soros, že má nějaké nazbyt.

    Posláno 08 Lis 2012 v 14.46
  15. mravenec napsal(a):

    ad 14> Muzes po vzoru Fuky zacit vybirat penize …
    :)

    A vubec, diky za clanek. Konec me trochu prekvapil, ale proc ne. Pises dobre, pis castejc! Ja uz toho nechal, ale jsem rad, ze ty ses zpatky!

    Posláno 16 Lis 2012 v 19.56
  16. rjh napsal(a):

    [15] Dík. Že se taky ozveš. Fakt nechceš zas psát? Óda na zelenou vílu byla nepřekonatelná.

    Posláno 16 Lis 2012 v 20.03
  17. eN napsal(a):

    Perfektní povídka! Piš, piš, piš! dík

    Posláno 21 Lis 2012 v 21.27
  18. rjh napsal(a):

    [17] Díky. Něco sem brzo přidám.

    Posláno 21 Lis 2012 v 21.36
  19. mravenec napsal(a):

    [16] Tak jsem to zase zkusil. Bloguje uz je ale bohuzel mrtve, musim byt internacionalni, na blogspotu :)

    Posláno 24 Lis 2012 v 20.20
  20. rjh napsal(a):

    [19] Jsi ve čtečce.

    Posláno 24 Lis 2012 v 20.32
  21. Jakub napsal(a):

    Výborná povídka, hodně čtivá.

    Posláno 28 Bře 2014 v 4.10
  22. rjh napsal(a):

    [21] Díky.

    Posláno 28 Bře 2014 v 21.13

Napiš komentář

Email nebude zveřejněn ani jinak zneužit. Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář. Můžete použít HTML značky <a>, <abbr>, <acronym>, <b>, <blockquote>, <code>, <em>, <i>, <strike> a <strong>. Povinná pole jsou označena*.