Noční pták - Drožkáři

Drožkáři

Jezdit taxíkem jsem se naučil asi ještě někdy na gymplu v Budějovicích. S Velkým Jeníkem, Židem, Nosferem, Cyborgem, a občas s někým dalším jsme je čas od času volali na cestu z hospody U Hlásiče v Hakláku. Když tam ještě teď někdy zajdu, bývá to jen s Velkým Jeníkem, který stejně jako já rád chodí. Většinou pěšky přijdeme ─ i z velké dálky ─ i odejdeme. Za starých časů to bylo jinak. Asi jsem jel taxíkem už někdy předtím, ale nevzpomínám si. Poslední dva tři roky jsem si na ně zvykl. Snad je to i náhražka za stop, který jsem zbožňoval, a na který si už připadám staře.

Tágo je stejně dobrodružné jako stop, někdy i víc, protože taxikařina je zbojnické řemeslo. Akorát že to stojí prachy. To je taky důvod, proč si většinou míň pokecáte. Ne, že by řidiči nebyli hovorní, ale nejedete s nimi tak dlouho. Když už ale prachy mám, proč bych je nevyhazoval za taxíky? Věci nepotřebuju. Chodit za kurvami se stydím.

Z poslední doby mi utkvěli v paměti dva drožkáři.Chci o nich vyprávět, vám i sobě. Sobě pro pocit, že nepíšu jen o hvězdách a molekulách, a že mi žití, tolik neutíká. Vám, abyste měli co číst. Jak jinak, taky, že jo. Nuže, slyšte!

První chlap byl z Prahy. Nevím, jaké měl auto. Nevyznám se v nich. Přijel na telefon. Během doby, co jsem na něj čekal, projelo asi deset jiných taxíků. Stačilo mávnout a mohl jsem být doma dřív. Jsem ale rád, že jsem to neudělal. Ten člověk byl magor. Věkem bych ho odhadoval na něco přes čtyřicet. Nastoupil jsem a zapnul si pás. Než se zeptal, co dělám, vedli jsme běžnou konverzaci. Přišlo to až, když jsem řekl, že píšu do novin. I když se nikdo nedozví, jestli by s tím nezačal tak jako tak.

„Včera jsem čet,“ povídá, „že v Benešově nebo kde nějakej hajzl zabil dítě.“

Nevěděl jsem jak zareagovat. Bál jsem se, abych se neporanil jeho city a nesnížil všeobecnou lásku k Člověku s velkým Č, již snad pociťoval. Měl jsem ale v sobě pár piv a minimálně jednoho Jacka Danielse, tak jsem zamumlal jen:

„No jo. To je pech.“

„Víte, co bych udělal, kdyby mi někdo zabil dítě?“ zeptal se. Nezdálo se, že by mojí předchozí odpověď vzal na vědomí. Potřeboval jen narážku.

„Ne.“

„Zastřelil bych ho,“ informoval mě. „Já teda nemám, děti. Kdybych je ale měl a nějakej borec mi jedno zastřelil, vodprásknul bych ho. Nic jinýho si ty zkurvený hajzlové nezasloužej.“

„To je rozumný,“ povídám a myslím, že mám celou záležitost z krku. Jenže ono ne.

„Nebo si vemte ty kretény v parlamentě,“ pokračoval. „Nic nedělaj a berou za to miliardy. Víte, co bych jim udělal?“

Měl jsem svoje podezření, ale radši jsem si ho nechal pro sebe.

„Ne, to teda nevim.“

„Zastřelil bych je.“

„Aha,“ odtušil jsem.

„Mám normálně zbroják i čézetu. Není to problém.“

„To asi, ne,“ souhlasil jsem. Co na tohle odpovědět?

„A další věc,“ prohlásil. „Co třeba ty zkurvený rákosníci.“

„Co je s nima?“ zajímal jsem se.

„Lezou sem a berou českejm lidem práci. Co tady maj co pohledávat? Proč se nevrátí do Vietnamu?“

„Aha,“ pochopil jsem. „A co byste s nima udělal?“

„Zastřelil bych je.“

Začínal jsem si říkat, jestli nejde do tuhého. Za chvíli zastaví, vytáhne tu čézetu, řekne, že ho tady vykořisťuju, protože po něm chci za půl hodiny práce tři stovky. Namíří mi ji na hlavu a bum. Možná by to nebylo špatné. Smrt je jen otázka času a jsou horší způsoby, jak to ukončit. Beztak pravidelně uvažuju, že se zabiju sám. Život je jako žhnoucí popel a smrt jako chladné jezero, tak pravil Egypťan.

Jenže co kdyby mě místo do hlavy střelil do břicha? Je to prý nejhorší smrt vůbec. Říkal to jednou Mulder v Aktech X, takže to bude asi pravda. Naštěstí jsme přejeli železniční přejezd a vysadil mě před hospodou vedle baráku. Stačilo jet o pět minut déle, a kdo ví, jak by to dopadlo. Říkal jsem si, že tohohle člověka už nic nepřekoná, ale mýlil jsem se. Za několik taxíků přišel chlápek, kterého si budu pamatovat snad ještě déle. Byl z Budějovic. Potřeboval jsem do Krumlova k Cvokařce.

Domluvil jsem se v redakci, že nepřijdu do práce. Večer jsem odjel z Prahy, přespal u matky a během dopoledne napsal článek na web. Ještě jsem se kouknul, jestli mi nepřišlo mailem něco, co bych musel řešit a vyrazil na autobus. Když jsem šel po Lannovce, přišel telefon z práce. Potřebovali napsat popisek k fotce Týdne. Je to velký obrázek přes dvě strany na začátku časopisu. Ten popisek je spíš miniaturní článek. Vlezl jsem do univerzitní počítačovny poblíž a něco sesmolil. Nebylo to úplně triviální, takže to zabralo trochu času.

Autobus mi ujel. Měl jsem půl hodiny času. Taxíkem bych to mohl stihnout. Vybral jsem z bankomatu litr a vydal se na štafl před nedalekým nádržím. Připadalo mi to rychlejší, než nějakého taxíka volat. Chyba. Nestál tam ani jeden. Zkusil jsem teda zavolat na číslo, které jsem měl uložené v telefonu. Zvedl to taxikář, kterému bylo špatně rozumět. Znělo to, jako by si zapomněl vzít umělé zuby, pokud se na takovou věc dá zapomenout.

„Taui Kauila, jak váum muou pomouci?“

Vysvětlil jsem mu svou situaci.

„Ue muestě jue záucpa,“ pravil, „aue jsem u ás nejdřív za čtvrut houiny.“

„To je pozdě potřebuju bejt za půl hodiny v Krumlově,“ odpověděl jsem. „Zavolám na jiný číslo.“

Našel jsem další číslo.

„Taui Kauila, jak váum muou pomoci?“

Byl to ten samý chlap. Pochopil jsem že Resistance is futile a rozhod se na něj počkat. Zatím jsem zavolal Cvokařce, že přijedu pozdě. Nechtěl jsem to rušit, když už jsem kvůli tomu dorazil až z Prahy. Ona už taky jednou vůbec nedorazila. Navíc by ji mohlo zajímat, jak se můj případ vyvíjí, ne? Chlap vypadal staře, ale v kondici. Až na to, jak mluvil.

„To uste huounej, žeu ste na mě počkal,“ povídá.

„Ona nebyla ani jiná možnost,“ povídám já. „Zkoušel jsem jiný číslo, ale vzal jste to zase vy.“

„No jo. Máum dvue čísla,“ vysvětloval. „Omlouám se, že mi není ruouzumět. Jsem po opeuraci mozku.“

Aha, tak to je teda dobrý, říkám si.

„A po jaký?“

„Meul sem naudor tadyhle vzaudu,“ vysvětloval mi a přitom sklonil hlavu zhruba do úrovně volantu, abych se moh pořídně podívat, kde měl ten nádor. Radši jsem se díval na něj než na silnici. Brztak jsme jeli pomalu.

„No jo,“ politoval jsem ho. „To je blbý.“

„Naštěustí byul nezhoubenuj,“ prohlásil. „Když mě odopereuvauli, leužel jsem na eldéunnceu. Přišlau sestrau a pouidáu, že už buoudou jen na tekouteuýu vyýužiuvě. Tak seum se nauštvaul, vytrhaul ze sebe všechnuy tyhaudiučky a vstaul.“

„Aha,“ řekl jsem.

„Člouvěuk nesmuí nikdy niuc vzadáuaut. Žiuot je krausnej, i když je váum sedmdeusáut. Hlauně nnic neuvzdáujte. Nikduy.“

Ty vole, to snad ne, uvažoval jsem. Životní optimizmus mě zabijí. Nemám říct, že chci rychle vystoupit?

„Takže teď už se máte líp?“ zeptal jsem se.

„Aleu to viíteu že ne,“ odpověděl mi, „Dyť je mi sedmdeusát.“

„Aha.“

„Už jenu seu ženou čekáumeu, do kouhou to prvníhuo praští,“ vyprávěl. „Chlapui soui chcípáuci. Nic nevydroužíou. U nás v uoulici sou samuý vdouvy.“

„No jo. To je na pytel,“ povídám.

„Aleu nesmuíteu to vzdáuat,“ tvrdil dál. „Žiuvout je kráusneuj.“

No a takhle to pokračovalo celou cestu. Za sedm set pade. Když k tomu připočítám i lístek jedničkou z Prahy do Budějovic, bylo sezení u Cvokařky za litra.

Na prachy sere pes, ale ty dva mi leží v hlavě. Asi na mně přece jen ulpělo něco z té psychologické školy. Zvykl jsem si přemýšlet o lidech, což jsem dřív dělal málokdy. Pražský taxikář mi připadá jako menší blázen. Neodporoval si Měl před sebou jasný cíl a viděl život víc realisticky než budějovický. Byl taky mladší. Nedělám si iluze, že by se člověk mohl v životě tomuhle druhu úpadku vyhnout. Když se z vás stane magor, nevšimnete si toho. To je právě ono. A co se děje s vaším mozkem?



Komentáře 4

  1. pixie napsal(a):

    Životní optimismus je porucha? Tak v tom případě asi doufám, že to jednoho krásnýho dne dopracuju na magora.

    Posláno 17 Dub 2013 v 9.00
  2. rjh napsal(a):

    [1] Zajímavej pohled.

    Posláno 17 Dub 2013 v 17.56
  3. Nel napsal(a):

    :D taxikáři jsou fakt fenomén, normálního jsem zatím nepotkala…70 a po operaci mozku…no, já nedávno jela busem Pha-Písek a řidič byl tak starej, že aby slyšel rádio, museli ho slyšet i ti vzadu:/ možná by se měl ten řidičák fakt nějak věkově limitovat, člověk se bojí o život…

    Posláno 19 Dub 2013 v 19.53
  4. rjh napsal(a):

    [3] Právě že neměl. Dobrodružství je v životě málo.

    Posláno 19 Dub 2013 v 19.58

Napiš komentář

Email nebude zveřejněn ani jinak zneužit. Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář. Můžete použít HTML značky <a>, <abbr>, <acronym>, <b>, <blockquote>, <code>, <em>, <i>, <strike> a <strong>. Povinná pole jsou označena*.