Noční pták - Matka Rus

Matka Rus

Cesta z Prahy do Moskvy trvá o půl hodiny déle než cesta z Prahy do Českých Budějovic, ale je pětadvacetkrát dražší. Mně ji zaplatila jedna antivirová firma. Pokud jste o téhle praxi ještě nikdy neslyšeli, říká se tomu press trip. Vy zaplatíte novinářům letenky, ubytování, zábavu, a tak dál a oni o vás pak něco napíšou. Z pohledu prostého žurnalisty jsou tyhle výlety riskantní. Většinou nemůžete dopředu vědět, jestli se dozvíte něco použitelného. PR je zlo a reklama obtěžování lidí. Tahle nabídka ale nevypadala zle. Jen byla spíš pro někoho, kdo píše o počítačích a o mobilech, než pro mě.

Ještě jsem v Moskvě nebyl, tak jsem na ni kývl. Ačkoliv měl výlet hluchá místa, myslím, že to byla dobrá volba. Nějaký materiál jsem získal. Sepisuji ho současně s tímhle. Na blog bych chtěl napsat, jaké to bylo, což po mně v časopisu nikdo nechce.

Letěl jsem z Náčelníkova letiště v jedenáct, což znamenalo, že jsem musel vstát brzo, ačkoliv byla sobota. IDOS mi našel spojení přes Motol. Měl jsem jet radši přes Dejvickou, kde to znám. První potíž přišla hned na Andělu, jelikož normální tramvaje byly zrušený a jezdily Xka. Nikde nebyla žádná cedule. Se štěstím se mi ale povedlo na jednu nasednout a dojet do zmíněné Motole, kde jsem ještě s větším štěstím našel důmyslně ukrytou autobusovou zastávku.

Při check-inu mě nechtěl odbavit automat a musel jsem se postavit do fronty. Bylo to štěstí. Paní u přepážky se zeptala, jestli umím trochu anglicky, že mě prý posadí k nouzovému východu uprostřed letadla. Takže jsem seděl u okýnka. Letěli jsme, myslím, Á tři sta devatenáctkou. Let byl super, líbil se mi jak start, tak přistání. K jídlu jsem si vybral kuře. Četl jsem Kompletní slepici. Zaujaly mě i poznámky korektorky. Děvče, které ví, co je oktarína, se v životě neztratí.

Mraky nad Moskvou vypadaly chomáče vaty velikosti menšího domu. Letiště Šeremeťjevo (Ano, tam co zůstal viset I Edward Snowden) je velké. Při pojíždění byla vidět spousta boeingů, včetně majestátní sedm čtyři sedmičky hned u vedlejšího rukávu. Nevím, jakým patřila aerolinkám, ale byla popsaná azbukou. Byla krásná. Proti Praze byla v Moskvě zima – sedmnáct stupňů.

Při odbavování mi zazvonil telefon. Na druhém konci byla PRistka, že mě prý v hale čeká řidič s cedulí. Chodil jsem po hale a koukal, ale nikoho s cedulí jsem neviděl. Byla tam spousta lidí, kteří jen tak postávali. Mezi nimi i tlustý vlasáč, jenž vypadal, jako že někoho vyhlíží. Ceduli ale neměl, tak jsem ho obešel. Byl to můj řidič, což jsem nevěděl. Prošel jsem celou halu až k východu a nikde nikdo. Tak jsem vyšel ven, což byla chyba, protože zpátky se muselo jít přes detektor.

Stál jsem venku, a co chvíli telefonoval s PRstkou. Byl tam kravál a spojení na pytel. PRstka mi posílala i číslo na dalšího novináře z Čech, konkrétně kolegu J. z Hospodářek, aby mi situaci vysvětlil. Jenže jsme se taky neslyšeli. Po zhruba půl hodině jsem vlezl přes detektor znovu do haly, a co nevidím: tlustý vlasáč má firemní ceduli a stojí vedle něj Číňanka na kilometrových podpatcích s kufrem.

Nasedli jsme do auta a jeli. Byla zácpa, takže valnou část cesty jsme urazili krokem. Řidič neuměl anglicky, Číňanka taky nijak zvlášť. Představili jsme se. Byla z nějakého časopisu pro mladé lidi. Zaujalo mě její pouzdro na mobil ve tvaru uší králíka ze znaku časopisu Playboy. Ukázala na nebe.

„It’s white,“ řekla. „Strange.“

„And what color is the sky in China?“ zeptal jsem se.

„Yes,“ odpověděla.

Další konverzace se odehrávala v podobném duchu. Aby bylo jasno, netvrdím, že jsem sám mluvil dobře. Naopak. Čtu anglicky víc než česky, ale nemám příležitost konverzovat a nic nepíšu. Navíc špatně slyším, což se v Matce Rusi ukázalo jako problém. Rusové dávají volume vždycky až doprava. O tom ovšem až později.

***

Před hotelem nás řidič vysadil zhruba po hodině. Byl to Ritz-Carlton, takže pro mě nezvyk. U dveří nám vzali kufry a šli jsme se checknout. Dostali jsme klíče od pokojů v podobě malých magnetických kartiček. Číňanka působila ztraceně a sháněla PRistku. Nakonec jsme dvě nebo tři našli našli a sedli si s nimi na chvíli v čemsi jako salónu. Přidal se jakýsi Angličan, což byl, jak se později ukázalo, moderátor ze stanu s formulemi – vizte dále. Chvíli jsme kecali a představovali se. Večer měla být party v Baru O2, tak jsem se vypravil do pokoje.

Vypadal dobře, to se musí nechat. Hezký nábytek, asi z mahagonu nebo něčeho na ten způsob, pěkná koupelna a sprchový kout. Ten kout mě zaujal nejvíc, poněvadž jsem celoživotní sprchovací závislák, a naopak odpůrce van. Byl řešený jako malá místnost se sníženou podlahou. Vlezli jste dovnitř, osprchovali se, ale voda ven nevytekla. Geniální.

Přemýšlel jsem, jestli si brát sako, jež jsem si zabalil. Všichni, které jsem zatím potkal, ale vypadali oblečení celkem obyčejně, tak jsem se na něj vykašlal. Zavřel jsem za sebou dveře pokoje a sjel výtahem do přízemí. Tam jsem se zeptal prvního slouhy, kde je O2 bar. Prý na střeše. Tak jsem vlezl zase do výtahu a jel tam.

Výtah se choval podivně. Napřed jsem myslel, že je to jen mojí neznalostí výtahové technologie, později jsem ale potkal několik lidí, kteří na tom byli stejně. Když jste chtěli jeta někam jinam než do přízemí, museli jste strčit svoji odemykací kartičku do díry na ovládacím panelu a zase ji vytáhnout. Nad dírou se rozsvítilo zelené světlo, a pak jste mohli vybrat patro. Jenže světlo se moc nerozsvěcovalo. V průběhu svých cest výtahem jsem se setkal se dvěma skupinami lidí.

První tvrdili, že je třeba vytáhnout kartičku co nejpomaleji. Druzí naopak prosazovali názor, že je potřeba ji vytáhnout co nejrychleji. Nevím, kdo měl pravdu. Tipoval bych, že úspěch s rychlostí nesouvisel.

I když zelené světélko bliklo a mohli jste navolit svoje patro, neměli jste vyhráno. Výtah si pamatoval volby ostatních, takže se před vaším patrem zastavil i na několika dalších. Navíc se asi snažil si zkrátit cestu, takže navštěvoval patra v jiném pořadí, než je cestující zadali. Ve výtahu jste proto potkali spoustu zmatených hostů, kteří překvapeně zírali, v jakém patře se to octli.

***

Po několika zastávkách v různých patrech se mi povedlo dojet do dvanáctého, kde jsem vystoupil a dostal visačku. Bar sídli v jakémsi menším domku postaveném na střeše hotelu. Měl tvar přibližně čtverce, jehož střed vyplňovaly dvě výtahové šachty, takže vlastní prostor tvořila přibližně čtvercová nudlovitá chodba. Kromě toho se dalo vyjít na střechu, kdy stála křesla se stříškami, stolky, pinglové s jednohubkami a tak dál.

Večírku se účastnily hlavně novináři PRistky (PRistů bylo málo). Pokud jste vypadali, že se nudíte, nebo že si nemáte s kým povídat, brzo se k vám nějaká přitočila a začala s vámi konverzovat. Po nějakém čase se rozhovor samozřejmě stočil na firmu. Zbytek konverzace byl ale většinou zajímavý. Hodně jsem mluvil o ruských knihách, poněvadž to je znám ze všeho ruského nejlíp.

Ta nejhezčí PRistka bohužel moc nekonzervovala. Na rozdíl od ostatních nebyla moc vymóděná, dokonce neměla ani boty na podpatku, jen kecky. Zato měla krásně neupravené vlasy, a hlavně brejle.

Ze střechy bylo vidět na bránu rudého náměstí, takže se stočila řeč na Leninovu mumii. Snažil jsem se říct, co jsem si pamatoval o té Gottwaldově, ale nebylo toho mnoho. Na terase stálo i draze vyhlížející sportovní auto. Hádal bych, že ho tam donesl vrtulník. Zeptal jsem se jedné z PRistek, kde jsou Patriarchovy rybníky. Nebyly vidět, ale prý nebyly moc daleko. Rozhodl jsem se, že se k nim zkusím podívat.

Snažil jsem se bavit i s ostatními novináři. Zajímalo mě hlavně, co napíšou, protože jsem sám zatím měl jen mlhavou představu. Spoléhal jsem na přednášky, které měly být v pondělí. Nevím, s kým vším jsem si povídal. Nejvíc mě zaujal chlap, který prý studoval v Praze, pak Francouz, Ind, Brit, Němec a Belgičan.

Číňanka se se mnou moc bavit nechtěla. Našla si kroužek dalších tří Asiatů. Potkal jsem se i s J. z Hospodářek. Jeho charakteristický rys je neustále přivřené levé oko. Je to machr. Vystudoval práva a ekonomku a hodně cestoval. Během večírku se strhla průtrž mračen, takže lidi zalezli buď do vlastní barové budky, nebo seděli na křeslech pod stříškami. Snažil jsem se neopít, což se mi podařilo jen částečně. Spát jsem se vydal před dvanáctou moskevského času.

Když jsem přišel na pokoj, uvědomil jsem si, že nemám tašku přes rameno. Musel jsem ji nechat dole v salónu. Sjel jsem ještě do přízemí a zeptal se na recepci, jestli se nenašla. Nenašla. Nebyl jsem ale nikde jinde než v hotelu, tak se vydal zase na pokoj, kam se mi podařilo po čtyřech nebo pěti zastávkách v jiných patrech, včetně dvanáctého s O2 barem, dorazit a šel jsem spát.

***

Ráno jsem vstal a vydal se podívat po tašce. Na recepci byla pořád stejná recepční. Prý ji nikdo nenašel. Tak jsem šel na snídani. Tam jsem potkal toho chlápka, co studoval v Praze. Snažil jsem se pochopit, kde bydlel, ale nepovedlo se mi to. Nejsem z Prahy, no. Po snídani jsem se zkusil znovu zeptat na tašku. Byla tam nová recepční. Řekla, ať počkám, že zavolá kolegovi, aby se po ní podíval. Stepoval jsem před recepcí asi deset minut, dokud nepřišel dlouhovlasý Rus s mojí taškou v ruce. Měl jsem zase štěstí.

Další bod programu byly automobilové závody. Jak jsem se dozvěděl později, ve skutečnosti to byla jen exhibice. PRistky nás všechny naložily do autobusu a odvezli do jakéhosi stanu na břehu Řeky Moskvy, před nímž projížděla závodní auta. Ve stanu byl DJ a pódium, na němž se občas o něco snažil konferenciér, jehož jsem potkal první den. Mimo jiné i kecal na pódiu s japonským řidičem F1 a předváděl holky ve firemních barvách s deštníky.

Holky fungovaly jako živé dekorace. Jestli jste viděli nějaké fotky ze závodů formulí, máte asi představu, jak vypadaly. S několika zahraničními žurnalisty jsme se shodli, že servírky byly hezčí.

Hudba ve stanu byla nejvíc nahlas, jak to šlo, ale zdála se mi o něco méně hlučná než motory, tak jsem trávil většinu času uvnitř. Připravovali tam i koktejly, jenže jen s vodkou, takže jsem si nemohl dát Cuba Libre. Zase přišlo několik zajímavých rozhovorů: PRistkami, s Indem, Francouzem, Belgičanem, Čechem J., atd. Nejzajímavější mi připadal Indův popis hinduistického náboženství. Po odpoledni ve stanu nás odvedli po paddocku, což je chlívek pro formule. Stály tam dvě. Matně si vzpomínám, že už jsem asi nějakou F1 viděl. Nejsem si ale jistý.

Z paddocku jsme šli zase do autobusu, který nás odvezl do hotelu. V programu byla díra asi čtyřicet minut a dvě PRstky se uvolily, že vezmou zájemce na krátkou prohlídku města. Zúčastnil jsem se, společně s jednou paní nevím odkud a – tuším – nějakým Američanem.

Byla to možná nejzajímavější část zábavného programu, poněvadž byla improvizovaná. Povídali jsme si o rozdílech a podobnostech mezi ruštinou a češtinou a Ruskem a Českem. Pokusil jsem se anglicky vyložit český vtip o Rusovi a Čechovi, co jdou spolu do Zoo. PRistky se smály, ale nevím, jestli vtipu nebo mé kostrbaté interpretaci.

Po vycházce jsme jeli ke kotvišti parníků. Na jeden jsme se nalodili. Vzal nás na vyhlídkovou plavbu s hostinou. Během hostiny se občas vynořili dva tanečníci a dvě tanečnice a předváděli rozličné kreace. Kdovíproč mi to připadalo velice ruské. Loď nás vysadila na stejném místě, kde nás nabrala a jeli jsme zas do hotelu. Další den měl být pracovní.

***

Autobus nás odvezl do sídla firmy, které stálo u řeky. Následovaly přednášky a diskuze. Kupodivu byly docela zajímavé a samy o sobě by vydaly materiál na článek. Po přednáškách jsme se byli podívat v kancelářích společnosti. Kromě prohlídek to byl čas vyhrazený na rozhovory. Já jsem si nikoho nezabookoval, protože mi český PRista řekl, že je jen malá šance někoho dostat. Byla to chyba. J. jim řekl, že pokud mu nedají interview se šéfem společnosti, nepoletí. Dostal ho.

Sednul jsem si ke stolu, otevřel Kompletní slepici, četl si a čekal na další program. Pak ale přišla jedna z PRistek, jestli nechci rozhovor s kýmsi. Nebyl jsem připravený, ale řekl jsem, že jo. Ukázalo se, že to je machr. Jeden z nejzajímavějších lidí ve firmě. Zase jsem měl štěstí. Rozhovor jsem nahrál na telefon a měl by být součástí materiálu, na kterém zrovna pracuju. Jak vidíte, pracuju intenzivně. Po rozhovorech a prohlídkách přišla večeře a rozlučková plážová párty.

Firma sídlila na břehu Moskvy. Večeřeli jsme v čemsi jako altánu. Na pláži před ním stálo pódium. Před pódiem ležel v písku červený koberec. Na pódiu hrála kapela z Londýna. Napřed hráli vlastní skladby, pak všehochuť. Myslím, že nechyběla ani ABBA. Velice zajímavě jsem při tom pokecal s vlasáčem, který pal do New York Times. Hrál na klarinet. Po koncertu následovala fireshow, kterou jsem vydržel sledovat jen chvíli kvůli přehulenému zvuku. Uklidil jsem se s dvojkou k baru a četl Slepici. Pak nás odvezli domů, respektive do hotelu.

***

Ráno jsem se oblekl, vyčistil si zuby, a vyrazil k rybníkům. Cestu jsem si našel na Gmapách. Rybníky ležely kousek do hotelu, takže s GPSkou by to neměl být problém. Jenže GPS v telefonu se nechtěla chytit. Věděl jsem, že musím jít kus rovně po Tverském bulváru, a pak zahnout doleva a udělat na mapě něco jako schody. Zvládl jsem to až po zatáčku, ale pak jsem se ztratil. Zkoušel jsem lidi, jenže nikdo neuměl anglicky. Nakonec jsem se ze zoufalství zeptal jednoho Rusa:

„Rozumíte mi, když mluvím česky?“

Začal něco rusky brerbentit, Pochopil jsem, že jo. Zmínil i slovo „Praga.“

„Jak se dostanu k Patrijarši ponds,“ zeptal jsem se ho.

Naznačil, že jde tím směrem a že mě tam vezme. Cestou jsme se pokoušeli konverzovat, Moc to nešlo. Nakonec ukázal doprava a rozloučil se. Řekl jsem mu „Spasiba“ a šel, kudy ukázal. Byl jsem zvědavý, jestli tam rybníky budou. A byly!

Ve skutečnosti to byl jen jeden rybník uprostřed městské zástavby, který vypadal obyčejně. Muselo to ale být ono, protože tam byla obří socha chlápka na lavičce. Jestli to měl být Wolland, tak vypadal jinak, než jsem si ho představoval. Obešel jsem celý rybník dvakrát. Nějaká slečna tam běhala pořád dokola, což by mě asi nebavilo. Udělal jsem dobře, že jsem si nevzal běhací boty. Naposled jsem se pokochal místem, kde zaznělo vyprávění o Pilátovi a šel zase do hotelu.

***

Dal jsem si poslední snídani, a pak vyjel do pokoje. Cestou jsem ve výtahu potkal nějakou paní, která měla pokaždé, když se otevřely dveře záchvat smíchu. Snažil jsem se zjistit, do jakého patra chce, ale smála se tak, že jí nebylo rozumět. Je zajímavé, jak malé věci dokážou učinit člověka šťastným. I když smích může být i příznakem hysterie. Na pokoji jsem se osprchoval, sbalil a vydal na recepci, kde jsem měl sraz s J. a s řidičem. Šofér byl na místě, ale J., ne a ne dorazit. Už mu chtěli volat, když konečně přišel.

V autě spal. Na letiště jsme dorazili brzo. Nechtěl nás checknout ani automat ani úřednice. Podařilo se nám najít nějakou hospodu s výhlkedem na letadla, kde jsme si dali kafe. Vypadala jako restaurace pro personál a pro Rusy. Kromě nás tam nikdo neměl kufry. Po kafi nás už odbavili. Z čekání v celním prostoru si pamatuju jeden zajímavý rozhovor.

„To naše psaní,“ pravil J., „vyžaduje talent. A ten já moc nemám.“

„Já jo,“ odvětil jsem bez vyhání.

Letěli jsme zase Á tři sta devatenáctkou. Seděl jsem ve druhé řadě sedadel za pilotní kabinou, v uličce. Nebyl jsem u okýnka, ale zas měl víc místa na nohy. Na rozdíl od předchozího letu jsme neměli letušky nýbrž letušáky. Nad Moskvou to házelo.

K jídlu jsem si dal zase kuře a k pití si řekl o bílé víno. Byl to Mikulov. Taky jsem věnoval Rusce vedle sebe svoji smetanu do kávy, protože jsem si sám řekl o čaj. Při přistání jsem se snažil zahlédnou redakci a Hlubočepy, na nimiž teď přistávají kvůli opravě ranveje letadla o sto sedm, ale nepovedlo se mi to. Domů z letiště jsem jel tentokrát přes Dejvickou, protože na Dejvické končí všechny správné cesty.



Komentáře 4

  1. Nel napsal(a):

    1) celou dobu jsem byla zvědavá, jestli sis ty boty na běhání vzal, takže jsem ráda, že jsem se to dozvěděla 2) souhlasim, talent máš.

    Posláno 17 Srp 2013 v 11.19
  2. rjh napsal(a):

    [1] Díky.

    Posláno 17 Srp 2013 v 11.22
  3. Nebohá napsal(a):

    Konstatování „Během hostiny se občas vynořili dva tanečníci a dvě tanečnice a předváděli rozličné kreace. Kdovíproč mi to připadalo velice ruské.“ mě z nějakýho důvodu velmi pobavilo. Zní to tak hezky!

    Nepatrně mi ten tvůj raport připomněl můj výlet do Lvova. Žádná služební cesta, byla jsem tam pouze jako prachsprostý turista.
    Jedním z největších zážitků byla návštěva bývalýho lágru. Jeden by snad i očekával nějaký pietní místo – místo toho ovšem za plotem stál voják se sampolem a na dotaz zda možno posmotreť lakonicky odpověděl, že zděs ťurma.

    Posláno 28 Říj 2013 v 2.19
  4. rjh napsal(a):

    [3] Podle mě mají Rusové specifický styl, kterého si Čech snadno všimne, ačkoliv by ho neuměl přesně popsat.

    Posláno 28 Říj 2013 v 9.56

Napiš komentář

Email nebude zveřejněn ani jinak zneužit. Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář. Můžete použít HTML značky <a>, <abbr>, <acronym>, <b>, <blockquote>, <code>, <em>, <i>, <strike> a <strong>. Povinná pole jsou označena*.