Noční pták - Kráska Nice – první díl

Kráska Nice – první díl

Od léta mám výčitky, že sem nepíšu. Nechtěl jsem hlavně, aby první věc, kterou sem po pracovní cestě do Ruska pověsím, byla až pracovní cesta do Francie. No vida. Přesně tak to nakonec dopadlo. Stává se ze mě ještě nudnější patron než dřív. Neomlouvá mě nic. Možná by vás ale mohlo zajímat, že jsem sepisoval bakalářku. I když jsem měl co napsat do blogu, cítil jsem povinnost ten bizarní spis rozšiřovat. Já vím, je to chabá výmluva. Ona ta bakalářka taky nepřibývala závratnou rychlostí, že ano. Většinou jsem nepsal ani ji, ani na blog. Teď jsem ale zpátky. Jestli vás zajímá, jak jsem se měl v Nice, máte možnost. Na pokračování.

Neodlétal jsem v dobrém rozpoložení. Už měsíc jsem se cítil bídně. Bylo to jiné než obvykle. Zdálo se mi, že tělesný pocity převažují nad nepříjemnými myšlenkami, ačkoliv zpravidla to bývá naopak. Byl to hlavně jeden pocit ─ trochu jako když se červenáte a horko vám postupuje obličejem směrem vzhůru.

Myslím ale, že jsem se nečervenal, a že ten vjem je jiný. Sám mu říkám hanba, ačkoliv Cvokařka se mě posledně snažila přesvědčit, že je to něco jiného. Překvapilo mě, že mě neposílala k psychiatrovi. Většinou to dělá, když tohle popisuju. Možná už to vzdala. Byl jsem u ní tři dny před odletem. To byl pátek.

V pondělí ráno jsem vstal a vydal se s kufrem na letiště. Jel jsem přes Dejvickou. Přes Motol je to sice kratší, ale Dejvická je jistota. Dorazil jsem o hodinu a půl dřív a checknul se za dvě minuty. Měl jsem s sebou kindle, tak jsem rovnou prošel prohlídkou. Posadil jsem se u své brány, čekal a četl. Prokousával jsem se Geraldovou hrou od Kinga. Mám ji rozečtenou ještě teď, poněvadž mě moc nebaví. Asi nejsem typ na horory.

Když začal boarding, řekl jsem si, že se nechám od všech předběhnout a půjdu poslední. Nakonec jsem to nevydržel a lezl do letadla tak šestý od konce. Seděl jsem úplně u ocasu v prostředním ze tří křesel. K Pití jsem si vybral čaj a jablečný džus. K jídlu byl jakýsi salát s těstovinami, zeleninou a sýrem a tři nebo čtyři preclíky. Přistáli jsme ve Frankfurtu.

Tam jsem musel tři čtvrtě hodiny čekat na další letadlo. Mělo zpoždění, a tak jsem seděl u jediného volného stolku, do nějž pralo přes prosklenou stěnu budovy slunce, a poslouchal, jak úřednice každých pět minut hlásá, že boarding začne o pět minut později. K letadlu nás vezl autobus, takže jsem si mohl všimnout, že má pod nosem napsáno, jaký je to tip ─ Boeing 737-400.

Dostal jsem sedadlo u nouzového východu a navíc do uličky, takže jsem měl spoustu místa na nohy. K jídlu byl zase stejný salát. Nebyl tak hrozný. Snažil jsem se číst, ale byl jsem unavený. Někdy v půlce letu mi poklepala letuška na nohu, že potřebuje projet se servírovacím stolkem. Usnul jsem. To je ode mě výkon. Normálně usínám špatně i doma. V dopravních prostředcích, včetně vlaku, i když mám celé kupé pro sebe, je to bez šance.

Neletěli jsme dlouho. Letiště v Nice je maličké a ranvej vede kolem moře, takže přistání bylo prima, ačkoliv jsem byl daleko od okna. Když jsem vylezl z letadla, měl jsem potíže s hledáním zavazadla. Stál jsem u pásu snad půl hodiny, než konečně přijelo. Nejspíš proto, že jsem přišel do Prahy tak brzo a bylo někde vespod. Když jsem ho konečně našel, přibalil jsem do něj bundu, protože v Nice bylo teplo, a pokračoval jen v mikině.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ


Napiš komentář

Email nebude zveřejněn ani jinak zneužit. Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář. Můžete použít HTML značky <a>, <abbr>, <acronym>, <b>, <blockquote>, <code>, <em>, <i>, <strike> a <strong>. Povinná pole jsou označena*.