Noční pták - Kráska Nice – druhý díl

Kráska Nice – druhý díl

V hale na mě čekal šofér s cedulí Intel. Napsal jsem už, proč jsem do Nice letěl? Ne? Takže to byla konference Intelu. Pro případ, že jste z Marsu – je to společnost, která vyrábí mikroprocesory a asi i jiné počítačové součástky. Koho ale zajímá nějaká firma? Hlavní je, když zaplatí letenku a hotel. Řidič vypadal na padesát plus, možná i šedesát plus. Podal mi ruku, ale nepředstavil se, z čehož jsem byl po cestě trochu v rozpacích. Nevěděl jsem, jestli je slušné se dodatečně ptát na jméno. Ukázal mi na zadní sedadlo.

Radši bych seděl vpředu, abych si s ním mohl lépe pokecat. Rozhovory s taxikáři a jinými šoféry mě baví. Povídali jsme si i tak, ale nebylo to ono. Anglicky uměl dobře, asi líp než já, což není těžké. Neměl ani obvyklý nesrozumitelný francouzský přízvuk. Přistihl jsem se při úvaze, jestli je vůbec Francouz, zdálo se ale, že se v Nice vyzná, i když to nemuselo nic znamenat.

„Jak dlouho se tu chystáte pobýt,“ zeptal se mě.

„Do středy odpoledne,“ odpověděl jsem mu.

„Teď je tu hezky, protože je tu málo lidí. V létě jich tu bývá daleko víc.“

„Hlavně tu máte teplo,“ řekl jsem.

„Odkud jste přiletěl?“

„Z Prahy.“

„Tam jsem nikdy nebyl,“ prohlásil. „Je tam teď zima?“

„Řekl bych tak patnáct stupňů.“

„To je velká zima,“ litoval mě.

„Bude to ještě horší,“ oznámil jsem mu. „Teď je podzim, ale v zimě je občas i pod nulou.“

„My tady máme v zimě takhle,“ řekl.

„Závidím vám,“ odpověděl jsem.

Bylo to upřímné. Co se pamatuji, nikdy jsem na zimě neviděl nic příjemného. Nelyžuji, nesáňkuji, posledního sněhuláka jsem postavil někdy v osmi letech a nepamatuji si, že bych si to tenkrát zvlášť užíval.

Šofér mě vysadil před hotelem na nábřeží. Později jsem se dozvěděl, že se nábřeží jmenuje Promenade des Anglais a nechali si ho postavit angličtí turisté v osmnáctém století. Rychle jsem si vzal svůj kufr, než mě stačil zpozorovat nějaký pingl a sebrat mi ho.

Na recepci jsem se zapsal. Jako obvykle prohodili moje jméno a příjmení. Vedle recepce stál stolek s registrací na konferenci. Stavil jsem se i tam a dostal visačku. Účastníci konference byli rozdělení do kast, a každá měla jinou barvu visaček.

Novinářská byla červená. Místo krku kolem krku jsem si ji pověsil z boku na pásek. Přečíst se to dá stejně blbě, ale člověk vypadá méně jako účastník zájezdu. Navíc je to známka punku, jelikož všichni ostatní mají vždycky visačky na krcích.

Dostal jsem pokoj číslo 200 na konci chodby ve druhém patře. Měl balkón se stolem a dvěma židlemi a výhledem na promenádu. Spousta lidí po ní běhala, takže jsem litoval, že jsem si nevzal běhací boty. Říkal jsem si, že budu aspoň cvičit, zvlášť když nemám šanci stihnout v Praze středeční jógu, ale samozřejmě jsem necvičil. Odpoledne jsem strávil zprovozňováním wi-fi a dalšího vybavení pokoje a čtením mailů. Ven jsem vyšel jen na čtvrt hodiny. Pak jsem se musel vrátit, protože mě čekala večeře.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ


Komentáře 1

  1. jull napsal(a):

    Viva la visačková revolución

    Posláno 29 Říj 2013 v 23.59

Napiš komentář

Email nebude zveřejněn ani jinak zneužit. Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář. Můžete použít HTML značky <a>, <abbr>, <acronym>, <b>, <blockquote>, <code>, <em>, <i>, <strike> a <strong>. Povinná pole jsou označena*.