Noční pták - Kráska Nice – šestý díl

Kráska Nice – šestý díl

Na rozhovor jsem se cítil připraven, protože jsem si přečetl práci, pod níž byl podepsaný i chlap, se kterým jsem měl mluvit. Přišel o pět minut později a hlídací PRista to nezapočítal do celkového času, takže jsem odcházel s čtrnáctiminutovou nahrávkou. Přesněji měla čtrnáct minut a šest sekund. Když tohle píšu, interview ještě nevyšlo, a jako obvykle není jasné, jestli vůbec vyjde. Chlap měl sklon mluvit obecně. Často se vyjadřoval v nic neříkajících frázích, samá vata. Snažil jsem se ho donutit, aby zmínil nějaké konkrétní příklady. Taky jsem mu nemohl zabránit, aby pořád neopakoval jméno firmy.

Když jsme skončili, odnesl jsem si papíry na pokoj a vydal se na setkání s Katarinou. Přišel jsem o pár minut pozdě. Stála před hotelem a kouřila. Vydali jsme se stejným směrem jako předchozí večer. Neměli jsme žádný plán, jen jsme šli a povídali si o všem možném.

Pod Promenade des Anglais ležela kamenitá pláž, občas přerušená shlukem balvanů čnících do moře. Že by sloužily jako vlnolamy? Na pláži postávali rybáři, a dokonce i polehávali lidé v plavkách, což jsem nechápal. Ne proto, že by nebylo počasí na koupání – bylo dvacet pět stupňů – ale proto, že mi to připadalo nepohodlné. Kameny pláže se mi zdály velké. Vál silný vítr. Vlny měly bílé čepice.

„Co si sednout na nějaké ty balvany?“ navrhla Katarina.

„Tak jo,“ souhlasil jsem. „Většina jich je ale obsazených.“

Shluky balvanů se líbily rybářům. Nakonec jsme zahlédli jeden volný a vylezli na něj. Vlny byly silné a jejich nárazy na balvany provázely vysoké gejzíry vody. Přední třetina kamenitého výčnělku mokrá. Usadili jsme se za děsně před hranicí dosahu mořské vody.

„Mohl bys mě prosím vyfotit?“ dožadovala se Katarina. „Já vím, jsem nudná.“

„V pohodě,“ řekl jsem.

Podala mi foťák a zahleděla se se zasněným výrazem k obzoru. Udělal jsem tři fotky a vrátil se zpátky vedle ní. V tom se o balvany rozbila velká vlna. Vzduch zavoněl solí a zkropilo nás pár kapek vody.

„To bylo blízko,“ povídá Katarina.

„To jo,“ povídám já.

„Jsme tu v bezpečí?“´

„Nemůže se nám stát nic horšího, než že se namočíme,“ uklidňoval jsem ji.

„O tom mluvím,“ strachovala se. „Rozmazalo by mi to make-up.“

„Já to risknu,“ prohlásil jsem.

„Tak já taky,“ řekla Srbka.

Na obzoru plula velká bílá výletní loď. Připomínala obří dort. Vzpomněl jsem si na povídku od Salingera o chlapci, co je Buddha a plaví se na podobné lodi. Nemohl jsem si vybavit, jak se jmenovala. Stárnu.

„Byla to devátá vlna,“ řekl jsem. „Ta je vždycky nejsilnější. Musíme počítat a budeme vědět, kdy přijde další podobná.“

„Jenže já nevím,“ řekla Katarina, „kolik jich od té poslední velké už udeřilo.“

„Tak počkáme na další velkou a budeme počítat až od ní.“

Tahle taktika ale nevyšla, protože jsme se nemohli shodnout, která další vlna byla ta velká, od níž se má počítat. Seděli jsme na balvanech půl hodiny, a pak vyrazili zase dál. Tentokrát jsme šli přímo po pláži, dokud Katarina nepotřebovala zase kouřit. Ve větru jí to nešlo, tak jsme se museli vrátit na vyvýšenou promenádu, kde našla autobusovou zastávku.

Pak jsme se zase vrátili k moři, a od moře zase na promenádu, a tak jsme pokračovali, dokud nebyl čas se otočit a jít zpátky. Ta procházka byla nejlepší část celého výletu. Jelikož jsme si povídali v jazyce, který nebyl ani pro jednoho rodný, omezili jsme se na základní věci. Tohohle efektu jsem si všiml už víckrát.

Napadlo mě, i jestli se Srbce náhodou nelíbím, poněvadž když jsme šli zpátky, začala se ke mně víc přibližovat. Byla starší, ale vypadala vážně dobře. Pak ovšem zmínila nějakou příhodu se svým přítelem, takže jsem si řekl, že asi nic nebude. Byla jen zvyklá na společnost a já se jí zrovna hodil, stejně jako se ona hodila mě. Vrátili jsme se do hotelu, kde nás čekala večeře.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ


Napiš komentář

Email nebude zveřejněn ani jinak zneužit. Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář. Můžete použít HTML značky <a>, <abbr>, <acronym>, <b>, <blockquote>, <code>, <em>, <i>, <strike> a <strong>. Povinná pole jsou označena*.