Noční pták - Kráska Nice – sedmý díl

Kráska Nice – sedmý díl

K večeru nás, myšleno nás novináře, naložili PRisti do autobusu a odvezli do hospody v jachetním přístavu. Lodě vypadaly pěkně. Rád bych se prošel po molu a prohlédl si je, jenže nebyla příležitost. Místo toho jsem seděl v krčmě společně s Makedonkou, Srbkou, Španělem a regimentem Němců a cpal se výkvětem francouzské kuchyně. Večeře byla dobrá, jen objemná. Snědl jsem ji celou, od prvního do posledního chodu, protože mi připadalo nezdvořilé ji nedojíst. Málem jsem ale prasknul. Hovory okolo stolu v ledasčem připomínaly ty z Ruska v létě.

Posadil jsem se vedle staršího Němce s culíkem. Jmenoval se Wolfgang. Už se nepamatuju, odkud byl, snad z Mannheimu. Vyprávěl jsem mu, jak česká média degradují, a jak se u nás novinářům těžko žije. Oplácel mi zhruba stejně. Bavili jsme se i o dluhové krizi. Podle Wolfganga se Německa příliš nedotkla. Řekl jsem, že nás sice zasáhla, ale proti jiným zemím jsme na tom dobře. Nemám o ekonomii ani ponětí, tak doufám, že jsem ho nemystifikoval.

Tipoval bych ale, že pokud ano, tak ne příliš. Mezi novináři z různých koutů Evropy jsem si nepřipadal nejchudší, což by asi většina Čechů očekávala. Zdálo se mi, že nejhůř je na tom Španěl. Měl rozbitý displej na telefonu, ale říkal, že si nemůže koupit nový, protože nemá peníze. Přitom byl počítačový novinář.

Po večeři jsme jeli zase autobusem zpátky, ačkoliv já bych byl rád šel pěšky. V autobuse jsem si povídal s jednou PRistek. Byla tmavovlasá.

„Učit se o lidském chování musí být zajímavé,“ řekla, když jsem se svěřil, že studuju psychologii.

„To je,“ přitakal jsem. Vzpomněl jsem si na Bábi Zlopočasnou, která nezískala pověst přírodního znalce tím, že by každému vyžvanila, co neví. Ani já jsem neřekl, že tu psychologii dělám na nejhorší škole ve vesmíru.

„Já studuju PR,“ řekla.

„Aha a chceš to dělat, nebo zkusit třeba nějaké noviny?“

„Noviny bych zkusila ráda,“ prohlásila.

„Taky si myslím,“ řekl jsem, „že je to lepší.“

Na PR nechápu dvě věci. První je, proč to někdo chce dělat. Připadá mi to jako hrozná práce, nejvíc ze všeho vnucování se novinářům, ať napíšou o něčem, co propaguju. Přemýšlel jsem, za kolik peněz bych to šel dobrovolně dělat. Došel jsem k částce sto padesát tisíc čistého. Doufám, že to někdy nebudu muset dělat nedobrovolně, poněvadž mě z novin vyhodí a nebudu mít jinou možnost.

„Odkud jsi,“ zeptal jsem se jí.

„Z Montrealu.“

„Takže mluvíš spíš francouzsky nebo anglicky?“

„Obojí.“

„A v jakém jazyce počítáš?“ zeptal jsem se.

„Taky v obou,“ odpověděla.

„Tak to budeš opravdu bilingvní.“

Když jsme dorazili zpátky do hotelu, snažil jsem se sehnat lidi na vycházku stejně jako předchozí den. Jenže Katarina šla spát, Kanaďanka zmizela dřív, než jsem se jí stačil zeptat, a Němci se Španělem chtěli do hotelového baru na pivo. Přidal jsem se k nim.

Pili jsme divné pivo s německy znějícím názvem. Nepamatuji si už, jak zněl, ale rýmoval se se slovem Hindenburg, takže jsme ho tak překřtili. Španěl řešil, jestli je opravdu německé nebo francouzské. Němci si mysleli, že bude spíš místní. Konverzace brzo utichla, poněvadž všichni kromě mě vytáhli nějaká elektronická zařízení a vlezli na Facebook. Sám jsem zrovna cosi řešil na Twitteru, ale měl jsem dost sebeúcty, abych nevytahoval telefon před nimi, nebo aspoň ne moc často. Radši jsem dopil pivo a šel spát.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ


Napiš komentář

Email nebude zveřejněn ani jinak zneužit. Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář. Můžete použít HTML značky <a>, <abbr>, <acronym>, <b>, <blockquote>, <code>, <em>, <i>, <strike> a <strong>. Povinná pole jsou označena*.