Noční pták - Kráska Nice – devátý díl

Kráska Nice – devátý díl

Před hotelem už postávali ostatní novináři. Podle rozpisu, který visel na konferenční nástěnce poblíž recepce, jsme měli letět společně se Srbkou, dvěma Němci, hlavním PRistou a studentkou z Kanady do Mnichova. Tam nás měla část skončit a část přestoupit. Na letiště nás mělo odvézt auto v 15.15. Bylo 15.00. Šli jsme proto se Srbkou hledat kufry. Portýři nám je odvezli do malé přízemní místnosti. Jako obvykle jsem měl problémy s nalezením toho svého, poněvadž jsem si nepamatoval, jak vypadá. Podařilo se mi to jen náhodou. Katarina měla rovněž potíže, ne ovšem s hledáním.

Svůj kufr našla snadno. Byl totiž oranžový. Chtěla tam ale ještě narvat svoje francouzské šampóny a nedařilo se jí to. Zavazadlo bylo přecpané a vypadalo, že každou chvíli praskne. Musel jsem jí ho silou smáčknout, aby mohla zapnout zip. Po krátkém zápasu se jí to podařilo. Vrátili jsme se před hotel. Za pár minut pro nás přijela dodávka. Šofér byl stejný jako ten, co mě v pondělí vezl z letiště. Cesta proběhla bez zvláštních příhod. Jediná zaznamenáníhodná věc je vyprávění hlavního PRisty.

„Viděl jsem tady stát tryskáč Mika Tysona,“ prohlásil. „Měl na směrovce svojí fotku. Podle obličeje ho nepoznám, ale byla i podepsaná.“ Všichni jsme se rozhlíželi, jestli řečený aeroplán nezahlédneme, leč boxer už asi odletěl.

Sotva jsme vystoupili z auta a vlezli do letištní haly, spustil se slejvák. Chvílemi to znělo, jako by padaly kroupy. Napadlo mě, jestli to nezdrží odlet, ale nic takového se nestalo. Slečna u odbavení mi nabídla, že si můžu vybrat sedačku. Našel jsem si místo vpravo u okna v zadní části letadla. Když jsme prošli prohlídkou, snažila se mě Srbka zlákat, abych s ní šel nakupovat suvenýry. Raději jsem vytáhl čtečku a prokousával se posledními stránkami Geraldovy hry.

Konečně nám přistavili letadlo. Posadil jsem se na svoje místo u okna. Vedle mě seděl starší gentleman, zřejmě Francouz, který měl přátele přes chodbičku. Start byl prima. Naše letadlo čekalo na pojížděcí dráze, odkud bylo vidět, jak se rozjíždějí jiné stroje. Nad mořem udělal pilot ostrou zatáčku, která se mi líbila.

K pití jsem si dal červené víno a čaj. Francouz vedle mě pil kolu. Stejně jsem naznačil přípitek a řekl: „Cheers!“

Vyneslo mi to jeden Lufthansa salát navíc. Když je totiž letuška přinesla, jeden z Francouzových přátel na něj neměl chuť, tak ho nabídli mě. Byl to sice čtvrtý Lufthansa salát v krátké době, ale snědl jsem ho. V Mnichově jsme přistávali už za tmy. Pohled na rozsvícené město byl impozantní, leč Praze se podle mě nevyrovnal.

Po přistání jsem se zase sešel s lidmi z konference. Jeli jsme spolu autobusem ze stojánky. Moje letadlo odlétalo za deset minut, takže jsem se jen tak tak stačil se všemi rozloučit.

„Otevři si Facebook, ať můžeme zůstat v kontaktu,“ řekla mi Srbka.

„Já nemám Facebook,“ odpověděl jsem.

„Já vím,“ pravila. „Tak si ho založ.“

„To ne, mě tyhle věci nebaví,“ vymlouval jsem se.

„Tak se měj,“ řekla.

„Ty taky,“ rozloučil jsem se a chvátal k terminálu.

První čeho jsem si všiml, když jsem nastoupil do dalšího letištního autobusu, byla čeština. Nějaká tlustá ženská vysvětlovala hubenější, proč nerada létá z New Yorku. K letadlu jsme jeli dlouho. Jsem zvyklý na České dráhy, takže mě hned napadlo, že Lufthansa zavádí náhradní autobusovou dopravu. Nakonec jsme však ke stroji dorazili. Uvažoval jsem, že jestli dostanu další Lufthansa salát, už ho taky někomu přenechám. Letuška ale rozdávala jen jakési křupky, protože let byl krátký.

Jen co jsem je dochroupal a dopil další čaj a další dvojku, začali jsme nabírat na přistání. Pod oknem se rozkládala Praha. Byla překrásná. Uvědomil jsem si, že mi připomíná černý šátek se zlatými flitry, který mívala moje matka ve skříni, když mi bylo tak šest let. Myslím, že ho neměla ráda, ale mně se líbil. Napadlo mě, že možná kvůli němu mám rád pohled na města v noci.

Přistáli jsme okolo osmé. Napotřetí už se mi podařilo najít kufr bez potíží. V Praze byla proti Nice zima. Vytáhl jsem z kapsy kufru čepici, kterou jsem si tam připravil ještě doma v Hlubočepech a narazil si ji na hlavu. Před terminálem jsem počkal na autobus. Když přijel, posadil jsem se na sedadlo rovnoběžné s osou vozidla a kufr si položil vedle sebe.

Těsně před odjezdem nastoupili ještě dva muži, kteří podpírali bezvládného třetího. Nebyl nemohoucí, poněvadž byl zraněný nebo poněvadž mu bylo špatně. Byl na mol. Na hlavě se mu leskla pleš a vězel ve zmačkaném saku. Vypadalo, že je o číslo větší, než potřebuje.

„Udělejte místo,“ řekl větší jeho dvou druhů. Měl víc vlasů, rovněž sako, které mu ale sedlo. Jeho řeč byla pomalá a nejistá – neklamná to známka opilosti. Odsunul jsem svůj kufr. Muži usadili opilce vedle mě.

„Pardon, že obtěžujeme,“ řekl menší z asistentů. „Zrovna jsme přiletěli z Kolína. Byli jsme tam na konferenci.“

Zdál se mi nejstřízlivější, ale nevěřil jsem mu. Myslel jsem, že jednou z nějaké knajpy poblíž letiště a svezli se letištním autobusem.

„To si děláte prdel, ne?“ prohlásil jsem.

„Neděláme,“ odpověděl větší z nosičů. „Fakt sme přiletěli z Kolína. Letěli jsme s German Wings, maj to levný. Hrozně jsme se ožrali, protože se všichni tři bojíme lítat. Jsme bazénáři.“

„Co že jste?“

„Stavíme bazény,“ vysvětloval. „Franto, ukaž mu letenku, ať nám věří.“

Menší z mužů vytáhl letenku a strčil mi ji pod nos. Byla z Prahy do Kolína, ovšem Kolína nad Rýnem, Cologne.

„No jo, fakt,“ uznal jsem. „A stavíte trapný bazény na zahradách nebo pořádný plavací?“

„Pořádný.“

„Já musím mít padesátimetrovej, jinak si nezaplavu,“ řekl jsem.

„Stavíme i padesátimetrový.“

Chvíli jsem si s nimi povídal. Dostal jsem chuť jít někdy zase plavat. Ještě jsem to neudělal, ačkoliv jsem plaval pravidelně každý týden nejméně pět let. Znali všechny velké bazény v Česku, včetně toho budějovického. Tvrdili, že v Praze se nedávno otevřela nová padesátka. Už jsem ale zapomněl, kde to mělo být.

Když zjistili, že jsem novinář, chtěli, abych o nich napsal. Stejně jako většina lidí. Bazény se mi zdály jako dobré téma. Vzal jsem si od nich vizitky. Svoji jsem jim nabídnout nemohl, protože jsem si je před odletem zapomněl. Bude to asi úděl vizitek. Když nejsou potřeba, cestují s vámi po všech čertech. Jakmile chcete jednu někomu dát, zapomenete si je. Bazénáři vystoupili na Bořislavce, protože chtěli ještě někam do hospody. Já jel ještě dvě stanice na Dejvickou, protože na Dejvické končí všechny správné cesty.

KONEC


Komentáře 2

  1. Honza napsal(a):

    Jsem si myslel, že se na konci se Srbkou vezmete, když už to mělo tolik dílů. :)

    Posláno 19 Pro 2013 v 12.28
  2. rjh napsal(a):

    [1] Taky se mi zdá, že to vyšlo předimenzovaný. Když už jsem měl podrobnej začátek, nedalo se to rychle utnout.

    Posláno 19 Pro 2013 v 20.39

Napiš komentář

Email nebude zveřejněn ani jinak zneužit. Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář. Můžete použít HTML značky <a>, <abbr>, <acronym>, <b>, <blockquote>, <code>, <em>, <i>, <strike> a <strong>. Povinná pole jsou označena*.