Noční pták - Na skok do Švýcarska

Na skok do Švýcarska

V Týdnu vládne nepříjemná atmosféra. Před třemi nedělemi dostalo padáka deset lidí. Byli mezi nimi M. H., který píše sračky i K. B., která je hvězda, takže není jasné, podle jakého klíče se vyhazuje. Zdá se, že je náhodný. Vždycky, když vyhází lidi ze seriózního časopisu, naberou několik dalších do bulvární televize. Časopis dá ale pořád stejně práce, takže na jednoho redaktora jí pak připadá víc. Projevuje se to na kvalitě textů. Klesá. Většina redaktorů musí i šaškovat v televizi, což se mi zatím vyhnulo. Lidé se chovají ustrašeně, na pondělní poradě nikdo nemluví.

Čekám, že mě vyhodí taky, takže jsem se rozhodl nedělat si starosti a říkat, co si myslím. Tři dvojky z chování na gymplu jsou závazek. Aspoň bych mohl odstátnicovat, a pak měl prázdniny. Kromě neustálých výpovědí je pro současnou redakci charakteristický i zmatek. Tak se stalo, že jsem měl zároveň letět do Švýcarska a psát dlouhý článek do časopisu. Nakonec jsem ho většinu napsal přes víkend.

Beztak byl posléze odložený, ale to už moc odbočuji. Chci psát o výletu do Švýcarska. Pozvánku jsem původně nedostal já, nýbrž moje bývalá kancelářská sousedka a častá snídaňová společnice M., jež píše o zdraví. Byla to akce firmy, která vyrábí kardiostimulátory, páteřní implantáty a podobné věci. Řekl jsem, že poletím, ačkoliv program byl hektický a bylo jasné, že ze Švýcar toho moc neuvidím. Neviděl jsem vážně skoro nic.

Letěl jsem z Prahy se Swissairem. Při odbavení se mi úřednice řekla, že prý cestuji ještě s někým. Byla to česká novinářka z lékařského časopisu. Neznal jsem ji. Měl jsem možnost vzít si místo ní místo u okýnka, ale neudělal jsem to. V letadle jsme se seznámili. Jmenovala se Lucie, bylo tak čtyřicet pět a ještě těsně před odletem telefonovala kvůli nějakému článku. Připadal jsem si hloupě, že si sám jen čtu v kindle.

Kromě zdravotnictví se Lucie zajímala o holocaust. Napsala o něm dokonce knihu, což jsem zjistil až později. Je to zvláštní. Narazil jsem už na několik lidí, které tohle téma fascinuje. S výjimkou Arnošta Lustiga to byly všechno ženy. Netvrdím, že je to nudná část dějin, jen nechápu, co je na tom tolik baví.

S jedním přestupem ─ nepamatuji se už, kde to bylo ─ jsme doletěli do Ženevy. Tam na nás čekal šofér s autem. Odvezl nás do Lausanne. Je to nejspíš zajímavé město, ale zahlédl jsem z něj jen budovu univerzity, která má tvar jakéhosi obrovského kusu zmačkané látky nebo papíru a je celá prosklená. Zajímalo mě, jak to vypadá uvnitř, ale nepodíval jsem se tam.

Řidič nás vysadil před hotelem. Byl taky zvláštní. Měl tvar tří kvádrů, položených rovnoběžně vedle sebe a propojených nadzemními tunely. Kvádry stály pod úrovní silnice, kterou se k nim přijíždělo. Na úrovni silnice byla i recepce, takže jste z ní mohli jet do pokoje výtahem dolů místo nahoru. Byl to i můj případ. Pokoj, v němž jsem spal, byl v přízemní a vedly z něj prosklené dveře na travnaté prostranství mezi kvádry. Měl jsem hodinu do večeře. Usoudil jsem, že bych se stejně nestihl nikam podívat, a tak jsem ji strávil jógováním.

Kdybych věděl, že jídlo začne s velkým zpožděním, asi bych se přece jen šel projít. To jsem ale vědět nemohl. Servírovalo se na patře, kde byla recepce. Seděl jsem u stolu v Lucií, PRistkou, která nás měla na starosti, středoevropskou viceprezidentkou společnosti a čtyřmi dalšími novináři. Ostatní žurnalisté seděli u jiných stolů a měli tam svoje PRistky a svoje hlavouny.

Připadá mi, že zdravotničtí novináři mají vyšší věkový průměr než třeba IT. Myslím, že jsem byl u stolu nejmladší. Vedle mě seděla zhruba pětatřicetiletá Polka, která se omlouvala, že neumí moc anglicky. Měla pravdu, vážně neuměla. Pak s námi seděla taky nějaká Švédka, Finka, nebo něco takového. Myslím, že byla o rok dva starší než já, ale zachovalá. Klasická severská blondýna, hezká, až na to, že mně se líbí tmavé vlasy, takže někdo jiný by ji asi ocenil víc.

Řeč byla hlavně o poměrech v jednotlivých zemích, zejména zdravotnických, k čemuž jsem neměl moc co říct. Když už jsem mluvil, vyprávěl jsem o českých médiích. Jídlo ušlo, až na hlavní chod, nějaké maso s kostí a s rýží. Po večeři jsme ještě chvíli povídali, a pak šli spát. Žádný výlet po barech jako v Nice se nekonal. Než jsem šel spát, porušil jsem zákon (č. 4).

Ráno nás všechny naložil autobus a odvezl do malého městečka s obtížně zapamatovatelným jménem kousek od Lausanne, kde měla firma laboratoře a manufaktury (vážně manufaktury) na výrobu všelijakých přístrojů. Napřed proběhla předváděčka, kde stáli lidi u stolečků s nějakými věcmi, třeba s kardiostimulátorem a mohli jste se jich na všechno ptát. Obešel jsem všechny stolečky. Nejvíc mě bavil ten s páteřními implantáty na léčbu skoliózy, poněvadž měl jako maskota obří plyšovou žirafu. Jmenovala se Jozefína.

Po předváděčce následovala prohlídka areálu, pak přednášky, a nich přednáškách oběd. Po obědě byly zase další přednášky. Vytipoval jsem si řečníka, který mluvil nejzajímavěji a udělal s ním během oběda rozhovor, abych vykázal nějakou činnost. PR agentuře, která mě pozvala, jsem slíbil, že napíšu jen něco na web.

Nakonec nás všechny zas naložili do autobusu a odvezli na letiště. Náš let byl až za dvě hodiny. Lucie nikam nechtěla, tak jsem ji opustil, a vydal se projít kolem letiště. Hlavní budova Ženevského letiště je zajímavá. Ne že by byla pěkná. Vypadá obyčejně.

Je ale prosklená hnědým sklem, jaké je k vidění na starých komunistických stavbách v Česku. Třeba na bývalém Federálním shromáždění vedle Národního muzea v Praze, nebo na Jihočeské vědecké knihovně v Českých Budějovicích. Nikde v zahraničí jsem ho ještě neviděl, ale možná si jen nevzpomínám.

Jinak jsem ale neviděl pozoruhodného. Našel jsem jen nějaký zaostalý park s loučkou, na níž jsem si na chvíli zul boty a ponožky. Když jsem se vrátil na letiště a vyzvedl si v automatu palubní vstupenku, zjistil jsem, že na cestě k branám je strašlivá fronta. Vystát ji a projít kontrolou trvalo nejméně tři čtvrtě hodiny. U Brány jsem potkal Lucii. Dostal jsem místo u okna. Letěli jsme zase s přestupem, tentokrát vím, že přes Franfurt.

Ještě než jsme nastoupili do letadla, přišla mi SMS o expřítelkyně, že bych se prý hodil k nějaké její kamarádce, a jestli se s ní nechci sejít. Cestou do Frankfurtu jsem se to snažil vytěsnit. Když jsme přistáli a vystoupili z letadla, podíval jsem se na telefon. Zpráva tam pořád byla. Nevím, proč mě takhle stresuje. Já se k ní chovám nejslušněji a nejohleduplněji, jak dovedu.

Měli jsme čekat hodinu a půl na další letadlo. Lucie vytáhla laptop a začala něco psát, tak jsem jí opustil a šel se projít po letišti. Přemýšlel jsem o té nabídce. Asi by bylo racionální kývnout nebo se aspoň pokusit o té dotyčné něco zjistit. Ani do jednoho se mi ale nechtělo. Místo toho jsem si řekl, že by určitě byla stará, tlustá, promiskuitní, kouřila by, a tak podobně. Rozhodl jsem se, že se s ní sejít nechci.

Jak jsem se tak dál procházel po letišti, narazil jsem na dvě autíčka na převážení zavazadel. Byla zaparkovaná vedle sebe. Kromě letušky Lufthansy, která stála opodál a dělala cosi s počítačem, nebyl nikdo poblíž. Autíčka nevypadala, že by potřebovala klíček.

Lákalo mě zkusit se jedním projet, ale neudělal jsem to. Říkal jsem si, že budou určitě nějak zajištěná. Když jsem od nich odcházel, vzpomněl jsem si na koblihovou klasifikaci doktora Vlacha. Co jsem tu knihu poprvé četl, považoval jsem se za člověka, jenž by těmi koblihami opravdu házet začal. Asi bych měl tenhle názor přehodnotit.



Komentáře 2

  1. Quanti napsal(a):

    Ohledně holokaustu: myslím, že je to téma dostatečně hrůzyplné, aby fascinovalo, a zároveň se většiny lidí tady nějak osobně týká, ať už skrz příbuzné, známé jejich příbuzných, nebo historie míst, kde žijí. Mně vyprávěli o hrůzách války prarodiče a přestože nebyli Židi, navždycky to ve mně zůstane jako něco, čím si museli projít. To taky možná odpovídá na otázku, proč ženy – většinou se víc starají o věci jako soudržnost rodiny. Jasně, že třeba genocida ve Rwandě byla podobně strašná, ale málokdo o ní slyšel od očitých svědků nebo v ní ztratil příbuzné a známé.

    Posláno 17 Bře 2014 v 11.57
  2. rjh napsal(a):

    [1] Mě napadlo, že druhá světová je sice zajímavá, ale holka neocení bitvy ani válečnou techniku. Z té doby mě nejvíc baví námořní válka a nějaká ta letadla, ale zase mě většinou nudí pozemní operace. Výjimka je film Patton z roku 1970.

    Což neznamená, že by mě holocaust nezajímal. Ty povídky od Lustiga jsou super.

    Posláno 17 Bře 2014 v 13.27

Napiš komentář

Email nebude zveřejněn ani jinak zneužit. Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář. Můžete použít HTML značky <a>, <abbr>, <acronym>, <b>, <blockquote>, <code>, <em>, <i>, <strike> a <strong>. Povinná pole jsou označena*.