Noční pták - Pankáč

Pankáč

Dneska si každý stěžuje na hipstry. Jako by jiné subkultury už ani neexistovaly. Jenže ony existují. Třeba pankáči ještě nevymřeli. Jednoho jsem potkal v létě na budějovickém vlakovém nádraží. Mohlo mu být čtyřicet plus. Možná pětačtyřicet plus. Byl opilý. Na sobě měl křiváka s nápisem Plexis a vojenské kraťasy se spoustou kapes. Byl malý. Tak metr pětasedmdesát. Číro měl krátké a vypelichané, ale měl ho. Byla půlka srpna a pořádné vedro. Většina lidí chodila naboso. Pankáčovy nohy však vězely v obrovských gládách. Pokud se těm botám tak pořád ještě říká.

Pozoroval jsem pankáče z fronty před okénkem s občerstvením a říkal si, že mu v těch botách musí být na chcípnutí. Motal se okolo zavazadlové přepážky, deset metrů ode mě napříč halou. Snažil se zjistit od paní za sklem, kdy jede vlak do Prahy. Považoval zavazadlovou přepážku za informační. Paní s ním nechtěla mluvit. Poslala ho pryč. Pankáč se potácel halou. Oslovoval čekající cestující. Ti před ním uhýbali a dělali, jako by neexistoval.

Rozhodl se mu poradit. Uvědomoval jsem si, že bych toho mohl litovat. Mohl by se na mě pověsit. Těžko bych se ho pak zbavoval. Jsem ale taková povaha. Dělám dobré skutky. Koupil jsem si sáček arašídů, superkyselé bonpary a vodu s bublinkami. Došel jsem k pankáči a oslovil ho:

„Je výluka. Z Budějovic do Soběslavi jedou místo vlaku autobusy. Stojí před nádražím.“

„Aha,“ odpověděl. „Dík, kámo.“

Pak si mě přestal všímat. Jeho opilecké bloumání ho odneslo pryč ode mě. Dopadlo to dobře, říkal jsem si. Žádné problémy. Vyšel jsem z ošuntělé nádražní haly. Autobusy už před ní stály. Přesně jak jsem pankáči řekl.

Vybral jsem si postarší hnědožlutou Karosu a nastoupil. Prošel jsem až k poslední řadě sedaček a uvelebil se u okna. Ruksak jsem položil na sedadlo vedle sebe. Když budu mít štěstí, nikdo si ke mně nepřisedne. V létě jezdí málo lidí.

Zul jsem si sandály a otevřel sáček s buráky. Ve vlaku mám svoje rituály. Buráky sním, dokud souprava ještě stojí. Jakmile se rozjede, otevřu bonpary. Když mi přijde průvodčí zkontrolovat jízdenku, nabídnu mu bonbón. Autobus ale není vlak. Snědl jsem buráky a otevřel bonpary rovnou. Ačkoliv jsme pořád ještě stáli. Díval jsem se z okna a pozoroval cestující.

Přimýchal se mezi ně i pankáč. Vrávoral po chodníku před nádražím. Zíral skrz okna autobusů. Odvrátil jsem pohled, abych nepřitáhl jeho pozornost. Bál jsem se, že si ke mně přisedne a bude se pokoušet se mnou mluvit. Byla to oprávněná obava. Jakmile mě pankáč spatřil, vlezl do mého autobusu. Prošel uličkou až dozadu a rozvalil se vedle mého batohu.

„Čau,“ povídá.

„Těbůch,“ odpovím.

„Máš tu volno?“

„Jasně,“ řeknu. Hned se ale začnu zase dívat z okna.

Snažil jsem se pankáče ignorovat. Prohlížel jsem si holky na chodníku před autobusem. Jsem hodný, ale kvůli sobě. Lidi nemám rád. Dělám dobré skutky, abych se ujistil, že jsem lepší než oni. Nechci s nimi mluvit.

„Hele,“ řekne pankáč. „Doufám, že tě nějak neseru.“

„Ne, v pohodě,“ ujistím ho a dál pozoruji dění pod oknem.

„Hele,“ řekne zas pankáč.

„Co?“

„Dej mi bonbón.“

„Jasně, vem si,“ odpovím.

Nabídl jsem mu sáček. Dlouho v něm lovil a pečlivě si vybíral. Nakonec vytáhl jeden bonbón. Červený! Ten hnusák! Dělá, jak je na sračky, a pak si vybere červený bonbón. Červené jsou nejlepší. Poradil jsem mu. Beze mě by neodjel. Jak se mi odvděčí?

Sežere mojí oblíbenou barvu. Proč si nevezme třeba žlutý? Žluté by do bonparů ani nemuseli dávat. Cesta do Soběslavi trvá aspoň čtyřicet minut. Za tu dobu by pankáč určitě dokázal vybrat všechny červené bonbóny. Potřeboval jsem se ho zbavit. Jenže jsem nevěděl jak. Znovu jsem se odvrátil k oknu.

„Hele,“ řekne po chvíli pankáč.

„Co?“ řeknu já.

„Dej mi eště jeden.“

Ten somrák!

„Jen si vem,“ povídám.

Pankáč zase dlouho a pečlivě hrabal v sáčku. Vypadal v tu chvíli úplně střízlivý. Nakonec objevil další červený bonbón. Rozbalil ho a strčil do pusy. Za chvíli slyším, jak kouše. To už je vrchol. Takhle bude za chvíli chtít ještě jeden. Taky bonbóny koušu. Jenže jsou moje. Mám na to právo. Darovaný bonbón bych nekousal.

Jak se pankáče zbavím? Měl jsem lístek do první třídy. Pankáč určitě ne. Jakmile dorazíme do Soběslavi, bude všechno OK. Co ale s bonbóny? Zabalit je a schovat do ruksaku? Jak tak přemýšlím, přejde k nám průvodčí. Poznal jsem ho. Jezdí v rychlíku do Prahy často. Je mladý, vysoký a upravený. Mohl by i k hradní stráži.

„Kontrola jízdenek,“ povídá.

Vytáhnu svůj lístek a Inkartu. Průvodčí obojí zkontroluje. Pankáč mu taky podá lístek. Vypadá jinak než ten můj. Je daleko větší.

„Tohle je lístek na autobus,“ povídá průvodčí.

„No dyť,“ povídá pankáč.

„Ale ne na autobus Českých drah.“

„Zaplatil jsem za něj tři stovky,“ řekne pankáč.

„To možný,“ odvětí průvodčí, „jenže do vlaku nebo autobusu Českých drah musíte mít jízdenku Českých drah. Pokud ji nemáte, musím vás požádat, abyste si vystoupil.“

„Ale jak se mám dostat do Prahy?“ ptá se pankáč.

„To je vaše věc. Jestli chcete jet s námi, musíte si koupit jízdenku.“

„Jenže já už nemám prachy,“ brání se pankáč.

„To je smůla,“ řekne průvodčí. „Když nemáte lístek, nemůžu vás tu nechat.“

„Měj rozum, chlape,“ smlouvá pankáč. „Já musim bejt zejtra v šest ráno v Praze v práci.“

Tohle taky znám. Celý víkend toužím vrátit se zpátky do práce. Přeji si, aby už bylo pondělí a já se shledal se svou židlí a počítačem v redakci. Těším se na poradu v deset hodin. Nemůžu se dočkat, až se dozvím, co budu psát. Najednou mi bylo pankáče líto.

Co kdybych mu lístek koupil? Peněz mám dost. Když tu udělám, získám spoustu dobré karmy. Brzo ze mě bude buddha. Osvobodím od utrpení všechny bytosti na celém světě. Poutníci budou cestovat tisíce mil, aby mohli vyslechnout moje učení. Útržek mého oranžového roucha se bude vyvažovat zlatem.

Nahmatal jsem v kapse peněženku. Pak jsem si ale vzpomněl na červené bonbóny. Zase jsem ruku z kapsy vytáhl. Karmu můžu nahrabat i jinak. Pustím v Praze sednout nějakou babku. Otočil jsem se zpátky k oknu a nechal průvodčího, ať pankáče vyhodí.



Komentáře 2

  1. Quanti napsal(a):

    Výbornej :))

    Posláno 11 Říj 2015 v 5.45
  2. -rjh- napsal(a):

    [1] Díky.

    Posláno 11 Říj 2015 v 10.22

Napiš komentář

Email nebude zveřejněn ani jinak zneužit. Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář. Můžete použít HTML značky <a>, <abbr>, <acronym>, <b>, <blockquote>, <code>, <em>, <i>, <strike> a <strong>. Povinná pole jsou označena*.