Noční pták - Pelíšky na Andělu

Pelíšky na Andělu

Vyjdu schody z vestibulu metra na autobusové nástupiště. Na poslední nedělní spoj se mnou čeká šest dalších lidí. Mezi nimi holka s blonďatými dredy, klukem – no, spíš chlapem, je vysoký a plešatý – a kytarou. Oba dva stojí u sloupku s jízdním řádem. Posadím se na lavičku naproti nim. Holka se na mě usměje. Víc než ona mě zaujme její kytara. Mám chuť si na ni zkusit zahrát. Už skoro hrát neumím a nikdy jsem pořádně neuměl, ale i tak mě kytara láká. Je to klasická španělka. Holka na ni brnká, a tak slyším, že má nylonové struny. Bylo by blbé zeptat se, jestli si ji můžu půjčit?

„Já nechci jet domů,“ vykřikne holka. „Já chci ještě pařit!“

Pokouší se hrát předehru ke Slunečnímu hrobu. Nevím, jestli je se tomu kusu opravdu říká předehra, ale snad víte, co myslím. Moc jí to nejde. Asi proto, že brnká ve stoje. Kytara nemá popruh a špatně se holce se drží.

Říkám si, že bych to určitě zahrál líp. Holka se nepokouší se ani o takový ten sjezd na konci předehry. Moc rád bych si zkusil, jestli tu písničku ještě umím. Bylo by to asi ode mě vlezlé, myslím si. Raději místo toho dál čtu v kindlu. Četl jsem tenkrát Harryho Pottera.

Po chvíli přijede autobus. Sednu si na jednu z předních sedaček. Holka se posadí za mě. Dělí nás prostor pro kočárky. Dívám se na její odraz ve špinavém plexiskle. Pořád se pokouší hrát. Podle postavení prstů to pořád vypadá jako začátek Slunečního hrobu. Začnu zase číst. Když autobus zastaví a já vystoupím, vidím holku naposled. Spí. Zajímalo by mě, kam až dojela.



Napiš komentář

Email nebude zveřejněn ani jinak zneužit. Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář. Můžete použít HTML značky <a>, <abbr>, <acronym>, <b>, <blockquote>, <code>, <em>, <i>, <strike> a <strong>. Povinná pole jsou označena*.