Noční pták - M Is for Magic

M Is for Magic

V předminulém článku jsem se tu rozplýval nad románem Stardust (Hvězdný prach) od Neila Gaimana a dušoval se, že si od něj musím přečíst něco dalšího. Četl jsem, leč na blogování jsem byl líný. Děla se spousta věcí, které stály za zaznamenání, ale o nichž se tu nedočtete. Nakonec vám (a sobě) povím jen o další Gaimanovce. Je to sbírka povídek nazvaná M Is for Magic (M jako magie). Gaiman v předmluvě píše, že si titul půjčil (se svolením) od Raye Bradburyho. Ten vydal povídkové sbírky S is for Space a R is for Rocket (V jako vesmír a R jako raketa).

Bradburyho sbírky jsou prý zaměřené na mladší čtenáře. M Is for Magic by měla být zaměřená stejně. Nejsem si však jistý, jak se to zaměření má projevovat. Snad jen, že fantasy mi připadá jako žánr pro mladší čtenáře celkově. V tom případě by ale na ně měla být zaměřená veškerá Gaimanova tvorba (což možná je).

Povídky ze sbírky M Is for Magic jsou vesměs prima. Je jich devět, napíšu sem něco ke každé z nich. Asi nejlepší se mi zdál příběh jménem Chivalry (Rytířství). Nějaká paní v něm koupí ve vetešnictví svatý grál a začnou ji navštěvovat rytíři krále Artuše. Na stejně dobrém nápadu je postavená i další povídka How to Talk to Girls at Parties (Jak se bavit s děvčaty na večírcích).

Ať už jste kluci nebo holky, určitě vám někdy připadalo, že se zástupci opačného pohlaví chovají jako by byli z jiné planety. V téhle povídce to tak opravdu je. Z jiné planety jsou holky. Povídka je víc sci-fi než fantasy. Na druhou stranu skutečné sci-fi je opravdu málo, čehož si Gaiman ostatně všímá v už zmíněné předmluvě. Hrdinové povídky poslouchají The Clash, Sex Pistols, nebo Velvet Underground. Takže jako bonus víme, co Neil poslouchal jako teenager.

O něco méně než předchozí dvě povídky se mi líbila The Case Of The Four And Twenty Blackbirds (Doslova případ čtyřiadvaceti kosů, ale asi by se to mělo přeložit jinak ‒ je to z dětské říkanky). Příběh je napsaný stylem drsné americké školy, ovšem odehrává se ve fantastickém pseudostředověkém světě. Detektiv a vypravěč v jedné osobě, ne nepodobný Chandlerovu Philu Marlowovi, v něm řeší vraždu Humptyho Dumptyho, což je postava z další dětské říkanky. Pro rodilého Angličana je ta povídka asi vtipnější než pro Čecha, poněvadž má říkanky zažité.

Mimochodem, jinou povídku jménem Four and Twenty Blackbirds napsala také Agatha Christie. Vystupuje v ní její nejznámější detektiv Hercule Poirot. Přibližně stejně jako Humptyho případ mě bavila povídka Troll Bridge (Trolí most). Je o chlápkovi, který se vyhýbá životu, až nakonec nic nezažije. Připomínal mi mě. Tu povídku už jsem kdysi dávno četl. Není divu, poněvadž ve sbírce jsou prý většinou texty už zveřejněné jinde.

Další dvě povídky jsou strašidelné. Nejsem vhodný čtenář takových příběhů, poněvadž se při jejich čtení nebojím. Nevím, čím to je. Nebaví mě číst ani horory. Nepůsobí na mě. Don’t Ask Jack je trochu ve stylu Stephena Kinga. Nejlepší překlad názvu by snad byl Neptej se kašpárka. Jack totiž znamená hračku Jack-in-the-box, čili Kašpárka v krabici.

Na podobnou notu je October In The Chair (Říjen je na řadě), ve které sedí kalendářní měsíce u ohně a vypráví si příběhy. Jako v pohádce O dvanácti měsíčcích. Jestlipak ji anglické děti znají? Ten nejdůležitější příběh, který vypráví Říjen, připomíná Gaimanův román The Graveyard Book (Kniha hřbitova). Ještě jsem ji nečetl, ale je z ní i ještě jedna povídka ve sbírce, The Witch’s Headstone (Čarodějčin náhrobek). Je dobrá, dvěma nejlepším se ale nevyrovná.

Povídka The Price (Cena) má taky lehce hororový nádech. Je o jedné zvláštní kočce, která se nastěhuje k vypravěči. Nevím, jestli Gaiman myslí vypravěčem sám sebe, ale vypadá to tak. Až na fantastickou zápletku s kočkou působí povídka realisticky. Námět se mi zdál dobrý, přesto v mém případě fungovala méně, než by mohla. Nevím proč. Snad proto, že mám raději psy než kočky.

Nakonec zmíním dvě povídky, které mě nebavily. Ačkoliv jsou krátké, četl jsem je dlouho, po malých kouscích. How To Sell The Ponti Bridge (Jak prodat Ponstký most) je příběh podvodníka, který prodává slavný magický most v jakési fantastické říši. Je to jako ten chlap, co v Česku prodal Karlštejn, nebo jiný, který ve Francii prodal Eiffelovku. Příběh by se obešel i bez fantastických rekvizit. Jenže pak by ho nemělo smysl psát, poněvadž už je ohraný. Za mě škoda (elektronického) papíru.

Nelíbila se mi ani povídka Sunbird (Sluneční pták) o spolku labužníků, jimž se zachtělo pochoutky z fénixe. Připomínali mi pana Croupa a pana Vandemara z Gaimanova románu Neverwhere, kteří mě nudili. Když jsem ale při čtení porůznu googloval, našel jsem hodnocení lidí, kterým se povídka Sunbird naopak líbila. Holt vkus je subjektivní. Kdybyste si knihu přečetli, možná byste zrovna tuhle povídku taky chválili.



Napiš komentář

Email nebude zveřejněn ani jinak zneužit. Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář. Můžete použít HTML značky <a>, <abbr>, <acronym>, <b>, <blockquote>, <code>, <em>, <i>, <strike> a <strong>. Povinná pole jsou označena*.