Noční pták - Zdravím Slunce

Zdravím Slunce

Indický státeček Goa leží na pobřeží Arabského moře. V listopadu tam denní teplota běžně šplhá nad pětatřicet stupňů Celsia. V šest hodin ráno, ještě před východem Slunce, však bývá chladno. Rozespale se loudám napříč ášramem zachumlaný do svetru. V uličkách mezi chatkami kdosi natáhl provázky, zřejmě aby naznačil studentům, že mají chodit okolo. Jsem ale příliš líný a vyčerpaný. Sehnu se a provaz podlezu. Ještě několik kroků a dorazím k hlavní šale (Viz Slovníček.). Vypadá jako vyvýšené obdélníkové pódium o rozměrech asi dvacet krát třicet metrů, kryté střechou na vysokých dřevěných sloupech. Ze stropu visí elektrické větráky. Ráno jsou vypnuté. Netočí se.

Do šaly se vstupuje po jednom ze dvou krátkých schodišť. Před schodištěm je dlážděná plocha na odkládání bot. Jeden z mých spolužáků, Framcouz Olivier, napsal křídou na dlažbu „BOTY V ŘADĚ JSOU ŠŤASTNÉ BOTY :-)“ Rozepnu si sandály, zuju je a schválně je položím tak, aby ležely co nejvíc nakřivo. Mrknu do šaly, kdo už je na místě.

Olivier se na ranní samostatnou praxi ještě nedostavil, což znamená, že až budu šalu opouštět, najdu svoje boty pečlivě vyrovnané. Mám to vyzkoušené. Nemůžu si pomoci, ale Olivier mi připadá jako magor. Zkusím nápis trochu umazat pravou nohou, jenže křída překvapivě dobře drží. Mám podezření, že Olivier instrukci pravidelně obnovuje.

Opláchnu si nohy v jednom ze dvou lavorů na úpatí schodů a vstoupím do šaly. Z přihrádky vytáhnu svoji podložku. Mám ji označenou čepelí banánovníkového listu. Přivázal jsem ji k jedné z gumiček , jež drží podložku srolovanou („To je tak super!“ pochválila mě spolužačka Liz, která do Indie přiletěla až z Aljašky.). Sundám gumičky a položím je společně s taškou na své obvyklé místo vedle jednoho ze sloupů.

V tašce mám lahev na vodu, sešit s poznámkami, tužky, studijní manuál, telefon a zásobu gumiček do vlasů. Po mém odletu si je nikdo z 1,25 miliardy Indů nebude muset půl roku dokupovat. V ášramu se ztrácí, jako by je kradli nějací tajemní gumičkoví skřítci. Zřejmě jsou příbuzní ponožkových skřítků z Evropy, ale poněvadž v Indii se ponožky ani boty moc nenosí, museli se přeorientovat.

Vytáhnu z tašky, rovněž označené banánovým listem, mobil a zkusím se připojit na Twitter. Bez úspěchu. Wi-Fi je moc slabá. Vrátím telefon zpátky, narovnám záda a začnu se soustředit na vlastní dech. Chvíli se snažím prodlužovat výdech, ale brzo to vzdám. Dechová cvičení jsou pro mě z celé jógy to nejtěžší, poněvadž jsem netrpělivý. Raději vstanu, postavím se na začátek podložky, a začnu s Pozdravy Slunci.

Nadechnu, vydechnu a spojím dlaně před hrudníkem. Nadechnu, zvednu ruce, podívám se vzhůru a prohnu se vzad. Vydechnu, předklon, položím dlaně na zem. Nadechnu, pravá noha vzad, zase pohled na větráky. Zadržet dech, udělám prkno. Výdech, kolena, hrudník, brada k zemi. Nádech, zvednu hrudník a hlavu do kobry. Výdech, přehoupnu se do střechy. Nádech, pravá noha dopředu, podívat se do nebe. Výdech, předklon. Nádech, ruce k nebi, prohnout se dozadu. Výdech, spojím dlaně před hrudníkem. Opakuji na levou stranu.

Pokračování příště…



Napiš komentář

Email nebude zveřejněn ani jinak zneužit. Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář. Můžete použít HTML značky <a>, <abbr>, <acronym>, <b>, <blockquote>, <code>, <em>, <i>, <strike> a <strong>. Povinná pole jsou označena*.