Noční pták - Blog pro nespavce, zbloudilce, tuláky po hvězdách, černý ovce a ztracený existence

Boat Trip

Nejrušnější pláž, která je zároveň nejblíž k ášramu, se jmenuje Palolem. Je na ní spousta restaurací a obchodů. Všude v písku se povalují toulaví psi. Většina jich vypadá podobně – velikost menšího vlčáka, světlá krátká srst. Kipling jim v Knize džunglí říká žlutá páriovská psiska. Jsou přátelští. Je mi jich líto, ačkoliv nevypadají, že se jim žije špatně. Skoro celý den prospí, stejně jako obyčejní psi u nás doma. Rádi pochrupují ve stínu člunů, kterých je na pláži taky spousta. Jsou dlouhé okolo šesti metrů, štíhlé, s postranním plovákem. Pohání je závěsné motory na zádi.

Na klenutých elegantních přídích člunů se skví jména indických bohů jako Višnu nebo Šiva. Viděl jsem ale i San Francisco, nebo No Woman, No Cry (Bob Marley je v Goa populární.). U každého člunu postává majitel, který nabízí kolemjdoucím výlet – boat trip. Když jdete po pláži, musíte odmítat boat trip každých dvacet kroků. Myslel jsem si, že kapitáni člunů musí být opravdu chudí. Jenže v tom jsem se mýlil.

Jeden z volných víkendů se po setmění vracíme spolužačkou Jekatěřinou do ášramu. Jekatěřina se narodila v Rusku. Dlouho už však žije v New Yorku. Říká si Katrina, jelikož Američané nedokáží její jméno vyslovit. Písek je chladný. Je to příjemná změna. Přes den byl žhavý a nedalo se po něm chodit. Číšníci z restaurací vynesli na pláž stolky osvětlené svíčkami. Kousek od jednoho takového stolku zastaví Katrinu kapitán člunu. Vidím, že ho odmítá, ale neslyším, co říká.

„Tentokrát nenabízel boat trip,“ povídá Katrina.

„A co teda?“ povídám já.

„Ptal se, jestli nechceme nějakou MDMA nebo kokain.“

Pokračování příště…

Mop a žába

V Evropě a v Americe lidé většinou chápou jógu jako cvičení jógových pozic, neboli ásan. Pro staré Indy to ale byla jen jedna ze čtyř cest jógy (Viz box Praktická nauka.). V ášramu jsme zkoušeli všechny čtyři cesty. Hodně mě bavila karma jóga, jóga nesobeckých činů. Znamená to činnost pro ostatní bez zájmu o odměnu a o výsledek. Spočívala většinou v uklízení a čištění areálu. Obvykle jsme se přitom rozdělili na menší skupinky. Já jsem se nejraději připojoval ke karma-jogínům, kteří uklízeli šalu, kde jsme jinak praktikovali ásany, poněvadž v ní byl stín.

„Nechtěl bys dělat něco užitečného, Radku?“ ptá se mě Američanka Kelly.

„Chtěl, ale nevím co.“

„Tak si vezmi mop a můžeš vytírat.“

Pustím se do toho. Začnu na konci šaly, kde většinou sedí učitel. Rozdělím si ji na menší pomyslné obdélníky a vytírám. Baví mě to, poněvadž je vedro, takže chodit ve vodě je příjemné. Systematicky postupuji směrem k opačnému konci. Jde to pomalu, poněvadž šala je velká. Navíc není kam spěchat. Karma jogín se nemá zajímat o výsledek práce nebo odměnu za ni a nemá k ní být připoutaný. Myslím, že tohle mi jde.

„Necháváš tam moc vody,“ povídá Kelly, která mě přišla zkontrolovat.

„To uschne. Tady je všechno suché za deset minut,“ prohlásím.

„Víš, co? Já to dodělám. Nechceš radši umýt podložky?“

„OK,“ souhlasím. „Ale jsi si jistá, že k tomu uklízení nezačínáš být připoutaná?“

„Prostě umyj ty podložky.“

Většina lidí si přivezla svoje jógamatky, poněvadž to bylo v instruktážním mailu. Několik jich na to ale zapomnělo a používají erární ášramové. Vytahám je z police a rozprostřu na podlahu šaly. Jsou samozřejmě pokryté oranžovým prachem.

Vezmu hadr a pokusím se je umýt. Jde to jen zčásti. To ale není důležité. Jako karma jogín bych se přece neměl zajímat o výsledek. Nakonec vezmu svoji vlastní podložku a umyju ji rovněž. Vzápětí si ale uvědomím, že to byla chyba. Bylo to sobecké, a tudíž ne karma-jógové. Co se dá dělat.

„Radku, nemáš chvíli čas?“ Zavolá mě Leanne.

„Jasně,“ odpovím. „Co potřebuješ.“

„Nemohl bys zachránit žábu?“ Ukáže na obojživelníka, který sedí v jedné z poliček na jógamatky. Stydím se, že ač jsem vystudoval kdysi biologii, nedokážu žábu ani přibližně identifikovat. Vypadá jako náš skokan, ale je oranžová a větší. Nechápu, proč potřebuje zachránit.

„Zdá se mi v pohodě,“ prohlásím.

„Nemohl bys ji odnést pryč?“ řekne Leanne. „My se jí bojíme.“

Aha. Vezmu žábu do dlaně. Zabere jí přes půlku. Je studená. Odnesu tvora ven z šaly a opatrně ho položím do trávy. Slyším holky, jak toho začínají litovat („Mohl to být princ. Nikdy nevíš.“). Myslím, že tohle bylo ode mě velmi karma-jógové. Pomohl jsem jak žábě, tak spolužačkám. Určitě to smazalo sobecké umytí vlastní podložky.

Pokračování příště…

Měsíční mantra

Je 14. Listopadu 2016. Je to den, kdy je měsíc v úplňku a zároveň se na své eliptické dráze maximálně přiblíží k Zemi. Bude vypadat velký, největší od ledna 1946. V ášramu se chystá měsíční meditace. Zavřu dveře chatky, kterou sdílím se spolubydlícím Nickem z Jižní Afriky. Všude kolem už postávají mí spolužáci, respektive většinou spíš spolužačky. Všichni máme na sobě bílé oblečení. V mém případě jsou to kalhoty do laboratoře a bílé triko. Kalhoty jsem koupil za tři stovky doma v Českých Budějovicích v lékárně. Triko je z H&M.

Holky nosí většinou šaty, dost často krajkové. Působí to na mě jako svatba až na to, že na svatbě by měla mít podle mých naštěstí omezených znalostí bílé šaty jen nevěsta.

„Je to jako v nemocnici,“ prohlásím.

„Psychiatrické,“ doplní spolužačka Nicola. Tuším, že je z Dublinu. Udělala si na hlavě dva malé drdoly, takže vypadá jako králík. Bílý králík.

Za několik minut dorazí guru. Chce, abychom přinesli ze šaly koberce a rozprostřeli je na terasu rozestavěné řady chatek. Pak se na koberce posadíme v řadě jeden vedle druhého. Vyjde na mě místo úplně na kraji. Podstatnou část oblohy mi zakrývá protější řada chatek.

„Vidíte Měsíc?“ zeptá se Řečník.

„Ne,“ odpovíme sborem.

„Nebojte se, on přijde,“ ujistí nás.

Jestli ze svého místa Měsíc vůbec uvidím, budu úplně poslední.

„Zavřete oči. Budete zpívat 108krát měsíční mantru,“ říká guru. „Až řeknu, tak je otevřete a budete se dívat na měsíc. Je to jako meditace Trāṭaka, kterou jsme už dělali. Lidská mysl se nedokáže soustředit na abstraktní pojem. Potřebuje objekt, na který se zaměří. Dnes to bude Měsíc.“

Snažím se usadit co nejpohodlněji, vím, že to bude potřeba, poněvadž budu muset vydržet bez hnutí dlouhou dobu. Proto děláme přes den jógové ásany. Abychom večer vydrželi klidně sedět při meditaci. Cítím se dobře. Ani po čtrnácti dnech intenzivní každodenní ásanové praxe mě nic nebolí. Stejně je mi ale jasné, že za dvacet minut si budu potřebovat přesednout. Jsem Evropan, ne Ind.

„Zavřete oči,“ řekne guru. „A opakujte po mně: Óm Čandrája namahá!“

Pokusím se mantru zopakovat, jak mi můj sluch nejlépe dovoluje. Zároveň poslouchám, jak si s ní poradili další mluvčí všemožných jazyků ze všech koutů světa.

„Hlasitěji!“ zvolá Řečník.

„Óm Čandrája namahá!“ A tak pořád dokola. Óm, zdravím tě, Měsíci. Mám nutkání pootevřít jedno oko a podívat se, jestli už není vidět aspoň malý kousek Luny, ale neudělám to. Místo toho zpívám mantru. Brzo ztrácím představu, kolikrát už jsem ji už zopakoval.

„Nahlas!“ zvolá Řečník.

„Óm Čandrája namahá!“ Začínám se cítit nepohodlně. Zkouším svůj pocit pozorovat, ale nepodlehnout mu.

„Rychleji!“ zvolá Řečník.

„Óm Čandrája namahá!“

„Otevřete oči!“

Měsíc dorazil. Majestátný, chladný, nažloutlý. Opravdu se mi zdá ve své kruhovosti větší, než jsem zvyklý. Vidím tmavé skvrny Mare Serenitas a Mare Imbrium. Společně s ostatními lávovými poli tvoří na tváři Luny obraz králíka. Dokonce si myslím, že vnímám i jednu světlejší oblast, což by mohl být kráter Copernicus. Možná si to jen namlouvám. Moc jsem četl Clarka. Až na cvrkot hmyzu a občasný lomoz projíždějícího vlaku je ticho. Soustředím se na Měsíc, nehýbu se a nemrkám. Kupodivu mi ani nezačínají slzet oči, čehož jsem se bál.

„Staňte se Měsícem!“ říká guru.

Kdykoli se do mého vědomí vloudí nějaká myšlenka, nechám ji odejít. Nesnažím se ji zastavit. Chci však, aby vědomí zůstalo prázdné. Začíná se mi zdát, že Měsíc na obloze poskakuje. Vím, že to způsobuje nedokonalost, s níž můj mozek interpretuje neustálé pohyby okohybných svalů.

Přestávám vnímat svoje tělo. Moje mysl je lehká a prázdná jako stéblo rákosu. Pak ale začnu cítit lýtkové a stehenní svaly. Nutně si potřebuji přesednout. Připadám si však hloupě. Ostatní pořád ještě pozorují Měsíc. Naštěstí se Mei-Ling z Honkongu vedle mě pohne, otevře láhev na vodu, a tím mě vysvobodí. Měsíční meditace pro mě skončila.

Pokračování příště…

Česká stopa

Říkáme té restauraci jen Žlutá. Nemá to nic společného s Jančurou. Má jen žluté zábradlí a žlutě vymalované stěny. Sedím se zkříženýma nohama společně se čtyřmi spolužačkami u nízkého stolku s polštářky. Holky už si nakoupily hromady indických šátků, sukní, šatů a kalhot. Všechny cinkají zbrusu novými řetízky ať už krcích, zápěstích nebo kotnících a povídají si. Poslouchám je jen na půl ucha, poněvadž čtu svůj učitelský manuál. Všichni jsme ho dostali na začátku tréninku. Má něco přes dvě stě stran formátu A4.

Za běžných okolností by neměl být problém ho během měsíce přečíst. Jenže v ášramu je pořád nějaký program. Každý večer napíšu domácí úkol, odešlu ho přes vypadávající Wi-Fi, a pak jdu spát, poněvadž druhý den vstávám ráno před šestou na samostatnou praxi.

Neděle je jediný den, kdy zbývá čas na čtení. Rozhodl jsem se, že přečtu skripta celá, od začátku do konce. Na stole mám pouzdro s tužkami. Podtrhávám si věty, které mi připadají důležité, ačkoliv nevím, jestli se k nim stihnu před zkouškami vrátit.

„Promiňte, pane,“ osloví mě odhadem pětačtyřicetiletý Ind, který sedí se skupinou přátel u vedlejšího stolku. „Můžu vědět, odkud jste?“

„Z České republiky.“

„A přijel jste sem studovat jógu?“

„Ano,“ souhlasím.

„Jsme moc rádi, že sem jezdíte,“ svěří se mi. „Vaše země je rozvinutá, kdežto naše je rozvojová.“

„To jo,“ souhlasím, „Ale nejsme bohatí jako třeba Němci. Měli jsme čtyřicet let komunisty. Zchudli jsme.“

„A co děláte?“ ptá se Ind.

„Jsem novinář,“ odpovím. „Nebo jsem možná byl. Dostal jsem výpověď. Dali mi k ní spoustu peněz, proto jsem si mohl dovolit letět sem.“

„To je mi líto,“ řekne Ind.

„Mně ne. Společnost, kde jsem pracoval, koupili Číňani. Časopis, do kterého jsem psal, začal být zlý. Asi jako Denní věštec v Harrym Potterovi, když Smrtijedi ovládli Ministerstvo kouzel,“ vyprávím. „Všichni se jich báli. Já se nebál, tak mě vyhodili. Stejně jsem se styděl, že tam pracuju.“

V tom přijde číšník a přinese chlápkovi lahváče. Flaška mě zaujme.

„Můžu si vaše pivo vyfotit?“ zeptám se.

„Jasně, klidně se napijte,“ řekne chlápek.

„To nemůžu,“ odpovím. „Nesmíme během tréninku pít alkohol nebo brát drogy.“

„A co je na tom pivu tak zajímavého?“ zajímá se chlápek.

„Jmenuje se Budwieser,“ vysvětluji. „Budweis je německy České Budějovice, město, kde bydlím. Ale tohle pivo se asi vaří v Indii.“

„Takže vy jste nám dali pivo,“ mudruje Ind. „A my vám za to dáme jógu.“

Pokračování příště…

Řečník přichází

Vydržím zdravit Slunce skoro půl hodiny. V hlavě si ke každé ásaně, ke každému nádechu a výdechu, odříkávám instrukce. Jsem tady, abych se je naučil sdělit lidem. Z povelů pro Pozdrav Slunci, Sůrja namaskar, se má stát moje mantra. Učím se je ovšem anglicky. Až se vrátím domů, měl bych lidi instruovat česky. Jestli se někdy vrátím domů. Ačkoliv učitelský kurz trvá jen necelý měsíc, připadá mi, jako bych byl v Indii už půl roku. Jak tak počítám nádechy a výdechy, slyším zvonek. U oltáře v severovýchodním rohu klečí bíle oděná postava.

Je to štíhlý muž s dlouhými černými vlasy a temnou pletí – guru. Říkáme se mu tady jen Řečník, nebo občas taky šéfe. Jeho jméno nikdo nezná. Říká, že ho nemá. Zapomněl veškerou svou minulost. Oltář je z hrubých cihel, ověšených vánočními světýlky. Ta jsou v Indii všude. Na oltáři je obrázek Šivy, indického božstva reprezentujícího vědomí, a kolorovaná fotografie Svámí Vivékánandy, prvního propagátora jógy na západě.

Guru před nimi prozpěvuje tajemná slova v sanskrtu. Vím, že ranní lekce brzo začne, a tak se položím na záda do Šavásány, pozice mrtvoly, zavřu oči a čekám. Řečník zazpívá hluboké Óm a požádá nás, abychom se posadili do libovolné meditativní pozice. Začne předzpěvovat úvodní mantru, kterou po něm opakujeme.

Óm sahaná vavatu,

sahanau bhunaktu,

sahavírjam karvávahé,

tédžasvinávadhi tamastu,

má vidvišávahé,

óm šánti šánti šánti

Znamená to zhruba: Ať jsme chráněni, ať jsme živí, ať společně pracujeme s velkým nasazením, ať je naše poznání osvícené a plodné, ať se nehádáme. Óm, mír, mír, mír. Studenti pocházejí ze všech možných zemí a každý zpívá s odlišným přízvukem. Výsledek připomíná konec hry na tichou poštu. Pro rodilé mluvčí angličtiny je výslovnost sanskrtu obtížná.

Podobně jsou na tom Španělé a Řekové. Mají velké potíže s hláskou š („Sánti, Sánti, Sánti“). Jako Čech mám výhodu. Dokážu bez obtíží vyslovit většinu manter a jógových pojmů. Navíc máme v češtině znaky, které umožňují správnou výslovnost zapsat. Anglický přepis sanskrtu na mě působí komicky. Když dozpíváme, první ranní lekce začíná. Je půl sedmé. Vyšlo Slunce.

Pokračování příště…