Noční pták - Blog pro nespavce, zbloudilce, tuláky po hvězdách, černý ovce a ztracený existence

191 NM

Námořní jachting jsem si chtěl vyzkoušet od dětství. S plachtěním jsem začal v šesti letech na Optíku, později jsem jezdil na všelijakých dalších třídách okruhových plachetnic. Proto jsem si myslel, že mi to na moři aspoň trochu půjde. Byla to ale mýlka. Na námořní jachtě jsem byl nemožný. Trvalo mi dlouho, než jsem si zvykl na kormidelní kolo. Zpočátku jsem měl problém udržet stálý kurz. Ale abych začal od začátku – absolvoval jsem týdenní kurz námořního jachtingu a získal osvědčení, že jsem kompetentní posádka. Všelijakých kapitánských průkazů je hafo.

Já jsem se rozhodl pro systém zaštiťovaný britskou Royal Yachting Association (RYA), hlavně proto, že mám rád všechno britské. Má spoustu levelů. Kompetentní posádka je nejnižší námořní level. Celá taškařice proběhla v okolí Splitu. Na lodi se mnou kromě instruktora byli čtyři další lidé. Všichni chtěli získat vyšší úroveň, které se říká Day Skipper. Ze začátku jsem si připadal hloupě a dokonce uvažoval, jestli bych neměl zaměření kurzu změnit.

Ukázalo se však, že přihlásit se jako posádka bylo moudré rozhodnutí. Z těch čtyř lidí totiž dostali skippera jen dva. Ostatním dal instruktor taky jen posádku stejně jako mně. Kurz byl náročný. Instruktor byl Ital a choval se podle toho. V jednom okamžiku na lidi křičel, ve druhém byl zase v pohodě, jako by se nic nestalo.

Loď byla pěkná, i když sám bych si ji asi nepronajal. Zdála se mi moc luxusní. Byla to Oceanis 45. To 45 znamená délku ve stopách, přesněji 13,94 metru. Výtlak měla přes deset tun. Nevím jak vám, ale mě už to připadá jako opravdu velká loď. Měli jsme hlavní plachtu a genu. Obě byly stejně velké – 50 čtverečních metrů. Ze všech lodí, na kterých jsem předtím v životě jel, měl největší plochu plachet Holanďák. Počítáme-li hlavní plachtu a balón, je to po větru 30,2 čtverečního metru. To už zní srovnatelně.

Okruhové plachetnice jsou ale úplně jiné. Trochu mě zarazilo, jak moc je námořní jachta závislá na motoru. U GPS, hloubkoměru a dalších elektrických navigačních přístrojů se to dalo čekat. Mariny jsou postavené tak, aby se do nich vešlo co nejvíc lodí, což opět znamená manévrování s motorem. Taky se není čemu divit. Že bude motor potřeba k vytažení hlavní plachty by mě ale opravdu nenapadlo. Přesto to tak je – musí být zapnutý, aby se dala loď udržovat přídí proti větru.

Podle logu jsme za týden upluli 191 námořních mil. Myslím, že to není špatné, zvlášť když první dva dny skoro nefoukalo. Na konci týdne jsme měli vítr přes čtrnáct uzlů. To už pak byla jízda. Učili jsem se určit polohu lodě bez GPS pomocí bodů na pevnině. Princip je jednoduchý. Vybrat body na mapě a najít je na břehu je ale těžké. V noci je to snazší.

Dají se používat majáky, které jsou snadno rozpoznatelné. Snad největší dojem na mě udělala noční plavba podle nich. Chtěl bych se přihlásit do dalšího levelu, ale nejsem si jistý, jestli na to mám. Možná bych měl předtím ještě trénovat. Navíc bych měl před plavbou absolvovat ještě teoretický kurz. Škola ho pořád ne a ne vypsat. Mám i možnost naučit se všechno sám a pak se přihlásit na online test. Pokud jsem to pochopil, tak před testem dostane člověk mapy, na kterých pak měří odpovědi. Ještě si to rozmyslím.

Hra Simon – projekt z freeCodeCoampu

Tahle věc byla prý na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let velký hit. V nevirtuální formě vypadala jako obtloustlý frisbee rozdělený na čtyři barevné segmenty a doplněný čtyřmi menšími tlačítky. Jmenovala se Simon. Nejspíš to souviselo s hrou Šimon říká. Když jste Simona zapnuli a zmáčkli start, jeden ze segmentů blikl a zahrál tón. Vy jste měli za úkol segment znovu zmáčknout. Pokud se vám to povedlo, Simon zahrál zase stejný tón, a přidal další, společně s dalším rozsvíceným segmentem. Pokud jste je oba správně zopakovali, přidal Simon v dalším kole zase jeden tón navíc.

Každý segment měl svůj tón. Jejich pořadí vybírala hra náhodně. Když jste si dokázali zapamatovat řadu dvaceti tónů, vyhráli jste. Pokud jste se spletli, Simon vám řadu přehrál znovu. Pokud jste však na začátku hry zmáčkli tlačítko „strict,“ chybu vám neodpustil a museli jste začít zase od jednoho tónu.

Já si na Simona nepamatuji, ačkoliv jsem byl v osmdesátých letech už naživu. Možná byl populární jen na západě a za železnou oponu se nedostal. Před necelým rokem jsem ho dostal za úkol vytvořit v javaScriptu v rámci freeCodeCampu (Více o FCC v tomhle příspěvku). Jak se mi to povedlo můžete posoudit sami. Za sebe musím říct, že mě ta hra celkem baví. Připomíná mi hry na trénování pracovní paměti, o kterých jsem před časem psal do všelijakých časopisů.

Co se týká programování, nevzpomínám si, že bych s ní měl nějaké potíže. Jak se říká, kód, který jste napsali, a pak ho měsíc neviděli, je stejně nečitelný, jako kdyby ho napsal někdo jiný. JavaScriptová část má 380 řádků, což mi tehdy připadalo jako dlouhý, nebo aspoň delší program. HTML část je taky kratičká. Myslím, že jsem ji zvládnul daleko lépe než u Tetrisu, kde mi v zápalu boje poněkud přerostla.

Zvuky jsem vzal z různých otevřených zdrojů. Když jsem před stěhováním sem na blog zkoušel Simona, kterého jsem měl pověšeného na codePenu, zjistil jsem, že jeden tón nefunguje – můj skript odkazoval na mp3 soubor na nějaké cizí stránce. Její majitel soubor odstranil. Na blog jsem proto nahrál všech pět (čtyři tóny a jeden, který se ozve po zmáčknutí nesprávného segmentu) zvukových souborů, takže žádná taková porucha nehrozí. Enjoy!

Svobodnej národ: první kniha s Toničkou Bolavou

Přečetl jsem svoji první knihu s nejmladší zeměplošskou čarodějkou, Toničkou Bolavou. Celkem se mi líbila, i když asi bude víc pro děti než ostatní Zeměplochy. Příběh ve stručnosti: Toničce je devět let a chtěla by se stát čarodějkou. Myslí si totiž, že čarodějkou byla její babička, ačkoliv nelétala na koštěti a nenosila špičatý klobouk. Žije totiž v zemi jménem Křída, kde jsou čarodějky zakázané. Je to od té doby, co se záhadně ztratil syn zdejšího barona. Toniččina babička už je dlouho mrtvá, ale jedna čarodějka Křídou prochází. Jmenuje se Slečna Klíšťová.

Slečna Klíšťová si všimne, že Tonička je z toho správného čarodějnického těsta. Jenže zároveň se začnou dít podivné věci. Zjevují se všelijaké příšery. Vypadá to na invazi elfů z jednoho z těch otravných parazitních vesmírů. Královna elfů ukradne Toničce jejího malého bratříčka. Slečna Klíšťová se vydá hledat pomoc dalších čarodějek. Toničce nechá jen svou mluvící žábu. Jak asi tušíte, Tonička se do boje s královnou pustí na vlastní pěst.

Kromě žáby si vezme i železnou pánev. Taky jí pomáhají Nac Mac Fíglové – malí bojovní mužíčkové, s nimiž jsme se poprvé setkali ve třiadvacáté knize série, Carpe Jugulum. V českém překladu mluví nářečím, zřejmě odvozeném hlavně z brněnského hantecu. Luští se to dost špatně. V originálu používají skotský dialekt, který je paradoxně srozumitelnější i pro Čecha (samozřejmě pokud umí anglicky).

Svobodnej národ patří ke kratším Zeměplochám, jako třeba Lehké fantastično, Erik nebo Čaroprávnost. Příběh je jednodušší, je v něm méně postav. Je taky vážnější a méně komický. Obsahuje méně kulturních odkazů, velikonočních vajíček, a dalších podobných věcí. Přesto má něco do sebe. I když mám radši staré dobré čarodějky z Lancre, jsem zvědavý, jak se to s Toničkou dál vyvine. Jestli jsem nějakou knihu nepřehlédl, jsou Zeměplochy s Toničkou asi poslední, které jsem ještě nečetl. Těším se na ně.

Zemanátor, javaSriptová hříčka

V předminulém příspěvku jsem slíbil, že sem přidám několik svých dalších výtvorů v javaScriptu. Proti mému dosud nejlepšímu dílu, Tetrisu, jsou to vesměs hlouposti. Většinu z nich jsem napsal jako úkoly na freeCodeCampu. Dnešní kousek k ale k úkolům z FCC nepatří. Vyrobil jsem ho v loni na podzim a pořídil jsem mu vlastní doménu, tydensprezidentem.cz. Je to implementace slavného chatovacího robota ELIZA, kterého vymyslel v šedesátých letech Joseph Weizenbaum. Robot předstíral konverzaci. I když nerozuměl zprávám od uživatele, působil mnohdy důvěryhodně.

Vyhledával ve vstupech klíčová slova, která pak používal k formulování důvěryhodných reakcí. Dejme tomu, že jste ELIZe napsali „Myslím, že za oknem letí samice hrabáče.“ ELIZa našla ve vaší zprávě výraz „myslím si“ a vytvořila větu „Proč si myslíte, že za oknem letí samice hrabáče?“ Když uživatel nepoužil slovo ze seznamu, odpověděla nějakou všeobecnou frází jako „To je zajímavé, pokračujte prosím.“

V angličtině (např. zde) to působí lépe než v češtině, poněvadž anglická gramatika je méně zrádná než česká. V češtině vypadá transformovaná věta často nepřirozeně. Dá se to obejít, ale člověk se k tomu potřebuje vyznat v té gramatice, což není můj případ. Pěkná česká ELIZA je tady. Najdete tam i popis, jak byla vytvořena.

Nejznámější verze ELIZy předstírala, že je rogersovský psychoterapeut. Vznikly ale i další mutace. Třeba verze jménem PARRY simulovala paranoidního psychiatrického pacienta. Já jsem zkusil udělat ELIZu, která předstírá, že je Miloš Zeman. Když jsem hledal, jak ji naprogramovat, zjistil jsem, že je to tak jednoduché, že nemá smysl se namáhat. Použil jsem prefabrikovaný kód ze stránky Javascript Chatbot Workshop v kombinaci s citáty MZ, které jsem našel různě na webu. Jak to dopadlo, posuďte sami.

Vlajka pro Tibet

Málem bych letos zapomněl. Na výročí a svátky jsem nikdy nebyl, ale tenhle je můj nejoblíbenější. Takže: je desátého března, tady je vlajka. Svobodu Tibetu!

Vlajka pro Tibet