13. 5. 2009

The Prey

Chodím v tomhle semestru na angličtinu. Většinou rozebíráme články z New Scientistu. Za domácí úkol píšeme „eseje” o rozsahu 200 – 300 slov. U tohohle úkolu jsem se bavil. Třeba se vám bude taky líbit. Měl být k článku Urban hunters do most harm to ape populations od Nory Schultzové. Téma znělo „zápis z deníku studenta biologie na praxi o ochranářů opic“ (Nebo tak nějak. Ztratil jsem papír se zadáním.)

May 25, 2009

So this was the first day of my fighting with the poachers. It was dramatic. I met real poachers and started to doubt my mission here in Gabon. After the first night in the new tent I woke up at half past four in the morning. I got dressed and went out to the camp. The cool African morning was full of sounds. I’m a zoology student but I failed to recognize most of them.

“Wanna cup of coffee?” I heard.

I turned to the voice. I saw Hjalmar. He stood beside a field kitchen with a pot in his hands.

“Sure,” I responded.

He gave me a mug of coffee. It was hot and strong.

“We’re going to count chimp nests in an hour. They are in the forest two hours’ drive from the camp. Wanna join?

“Sure,” I sad again.

I was high-strung. Maybe we’ll find some traces of poachers.

Our expediton had three jeeps. One was driven by Hjalmar and contained white man. In the other two were tribal rangers. They were armed and spoke Swahili. They were smiling and look amiably.

I was looking at the plains that run along the jeep. I saw a herd of giraffes, then one rhinoceros and one herd of kudu. They were exquisite. I had the feeling that the grass next to the kudu herd was moving. I was curious what it is, but before I could ask Hjalmar, he said:

“The poachers.”

Our jeep stopped but the rangers went ahead. They turned to the grass and drove in it. I heard a sound of a clash and saw some tribesman running out of the grass. They were slim and poorly dressed. The ranger’s jeeps were chasing them. Its hood was covered with blood. After that I heard sound of Kalashnikov. The bodies of tribesman crumbled like roses on the shooting-range.

It didn’t take even five minutes. All the poachers were dead.

“Ok,” said Hjalmar. “This is not our business. Let’s go count the nests.”

Then he cranked up.

28. 4. 2009

Tak já nevím

PhD. jde pravděpodobně do záhonu. Za skoro celé dva semestry jsem neudělal vůbec nic. Jen jsem chodil na přednášky. Nedokážu odhadnout, jestli je chyba ve mně nebo v 007. Když se mě ptal, jestli chci to téma dělat, prohlásil, že má pro mě data a navrch konzultanta z Holandska.

Řekl jsem, že chci.

Pak z 007 vylezlo, že data jsou počty jedinců a je potřeba je přepočítat na uhlík. K přepočtu na uhlík jsou potřeba hmotnosti. Hmotnosti mají jednotliví vědci, kteří se skupinami zabývají. Napřed prohlásil, že mi je sežene. Pak že jim všem napíše, a já si z nich dostanu data osobně. Potom znova, že sežene on.

Po sedmi měsících data pořád nemám.

Další věc je ten model a konzultant z Holandska. S konzultantem jsem mluvil jednou (V Holandsku). Řekl, že mi pošle pár článků, ze kterých se všechno naučím. Stačí zopakovat model z některé práce a použít ho na svoje data.

Poslal (ne mně ale 007) jednu práci, ve které chyběly konstanty. Byl tam jen odkaz, že jsou stejné jako v jiné práci. Jiná práce nebyla dostupná z univerzitní sítě. Napsal jsem konzultantovi, jestli by mi ji nemohl taky poslat.

Neodpověděl.

Objednal jsem si článek konstantami meziknihovní výpůjční službou. Nevšiml jsem si ale, že přišel. Ležel měsíc v knihovně. Když jsem si ho vyzvedl, zjistil jsem, že konstanty obsahuje. Model vypadá primitivně. Možná se ani nedá nazvat modelem. Je to spíš kalkulace. Ačkoliv je primitivní, nepovedlo se mi ho zopakovat a dostat stejné výsledky.

Primitivní budu asi já.

Tak jako tak, modifikovat způsobem, který si představoval 007, nejde. Problém s 007 je, že neumí plánovat a spoléhá na improvizaci. Improvizace je dobrá, ale v téhle situaci se nehodí. Po vánocích jsem se musel povinně zúčastnit vnitrokatedrové doktorandské konference. Připravil jsem prezentaci o modelech food webů a přiznal se, že o svém vlastním výzkumu ještě nic nevím.

Byla to prohra.

Dneska jsem zašel za studijní proděkankou a zeptal se jí na radu. Neudělat za první rok PhD. vůbec nic je prý už hodně vážné. Nemůže mi ale moc poradit. Změnit školitele a téma jde, ale je potřeba se dohodnout se šéfkou katedry. Napsal jsem šéfce, že nevím, jestli nemám skončit, a jestli má čas na konzultaci. Neměla.

Nejdřív prý příští týden.

12. 3. 2009

Krumáč

Velký Jeník měl v sobě tři piva. Já vypil dva dva čaje a Cyborg jen kolu, protože řídil. Z toho jasně plynulo, kdo je nejrozjetější. Jeník prohlásil, že až vyjdeme z hospody a sedneme do auta, prozradí nám svůj plán. Cyborgovo auto stálo na návsi před hospodou u Hlásiče v Hakláku. Nastoupili jsme a Cyborg s Jeníkem se začali o něčem dohadovat. Nevím už o čem, určitě to však nemělo nic společného s Jeníkovým plánem. Proto jsem je přerušil:

„Hej Jenmane, co máš teda za plán.“

Jeník se chvíli odmlčel, aby dodal svému výroku na váze a dramatičnosti, a pak prohlásil:

„Dáme cigáro v Krumáči!“

„Jasně, jedem!“ souhlasil jsem jsem, ačkoliv nekouřím.

„Tak jo, no,“ řekl Cyborg, kterému se moc nechtělo, ale nechtěl kazit večer. Šlápl na plyn a jeli jsme.

Seděl jsem na zadním sedadle a díval se oknem do tmy. Jeník s Cyborgem si vepředu vyprávěli příhody z Olomouce. Přes den mi bylo bídně, a když jsem teď ty dva poslouchal, měl jsem pocit, že je mi bídně pořád. Cyborg mi nevěří, že se mám blbě, protože si myslí, že jsem ze všech v největší pohodě. Jestli má pravdu, tak ostatní fakt lituju. Dojeli jsme z Hakláku na Máj, kde Cyborg zastavil u pumpy. Zatímco bral benzín a platil Jeník řekl:

„Ty vole, Kostmane, čím to je, že se v poslední době všechno tak sere.“

„Mě se neptej,“ odpověděl jsem mu.

„A kde je spása?“

„Spása je láska. Nic jinýho nepomůže.“

„Máš pravdu. Takhle přesně to psal Wilde.“

Překvapilo mě, že Jeník čte Wildea, jelikož se to k němu nehodí. Já jsem četl jen Obraz Doriana Graye. Při čtení se mi líbil, ale nemám pocit, že bych se k němu chtěl někdy vrátit. Dekadence se mi zdá snobská. Ještě víc mě překvapilo, že Jeník říká, jak se všechno sere. Jelikož mám ve zvyku považovat ho za jezdce.

Tenhle okamžik malomyslnosti trval jen chvíli – když se Cyborg vrátil do auta, začal se Jeník zase zmítat v pásech a vyřvávat, jak dáme v Krumlově cigáro a zajdeme ke Šnekovi – ale nedal se pominout. U mě by na malomyslnosti nebylo nic zvláštního, protože jsem se už narodil jako poražený. U Jeníka mi však připadala strašidelná.

Napadlo mě, že takhle možná klíčí rezignace a zoufalství.

„Někdy se musíme dohodnout a všichni přečteme stejnou knihu, abysme o ní mohli diskutovat,“ řekl Jeník.

Je to jeho oblíbené téma.

„Se mnou teda počítej až tak za pět let,“ řekl Cyborg. „Až budu mít ty tituly.“

„Já jsem pro,“ řekl jsem. „Něco navrhnu.“

„Teď to nejde,“ prohlásil Jeník.

Pořád ještě oba s Cyborgem píšou diplomky. Jeník magisterskou a Cyborg bakalářskou.

„Největší hláška je,“ prohlásil Cyborg, „že vždycky když když zajdu za Jenmanem, táhne z něj chlast.“

„Ty vole fakt?“ zeptal jsem se. „Mě by doma v životě žádnej alkohol pít nenapadlo.“

„Ba jo,“ řekl Cyborg. „Děsně tě to uvolní. Sice se ti trochu sníží schopnost soustředění, ale protože se odplaví stres, výsledek je lepší.“

„Já bych byl bet chlastu úplně nahranej,“ prohlásil Jeník. „Je to fakt nejlepší věc, co znám. Poďte se ve Šnekovi zkalit!“

Napadlo mě, že na tom možná něco je. Od zánětu nepiju, protože mě z pití bolí hlava. Třeba by mi pomohly jiné drogy. Trávu můžu vyloučit rovnou, jestli si chci uchovat aspoň ten zbytek paměti, co mám. Možná by se našlo něco jiného.

Auto se řítilo lesem. Viděl jsem kmeny stromů a temný stín škarpy vedle silnice. Když jsme se z lesa vynořili, pustil Cyborg Věk vodnáře a pod námi se v dálce rozlila světla Krumlova. Zaparkoval kdesi na Špičáku.

„Jdem ke Šnekovi nebo k Bejkovi,“ zavelel jsem, protože to byly ze všech krumlovských hospod, které jsem znal jediné dvě, u kterých se mi zdálo, že by mohly mít otevřeno.

Ještě znám dvorek vedle Bejka, pak hospodu v přízemí, o které přesně nevím, jak se jmenuje, čajovnu, hospodu v budově kina a nádražku. Chvíli jsem přemýšlel, jestli neznám náhodou víc hospod v Krumlově než v Budějovicích, ale asi bych musel obojí spočítat, což se mi nechtělo.

U Bejka měli zavřeno, tak jsme přešli most a vydali se přes náměstí hledat Šneka.

„Tady někde by to mělo bejt, ne?“prohlásil jsem, když jsme dorazili k zavřeným neoznačeným dveřím.

„Člověče, Kostnáči, nevypadá to,“ řekl Cyborg.

„Neni tu ani žádná cedule,“ řekl Jeník.

„Podle mě je to ono,“ trval jsem na svém.

„Každopádně to nevypadá otevřeně,“ řekl Jeník.

„Co teď?“ ptal Cyborg.

Napadlo mě, že zavolám Ladě. Je sice ve Španěnlěsku, ale určitě by věděla, kde je Šnek a jestli ho nezrušili. Vytáhl jsem z kapsy mobil. Bylo 0.44. Přemýšlel jsem, jak moc by jí to vadilo. Byli jsme v krizové situaci. Snad by nás pochopila. Není ve Španělsku jiný čas? Dá se jí vůbec zavolat?

Pak jsem si všiml, že se naším směrem blíží zakuklená postava v šedé mikině, venčící labradora, který šel pár metrů od ní.

„Hej, a co se zeptat týhle občanky?“ navrhl jsem.

„Dělej, jak myslíš,“ řekl Cyborg.

Jsem asi jeden z mála mužů, kterým nevadí ptát se na cestu. Nevidím na tom nic špatného. Nejspíš je to důsledek výchovy bez otce. Dokonce mě to baví, protože je to příležitost beztrestně oslovovat úplně cizí krásné ženské.

Přehodil jsem si také přes hlavu kapuci, abych byl stylový, a přistoupil k venčící postavě. Zatím došla ke dveřím jednoho domu a vypadala, že se chystá vlézt dovnitř a jít spát.

„Dobrý večer,“ pravil jsem.

„Dobrý večer,“ odpověděla.

„Nevíte prosím, kde je hospoda U Šneka?“

„No, to je támhle,“ ukázala na dveře, u kterých jsme předtím stáli, „ale maj otevříno jen o víkendu.“

„Aha. A není tu někde otevřená hospoda, kam by se dalo jít?“

„No, buď tady,“ ukázala na dveře, „nebo pak v Horor baru.“

Kde leží Horor bar naznačila rukou.

Došlo mi, že za dveřmi je knajpa. Podíval jsem se na Jeníka s Cyborgem:

„Tak dem sem, ne?“

Pokrčili rameny.

Následoval jsem zakuklenou ženštinu do její sloje a Jeník s Cyborgem zase mě.

Uvnitř byla opravdu hospoda s malým barem a vysokými gotickými stropy. Nejvíc hostů se soustředilo okolo baru, až na dvě samostatné skupinky u stolů. Většina lidí byla mladších než my nebo stejně starých, kromě jednoho plešatého fousatého chlapa, o kterém Jeník prohlásil, že mu připomíná frontmana jakési dřevní české heavy metalové kapely.

Labrador obcházel stoly a nechával se drbat a hladit.

Já s Jeníkem jsme si dali každý lahvovou Plzeň, protože točené pivo už neměli. Cyborg pil kolu, protože řídil.

„Až to dopijem, musíme ještě do toho Hororor baru,“ řekl Jeník. „Určitě tam budou nějaký kundy.“

„Člověče, v půl druhý v noci to moc nevidim,“ řekl jsem já.

„Čet si v tom Zarathustrovi o ženách? Jsou tam děsný hlášky.“

„Myslíš kapitolu O starých i mladých ženkách?“

„Já nevim. Už si to nepamatuju:“

Začal jsem vyprávět:

„To je o tom, jak Zarathustra potkal starou ženku. Řekla mu, že mnoho mluvil k mužům i ženám, ale nikdy nemluvil přímo o ženě. A aby jí něco řek. Zarathustra na to, že o ženách se má mluvit pouze k mužům. Jenže ženka zas, že už je beztak dost stará, aby všechno zapomněla. Zarathustra se nachal ukecat a pravil, že pro ženu je muž jen prostředkem k cíli. Že blaho muže sluje Já chci, kdežto blaho ženy On chce. Že nitro ženy je jen povrch na vodách mělkých, kdežto nitro muže je hlubina. Žena tuší tu hloubku, ale nechápe ji. Nakonec ta stará ženka sdělila Zarathustrovi Pravdu, která zněla: Jdeš k ženám? Nezapomeň na bič!“

„Ty vole,“ obrátil se Jeník na Cyborga. „Vidíš ho, jak to deklaruje?“

„To víš,“ řekl jsem. „Čtu to v poslední době skoro pořád.“

„Jsou tam fakt děsný hlášky,“ řekl Jeník.

„To jo,“ souhlasil jsem. „Třeba jak na začátku spadne ten provazolezec, leží na zemi, umírá a Zarathustra k němu přijde a povídá: Nemusíš se bát – tvůj duch bude mrtev dřív než tvé tělo.“

Bylo vidět, Cyborg se začíná nudit, jelikož nemá potěšení ze čtení a vůbec věcí ducha, ale mě rozebírat Zarathustru bavilo.

„Nejlepší kapitola je O svobodné smrti. Nebo ještě na začátku, jak Zarathustra potkal v lese kmenta, co opustil svou chajdu, aby v lese nasbíral kořínků. Chvíli pokecali a kmet vyprávěl, jak skládá písně a slouží Bohu. Když se rozloučili, pravil Zarathustra srdci svému: Chudák kmet – neví, že Bůh je mrtev.“

Hráli Velvet Underground. Napřed I’m waiting for my man, pak Sunday morning, a pak Venus in furs. Čekal jsem, jestli nezahrají i Afterhours. Nezahráli.

Z podivné knajpy jsme šli ještě do Horor baru. Byl ve sklepě a nelíbilo se mi tam. Hráli AC/DC. Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi chodil s Židem v Budějovicích do Šedesátky, kde je hospodská pouštěla úplně pořád. Když deska skončila, pustila jí znovu. Podle mě se tahle kapela dlouho poslouchat nedá.

Z Horor baru mi toho moc v paměti neutkvělo, snad jen, jak jsme si koupili křupky. Když jsme je snědli, složil jsem obal do malého čtverce a Jeník ho zapalovačem zaletoval.

Cestou zpátky do Budějovic byl už Jeník nalitý.

„To je k nasrání, že se všechno takhle sere,“ prohlásil. „Vem si to. Nejdřív si nebyl a byl jsi spokojenej. Pak přišel Adonaj a probudil tě k životu, abys trpěl, a pak zase nebyl. Abys šel od ničeho k ničemu.“

V Budějovcích jsme zastavili u benzínky pod lávkou na Dlouhou Louku a šli si koupit něco k jídlu. Hledal jsem, jestli nemají muffiny, protože jsem někomu slíbil, že si jednu co nejdřív dám. Neměli. Koupil jsem si bagetu.

„Dátesi eště Snickers na cestu?“ zeptala se mě prodavačka. Možná si myslela, že jsme přijeli odněkud zdaleka a ještě někam daleko jedeme.

„Proč ne.“ řekl jsem a zastrčil tyčinku do přední kapsy Parkeru.

Jeník si koupil jakýsi bramborák, který vypadal lépe než moje bageta, takže jsem mu ho záviděl. Nevím, co si dal Cyborg. Nejspíš nějakou čokoládovou tyčinku. Ještě jsme se chvíli bavili. Jeník chtěl zajít do Singeru, ale Cyborg už nechtěl nikam a stejně byly čtyři ráno. Za hodinu mělo začít svítat.

11. 3. 2009

Vlajka Pro Tibet

Sice pozdě, ale lepší než nic.

Vlajka pro Tibet

17. 2. 2009

Před sněhem

Šel jsem z autobusového nádraží. Před chvílí jsem přijel z Krumlova od cvokařky. Sezení nebylo tentokrát skoro vůbec nepříjemné, jen jsem dost pochyboval, jestli mi vůbec pomohlo. Bylo první po delší době a já uvažoval, jestli bych se neměl víc snažit. Problém je, že když jsem se opravdu snažil, bylo mi hůř a chtěl jsem všeho nechat.

Byla zima a nevlídně. Lidé v ulicích byli zachumlaní do čepic a šál. Na nebi visel těžký šedý mrak, určitě plný sněhu. Vypadal, že každou chvíli spustí. Došel jsem na roh náměstí u Černé věže a sochy J. V. Jirsíka.

Přešel jsem silnici směrem ke spořitelně a přeskočil řetěz, který tam visí. Řetězy a zábradlí zásadně přeskakuji, nikdy neobcházím. Baví mě to. Pohyb po městě je pak dobrodružnější. Když jsem míjel frontu lidí čekajících před bankomatem, uslyšel jsem, jak na mě někdo volá:

„Kostáči!“

Kus za mnou stál Cyborg. Asi zrovna vyšel z banky. Chodí tam hodně, protože má hodně dluhů. Na sobě měl jen mikinu, ačkoliv mrzlo.

„Zdar, ty jo,“ povídám. „Byls v bance?“

„To víš.“

„Hej, a nechceš zajít někam do knajpy?“

„Ty vole, nevim. Já teď na všechny fakuju, neodpovídám na telefony, protože píšu bakalářku.“

„Tak nic, no.“

Beztak se mi nikam nechtělo, protože jsem chtěl jít večer plavat a s Cyborgem je vždycky riziko, že se akce protáhne.

„A nechceš někam hodit?“ nabídl se. „Mám tu auto.“

Nijak zvlášť jsem nechtěl, protože autem by mi cesta trvala déle než pěšky. Chodím pěšky po městě rád. Dají se při tom pozorovat ostatní chodci, nebo spíš chodkyně. V autě je horko a páchne benzínem.

„Já nevim,“ řekl jsem.

„Nebo že bych přece jen někam zašel?“

„Tak jo, pojďme třeba sem,“ ukázal jsem na kavárnu o pět kroků vedle.

Tuším, že se jmenuje Ambient. Má vysoký strop, na každém stolku buráky zdarma a vzadu pár počítačů s internetem. Ještě nikdy jsem tam na kafi nebyl a neměl ani jeden burák.

„Ale ne,“ pravil Cyborg. „Můžem zajet třeba i na Včelnou.“

Pochopil jsem, že objíždění vesnických hospod je pro Cyborga něco podobného jako pro mě přeskakování zábradlí a řetězů.

„Mně je to fuk. Jen chci jít večer plavat.“

„Já taky nejdu nikam na dlouho.“

Parkoval na náměstí. Usadil jsem se na místě pro spolujezdce, zapnul si pás a čekal, až Cyborg provede všechny úkony, které jsou třeba, aby se auto rozjelo. Moje představa o nich je dost mlhavá. Prohlížel jsem si budovu spořitelny. Všiml jsem si, že je moderně hranatá a k ostatním domům na náměstí se nehodí.

„Tak kam jedem?“ zeptal se Cyborg.

„Mně je to fuk, “ odpověděl jsem. „Já vesnický hospody neznám.“

„Můžem klidně do Krumlova.“

„Odtud jsem zrovna přijel.“

„Tys byl v Krumlově? Co tam?“

Pro lidi z Budějovic je Krumlov město dobrodružství a výletů, město z pohádky. O cvokařce se mi Cyborgovi vyprávět nechtělo, a tak jsem řekl jen:

„Byznys.“

Cyborg se už dál neptal, místo toho navrhl:

„Co kdybych zavolal Jenmanovi? Sice píše diplomku, ale možná bysme ho mohli vytáhnout.“

„Proč ne?“ souhlasil jsem.

***

Jeníka jsme naložili u něj doma. Měl vlasy svázané v týle gumičkou a zimní bundu. Z diplomky prý má už sto stran, odevzdávat má někdy v dubnu, ale pořád ještě se nedostal k nejdůležitější kapitole.

„Kam teda jedem,“ ptal se.

„Myslel jsem na Včelnou,“ odpověděl mu Cyborg.

Včelná je Cyborgova oblíbená hospoda, prosazuje ji, jak může.

„Počkej, já myslel, že to bude míň exkluzivní.“

„Tak můžem do Holubova do Trio baru.“

„Hej,“ prohlásil jsem. „Já chci jít ještě večer plavat. Nechci jet moc daleko.“

„Ale jasně že jo, Kostnáči,“ uklidňoval mě Cyborg. „Určitě si dneska zaplaveš.“

„Ty vole,“ řekl Jeník, „To je regulérní únos.“

Minuli jsme budovu Akademie. Viděl jsem oknem zasněžená pole za městem, zamrzlé rybníky a holé stromy. Projeli jsme několik menších vesnic.

„Co takhle k Brejžkům,“ navrhl Cyborg.

„Mně je to buřt,“ souhlasil jsem.

Nevěděl jsem, co je to za hospodu, ani kde je. Jeli jsme skrz další vesnici. Na návsi čekala skupinka holek na autobus. Prohlížel jsem si je. Jedna se na mě podívala.

„A co točí Brejžek?“ zeptal se Jeník.

„Já nevím, mně je to jedno,“ odpověděl Cyborg.

„Hele kundy,“ prohlásil Jeník. „A jedna kouká po Kostnáčovi.“

***

Hospoda U Brejžků je v Boršově a není to jen hospoda, nýbrž celý penzion. Na parkovišti stálo už jedno úplně stejné auto jako to Cyborgovo. Bar měla na starosti krabicovatějící blondýna, zřejmě Brejžková. Pomáhala jí bruneta, asi Brejžková mladší. Posadil jsem se naproti Jeníkovi, Cyborg si sedl vedle mě. Cyborg, si dal džus, já čaj a Jeník pivo.

„Slyšel jsem,“ povídá Jeník, „že Žid měl výstup na nějaký doktorandský konferenci, kam se přijeli podívat všichni významný český historikové, a že měl děsnej úspěch.“

„Ty vole,“ řekl Cyborg, „se Židem na mě fakt nechoď.“

„Ten člověk mě jednou přivede do hrobu,“ prohlásil Jeník. Jeníkova matka je literární docentka na filosofické fakultě a dělala Židovi vedoucí diplomky, takže o něm Jeník často slyší.

„Mně je to fuk,“ prohlásil jsem, ale sám jsem tomu nevěřil.

Žid mě svými úspěchy neštve. V jeho přítomnosti si však uvědomuji vlastní neúspěchy. Hlavní důvod, proč se s ním už moc nebavím, je jinde: pořád se opakuje. Aspoň myslím, že je to tím. Nebo si u ostatních lidí opakování tolik nevšímám?

Když jsem dopil čaj, přišla Brejžková mladší. Moc jí to slušelo.

„Co si dáte?“ zeptala se.

„Mohl bych taky jeden ten džusík? Ale pomerančovej.

„Jasně.“ usmála se, tak jsem se na ni taky usmál.

Cyborg počkal až odejde, a pak prohlásil:

„Ty vole, dík.“

„Co?“

„Už jsme za buzny.“

„Jak to?“ zeptal jsem se.

„Copaks někdy slyšel používat slovo ‘džusík’?”

„Dyť je miniaturní.“

„No a?“

Cyborg tohle dělá často. Má hluboce zakořeněný strach, že by ho lidé mohli považovat za homosexuála.

„Já to taky sledoval,“ prohlásil Jeník, „a spíš mi přišlo, jako by ji Kostnáč chtěl sbalit.“

Cyborg musel brzo odjet, jelikož měl vézt v noci rodiče autem do Prahy. Na plavání už bylo pozdě, a tak jsem se rozhodl zajít s Jeníkem ještě navštívit Pepka v Azyláku. Nechali jsme se od Cyborga vysadit kus za Boršovem a šli do města pěšky. Potřebovali jsme totiž dorazit do Azyláku po desáté, až bude mít Pepek míň práce. Zabloudili jsme jen jednou.

***

Protože ještě nebylo deset a Jeník měl hlad, zastavili jsme se v tureckém občerstvení na Lannovce. Dal jsem si pitu s něčím a čaj. Byl jsem pořádně promrzlý. Jeník si dal pizzu a džus. Trpí jakousi strašlivou žaludeční nemocí v kombinaci s těžkou hypochondrií a tvrdí, že nemůže skoro nic jíst. Nikdo neví, jestli je to pravda, nebo jestli si nemoc vymyslel. Nejspíš včetně doktorů.

Bavili jsme se o Zarathustrovi.

„Já si myslel, že je to snobárna, tak jsem si to přečet až teď nedávno,“ řekl jsem. „Ale je to bomba.“

„Já už ho teď zase dlouho nečet,“ řekl Jeník.

„Dal jsem si ho na noční stolek a každý týden si z něj něco přečtu.“

„Jo, takhle by se to mělo číst.“

„Velký části z toho nerozumíš, ale pak narazíš na něco, při čem zažiješ okamžik prozření.“

„Přesně. Asi by to chtělo mít ví načtenou Bibli.“

„To jo,“ souhlasil jsem.

Dojedli jsme a vyšli zase ven. Mrzlo. Lannovka byla prázdná. Hvězdy nebylo vidět, zakrývalo je mračno, kterého jsem si všiml už odpoledne.

„Nietzsche byl machr,“ pravil Jeník. „Dobře věděl, že smrt se k tobě blíží jako nezadržitelná stěna, a že pak už nic nebude. Schopenhauer se snažil tu stěnu zpomalit a pozorovat ji, ale Nietzsche radil rozběhnout se jí vstříc, abys narazil ještě větší silou. “

„Jo, jenže on už se narodil jako jezdec. Všechno mu vycházelo. Když se narodíš jako sráč, možná je lepší zachovat se jako Schopenhauer.“

„Možná jo.“

***

V Azyláku to páchlo savem a desinfekcí. Dorazili jsme ve čtvrt na deset. Zdálo se mi, je tam hodně lidí, asi protože byl pátek. Jeník tam pracoval před osmi lety a chtěl si prohlédnout záznamy, které tenkrát psal. Skutečně se mu je podařilo vyhrabat. Našel jak přijímal jakéhosi Arménce. Prý to tenkrát dobře zvládl, proto si to pamatoval.

Myslím, že by se mi moc líbilo taky pracovat v Azyláku . Zdá se mi to k PhD. Ideální. Od února to vypadalo, že se uvolní místo, ale nakonec potřebovali někoho s lepší kvalifikací.

Pepek odešel na obchůzku a za Jeníkem přišel bezdomovec jménem Ruda, který si ho pamatoval ze starých časů. Šli si spolu zakouřit na dvorek. Neměl jsem co dělat, a tak jsem šel s nimi. Na dvorku stálo pár kol, několik stolů na sezení a oknem bylo vidět do společenské místnosti, kde se obyvatelé dívali na televizi. Bylo to nejhlouběji v útrobách Azláku, co jsem se kdy dostal. Zatím jsem byl vždycky jen na vrátnici.

Ruda má asi jen metr sedmdesát a šedivé hodně nakrátko ostříhané vlasy a fousy. Už jsem ho párkrát potkal a vím, že býval kuchařem v nějaké hospodě v Krkonoších. Myslím, že chvíli seděl, ale asi jen za neplacení alimentů.

„Hej, tak jak se ti zdá bratr?“ zeptal se Jeník.

„Ty vole, ani se neptej, Je to ras.“

„Fakt?“

„Si piš.“

„A co Cyborg – ten tlustej.“

„Ten je eště horší,“ řekl Ruda. „děsnej pedant. Nedá se s nim vydržet. Řeknu ti, zlatý časy jsou pryč. Je to tu na hovno.“

Za Jeníkových časů, znamenal Azylák dobrodružství. Pár asistentů sice dostalo přes hubu, ale systém byl daleko lidštější. Dnešní systém je bezpečnější, ale odlidštěný. Zaměstnanci se s klienty nesmí kamarádit a musí jim vykat.

Vrátili jsem se s Jeníkem na vrátnici. Pepek už taky přišel. Seděli jsme do dvou a kecali. Jeník vyprávěl příhody ze starých časů.

O Bezdomovci, který byl dřív postrach všech. Vybíral dluhy, a když mu nikdo nic nedlužil, nějaký dluh mu vymyslel. Většina lidí si myslela, že vymyšleným dluhům opravdu věří. Teď je z něj troska po mrtvici. Skoro nemůže mluvit, ale občas si ještě do Azyláku přijde vyzvednout poštu. Připomnělo mi to knihu Vyhoďme ho z kola ven.

O místním mafiánovi, kterého se všichni báli, a když na něj někdo zavolal policajty, radši se dali na ústup.

O tom, jak si vzal dva nejdrsnější bezdomovce jako ochranku, když šel vrátit basákovi klíče od zkušebny do jednoho pankáčského klubu.

O tom, jak přišel do Azyláku tajemný chlap v černém kabátě s falešnou občankou, která mu jasně nepatřila. Bylo mu určitě přes čtyřicet a podle data narození v občance by mu mělo být o dvacet méně.

Určitě by to vyšlo na knihu, nebo aspoň na spoustu příspěvků do blogu, což je další důvod, abych se pokusil někdy do Azyláku dostat. Pokud možno ne jako klient.

***

Když jsme vyšli na ulici, hustě sněžilo. Sníh měl padat až do dnešního večera, kdy tohle píšu. Byl to pěkný den.

17. 1. 2009

Modrá

Včerejší večer na plovárně byl plný zajímavých příhod. Potkal jsem spoludoktorandku Tiché Slunce, se kterou chodím na angličtinu. Mluvil jsem s plavčicemi. Byl s Tichým Sluncem v hospodě a nakonec ji doprovodil až domů. Poslyšte, jak se to všechno stalo.

Na plovárnu jsem dorazil okolo čtvrt na devět. Jako obvykle jsem se chtěl jít napřed podívat, kolik je v bazénu lidí. Na schodech k bazénu jsem potkal Tiché Slunce. Nebyl jsem si napřed jistý, že je to ona, protože když někoho potkám za neobvyklých okolností, nepoznám ho.

„Ahoj,” pozdravila mě.

„Ahoj.”

„Jdeš plavat?”

„No.”

„Nebo už jsi byl?”

„Nene. Chci se jen podívat, kolik je tam lidí.”

„Aha.”

„Tak se potkáme v bazénu,” řekl jsem a Tiché Slunce zmizela v šatnách.

Moc ji neznám. Na poslední angličtině jsme seděli vedle sebe a kopírovala si ode mě texty, které jí chyběly. Bylo mi divné, kde se na plovárně vzala, protože v pátek večer chodí plavat pořád zhruba ti samí lidé a myslím, že Tiché Slunce jsem tam ještě nepotkal.

Bazén je v patře a dá se do něj podívat. Když je moc plný, můžete jít domů, nebo si sednout v občerstvení a chvíli počkat. Tentokrát byl skoro prázdný.

Koupil jsem si vstupenku a šel se převléct. Dostal jsem klíč číslo 68. Svlékl jsem se a zchroustal oblečení do skříňky. Zdálo se mi, že okny s mléčným sklem proniká do šaten zima, ačkoliv byla zavřená. Voda ve sprchách mi obvykle připadá maximálně vlažná, ale včera se mi zdála horká. Oblékl jsem si plavky vyšel po schodech k bazénu.

Odložil jsem ruksak na lavici, přešel k bazénu a vyzkoušel špičkou nohy vodu. Byla teplá. Plavčice seděly před svou kabinkou. Zdálo se mi, že nesledují bazén, nýbrž nějaký bod v odtokovém žlábku na jeho okraji před sebou.

Tiché Slunce jsem nikde neviděl. Možná někde v bazénu je. Šla do šaten přede mnou. Viděl jsem dvě koupací čepice. Jestli Slunce nosí, nemám šanci ji poznat. Cítil jsem povinnost ji pozdravit, nebo jí aspoň zamávat. Chvíli jsem se rozhlížel, a když jsem ji nenašel, skočil jsem do vody.

Uplaval jsem čtyři bazény hodně rychlým tempem a zastavil se, abych si chvíli odpočinul. Pak přišla. Myslím, že by měla chodit v plavkách i na angličtinu, protože jí moc sluší. Přemýšlel jsem, o kolik je starší než já. Je ve vyšším ročníku PhD., ale mohla by být i stejně stará, protože jsem strávil ve školách o tři roky víc, než někteří stejně staří lidé.

Vlezla po schůdcích do vody a doplavala ke mně.

„Ahoj,” řekla.

„Ahoj.”

„Tak ses nakonec rozhod, že pudeš plavat?”

„Já se moc nerozhodoval, jsem jen zvyklej se vždycky podívat.”

„Je tu hodně málo lidí.”

„To jo.”

„Zajímavý. Na dveřích bylo, že dneska bude volná jen část bazénu.”

„No … ono to tam sice bejvá,” poučoval jsem ji „ale v pátek je pokaždý volno. Na ceduli je napsáno, že si někdo může kus bazénu pronajmout. Jenže v pátek večer si ho nikdo nepronajme. Všichni jsou v hospodě a žijou plnohodnotným společenským životem.”

„To jsem si taky myslela. Musím plavat, je mi hrozná zima.”

„Plav.”

Přesunula se kousek ode mě a vydala se přes bazén. Plavat uměla dobře. Ještě jsme se párkrát potkali na koncích bazénu, pak jsem zahlédl, jak vylezla z vody a odešla. Předpokládal jsem, že do vířivky.

Plavalo se mi moc dobře. Napočítal jsem deset bazénů, pak dvanáct a pak šestnáct. Když mi zbývaly jen dva, Tiché Slunce se zase objevila.

„Odpočíváš?” pravila.

„Ano.”

„Já jsem byla v sauně. Smrdí to tam houbičkama.”

„Fakt? Tam jsem ještě nikdy nebyl.”

„Musím plavat. Je mi hrozná zima.”

Rozhovory v bazénu bývají poněkud monotematické.

Uplaval jsem poslední dva bazény a šel se za odměnu svézt na tobogánu. Pod schodištěm k tobogánu je zabudována kabinka plavčic. Pořád seděly stejně, jako když jsem si je před skokem do vody prohlížel. Jedna byla tlustší s červenými vlasy, druhá hubenější a bruneta.

Když jsem šel kolem nich, všiml jsem si, že v odtokovém žlábku na okraji bazénu stojí podivná bílá věc.

„To je led?” zeptal jsem se.

„Led,” potvrdila mi ta s červenými vlasy.

„A kde se tu vzal?”

„Sme si ho přinesly,” řekla ta s černými.

„A proč?”

„Jen tak.” pokrčila rameny.

„Můžu si na něj sáhnout?”

Další pokrčení rameny. Studil a klouzal. Pomalu tál.

„Je z venku nebo z ledničky,” zeptal jsem se.

„Z venku,” řekla ta s černými vlasy.

Nevěřil jsem jí, protože se mi zdálo, že led má pravidelný tvar.

„Ho pozorujeme,” řekla ta s červenými vlasy.

„Jak taje,” řekla černovlasá.

Podíval jsem se na ně. Vypadaly hodně znuděně.

„Asi to není moc záživná práce,” řekl jsem.

„Lepší se dívat na led než na bazén,” řekla ta s černými vlasy.

„Ale vždyť by se moh někdo utopit,” namítl jsem.

„No a?” pravila ta s červenými vlasy.

Nechal jsem je být a šel se projet na tobogánu. Klouzal jsem rourou, jejíž průhledným vrškem mě zdravila temnota. A mráz. Voda v brzdném bazénu byla hodně studená. Měl jsem v úmyslu vlézt si ještě na chvíli do vířivky, jenže byla obsazená, tak jsem se vrátil po schodech zpátky k bazénu.

Plavčice pořád pozorovaly led.

„Zmenšil se?” zeptal jsem se.

„Trošičku,” řekla ta s černými vlasy.

Vzal jsem si z lavičky ruksak a zamával na Tiché Slunce, která ještě pořád plavala, jako že jdu. Zamávala mi taky, ale pak se odrazila od stěny bazénu a plavala ke mně. Když vystoupila z vody, pravila:

„Já už budu taky muset jít.”

„Myslíš?”

„Jasně. Přišli jsme přece stejně.”

„No jo, ale já nesleduju čas. Odcházím dřív. Nevím, v kolik jsem přišel.”

„Už je čtvrt.” Ukázala na hodiny.

„Heleď , a nepůjdeš si cestou z plovárny koupit bagetu?” zeptal jsem se.

„Ne, ale šla bych do hospody. Nemám doma nic k jídlu.”

„Tak jo,” řekl jsem.

Ve sprchách je několik obyčejných sprch, ze kterých sice teče teplá voda, ale rozhodně se nedá označit jako horká. Pouští se jedním velkým kovovým tlačítkem. Sprchuje zhruba dvě minuty a pak se sama vypne. Za rohem je ovšem ještě jedna sprcha, která má dva klasické kohoutky. Teče z ní i úplně horká voda a nevypíná se.

Většina pravidelných návštěvníků o ní ví. Když jsem přišel do sprch, stál pod ní chlap. Musel jsem se spokojit s chladnější vodou z obyčejné sprchy. Umyl jsem se a už se chystal odejít do sušárny, ale pak jsem si všiml, že chlap odešel. Přemístil jsem se ještě do lepší sprchy a tam se důkladně ohřál.

Píšu to, abyste si nemysleli, že se oblékám stejně dlouho jako ženská. Vyšli jsme s totiž s Tichým Sluncem z šaten skoro současně, a to si určitě ještě musela foukat vlasy.

V plovárenské hospodě jsme se posadili na konec jednoho dlouhého stolu. Byla na něm sice cedulka reservé, ale nikdo nás nevyhodil.

„Já už jsem strašně dlouho nebyla v hospodě,” pravila. „Chodím většinou do čajovny.”

„Já taky ne,” řekl jsem. „chodím zase spíš do kavárny. Nebo nikam.”

Měla hezky modré tričko. Hodilo se jí k vlasům. Byl na něm emblém výstavy Biodoteky. Slovo mi bylo povědomé a znělo přesně jako něco, čeho bych se nikdy nechtěl účastnit. Jistě by byla plná přírody. A biologů.

Uvědomil jsem si, jak jsem zbytečně negativistický, když se nechci stýkat se svými spolužáky, a jak si tím škodím. Určitě nemohou být tak špatní, jak si je představuji. Jsou jistě úplně normální. Důkaz seděl přímo přede mnou a pojídal šumavskou topinku. Špatný jsem jen já.

„To jsem dostala za účast na přípravě výstavy. Teda, skoro vůbec jsem se na ní nepodílela, ale stejně mi dali tričko.”

„Je moc pěkný,” ocenil jsem ho.

„Mně se taky líbí,” souhlasila. „Proto ho nosím.”

„Heleď nevíš, jak se předzapisuje? Studoval jsem tu už dávno a nepamatuju si to.”

„No potřebuješ speciální číslo, kterým se přihlásíš do STAGu. Je vyvěšený někde v počítačovně, nebo ti ho řeknou na studijním.”

Rozepnul jsem peněženku a vytáhnul ISIC.

„Na ISICu není. Musíš se zeptat na studijním.”

„Tam se mi nechce chodit.”

„Oni jsou moc hodný. A jsou na takový lidi zvyklí.”

„Na jaký lidi?” zeptal jsem se.

„Co se neumí po pěti letech studia zapsat.” Smála se.

„Hm,” řekl jsem. „A ještě: Jak moc vadí, že vůbec nic nedělám?”

„No u ekologů je to docela běžný, ale nám by to asi neprošlo. U nás v laborce nemá nikdo za tři roky ještě žádnej článek. Je to docela krize. Všichni makaj úplně pořád.”

„Ty seš ve třeťáku?”

„Jo.”

„A co děláš?”

„Ten gen u drosophil, co je stejnej jako u bublinovejch dětí.”

Vzpomněl jsem si, že to něm měla prezentaci na angličtině.

„Takže seš užitečná.”

„Ani ne. I kdyby se to povedlo, trvalo by ještě děsně dlouho, než by se to dostalo do praxe.”

„Hm.”

Ukázalo se, že bydlí kousek od plovárny zhruba mým směrem, takže jsem s ní šel až domů. Povídali Před domem stál u popelnic zlatý dlouhosrstý jezevčík a pozoroval nás. Nikde neměl žádného člověka, ačkoliv bylo už hodně pozdě. Vypadal ztracený.

„Čí je to pes?” zeptal jsem se.

„To je sousedovo. On ho takhle pouští.”

„Aha.”

„Tak ahoj,” řekla.

„Ahoj.”

2. 1. 2009

Nástupiště 1a

Nemám rád autobusy Student Agency. Vadí mi v nich televize, protože většinou pouští nějaký český film z osmdesátých let, a rozjuchané stewardky, protože člověka celou cestu obtěžují, jestli něco nechce. Já nechci nikdy nic. Stránky mají pomalé a nepochopitelně uspořádané. Žlutá barva je na mě moc veselá. Daleko radši jezdím obyčejným modrým autobusem.

Dvacátého druhého prosince jsem se ale potřeboval dostat co nejrychleji z Prahy do Budějovic, a tak jsem se rozhodl, že se pokusím sehnat místo ve spoji Praha-Český Krumlov v 15.00.

Když jsem vyšel na Andělu z metra, autobus už stál na místě. O cestující se neměla starat stewardka, nýbrž stewardi. Stál u prostředních dveří s deskami a odškrtával si lidi s jízdenkami.

Postavil jsem se do fronty u předních dveří, kde čekali lidé bez lístků. Vypadalo to bledě – byla dlouhá a autobus už skoro plný.

Stál jsem ve frontě zhruba pět minut. Stevard si prohlédl desky a zvolal:

„Má ještě někdo lístek?“

Jelikož se nikdo nepřihlásil, přešel k předním dveřím. Bylo jasné, že někteří cestující se do autobusu nevejdou. Pozoroval jsem, jak je odbavuje a vybírá jim místa. Zdálo se mi, že moje šance dostat se do autobusu pořád roste. Už přede mnou zbývali jen dva lidi, jenže pak stevard strčil propisku za ucho a prohlásil:

„To je všechno. Jsme plný.“

Nastoupil do autobusu. Dveře se zavřely o za chvíli byla stojánka prázdná.

„Ty vole, tak to je v píči,“ prohlásil kluk který stál za mnou. Měl černé vlasy a sportovní tašku přes rameno.

„Jede ještě něco jinýho?“ zeptal se další v hnědé kožené bundě.

„Se kouknu,“ řekl ten se sportovní taškou a vytáhl telefon.

„Na autobus?“ zeptal jsem se.

„Jo.“

„Tak já na vlak,“ řekl jsem.

Chvíli jsme se oba dva zabývali přístroji.

„Za půl hodiny z Roztyl,“ řekl ten se sportovní taškou.

„To je bez šance,“ prohlásil ten v kožené bundě.

„Hm.“

Moje zpráva došla později, protože protože jsem napoprvé špatně vyplnil žádanku.

„V patnáct čtyřicet sedm z Hlaváku,“ oznámil jsem. „V Budějcích to bude v sedm.“

„Já jedu do Krumlova,“ řekl ten s taškou.

„Já do až Větřní,“ řekl ten v kožené bundě.

„Určitě vám ještě něco pojede,“ uklidňoval jsem je. „Nechcete si koupit kolektivní jízdenku? Pro jednoho to vlakem stojí strašně peněz.“

„No tak jo,“ souhlasil ten v kožené bundě. „Jedem vlakem.“

Vlezli jsme všichni společně do metra. Výhoda byla, že mi ještě platila SMS jízdenka a nemusel jsem si kupovat novou. Dojeli jsme společně na Florenc, kde jsme přestoupili na trasu C a odtud na Hlavní nádraží. U pokladny jsme si s mladíkem v kožené bundě koupili hromadnou jízdenku pro dvě osoby do Budějovic. Stála 320 korun. Mladík se sportovní taškou měl studentskou slevu na trasu Praha-Český Krumlov, která ho vyšla levněji.

Od pokladny jsme zamířili k návěstí s odjezdy vlaků. Byl jsem na nádraží naposledy na podzim, když jsem dělal státnice. Tehdy bylo všude rozkopané. Teď už ho opravili a všude to vypadalo nově. Staré mechanické návěstí nahradila řada nových modrých monitorů. Nemohl jsem najít náš vlak.

„Už ho vidm,“ prohlásil mladík v kožené bundě. „Jede to z nástupiště 1a.“

„1a?“ divil jsem se. „Tam jsem v životě nebyl.“

„Tak dem,“ řekl mladík se sportovní taškou.

Cestou pod Fantovou kavárnou jsem zaprotestoval:

„Hej! Tady přece bejvala trafika.“

„No jo,“ řekl ten v kožené bundě. „Už tu není. Taky jsem se divil.“

Nástupiště 1a jsme našli snadno. Bylo úplně na kraji a kolej z něj vedla jen jedním směrem. Vlak stál na místě, jenže…

„Ty vole, mně se zdá nějakej podezřej,“ prohlásil jsem.

„Proč?“ zeptal se ten se sportovní taškou.

„No… má jen tři vagóny, z toho jeden bez kupé, s volnýma sedačkama.“

„A to vadí?“

„Já jsem tim vlakem jezdil často a bejval daleko delší.“

„Ale je tam napsáno, že jede do Budějc.“

„To jo, ale stejně je divnej.“

„Kašlem na to,“ řekl maldík v kožené bundě. „Sednem do něj a uvidíme.“

Našli jsme volné kupé. Vlak se rozjel. Pozoroval jsem cestu. Místo směrem ke Strančicím jsme jeli po mostě přes řeku. Že bych zapomněl cestu? Nebo ji s novým nádražím změnili?

„Ty jo,“ řekl jsem. „Tohle je fakt divný. Timhle směrem se jede na Beroun.“

„Já se dojdu zeptat vedle, jestli jedem do Budějovic,“ řekl spolucestující se sportovní taškou.

Vstal a vyšel z kupé. Za chvíli se vrátil.

„Prej jo,“ uklidnil nás.

Pozoroval jsem trasu a pořád se mi nezdála. Připadalo mi, že každou chvíli uvidíme Karlštejn. A taky že jo! Zrovna když jsme ho míjeli, přišla průvodčí. Byla moc hezká. Slušela jí dokonce i železničářská uniforma. Mladík se sportovní taškou jí podal lístek. Prohlédla si ho a pravila směrem ke mně a k mladíkovi v kožené bundě:

„Pánové, vy máte taky jízdenku přes Tábor?“

„Ehm… jo.“

„Tak budeme doplácet, protože jedem přes Písek.“

Poučení z historky zní: nevěřit vlastnímu úsuudku se nevyplácí.

23. 12. 2008

Vánoční

Navštívil jsem otce. Moc nemluvil, ale uvařil mi párek. Vyhovovalo mi to, protože sám taky moc nemluvím. Do M. jsem dorazil okolo půl dvanácté. Dům jsem našel snadno. Už k němu trefím, aspoň z autobusového nádraží. Cesta od zastávky před klinikou, kde pracovala babička, než se kvůli otci zabila, je složitější.

Většinu domu zabírá lékařská ordinace, do které se chodí hlavním vchodem. Otec žije v zadních třech místnostech, do nichž se vstupuje po schodech ze zahrady. Cesta do zahrady je od okolního světa oddělena řetězem. Překročil jsem ho a obešel budovu.

Na zábradlí schodiště ležel uražený venkovní teploměr. Zvedl jsem ho – ukazoval mínus šest stupňů, ačkoliv bylo teplo a pršelo. Při minus šesti by muselo sněžit. Vyšel jsem po schodišti a zaklepal.

Nic.

Možná si šel něco koupit, napadlo mě. Není mi jasné, jak často chodí ven a jak daleko. Musí si ale kupovat jídlo a cigarety. Pokusil jsem se podívat dovnitř oknem, ale byla na něm záclona.

Zaklepal jsem ještě jednou a vzal za kliku. Vtom jsem zaslechl, jak zevnitř rachotí klíčem a otvírá.

Měl na sobě vytahané manšestráky s nohavicemi dole roztrženými, takže vyhlížely jako střižené do zvonu, a umolousaný svetr. Nepamatuji si, jakou barvu mají jeho oči.

„Ahoj,“ řekl jsem.

„Ahoj,“ odpověděl.

Napadlo mě, že bych mu měl podat ruku, ale zřejmě se k tomu neměl, tak jsem radši neudělal nic.

„Přijel jsi z Budějovic?“ zeptal se.

„Jo. Z Budějovic.“

„Autobusem?“

„Jo.“

Uprostřed místnosti stál stůl se čtyřmi židlemi. Na stole byla hliníková souprava na přepravu teplých jídel, hluboký a mělký talíř a jídelní lístek, popsaný poznámkami. Svlékl jsem si bundu a pověsil ji na opěradlo jedné židle.

„Sedni si kdyžtak sem,“ řekl a ukázal mi jednu židli. „Tady budu mít oběd,“ ukázal na druhou, před kterou byly připravené talíře. „Nechceš párek s hořčicí a s chlebem?“

„No, proč ne. Ale nechci tě vyjídat.“

„Sen si říkal, že když pojedeš až z Budějovic, budeš mít určitě hlad.“

„Jenom jestli sis ho nějak nešetřil,“ řekl jsem.

„Ne, ale mám jen ten párek.“

„Tak jo,“ souhlasil jsem.

Odešel do Kuchyňky a začal něčím šramotit. Vstal jsem a šel za ním, ale nevěnoval mi pozornost. Nalil vodu do rendlíku, hodil do ní párek, který vyndal z lednice, a zapálil plyn. Celou dobu stál ke mně zády. Bylo vidět, že se nechce otočit.

„Jak se máš?“ řekl jsem.

Neodpověděl. Připadalo mi hloupé, že mu se svým párkem nepomáhám, ale nechtěl jsem se k němu moc přibližovat, abych ho nevyrušil. Vrátil jsem se zase ke stolu. Otec vyšel z kuchyňky a povídá:

„Chceš Coca-Colu?“

„Ani ne, spíš čaj,“ řekl jsem.

„Tak jo,“ odpověděl a odešel zase do kuchyňky. Sebral jsem odhodlání a vešel k němu.

„Jak se máš?“ zeptal jsem se.

Bylo vidět, že mu ta otázka dělá problémy.

„Někdy dobře a někdy špatně.“

„Aha.“

„A ty?“ zeptal se.

„Nevim,“ odpověděl jsem.

Původně jsem chtěl říct něco konstruktivního, ale nakonec jsem odpověděl jako obvykle. Myslím, že bude trvat ještě hodně dlouho, než se naučím říct někomu do očí, že se mám dobře. Pokud se to vůbec někdy naučím. Možná bych se potom mohl i doopravdy dobře mít.

„Aha,“ řekl. „Kolik chceš cukru?“

„Nesladim.“

Podal mi hrnek s čajem. Odnesl jsem si ho ke stolu.

„Mám pro tebe dárek,“ prohlásil.

„Já pro tebe taky,“ řekl jsem.

Podal mi balíček převázaný mašlí. Na vrchní straně byl přilepený obdélník bílého papíru s nápisem „RADEK“ velkým, dvakrát podtrženým tiskacím písmem. Věděl jsem, že to jsou kapesníky jako každý rok.

„Dík,“ řekl jsem.

Předal jsem mu svůj dárek. Byl to karton cigaret. Taky jsem ho zabalil, ale jmenovku jsem nepsal. Nevěděl jsem, co napsat. Když s ním mluvím, říkám mu „otče“. Jenže psát na dárek „Otec“ mi připadalo hloupé. „Taťka“ by taky nešlo, jelikož se skoro neznáme. Jeho jméno jsem psát taky nechtěl.

„Dík,“ řekl a odnesl si balík do vedlejšího pokoje, kde chvíli zůstal.

Ještě nikdy jsem ho během své návštěvy neviděl sedět. Pokaždé celou dobu přechází, prohrabává si rukou vlasy a kouří. Když jsem byl malý, viděl jsem v zoo výběh s vlky. Byla to malá zoo a malý výběh. Vlci byli tři a chodili pořád jen jedním směrem dokola s vyplazenými jazyky. Asi se nedávno porvali, protože jeden z nich měl na boku velkou ránu, ve které bylo vidět živé maso.

Toho vlka jsem si zapamatoval. Otec mi ho připomněl. Jestli je jen trochu jako já, musí mu dělat velké potíže trávit celé dny ve třech malých místnostech.

Seděl jsem u stolu a pil čaj. Za chvíli vyšel ven a přinesl mi na talíři párek s hořčicí a chlebem.

„Tady máš párek,“ řekl. „Jiný jídlo nemám.“

„Dík moc,“ odpověděl jsem.

„Dobrou chuť.“

„Dík.“

Chtěl jsem něco říct, ale odešel zase do vedlejší místnosti. Slyšel jsem, jak si zapaluje. Ohlédl jsem se a viděl, jak mu mezi dlaněmi pokrytými nikotinem hoří plamen. Vypadal v tom okamžiku jako černokněžník. Slyšel, jsem, jak zhluboka potahuje a jak se pak rozchrchlal. Vzpomněl jsem si na nápis „Kouření způsobuje rakovinu“ na kartonu, který jsem mu přinesl, a napadlo mě, že ho zabíjím.

Dojedl jsem párek, odnesl nádobí do kuchyňky a umyl ho po sobě.

Otec se na mě přišel podívat.

„Tys to umyl?“ řekl.

„Jo.“

„Tak dík.“

„Není zač.“

Vrátil se zase do svého pokoje.

Posadil jsem se na židli a čekal. Kupodivu jsem se s ním cítil dobře. Bylo mi jasné, že už nestihnu v Budějovicích večeři s matkou, Pivrncem a jeho dětmi a měl jsem z toho radost. Taky mě napadlo, že otec je jako já, jen je na tom o hodně hůř. Není schopný vztahů s lidmi protože z nich má strach.

Já se chovám podobně. Dokážu mít sice někoho rád, ale nevydržím, když má někdo rád mě. Všechny nakonec opustím.

Ještě jsem viděl, jak mu přinesli jídlo. Odhlásil obědy na další tři dny, protože se chystal na vánoce k J. Měl to předem poznamenáno na jídelním lístku i na zvláštním kusu papíru, který připevnil ke kastrolům.

„Dobrou chuť,“ popřál jsem mu.

„Díky.“

Jedl soustředěně a rychle. Nejspíš nemyslel na nic jiného.

„Docela dobrý,“ prohlásil, když skončil.

„Co to bylo?“ zeptal jsem se.

„Bramborový taštičky s masem.“

Pak zase odešel vedle. Viděl jsem, jak stojí čelem k oknu a zaslechl jsem, jak si mluví pro sebe. Říkal „Už du“. Možná se to týkalo mě, ale možná taky ne. Hodně dlouho jsme mlčeli.

„Se mi zdá,“ pravil jsem, „že se nám tentokrát nepodařilo zapříst žádnej rozhovor.“

„Rozhovor? No, já nevim, co mám říkat.“

„Já taky ne,“ přiznal jsem se.

Zase se odmlčel.

„Tak já zas jedu,“ řekl jsem nakonec.

16. 12. 2008

Tma

Pivrnec řídil. Viděl jsem jeho holou hlavu přes vrchol sedačky. Na křižovatce zastavil, vytáhl hadr a otíral čelní sklo. Bylo šest ráno. Ještě se nerozednilo. Světla probouzejícího se města splývala za orosenými okny auta v neurčitou nazlátlou směs. Mrzlo.

Zahlédl dvě odrazky.

„Cyklisti zasraný,“ prohlásil Pivrnec. „Oni si myslí, že sou vidět, ale nejsou.“

Seděl jsem na zadním sedadle a rukou přidržoval násadu krumpáče. Matka seděla vedle Pivrnce.

„Stejně měla dobrej život,“ řekla. „Čtrnáct a půl – to je hodně.“

Já jsem neříkal nic. Tělo leželo vedle mě, zabalené do dvou dek. Na jednu z nich mám důležitou vzpomínku. Když jsem byl dítě, hlídala mě babička a přiotrávila nás oba plynem. Někdo nás zachránil. Probudil jsem se o pár hodin později přikrytý oranžovou dekou, která pak časem připadla psovi.

O rok později se babička zabila. V příbuzenstvu se o tom mluvilo jako o nehodě. Jenže babička byla doktorka. Měla by poznat, co mi je. Co když nás chtěla zabít oba?

Později jsem si zvykl o té příhodě uvažovat. Většinou jsem přemýšlel, že by bylo lepší, kdyby se jí to povedlo. Teď se snažím podobné myšlení odnaučit, ale nedaří se mi to.

„Vážně divný, že umřela,“ řekla matka. „Veterinářka tvrdila, že se uzdraví.“

„Jo, taky jsem to nečekal,“ odpověděl jsem. Spíš jen automaticky, protože jsme rozhovor opakovali už poněkolikáté.

Pořád jsem myslel jen na sebe. Co budu dělat, když nemám psa? Jsem přece zvyklý chodit s ním na procházky. Uvědomil jsem si, že mi to vadí víc, než samotná skutečnost, že je mrtvá. Matka měla pravdu. Čtrnáct a půl roku je u psa hodně a ten náš se měl dobře.

Nebo ne?

Mají se vůbec psi u lidí dobře? Nepovažují se za naše otroky? Podle toho, co jsem v poslední době četl, si nejspíš neuvědomují sami sebe. Pokud opravdu ne, nic jim nechybí. Nejsou žádní oni v našem významu toho slova. Kdybychom si my neuvědomovali sami sebe, nebyli bychom nikdy nešťastní. Nebyli bychom vůbec.

Prý je možné někomu v hypnóze přikázat, aby, až se probudí, otevřel okno. Otevře ho, a protože neví, že to dostal za úkol, snaží se svůj čin racionálně zdůvodnit. Řekne třeba, že je horko, a svému vysvětlení opravdu věří. Četl jsem o pokusech, ve kterých lidé měli rozsvítit světlo, až budou sami chtít. Během experimentu jim vědci snímali elektrickou aktivitu mozku. Stoupla daleko dřív, než stiskli vypínač.

Část, kterou prožíváme jako sebe, možná jen racionalizuje rozhodnutí, která byla učiněna někde jinde.

Pivrnec zatočil směrem k Rybníkům, ale přejel potmě odbočku a museli jsme se vracet. Nakonec zastavil na staré příjezdové cestě. Vyšli jsme na hráz. Já jsem nesl zdechlinu, Pivrnec lopatu a krumpáč, matka nic. Pod nohama nám skřípal štěrk.

„Zkusil bych to někde na louce. Tam půjde dobře kopat,“ řekl jsem.

Našli jsme místo kus pod hrází.

„Co tady?“ zeptala se matka.

„Proč ne? Stejně je to všude stejný,“ odpověděl jsem.

Pivrnec se vzal krumpáč a rozhrábl hlínu. Počkal jsem, až bude v díře trochu země a pak ji nabral lopatou a odházel vedle.

„Udělal bych díru aspoň půl metru,“ řekl Pivrnec.

„Tak hluboko se tu nedostanem,“ řekl jsem já.

Pokračovali jsme v práci. Matka zatím zabalila psa ještě do pytle od brambor. Snažili jsme se o co nejhlubší díru, aby tělo nenašla zvěř nebo jiní psi. Když se nám zdála dost hluboká, položila matka psa dovnitř a já ho zaházel lopatou. Pivrnec mi pomáhal krumpáčem. Nakonec jsme rov pokryli listím, aby nebyl vidět.

„Tak papa, Kačenko,“ řekla máti.

Já jsem neřekl nic.

Pivrnec přidal na hrob pár větví.

Šli jsme po hrázi k autu. Hladina rybníku byla bez ledu. Trčely z ní suché stonky orobince.

„Docela kosa, co?“ řekla matka.

„Ani ne,“ odpověděl jsem. „Mám čepici.“

Za pár dní budou vánoce.

20. 11. 2008

Drsná storka

Šel jsem si vytisknout dva vědecké články. Nemám vlastní tiskárnu, a tak chodím do firmy na Senovážném náměstí. Je to procházka zhruba na čtvrt hodiny. Na listopad bylo ještě hezky. Měl jsem radost, že zatím nesněží a ani není moc zima, a pozoroval lidi. Zhruba v místech, kde se přes Mlýnskou stoku klene konstrukce restaurace Paluba, jsem zahlédl tři kluky, odhadem deset až dvanáct let.

První dva vypadali jako Romové. Byli si podobní. Oba měli dlouhé kudrnaté vlasy. Starší z nich se hrabal ve školní tašce. Třetí byl bílý a tlustý. Stáli na trávníku vedle zděné skříně s elektrickým rozvodem a povídali si. Aspoň to tak vypadalo.

Když si ten tlustý všiml, že se dívám jejich směrem, zvolal:

„Pane, pomoc! Chtěj mě zabít.“

Zastavil jsem. Zdálo se mi divné, že by ho šikanovali takhle veřejně. Kolem chodila spousta lidí a v doslechu skříně seděly dvě slečny. Kouřily a povídaly si. Musely je slyšet. Nevěděl jsem, jestli si ze mě nedělají srandu. Pak jsem si ale vzpomněl na Kitty Genovese. Dívku z New Yorku, kterou její vrah ubodal před celým domem přihlížejících sousedů a nikdo jí nepomohl.

Podíval jsem se na ty tři.

„Pomoc, chtěj mě zabít,“ křičel tlouštík. Vypadal, že se brzo rozbrečí.

Vykročil jsem směrem k nim. Romové se stáhli. Nevěděl jsem, jestli jim nekřivdím. Došel jsem k tomu, co držel tašku a vzal mu ji.

„To je tvoje taška?“ obrátil jsem se na tlouštíka.

„Ne, ta je jeho,“ odpověděl.

Pustil jsem brašnu na zem. Romové stáli a pozorovali mě i tlouštíka. Napadlo mě, že na ně zařvu „Vypadněte“ nebo tak něco, ale nevěděl jsem jestli je to správné. Každý si přece může stát, kde chce. Tlouštík pořád vypadal, že se brzo rozbrečí.

„Já se jich bojim,“ vzlykl.

Otočil se a rozběhl pryč. Zůstal jsem tam jen s těmi dvěma. Vzájemně jsme se pozorovali. Po chvíli se ten větší rozeběhl směrem za tlouštíkem.

„Hej!“ zařval jsem a vykročil stejným směrem.

Tlouštík už nebyl nikde vidět. Musel získat slušný náskok. Vzpomněl jsem si na podobné bitky, které jsem zažíval jako kluk. Některé se dokonce odehrávaly i na stejných místech. Napadlo mě, že tlouštík se může brzo zadýchat a bude muset zastavit. Romové byli oba hubení a ve formě. Raději jsem proto dál pokračoval směrem, kterým utekl.

Větší Rom byl pořád přede mnou a vypadalo to, že ho hledá. Menší se přidal ke mně a povídá:

„Von je muj brácha.“

Podíval jsem se na něj. Usmíval se.

„Takovýhle věci dělá furt,“ řekl. „Ale jinak je dobrej.“

„Mně přijde, že jste asi voba pěkný zmrdi,“ odpověděl jsem.

„Na shledanou,“ řekl.

Ukázal jsem mu vztyčený prostředník a zabočil směrem do města.