Minulý týden jsem si na vlastní oči ověřil, že zbabělost dělá z lidí kreatury. Poslyšte, jak se to stalo. Na velikonoční pondělí měl přijet do Česka čínský prezident Si Ťin-pching. Na pražské poměry se kolem toho strhla mela. Určitě jste o ní už četli. Na stožáry okolo Evropské třídy, která vede z letiště do města, vyvěsila reklamní agentura čínské vlajky. Okolo trasy prezidentské kolony čekali (zřejmě najatí) vítači, ale i (zřejmě nenajatí) odpůrci čínské vlády s tibetskými vlajkami. Musím se přiznat, že jsem to sledoval jen periferně. Připadalo mi to jako divadélko.
Jelikož jsem ale v práci spravoval i twitterový účet @tydenveda, retweetnul jsem na něm tři příspěvky, které se mi zdály zajímavé. Můžete si je prohlédnout na screenech tady a tady. Na jednom byla mapa míst, která si čínští vítači dopředu rezervovali, aby na nich nemohli demonstrovat odpůrci.
Na druhém byli patrně titíž vítači, kteří zakrývali billboard se čtrnáctým dalajlámou českou vlajkou. Třetí byl vtip od nějakého Jana Petruse (@JanPetrus_). Bylo to k večeru, chystal jsem se jógovat, poněvadž jsem dlouho nepraktikoval a měl jsem výčitky svědomí.
Telefonní rozruch
Ledva se ale postavím do tadásány, začne mi zvonit telefon. Volá mi editor webu tyden.cz, ať všechny tři ty tweety okamžitě smažu. Řekl jsem mu, že ne. Začal mě prosit, ať to smažu, že má čtyři (nebo já nevím kolik) dětí. Tenhle editor je snad nejservilnější a nejzbabělejší člověk, jakého jsem kdy potkal. Celou dobu, co ho znám, se bojí, že ho vyhodí. Oprávněně, o tom žádná. V TÝDNU se totiž vyhazují lidé neustále. Jenže tenhle chlápek bere výpověď jako konec světa.
Co do firmy vstoupila společnost CEFC, o níž se spekuluje, že ji řídí čínská rozvědka, je servilní vůči Číňanům. Místo zpravodajství z čínské návštěvy vzal online reportáž z ČTK, ale vymazal z ní všechny zmínky o protestech. Doplnil to twitter streamem Ovčáčka. Mimochodem, myslím, že tím Číňanům udělal medvědí službu, poněvadž Ovčáček byl fakt bizarní. To jsem ale v pondělí odpoledne nevěděl. Pro jistotu jsem vypnul zvonění, aby mě nerušilo, a vrátil se k jógování.
Osmnáct dní Tibetu
O @tydenveda jsem se staral tři roky a něco. Když jsem do TÝDNE nastupoval, napsal jsem kvůli tomu účtu svému předchůdci na místě vědeckého redaktora. Zmínil jsem, že mu v podstatě nic nebrání změnit uživatelské jméno – na Twitteru to jde – a odnést si ho i s následovníky do nové práce, což byl tehdy web ihned.cz. Říkal, že je to zajímavá myšlenka, ale že mi účet nechá. Za dobu, co píšu pro TÝDEN, se o Twitter nikdo nezajímal. Není divu, česká média tuhle síť obecně dost přehlížejí.
Vědecká rubrika je samozřejmě přehlížená také. Před čínskou návštěvou na jejím Twitteru osmnáct dní visela tibetská vlajka – publikoval jsem ji desátého března, kdy jindy. Zatímco jsem cvičil, několikrát mi zavibroval telefon. Ignoroval jsem ho a pokračoval v józe.
Když jsem skončil, měl jsem několik zmeškaných hovorů: jeden od toho webeditora, co už mi volal; jeden od jiné webeditorky, kterou mám rád; a jeden od původního vědeckého redaktora, zakladatele účtu @tyden věda. Chlápek z webu jim oběma volal, ať se mě pokusí přesvědčit, abych tweety, resp. retweety smazal. Řekl jsem, že je nesmažu a beru to na vlastní triko. Další den, úterý, už nebyl svátek, a tak jsem šel do práce.
Den volna
Cestou do redakce mi zase zvoní telefon. Volá mi další editor, tentokrát už ne webový, ale tištěný. Chtěl zas to samé, abych retweety smazal. Řekl jsem, že je nesmažu. Když jsem dorazil do práce, začal na mě řvát, že ohrožuju všechny, a že jestli chci někde demonstrovat, ať si napíšu výpověď. Řekl jsem, že ji dát nechci, ale nemám problém, pokud mi ji dá firma. To zas nechtěl on a prohlásil, ať si napíšu dovolenou a vypadnu, ale napřed mu dám heslo od @tydenvedy. Váhal jsem, jestli mu ho dávat, ale nakonec jsem uznal, že účet je asi firemní.
Napsal jsem si den dovolené a šel domů. Myslel jsem, že druhý den dostanu výpověď. To se ale kupodivu nestalo. Asi tak ve čtyři odpoledne mi zase zvoní telefon. Je to šéfredaktor. Říká, že se právě dozvěděl, co se ráno v práci dělo, a že mám druhý den přijít normálně do práce. Prý si mám jen pamatovat, že nemám dávat svoje názory na firemní účet. Společně roztrháme dovolenku a promluvíme si o tom.
Co z toho
Odvětil jsem, že to nebyly názory, nýbrž zpravodajský obsah, a že mu ukážu screen. Předpokládal jsem, že je řeč o návštěvě soudruha Si, nikoliv o vlajce z 10. března, což by se snad za projev politického názoru dalo považovat. Další den se ale žádná konzultace ani trhání dovolenky nekonali. Přišel jsem do redakce a psal články jako vždycky.
Nevím, co si mám o celé věci myslet. Slyšel jsem, že editoři dostali manuál, jak o návštěvě soudruha Si referovat. Sám jsem ho ale neviděl, takže nevím, co je na tom pravdy. Je možné, že to celé byla jejich vlastní iniciativa.
Zbabělců je mi líto. S Číňany nemám přímou zkušenost, jejich českých pochlebovačů bych se ale nedotkl ani třímetrovou tyčí. Ne kvůli čínské politice ale kvůli servilitě.
Divím se, že jsem nedostal výpověď. Po předchozích sporech s dalšími editory už mám v tištěném časopisu v průměru tak půl stránky na číslo a píšu skoro výhradně na web. Zdá se mi však, že po všech těch manévrech moje pozice v redakci paradoxně posílila.
