Šel jsem z autobusového nádraží. Před chvílí jsem přijel z Krumlova od cvokařky. Sezení nebylo tentokrát skoro vůbec nepříjemné, jen jsem dost pochyboval, jestli mi vůbec pomohlo. Bylo první po delší době a já uvažoval, jestli bych se neměl víc snažit. Problém je, že když jsem se opravdu snažil, bylo mi hůř a chtěl jsem všeho nechat.
Byla zima a nevlídně. Lidé v ulicích byli zachumlaní do čepic a šál. Na nebi visel těžký šedý mrak, určitě plný sněhu. Vypadal, že každou chvíli spustí. Došel jsem na roh náměstí u Černé věže a sochy J. V. Jirsíka.
Přešel jsem silnici směrem ke spořitelně a přeskočil řetěz, který tam visí. Řetězy a zábradlí zásadně přeskakuji, nikdy neobcházím. Baví mě to. Pohyb po městě je pak dobrodružnější. Když jsem míjel frontu lidí čekajících před bankomatem, uslyšel jsem, jak na mě někdo volá:
„Kostáči!“
Kus za mnou stál Cyborg. Asi zrovna vyšel z banky. Chodí tam hodně, protože má hodně dluhů. Na sobě měl jen mikinu, ačkoliv mrzlo.
„Zdar, ty jo,“ povídám. „Byls v bance?“
„To víš.“
„Hej, a nechceš zajít někam do knajpy?“
„Ty vole, nevim. Já teď na všechny fakuju, neodpovídám na telefony, protože píšu bakalářku.“
„Tak nic, no.“
Beztak se mi nikam nechtělo, protože jsem chtěl jít večer plavat a s Cyborgem je vždycky riziko, že se akce protáhne.
„A nechceš někam hodit?“ nabídl se. „Mám tu auto.“
Nijak zvlášť jsem nechtěl, protože autem by mi cesta trvala déle než pěšky. Chodím pěšky po městě rád. Dají se při tom pozorovat ostatní chodci, nebo spíš chodkyně. V autě je horko a páchne benzínem.
„Já nevim,“ řekl jsem.
„Nebo že bych přece jen někam zašel?“
„Tak jo, pojďme třeba sem,“ ukázal jsem na kavárnu o pět kroků vedle.
Tuším, že se jmenuje Ambient. Má vysoký strop, na každém stolku buráky zdarma a vzadu pár počítačů s internetem. Ještě nikdy jsem tam na kafi nebyl a neměl ani jeden burák.
„Ale ne,“ pravil Cyborg. „Můžem zajet třeba i na Včelnou.“
Pochopil jsem, že objíždění vesnických hospod je pro Cyborga něco podobného jako pro mě přeskakování zábradlí a řetězů.
„Mně je to fuk. Jen chci jít večer plavat.“
„Já taky nejdu nikam na dlouho.“
Parkoval na náměstí. Usadil jsem se na místě pro spolujezdce, zapnul si pás a čekal, až Cyborg provede všechny úkony, které jsou třeba, aby se auto rozjelo. Moje představa o nich je dost mlhavá. Prohlížel jsem si budovu spořitelny. Všiml jsem si, že je moderně hranatá a k ostatním domům na náměstí se nehodí.
„Tak kam jedem?“ zeptal se Cyborg.
„Mně je to fuk, “ odpověděl jsem. „Já vesnický hospody neznám.“
„Můžem klidně do Krumlova.“
„Odtud jsem zrovna přijel.“
„Tys byl v Krumlově? Co tam?“
Pro lidi z Budějovic je Krumlov město dobrodružství a výletů, město z pohádky. O cvokařce se mi Cyborgovi vyprávět nechtělo, a tak jsem řekl jen:
„Byznys.“
Cyborg se už dál neptal, místo toho navrhl:
„Co kdybych zavolal Jenmanovi? Sice píše diplomku, ale možná bysme ho mohli vytáhnout.“
„Proč ne?“ souhlasil jsem.
***
Jeníka jsme naložili u něj doma. Měl vlasy svázané v týle gumičkou a zimní bundu. Z diplomky prý má už sto stran, odevzdávat má někdy v dubnu, ale pořád ještě se nedostal k nejdůležitější kapitole.
„Kam teda jedem,“ ptal se.
„Myslel jsem na Včelnou,“ odpověděl mu Cyborg.
Včelná je Cyborgova oblíbená hospoda, prosazuje ji, jak může.
„Počkej, já myslel, že to bude míň exkluzivní.“
„Tak můžem do Holubova do Trio baru.“
„Hej,“ prohlásil jsem. „Já chci jít ještě večer plavat. Nechci jet moc daleko.“
„Ale jasně že jo, Kostnáči,“ uklidňoval mě Cyborg. „Určitě si dneska zaplaveš.“
„Ty vole,“ řekl Jeník, „To je regulérní únos.“
Minuli jsme budovu Akademie. Viděl jsem oknem zasněžená pole za městem, zamrzlé rybníky a holé stromy. Projeli jsme několik menších vesnic.
„Co takhle k Brejžkům,“ navrhl Cyborg.
„Mně je to buřt,“ souhlasil jsem.
Nevěděl jsem, co je to za hospodu, ani kde je. Jeli jsme skrz další vesnici. Na návsi čekala skupinka holek na autobus. Prohlížel jsem si je. Jedna se na mě podívala.
„A co točí Brejžek?“ zeptal se Jeník.
„Já nevím, mně je to jedno,“ odpověděl Cyborg.
„Hele kundy,“ prohlásil Jeník. „A jedna kouká po Kostnáčovi.“
***
Hospoda U Brejžků je v Boršově a není to jen hospoda, nýbrž celý penzion. Na parkovišti stálo už jedno úplně stejné auto jako to Cyborgovo. Bar měla na starosti krabicovatějící blondýna, zřejmě Brejžková. Pomáhala jí bruneta, asi Brejžková mladší. Posadil jsem se naproti Jeníkovi, Cyborg si sedl vedle mě. Cyborg, si dal džus, já čaj a Jeník pivo.
„Slyšel jsem,“ povídá Jeník, „že Žid měl výstup na nějaký doktorandský konferenci, kam se přijeli podívat všichni významný český historikové, a že měl děsnej úspěch.“
„Ty vole,“ řekl Cyborg, „se Židem na mě fakt nechoď.“
„Ten člověk mě jednou přivede do hrobu,“ prohlásil Jeník. Jeníkova matka je literární docentka na filosofické fakultě a dělala Židovi vedoucí diplomky, takže o něm Jeník často slyší.
„Mně je to fuk,“ prohlásil jsem, ale sám jsem tomu nevěřil.
Žid mě svými úspěchy neštve. V jeho přítomnosti si však uvědomuji vlastní neúspěchy. Hlavní důvod, proč se s ním už moc nebavím, je jinde: pořád se opakuje. Aspoň myslím, že je to tím. Nebo si u ostatních lidí opakování tolik nevšímám?
Když jsem dopil čaj, přišla Brejžková mladší. Moc jí to slušelo.
„Co si dáte?“ zeptala se.
„Mohl bych taky jeden ten džusík? Ale pomerančovej.
„Jasně.“ usmála se, tak jsem se na ni taky usmál.
Cyborg počkal až odejde, a pak prohlásil:
„Ty vole, dík.“
„Co?“
„Už jsme za buzny.“
„Jak to?“ zeptal jsem se.
„Copaks někdy slyšel používat slovo ‘džusík’?”
„Dyť je miniaturní.“
„No a?“
Cyborg tohle dělá často. Má hluboce zakořeněný strach, že by ho lidé mohli považovat za homosexuála.
„Já to taky sledoval,“ prohlásil Jeník, „a spíš mi přišlo, jako by ji Kostnáč chtěl sbalit.“
Cyborg musel brzo odjet, jelikož měl vézt v noci rodiče autem do Prahy. Na plavání už bylo pozdě, a tak jsem se rozhodl zajít s Jeníkem ještě navštívit Pepka v Azyláku. Nechali jsme se od Cyborga vysadit kus za Boršovem a šli do města pěšky. Potřebovali jsme totiž dorazit do Azyláku po desáté, až bude mít Pepek míň práce. Zabloudili jsme jen jednou.
***
Protože ještě nebylo deset a Jeník měl hlad, zastavili jsme se v tureckém občerstvení na Lannovce. Dal jsem si pitu s něčím a čaj. Byl jsem pořádně promrzlý. Jeník si dal pizzu a džus. Trpí jakousi strašlivou žaludeční nemocí v kombinaci s těžkou hypochondrií a tvrdí, že nemůže skoro nic jíst. Nikdo neví, jestli je to pravda, nebo jestli si nemoc vymyslel. Nejspíš včetně doktorů.
Bavili jsme se o Zarathustrovi.
„Já si myslel, že je to snobárna, tak jsem si to přečet až teď nedávno,“ řekl jsem. „Ale je to bomba.“
„Já už ho teď zase dlouho nečet,“ řekl Jeník.
„Dal jsem si ho na noční stolek a každý týden si z něj něco přečtu.“
„Jo, takhle by se to mělo číst.“
„Velký části z toho nerozumíš, ale pak narazíš na něco, při čem zažiješ okamžik prozření.“
„Přesně. Asi by to chtělo mít ví načtenou Bibli.“
„To jo,“ souhlasil jsem.
Dojedli jsme a vyšli zase ven. Mrzlo. Lannovka byla prázdná. Hvězdy nebylo vidět, zakrývalo je mračno, kterého jsem si všiml už odpoledne.
„Nietzsche byl machr,“ pravil Jeník. „Dobře věděl, že smrt se k tobě blíží jako nezadržitelná stěna, a že pak už nic nebude. Schopenhauer se snažil tu stěnu zpomalit a pozorovat ji, ale Nietzsche radil rozběhnout se jí vstříc, abys narazil ještě větší silou. “
„Jo, jenže on už se narodil jako jezdec. Všechno mu vycházelo. Když se narodíš jako sráč, možná je lepší zachovat se jako Schopenhauer.“
„Možná jo.“
***
V Azyláku to páchlo savem a desinfekcí. Dorazili jsme ve čtvrt na deset. Zdálo se mi, je tam hodně lidí, asi protože byl pátek. Jeník tam pracoval před osmi lety a chtěl si prohlédnout záznamy, které tenkrát psal. Skutečně se mu je podařilo vyhrabat. Našel jak přijímal jakéhosi Arménce. Prý to tenkrát dobře zvládl, proto si to pamatoval.
Myslím, že by se mi moc líbilo taky pracovat v Azyláku . Zdá se mi to k PhD. Ideální. Od února to vypadalo, že se uvolní místo, ale nakonec potřebovali někoho s lepší kvalifikací.
Pepek odešel na obchůzku a za Jeníkem přišel bezdomovec jménem Ruda, který si ho pamatoval ze starých časů. Šli si spolu zakouřit na dvorek. Neměl jsem co dělat, a tak jsem šel s nimi. Na dvorku stálo pár kol, několik stolů na sezení a oknem bylo vidět do společenské místnosti, kde se obyvatelé dívali na televizi. Bylo to nejhlouběji v útrobách Azláku, co jsem se kdy dostal. Zatím jsem byl vždycky jen na vrátnici.
Ruda má asi jen metr sedmdesát a šedivé hodně nakrátko ostříhané vlasy a fousy. Už jsem ho párkrát potkal a vím, že býval kuchařem v nějaké hospodě v Krkonoších. Myslím, že chvíli seděl, ale asi jen za neplacení alimentů.
„Hej, tak jak se ti zdá bratr?“ zeptal se Jeník.
„Ty vole, ani se neptej, Je to ras.“
„Fakt?“
„Si piš.“
„A co Cyborg – ten tlustej.“
„Ten je eště horší,“ řekl Ruda. „děsnej pedant. Nedá se s nim vydržet. Řeknu ti, zlatý časy jsou pryč. Je to tu na hovno.“
Za Jeníkových časů, znamenal Azylák dobrodružství. Pár asistentů sice dostalo přes hubu, ale systém byl daleko lidštější. Dnešní systém je bezpečnější, ale odlidštěný. Zaměstnanci se s klienty nesmí kamarádit a musí jim vykat.
Vrátili jsem se s Jeníkem na vrátnici. Pepek už taky přišel. Seděli jsme do dvou a kecali. Jeník vyprávěl příhody ze starých časů.
O Bezdomovci, který byl dřív postrach všech. Vybíral dluhy, a když mu nikdo nic nedlužil, nějaký dluh mu vymyslel. Většina lidí si myslela, že vymyšleným dluhům opravdu věří. Teď je z něj troska po mrtvici. Skoro nemůže mluvit, ale občas si ještě do Azyláku přijde vyzvednout poštu. Připomnělo mi to knihu Vyhoďme ho z kola ven.
O místním mafiánovi, kterého se všichni báli, a když na něj někdo zavolal policajty, radši se dali na ústup.
O tom, jak si vzal dva nejdrsnější bezdomovce jako ochranku, když šel vrátit basákovi klíče od zkušebny do jednoho pankáčského klubu.
O tom, jak přišel do Azyláku tajemný chlap v černém kabátě s falešnou občankou, která mu jasně nepatřila. Bylo mu určitě přes čtyřicet a podle data narození v občance by mu mělo být o dvacet méně.
Určitě by to vyšlo na knihu, nebo aspoň na spoustu příspěvků do blogu, což je další důvod, abych se pokusil někdy do Azyláku dostat. Pokud možno ne jako klient.
***
Když jsme vyšli na ulici, hustě sněžilo. Sníh měl padat až do dnešního večera, kdy tohle píšu. Byl to pěkný den.
