Noční pták

Námořní jachting jsem si chtěl vyzkoušet od dětství. S plachtěním jsem začal v šesti letech na Optíku, později jsem jezdil na všelijakých dalších třídách okruhových plachetnic. Proto jsem si myslel, že mi to na moři aspoň trochu půjde. Byla to ale mýlka. Na námořní jachtě jsem byl nemožný. Trvalo mi dlouho, než jsem si zvykl na kormidelní kolo. Zpočátku jsem měl problém udržet stálý kurz. Ale abych začal od začátku – absolvoval jsem týdenní kurz námořního jachtingu a získal osvědčení, že jsem kompetentní posádka. Všelijakých kapitánských průkazů je hafo.

Já jsem se rozhodl pro systém zaštiťovaný britskou Royal Yachting Association (RYA), hlavně proto, že mám rád všechno britské. Má spoustu levelů. Kompetentní posádka je nejnižší námořní level. Celá taškařice proběhla v okolí Splitu. Na lodi se mnou kromě instruktora byli čtyři další lidé. Všichni chtěli získat vyšší úroveň, které se říká Day Skipper. Ze začátku jsem si připadal hloupě a dokonce uvažoval, jestli bych neměl zaměření kurzu změnit.

Ukázalo se však, že přihlásit se jako posádka bylo moudré rozhodnutí. Z těch čtyř lidí totiž dostali skippera jen dva. Ostatním dal instruktor taky jen posádku stejně jako mně. Kurz byl náročný. Instruktor byl Ital a choval se podle toho. V jednom okamžiku na lidi křičel, ve druhém byl zase v pohodě, jako by se nic nestalo.

Loď byla pěkná, i když sám bych si ji asi nepronajal. Zdála se mi moc luxusní. Byla to Oceanis 45. To 45 znamená délku ve stopách, přesněji 13,94 metru. Výtlak měla přes deset tun. Nevím jak vám, ale mě už to připadá jako opravdu velká loď. Měli jsme hlavní plachtu a genu. Obě byly stejně velké – 50 čtverečních metrů. Ze všech lodí, na kterých jsem předtím v životě jel, měl největší plochu plachet Holanďák. Počítáme-li hlavní plachtu a balón, je to po větru 30,2 čtverečního metru. To už zní srovnatelně.

Okruhové plachetnice jsou ale úplně jiné. Trochu mě zarazilo, jak moc je námořní jachta závislá na motoru. U GPS, hloubkoměru a dalších elektrických navigačních přístrojů se to dalo čekat. Mariny jsou postavené tak, aby se do nich vešlo co nejvíc lodí, což opět znamená manévrování s motorem. Taky se není čemu divit. Že bude motor potřeba k vytažení hlavní plachty by mě ale opravdu nenapadlo. Přesto to tak je – musí být zapnutý, aby se dala loď udržovat přídí proti větru.

Podle logu jsme za týden upluli 191 námořních mil. Myslím, že to není špatné, zvlášť když první dva dny skoro nefoukalo. Na konci týdne jsme měli vítr přes čtrnáct uzlů. To už pak byla jízda. Učili jsem se určit polohu lodě bez GPS pomocí bodů na pevnině. Princip je jednoduchý. Vybrat body na mapě a najít je na břehu je ale těžké. V noci je to snazší.

Dají se používat majáky, které jsou snadno rozpoznatelné. Snad největší dojem na mě udělala noční plavba podle nich. Chtěl bych se přihlásit do dalšího levelu, ale nejsem si jistý, jestli na to mám. Možná bych měl předtím ještě trénovat. Navíc bych měl před plavbou absolvovat ještě teoretický kurz. Škola ho pořád ne a ne vypsat. Mám i možnost naučit se všechno sám a pak se přihlásit na online test. Pokud jsem to pochopil, tak před testem dostane člověk mapy, na kterých pak měří odpovědi. Ještě si to rozmyslím.

Přečetl jsem svoji první knihu s nejmladší zeměplošskou čarodějkou, Toničkou Bolavou. Celkem se mi líbila, i když asi bude víc pro děti než ostatní Zeměplochy. Příběh ve stručnosti: Toničce je devět let a chtěla by se stát čarodějkou. Myslí si totiž, že čarodějkou byla její babička, ačkoliv nelétala na koštěti a nenosila špičatý klobouk. Žije totiž v zemi jménem Křída, kde jsou čarodějky zakázané. Je to od té doby, co se záhadně ztratil syn zdejšího barona. Toniččina babička už je dlouho mrtvá, ale jedna čarodějka Křídou prochází. Jmenuje se Slečna Klíšťová.

Slečna Klíšťová si všimne, že Tonička je z toho správného čarodějnického těsta. Jenže zároveň se začnou dít podivné věci. Zjevují se všelijaké příšery. Vypadá to na invazi elfů z jednoho z těch otravných parazitních vesmírů. Královna elfů ukradne Toničce jejího malého bratříčka. Slečna Klíšťová se vydá hledat pomoc dalších čarodějek. Toničce nechá jen svou mluvící žábu. Jak asi tušíte, Tonička se do boje s královnou pustí na vlastní pěst.

Kromě žáby si vezme i železnou pánev. Taky jí pomáhají Nac Mac Fíglové – malí bojovní mužíčkové, s nimiž jsme se poprvé setkali ve třiadvacáté knize série, Carpe Jugulum. V českém překladu mluví nářečím, zřejmě odvozeném hlavně z brněnského hantecu. Luští se to dost špatně. V originálu používají skotský dialekt, který je paradoxně srozumitelnější i pro Čecha (samozřejmě pokud umí anglicky).

Svobodnej národ patří ke kratším Zeměplochám, jako třeba Lehké fantastično, Erik nebo Čaroprávnost. Příběh je jednodušší, je v něm méně postav. Je taky vážnější a méně komický. Obsahuje méně kulturních odkazů, velikonočních vajíček, a dalších podobných věcí. Přesto má něco do sebe. I když mám radši staré dobré čarodějky z Lancre, jsem zvědavý, jak se to s Toničkou dál vyvine. Jestli jsem nějakou knihu nepřehlédl, jsou Zeměplochy s Toničkou asi poslední, které jsem ještě nečetl. Těším se na ně.

Málem bych letos zapomněl. Na výročí a svátky jsem nikdy nebyl, ale tenhle je můj nejoblíbenější. Takže: je desátého března, tady je vlajka. Svobodu Tibetu!