Noční pták

V předminulém příspěvku jsem slíbil, že sem přidám několik svých dalších výtvorů v javaScriptu. Proti mému dosud nejlepšímu dílu, Tetrisu, jsou to vesměs hlouposti. Většinu z nich jsem napsal jako úkoly na freeCodeCampu. Dnešní kousek k ale k úkolům z FCC nepatří. Vyrobil jsem ho v loni na podzim a pořídil jsem mu vlastní doménu, tydensprezidentem.cz. Je to implementace slavného chatovacího robota ELIZA, kterého vymyslel v šedesátých letech Joseph Weizenbaum. Robot předstíral konverzaci. I když nerozuměl zprávám od uživatele, působil mnohdy důvěryhodně.

Vyhledával ve vstupech klíčová slova, která pak používal k formulování důvěryhodných reakcí. Dejme tomu, že jste ELIZe napsali „Myslím, že za oknem letí samice hrabáče.“ ELIZa našla ve vaší zprávě výraz „myslím si“ a vytvořila větu „Proč si myslíte, že za oknem letí samice hrabáče?“ Když uživatel nepoužil slovo ze seznamu, odpověděla nějakou všeobecnou frází jako „To je zajímavé, pokračujte prosím.“

V angličtině (např. zde) to působí lépe než v češtině, poněvadž anglická gramatika je méně zrádná než česká. V češtině vypadá transformovaná věta často nepřirozeně. Dá se to obejít, ale člověk se k tomu potřebuje vyznat v té gramatice, což není můj případ. Pěkná česká ELIZA je tady. Najdete tam i popis, jak byla vytvořena.

Nejznámější verze ELIZy předstírala, že je rogersovský psychoterapeut. Vznikly ale i další mutace. Třeba verze jménem PARRY simulovala paranoidního psychiatrického pacienta. Já jsem zkusil udělat ELIZu, která předstírá, že je Miloš Zeman. Když jsem hledal, jak ji naprogramovat, zjistil jsem, že je to tak jednoduché, že nemá smysl se namáhat. Použil jsem prefabrikovaný kód ze stránky Javascript Chatbot Workshop v kombinaci s citáty MZ, které jsem našel různě na webu. Jak to dopadlo, posuďte sami.

Jestli máte rádi posouvání a otáčení barevných kostiček, zkuste si zahrát můj Tetris v javaScriptu. Nezapomeňte si vyzkoušet různá nastavení. Hra není dokonalá, ale i tak z ní mám radost. Když mě poprvé napadlo, že bych si mohl vytvořit svojí vlastní verzi Tetrisu, začal jsem hledat návody, jak to udělat. Narazil jsem ale na jeden, kde se psalo, že ještě větší výzva je návod nečíst, a napsat program bez něj. Udělal jsem to. Byla to zábava, i když s návodem by hra asi dopadla lépe. Funguje celkem dobře, o tom žádná. Kód by ale mohl být elegantnější. Za všeho nejméně se mi povedla čtvercová síť.

Původně jsem chtěl udělat každý čtvereček z jednoho tagu <div>. Jenže pak jsem zjistil, že aby čtverečky zůstaly čtvercové i při změně rozměrů stránky, musí být každý udělaný ze tří divů vložených do sebe. Standardní hrací plocha Tetrisu má deset krát dvacet čtverečků. Nad ní ale jsou ještě čtyři řádky, které hráč nevidí.

Říkal jsem si taky, že místo pevně definovaných souřadnic bude jednodušší, když budou kostky jen tak plavat v prostoru. Po nárazu do stěny se zastaví. Takže jsem přidal ještě dva sloupce neviditelných čtverečků po stranách jako stěny. Potom jsem zjistil, že potřebuju na spodní straně hracího pole čtyři další neviditelné řádky. Nakonec jsem udělal ještě jednu malou čtvercovou sít, v níž se zobrazuje kostka, která spadne příště.

Zkrátka divů je na stránce hodně. Mobilní verze by taky mohla být hratelnější. Snažil jsem se udělat dotyková tlačítka, která budou reagovat jako šipky na klávesnici. Moc se mi to ale nepovedlo. Možná hru ještě vylepším. Když už jsem si Tetris naprogramoval, napsal jsem o něm i článek do 100+1. Má hodně zajímavou historii. Nevím ale, kdy článek vyjde.

Možná by vás zajímalo, kde jsem se naučil javaScritpt. (Nebo taky ne, trochu programovat už asi dneska umí každý.) Nuže, bylo to na freeCodeCampu. Když se tam přihlásíte, začínáte s učením od jednoduchého HTML. Plníte úkoly. Ze začátku jsou primovní, jako třeba změnit barvu textu. Postupně přejdete k algoritmům v javaScriptu. Některé jsou pořádně těžké. Vždycky čas od času máte za úkol něco vybudovat. Napřed je to jednoduchá HTML stránka, pak třeba javaScriptová kalkulačka, a tak dál.

Za plnění úkolů dostáváte certifikáty. Já jsem někdy na jaře nebo v létě došel k prvnímu z nich, front end, certifikátu. Následuje druhý. Zatím u něj ale nejsou úkoly. Je tam jen „Comming soon.“ Tak jsem toho zase nechal. Vloni na podzim mi to ale nedalo a začal jsem si jen tak pro zábavu znovu programovat. Chci sem dát víc svých výtvorů, i když Tetris už asi nepřekonám. Většinou jsou to úkoly z freeCodeCampu a mám je už pověšené na codePenu. Tady mi to ale přece jen připadá víc jako doma. Udělal jsem zvláštní stránku, kde bude v budoucnu rozcestník.

Nikdy jsem si nemyslel, že Vojtěch Varyš bude žít dlouho. Při jeho životním stylu si to asi myslel málokdo. Dlouho jsem věděl, že jednou budu psát jeho nekrolog. Nakonec mě ale zpráva, že je mrtvý, přece jen zaskočila. Zdá se mi to moc brzo. Jako první mě napadlo, že to je nějaký kanadský žertík. I když Vojtěchovi by se nepodobal. Na něco tokového byl Vojtěch moc originální. Seznámil jsem se s ním na serveru bluguje.cz, kde jsme měli oba blogy. Zpočátku jsme byli nepřátelé, ale později jsme se skamarádili. Moje nejlepší a neživější vzpomínka na Vojtěcha je večírek v Praze s dalšími bloggery.

Byl velkolepý. Později se na tom opakovaně shodli všichni účastníci. Diskutovali jsme o literatuře, bloudili jsme po ulicích a hledali bankomaty, hráli jsme na pozoun v jakési knajpě na Praze 1. Z té knajpy jsme pak ujeli taxíkem bez placení. Nedošlo nám ale, že na Praze 1 je to ale samá zatáčka a úzká ulička. Auto tam jede pomalu. Barman z té knajpy to věděl a pronásledoval nás. Bylo to dobrodružné. Sice náš taxík nechytil, ale několikrát to bylo o fous.

Byl to v době, kdy jsme většinou všichni ještě studovali — každý z nás něco jiného. Měli jsme ale rádi psaní. Časem jsme oba s Vojtěchem začali přispívat do různých novin nebo časopisů. Já psal o vědě, Vojtěch o divadlu a literatuře. Moc jsme se tenkrát nevídali. Jen občas jsem se účastnil koncertů Vojtěchovy divné kapely. Byla tak umělecká, že se nedala poslouchat. Jinak jsem si s ním hlavně hodně psal po jabberu. Zjistili jsme, že nás baví podobní autoři.

Shodli jsme se třeba na americké spisovatelce Flannery O’Connor. Oba dva jsme vždycky chtěli napsat něco uměleckého, nejlépe román, ale nikdy se k tomu nedostali. Asi před pěti lety mi Vojtěch dohodil kšeft v časopisu Týden. V době, kdy jsem nastoupil, byla atmosféra v redakci ještě poměrně dobrá, ale už se začínala zhoršovat. Vojtěch z Týdne po roce odešel. Já jsem zůstal. Vědeckého redaktora si nikdo nevšímá. Po čase se Vojtěch do Týdne zase vrátil.

Jenže v opilosti zavolal majiteli časopisu, autoritářskému Jaromírovi Soukupovi, takže dostal výpověď ještě ve zkušební době. I když jsme nepracovali ve stejné redakci, pořád jsme si psali na jabberu a občas se scházeli. V prosinci jsem z Vojtěcha pravidelně tahal tipy na knihy, které bych mohl nakoupit jako vánoční dárky. Zatímco já jsem vydržel v Týdnu navzdory zhoršujícím se podmínkám čtyři roky, Vojtěch za tu dobu vystřídal několik různých redakcí.

Nedávno, když už jsem v Týdnu nepracoval, se mi Vojtěch ozval, že zase dal někde výpověď, tentokrát v MF Dnes. Říkal, že už ho to tam nebavilo, a že se konečně pustil do toho románu. Měl naplánováno, že ho napíše za tři měsíce. Záviděl jsem mu, poněvadž já jsem zrovna na psaní románu neměl čas.

Od té doby jsem Vojtěcha na jabberu mockrát nepotkal. Pořád jsem byl ale zvědavý, jestli něco napíše. Už jsem si představoval, jak s ním jeho knihu napsanou na volných papírech procházím a říkám, co se mi kde nezdálo. Dnes jsem se dozvěděl, že Vojtěch umřel.

Je toho spousta, co jsem s ním ještě nestihl prodiskutovat. Měl jsem v plánu se někdy přidat k jeho spanilé jízdě jídelním vozem do Berlína. Už na to nedojde. Vojtěch rád říkal, že se mu líbí mluvit s lidmi, které je zvyklý číst. Tvrdil, že je zajímavé pozorovat, jak člověk používá v řeči stejné formulace jako při psaní. Budu to teď dělat naopak. Občas si najdu nějaký Vojtěchův starý článek a budu při čtení vzpomínat, jak mluvil.