Noční pták - Blog pro nespavce, zbloudilce, tuláky po hvězdách, černý ovce a ztracený existence

Česká stopa

Říkáme té restauraci jen Žlutá. Nemá to nic společného s Jančurou. Má jen žluté zábradlí a žlutě vymalované stěny. Sedím se zkříženýma nohama společně se čtyřmi spolužačkami u nízkého stolku s polštářky. Holky už si nakoupily hromady indických šátků, sukní, šatů a kalhot. Všechny cinkají zbrusu novými řetízky ať už krcích, zápěstích nebo kotnících a povídají si. Poslouchám je jen na půl ucha, poněvadž čtu svůj učitelský manuál. Všichni jsme ho dostali na začátku tréninku. Má něco přes dvě stě stran formátu A4.

Za běžných okolností by neměl být problém ho během měsíce přečíst. Jenže v ášramu je pořád nějaký program. Každý večer napíšu domácí úkol, odešlu ho přes vypadávající Wi-Fi, a pak jdu spát, poněvadž druhý den vstávám ráno před šestou na samostatnou praxi.

Neděle je jediný den, kdy zbývá čas na čtení. Rozhodl jsem se, že přečtu skripta celá, od začátku do konce. Na stole mám pouzdro s tužkami. Podtrhávám si věty, které mi připadají důležité, ačkoliv nevím, jestli se k nim stihnu před zkouškami vrátit.

„Promiňte, pane,“ osloví mě odhadem pětačtyřicetiletý Ind, který sedí se skupinou přátel u vedlejšího stolku. „Můžu vědět, odkud jste?“

„Z České republiky.“

„A přijel jste sem studovat jógu?“

„Ano,“ souhlasím.

„Jsme moc rádi, že sem jezdíte,“ svěří se mi. „Vaše země je rozvinutá, kdežto naše je rozvojová.“

„To jo,“ souhlasím, „Ale nejsme bohatí jako třeba Němci. Měli jsme čtyřicet let komunisty. Zchudli jsme.“

„A co děláte?“ ptá se Ind.

„Jsem novinář,“ odpovím. „Nebo jsem možná byl. Dostal jsem výpověď. Dali mi k ní spoustu peněz, proto jsem si mohl dovolit letět sem.“

„To je mi líto,“ řekne Ind.

„Mně ne. Společnost, kde jsem pracoval, koupili Číňani. Časopis, do kterého jsem psal, začal být zlý. Asi jako Denní věštec v Harrym Potterovi, když Smrtijedi ovládli Ministerstvo kouzel,“ vyprávím. „Všichni se jich báli. Já se nebál, tak mě vyhodili. Stejně jsem se styděl, že tam pracuju.“

V tom přijde číšník a přinese chlápkovi lahváče. Flaška mě zaujme.

„Můžu si vaše pivo vyfotit?“ zeptám se.

„Jasně, klidně se napijte,“ řekne chlápek.

„To nemůžu,“ odpovím. „Nesmíme během tréninku pít alkohol nebo brát drogy.“

„A co je na tom pivu tak zajímavého?“ zajímá se chlápek.

„Jmenuje se Budwieser,“ vysvětluji. „Budweis je německy České Budějovice, město, kde bydlím. Ale tohle pivo se asi vaří v Indii.“

„Takže vy jste nám dali pivo,“ mudruje Ind. „A my vám za to dáme jógu.“

Pokračování příště…

Řečník přichází

Vydržím zdravit Slunce skoro půl hodiny. V hlavě si ke každé ásaně, ke každému nádechu a výdechu, odříkávám instrukce. Jsem tady, abych se je naučil sdělit lidem. Z povelů pro Pozdrav Slunci, Sůrja namaskar, se má stát moje mantra. Učím se je ovšem anglicky. Až se vrátím domů, měl bych lidi instruovat česky. Jestli se někdy vrátím domů. Ačkoliv učitelský kurz trvá jen necelý měsíc, připadá mi, jako bych byl v Indii už půl roku. Jak tak počítám nádechy a výdechy, slyším zvonek. U oltáře v severovýchodním rohu klečí bíle oděná postava.

Je to štíhlý muž s dlouhými černými vlasy a temnou pletí – guru. Říkáme se mu tady jen Řečník, nebo občas taky šéfe. Jeho jméno nikdo nezná. Říká, že ho nemá. Zapomněl veškerou svou minulost. Oltář je z hrubých cihel, ověšených vánočními světýlky. Ta jsou v Indii všude. Na oltáři je obrázek Šivy, indického božstva reprezentujícího vědomí, a kolorovaná fotografie Svámí Vivékánandy, prvního propagátora jógy na západě.

Guru před nimi prozpěvuje tajemná slova v sanskrtu. Vím, že ranní lekce brzo začne, a tak se položím na záda do Šavásány, pozice mrtvoly, zavřu oči a čekám. Řečník zazpívá hluboké Óm a požádá nás, abychom se posadili do libovolné meditativní pozice. Začne předzpěvovat úvodní mantru, kterou po něm opakujeme.

Óm sahaná vavatu,

sahanau bhunaktu,

sahavírjam karvávahé,

tédžasvinávadhi tamastu,

má vidvišávahé,

óm šánti šánti šánti

Znamená to zhruba: Ať jsme chráněni, ať jsme živí, ať společně pracujeme s velkým nasazením, ať je naše poznání osvícené a plodné, ať se nehádáme. Óm, mír, mír, mír. Studenti pocházejí ze všech možných zemí a každý zpívá s odlišným přízvukem. Výsledek připomíná konec hry na tichou poštu. Pro rodilé mluvčí angličtiny je výslovnost sanskrtu obtížná.

Podobně jsou na tom Španělé a Řekové. Mají velké potíže s hláskou š („Sánti, Sánti, Sánti“). Jako Čech mám výhodu. Dokážu bez obtíží vyslovit většinu manter a jógových pojmů. Navíc máme v češtině znaky, které umožňují správnou výslovnost zapsat. Anglický přepis sanskrtu na mě působí komicky. Když dozpíváme, první ranní lekce začíná. Je půl sedmé. Vyšlo Slunce.

Pokračování příště…

Zdravím Slunce

Indický státeček Goa leží na pobřeží Arabského moře. V listopadu tam denní teplota běžně šplhá nad pětatřicet stupňů Celsia. V šest hodin ráno, ještě před východem Slunce, však bývá chladno. Rozespale se loudám napříč ášramem zachumlaný do svetru. V uličkách mezi chatkami kdosi natáhl provázky, zřejmě aby naznačil studentům, že mají chodit okolo. Jsem ale příliš líný a vyčerpaný. Sehnu se a provaz podlezu. Ještě několik kroků a dorazím k hlavní šale (Viz Slovníček.). Vypadá jako vyvýšené obdélníkové pódium o rozměrech asi dvacet krát třicet metrů, kryté střechou na vysokých dřevěných sloupech. Ze stropu visí elektrické větráky. Ráno jsou vypnuté. Netočí se.

Do šaly se vstupuje po jednom ze dvou krátkých schodišť. Před schodištěm je dlážděná plocha na odkládání bot. Jeden z mých spolužáků, Framcouz Olivier, napsal křídou na dlažbu „BOTY V ŘADĚ JSOU ŠŤASTNÉ BOTY :-)“ Rozepnu si sandály, zuju je a schválně je položím tak, aby ležely co nejvíc nakřivo. Mrknu do šaly, kdo už je na místě.

Olivier se na ranní samostatnou praxi ještě nedostavil, což znamená, že až budu šalu opouštět, najdu svoje boty pečlivě vyrovnané. Mám to vyzkoušené. Nemůžu si pomoci, ale Olivier mi připadá jako magor. Zkusím nápis trochu umazat pravou nohou, jenže křída překvapivě dobře drží. Mám podezření, že Olivier instrukci pravidelně obnovuje.

Opláchnu si nohy v jednom ze dvou lavorů na úpatí schodů a vstoupím do šaly. Z přihrádky vytáhnu svoji podložku. Mám ji označenou čepelí banánovníkového listu. Přivázal jsem ji k jedné z gumiček , jež drží podložku srolovanou („To je tak super!“ pochválila mě spolužačka Liz, která do Indie přiletěla až z Aljašky.). Sundám gumičky a položím je společně s taškou na své obvyklé místo vedle jednoho ze sloupů.

V tašce mám lahev na vodu, sešit s poznámkami, tužky, studijní manuál, telefon a zásobu gumiček do vlasů. Po mém odletu si je nikdo z 1,25 miliardy Indů nebude muset půl roku dokupovat. V ášramu se ztrácí, jako by je kradli nějací tajemní gumičkoví skřítci. Zřejmě jsou příbuzní ponožkových skřítků z Evropy, ale poněvadž v Indii se ponožky ani boty moc nenosí, museli se přeorientovat.

Vytáhnu z tašky, rovněž označené banánovým listem, mobil a zkusím se připojit na Twitter. Bez úspěchu. Wi-Fi je moc slabá. Vrátím telefon zpátky, narovnám záda a začnu se soustředit na vlastní dech. Chvíli se snažím prodlužovat výdech, ale brzo to vzdám. Dechová cvičení jsou pro mě z celé jógy to nejtěžší, poněvadž jsem netrpělivý. Raději vstanu, postavím se na začátek podložky, a začnu s Pozdravy Slunci.

Nadechnu, vydechnu a spojím dlaně před hrudníkem. Nadechnu, zvednu ruce, podívám se vzhůru a prohnu se vzad. Vydechnu, předklon, položím dlaně na zem. Nadechnu, pravá noha vzad, zase pohled na větráky. Zadržet dech, udělám prkno. Výdech, kolena, hrudník, brada k zemi. Nádech, zvednu hrudník a hlavu do kobry. Výdech, přehoupnu se do střechy. Nádech, pravá noha dopředu, podívat se do nebe. Výdech, předklon. Nádech, ruce k nebi, prohnout se dozadu. Výdech, spojím dlaně před hrudníkem. Opakuji na levou stranu.

Pokračování příště…

Cestopis

Vloni v listopadu jsem byl na jógovém učitelském tréninku. Tady na blogu jsem pak zmínil, že o tom napíšu do časopisu Českých drah, se kterým občas spolupracuji. Slíbil jsem, že až text vyjde, dám ho sem. Nuže, tady ho máte. Dovolil jsem si ho z pdfka s časopisem vystřihnout. Myslím, že dopadl docela dobře. Nejsem tedy příznivcem dlouhých titulků, které jsou v poslední době v módě (míněno v tisku, na webu smysl mají). Veršovaný perex jsem taky nepsal já. Nejdůležitější změna v textu je ovšem zkrácení asi o třetinu.

Když jsem mluvil se šéfredaktorem, říkal, že cestopisy v jejich plátku mají okolo patnácti tisíc znaků a absolutní maximum je dvacet. Moje původní verze měla něco málo přes dvaadvacet tisíc. Do časopisu se toho proto spousta nevešla.

Psal jsem například dialogy s každým nově citovaným mluvčím na nové řádce jako v knížce. Nevím proč, ale editoři je vždycky zruší. Abych to zkrátil. Hodím původní nezkrácenou verzi cestopisu sem. Jelikož je to dlouhý text, chci ho tu vydávat jako seriál tempem jeden článek týdně. Boxy umístím na statické stránky. Začnu dnes.

Trable s robotkou

Před několika lety jsem rozmlouval s kamarádem Vojtou Varyšem, literárním kritikem. Už nevím, proč jsme se dostali k tématu česká sci-fi. Pamatuju si, jak Vojtěch prohlásil něco jako „Česká sci-fi? Co to je? Jaký to má smysl?“ Musel jsem mu tenkrát dát za pravdu. V dětství jsem hltal sci-fi po kilech. Té české ale bylo minimum. Před několika dny jsem ovšem jednu českou sci-fi dočetl. Pobavila mě natolik, že mi stojí za zápis do čtenářského deníku. Jmenuje se Umina verze a napsal ji Emil Hakl. Než jsem začal číst, nic jsem o knize nevěděl. Neměl jsem tušení, že bude mít fantastický motiv. Podle prvních stránek jsem čekal příběh ve stylu Big Lebowskiho.

Chlápek si zabouchne v bytě klíče, což odstartuje řetězec příčin a následků, který vyústí v setkání s podivínským dědkem. Dědek ho představí dalším lidem, a tak by to mohlo pokračovat bez sci-fi rekvizit. Jenže chlap místo toho skončí s umělou ženou. Říká si Uma. Do bytu mu ji nakvartýruje ten dědek. Už to není byt, do kterého se hlavní hrdina na začátku nemohl dostat, ale to je vedlejší.

Styl je přímý, stručný, bez keců. Jako nadpisy kapitol slouží jejich první slova. Kniha se čte dobře. Myslím, že se dá zvládnout za víkend. Většinou se pořád něco děje, takže když ji odložíte, máte důvod se k textu zase brzo vrátit. Čas od času to Haklovi nedá a svým hrdinům vkládá do úst úvahy o moderním světě, vlivu sociálních sítí a tak podobně. Robotka, jež se učí žít v lidské společnosti je pro něco takového ideální.

Hakl si neodpouští ani všelijaké literární a kulturní odkazy, občas dost obskurní. Zmiňuje třeba knihy od Iva Pejčocha. Úvah ani odkazů ale nikdy není tolik, aby zdržovaly. Román se většinou odehrává v Praze a blízkém okolí. Je to Praha současná, včetně kavárenských a hipsterských zón. Zmíněna je i spousta skutečných hospod. Až na zápletku s umělou ženou působí text velmi realisticky.

Realistické jsou i ilustrace. Jsou to totiž černobílé, civilní fotografie. U románu se mi to zdá neobvyklé. Robotku na nich představuje modelka. Občas vypadá opravdu uměle. Některé fotografie mají větší formát než samotná kniha, takže si stránky s nimi musíte rozložit jako dětskou skládanku. Celé papírové vydání je moc hezky zpracované.

Příběh skončí špatně. Konec je ale trochu otevřený a Uma na tom možná nebude tak bledě, jak to vypadá. Nejsem si jistý, jestli jsem všechny náznaky dešifroval správně. Možná ani žádné správně neexistuje a Hakl chtěl, aby měl čtenář možnost více než jedné interpretace.

Zaujalo mě, jakou má Hakl slovní zásobu. Když čtete v rodném jazyce, nejste většinou příliš zvyklí narazit na slovo, které neznáte. V Umině verzi se mi to stalo hned třikrát. To první slovo bylo asi z francouzštiny a byl to nějaký druh židle nebo křesla. Už jsem ho zapomněl. Druhé slovo bylo „ajfr,“ což je z německého „eifer.“ Znamená to něco jako zaujetí. Třetí slovo bylo „moudí,“ údajně archaický výraz pro pánské přirození. Když je napíšu, snad si je zapamatuju. Jen škoda toho francouzského křesla.