Noční pták

Do you hate talking on the phone? Are you uncomfortable in crowds? Do you flee from parties at the first opportunity? Do you enjoy being alone with your own thoughts? Than you are an introvert and you should consider living yoga.

I am an introvert forced to live in a society which prefers extroversion. Same as many people similar to me I occasionally suffer. While extroverted folks gain energy from talking to other people, introverts lose it. Small talk is exhausting us. We have few friends, because when we find some comrade, we simply don’t feel the need to look for another. One person is enough for us. We like to spend time alone. We dwell most of our lifetime inside of our heads. This is the natural reason, why we are drawn to yoga.

Yoga is a discipline of the mind. Mind of an introvert is already disciplined, because we use it much – maybe too much. Introverts are introspective. We like to observe our mental states. In one of the ancient yogic texts is a simple message: you are that. Introverts can understand this message. It is fits to their nature.

Of course, we have some tendencies that are not yogic. Mind of an introverted person usually likes to wander. It seldom dwells in the present moment. I myself often think about books during yoga classes. Sometimes it is a book I am currently reading. Sometimes it is a book which I have read long time ago.

When I am standing on my head, I stray through the enigmatic library with William of Baskerville, flying with Margarita over the dark Moscow, or sailing with the Swallows and Amazons in the in Northern England. True yogi would not do it. But it is something on which I can work. Otherwise the mind of an introvert is prepared for yoga practice from birth.

There are also more practical reasons why introverts should visit yoga classes. Introverts sometimes need company, although they don’t want to talk to anybody or participate in the society in any way. The yoga class is ideal place for this. You just go there and spend time with people, who share common interest with you. But you don’t have to talk to them! To be silent is very yogic. When you were silent in during the break in school, you were weird. But when you are silent in yoga class, you are cool.

Introverts spend lot of time at home with their books and computers. Even on a beautiful sunny day. And yes, we often do not change from our pyjamas, if we don’t have to. Asanas can be practiced pyjamas easily.

Yoga calms the mind. Mind of an introvert needs to be calmed. Introverts don’t need excitement from the outer world. They have enough of it in their own heads. This is sometimes confusing for extroverted people, even in the yoga class. When they meet an introvert, who is submerged in his thoughts, they have tendency to ask him or her “Are you OK?” The answer is almost always: “Yes, I am.”

V předminulém článku jsem se tu rozplýval nad románem Stardust (Hvězdný prach) od Neila Gaimana a dušoval se, že si od něj musím přečíst něco dalšího. Četl jsem, leč na blogování jsem byl líný. Děla se spousta věcí, které stály za zaznamenání, ale o nichž se tu nedočtete. Nakonec vám (a sobě) povím jen o další Gaimanovce. Je to sbírka povídek nazvaná M Is for Magic (M jako magie). Gaiman v předmluvě píše, že si titul půjčil (se svolením) od Raye Bradburyho. Ten vydal povídkové sbírky S is for Space a R is for Rocket (V jako vesmír a R jako raketa).

Bradburyho sbírky jsou prý zaměřené na mladší čtenáře. M Is for Magic by měla být zaměřená stejně. Nejsem si však jistý, jak se to zaměření má projevovat. Snad jen, že fantasy mi připadá jako žánr pro mladší čtenáře celkově. V tom případě by ale na ně měla být zaměřená veškerá Gaimanova tvorba (což možná je).

Povídky ze sbírky M Is for Magic jsou vesměs prima. Je jich devět, napíšu sem něco ke každé z nich. Asi nejlepší se mi zdál příběh jménem Chivalry (Rytířství). Nějaká paní v něm koupí ve vetešnictví svatý grál a začnou ji navštěvovat rytíři krále Artuše. Na stejně dobrém nápadu je postavená i další povídka How to Talk to Girls at Parties (Jak se bavit s děvčaty na večírcích).

Ať už jste kluci nebo holky, určitě vám někdy připadalo, že se zástupci opačného pohlaví chovají jako by byli z jiné planety. V téhle povídce to tak opravdu je. Z jiné planety jsou holky. Povídka je víc sci-fi než fantasy. Na druhou stranu skutečné sci-fi je opravdu málo, čehož si Gaiman ostatně všímá v už zmíněné předmluvě. Hrdinové povídky poslouchají The Clash, Sex Pistols, nebo Velvet Underground. Takže jako bonus víme, co Neil poslouchal jako teenager.

O něco méně než předchozí dvě povídky se mi líbila The Case Of The Four And Twenty Blackbirds (Doslova případ čtyřiadvaceti kosů, ale asi by se to mělo přeložit jinak ‒ je to z dětské říkanky). Příběh je napsaný stylem drsné americké školy, ovšem odehrává se ve fantastickém pseudostředověkém světě. Detektiv a vypravěč v jedné osobě, ne nepodobný Chandlerovu Philu Marlowovi, v něm řeší vraždu Humptyho Dumptyho, což je postava z další dětské říkanky. Pro rodilého Angličana je ta povídka asi vtipnější než pro Čecha, poněvadž má říkanky zažité.

Mimochodem, jinou povídku jménem Four and Twenty Blackbirds napsala také Agatha Christie. Vystupuje v ní její nejznámější detektiv Hercule Poirot. Přibližně stejně jako Humptyho případ mě bavila povídka Troll Bridge (Trolí most). Je o chlápkovi, který se vyhýbá životu, až nakonec nic nezažije. Připomínal mi mě. Tu povídku už jsem kdysi dávno četl. Není divu, poněvadž ve sbírce jsou prý většinou texty už zveřejněné jinde.

Další dvě povídky jsou strašidelné. Nejsem vhodný čtenář takových příběhů, poněvadž se při jejich čtení nebojím. Nevím, čím to je. Nebaví mě číst ani horory. Nepůsobí na mě. Don’t Ask Jack je trochu ve stylu Stephena Kinga. Nejlepší překlad názvu by snad byl Neptej se kašpárka. Jack totiž znamená hračku Jack-in-the-box, čili Kašpárka v krabici.

Na podobnou notu je October In The Chair (Říjen je na řadě), ve které sedí kalendářní měsíce u ohně a vypráví si příběhy. Jako v pohádce O dvanácti měsíčcích. Jestlipak ji anglické děti znají? Ten nejdůležitější příběh, který vypráví Říjen, připomíná Gaimanův román The Graveyard Book (Kniha hřbitova). Ještě jsem ji nečetl, ale je z ní i ještě jedna povídka ve sbírce, The Witch’s Headstone (Čarodějčin náhrobek). Je dobrá, dvěma nejlepším se ale nevyrovná.

Povídka The Price (Cena) má taky lehce hororový nádech. Je o jedné zvláštní kočce, která se nastěhuje k vypravěči. Nevím, jestli Gaiman myslí vypravěčem sám sebe, ale vypadá to tak. Až na fantastickou zápletku s kočkou působí povídka realisticky. Námět se mi zdál dobrý, přesto v mém případě fungovala méně, než by mohla. Nevím proč. Snad proto, že mám raději psy než kočky.

Nakonec zmíním dvě povídky, které mě nebavily. Ačkoliv jsou krátké, četl jsem je dlouho, po malých kouscích. How To Sell The Ponti Bridge (Jak prodat Ponstký most) je příběh podvodníka, který prodává slavný magický most v jakési fantastické říši. Je to jako ten chlap, co v Česku prodal Karlštejn, nebo jiný, který ve Francii prodal Eiffelovku. Příběh by se obešel i bez fantastických rekvizit. Jenže pak by ho nemělo smysl psát, poněvadž už je ohraný. Za mě škoda (elektronického) papíru.

Nelíbila se mi ani povídka Sunbird (Sluneční pták) o spolku labužníků, jimž se zachtělo pochoutky z fénixe. Připomínali mi pana Croupa a pana Vandemara z Gaimanova románu Neverwhere, kteří mě nudili. Když jsem ale při čtení porůznu googloval, našel jsem hodnocení lidí, kterým se povídka Sunbird naopak líbila. Holt vkus je subjektivní. Kdybyste si knihu přečetli, možná byste zrovna tuhle povídku taky chválili.

Poblíž vesničky Wall stojí prastará kamenná zeď. Za ní leží pohádková země, Faerie. Vesničané se střídají v hlídání průrvy ve zdi. Do říše pohádek nesmí projít nikdo ze světa obyčejných lidí. Neplatí to však pořád. Jednou za devět let se na louce za průrvou koná trh, na němž se obyvatelé vesnice potkávají s kouzelným lidem. Právě na tom trhu všechno začne. Neil Gaiman vám předhodí příběh obyčejného vesnického mladíka, který se vydá do světa za zdí, aby našel spadlou hvězdu a přinesl ji jako dárek dívce, kterou miluje. Myslí si, že si ho na oplátku vezme.

Dopadne to ale úplně jinak. Mladý muž – jmenuje se Tristran Thorn – zjistí, že není tak obyčejný, jak si o sobě myslel, a že hvězda spadlá z nebe vypadá jinak, než by čekal. Jsem asi poslední v celém vesmíru, kdo tu knihu četl, takže příběh snad není potřeba dál rozvádět. Důležitější je jiná věc: líbila se mi, opravdu moc. Dokonce navzdory tomu, že jsem ji viděl dřív jako film.

Před časem jsem o něm totiž zahlédl nějakou zmínku na Twitteru. Vůbec jsem nevěděl, co co jde, ale mechanicky jsem si ho vygooglil. Vylezla mi recenze od fuxofta. Dal mu 100 procent. Hned jsem si film stáhl. Líbil se mi, takže jsem si při nejbližší příležitosti přečetl knihu.

Na wiki se píše, že je schválně napsaná ve stylu autorů předtolkienovské fantasy, jako byli třeba Lord Dunsany a Hope Mirrlees. Nemůžu to posoudit, poněvadž jsem od nich nic nečetl. Pokud je to ale podobné Stardustu, asi bych měl. Stardust mi připomněl pohádku Kovář z Wootton Major (Smith of Wootton Major, četl jsem ji přeloženou) od J. R. R. T. Pohádková země se v ní jmenuje taky Faerie, což je v anglosaském kontextu běžné. Mám ale na mysli, že se jí Stardust podobá spíš celkovým vyzněním.

Většinou mám radši sci-fi než fantasy, poněvadž fantasy podle mě častěji klesá k únavnému opakování žánrových klišé, kdežto sci-fi se mi zdá originálnější. Stardustu (a samozřejmě ani J. R. R. T.), se to ale netýká.

Chci si teď přečíst od Gaimana něco dalšího. Nejlepší by samozřejmě bylo pokračování, ale to bohužel nenapsal. Samozřejmě jsem věděl, že Gaiman žije, a že je geniální. Dosud jsem ho ale dost míjel. Četl jsem zatím jen Nikdykde, což se mi hodně líbilo. Pak jsem ale narazil na Dobrá znamení, která napsal společně s Pratchettem. Moc mě nezaujala, což mě asi od dalších gaimanovek odradilo. To si piště, že to teď napravím!