Noční pták - Blog pro nespavce, zbloudilce, tuláky po hvězdách, černý ovce a ztracený existence

Zloděj času: Terry Pratchett v nejlepší kondici

Už je to to zase. Otravní Auditoři Reality chtějí odstranit z mnohavesmíru všechno zábavné. Sehnali si na to geniálního hodináře Jeremiáše Tikala. Objednali si u něj dokonale přesné hodiny. Až je dostaví a spustí, půjdou tak přesně, že všechny ostatní hodiny budou rázem zbytečné. Čas se zastaví a nastane konec světa. Zeměplošský Smrť, který si – jak každý ví – pamatuje budoucnost, najednou zjistí, že žádná být nemá. Nemůže zasáhnout, protože musí shánět zbylé tři jezdce apokalypsy: Válku, Nákazu a Hladomor. Pověří však pátráním svoji vnučku, Zuzanu Stohelitskou.

Ta se toho času živí jako učitelka v nejšpinavějším a nejprohnilejším městě Plochy, proslulé Velké ústřici, Ankh-Morporku. Z dědečkova požadavku, jakož i svého rodinného dědictví, nemá velkou radost. Raději by byla obyčejnou dívkou. Nakonec se ale pustí do práce.

Zatím v tisících mil vzdáleném klášteře Mnichů historie, kteří dohlížejí na správné plynutí času, dostane slavný Metař s velkým M, Lu-Tze, nového mladého učedníka. Usměvavý stařík, známý především z Malých Bohů (třináctá kniha v sérii), si má poradit s neobvykle talentovaným Lobsangem Loudou.

Lobsang se projevuje, jakoby znal umění časových mnichů sám od sebe, aniž by ho studoval. Jak se dalo čekat, Lu-Tze s Lobsangem dostanou na starosti záležitost s Jeremiášovými hodinami. Musí ale napřed podniknout dalekou cestu do Ankh-Morporku. V knize se objeví spousta dalších postav, které známe z předchozích dílů.

Samozřejmě nechybí Krysí Smrť, ale dojde třeba i na havrana Jářku, o němž už nebylo pořádně dlouho slyšet. Svůj part sehraje i ta nechutná stará škatule Gyta Oggová. Bábi Zlopočasná bohužel v knize není. Nedá se ovšem vyloučit, že je tam její koště. Nečekaně sympatický je nakonec i jeden z auditorů v lidské, respektive ženské, podobě, Lady LeJeanová.

Kvalit nepřekonatelného tria Mort. Malí bohové a Soudné sestry podle mě Zloděj času nedosahuje. Pořád je to ale jedna z nejlepších Zeměploch, kterou jsem zatím četl. Trochu mě nudily jen popisy techniky mnichů historie na ovládání času. U několika slov v překladu jsem tušil anglický originál a říkal si, že by je bylo lepší převést do češtiny jinak. Obojí jsou ale drobnosti. Zloděj času stojí za přečtení.

Blondýna

Je po zkouškách. Naposled sedím s německou kamarádkou Ingrid ve Žluté. Mám hlad. Už několikrát jsme se snažili upoutat pozornost vrchního, ale nedaří se nám to. Tady v Goa to není nic zvláštního. Nikdo tu nespěchá, obzvlášť v hospodách na pláži. Mají dost svých problémů, jako jsou třeba půldenní výpadky proudu, nebo to že se vláda rozhodne ze dne na den zrušit dvě největší bankovky. Nechají vás sedět nad jedním džusem celé odpoledne. Je to skvělý přístup, pokud se tedy zrovna nepotřebujete najíst. Což je náš případ.

A nejsme sami. U vedlejšího nízkého stolku klečí starší paní s šedými vlasy a mladá blonďatá dívka. Obě mají na sobě barevné indické sukně a cinkají řetízky. Dívka má odhalená ramena. Stejně jako my se snaží upoutat pohled číšníka, kdykoli jde kolem. Usměju se na ně.

„Jste taky ignorovány?“ povídám.

„Ano,“ povídá blondýna.

„To je tady normální,“ povídám zas já.

„Já vím,“ povídá zas ona. „Odkud jste? Máte zvláštní přízvuk.“

„Z České republiky. A vy?“

„Z Íránu.“

„Takže jste muslimka?“ zeptám se.

„Jsem.“

„Nevypadáte na to,“ přiznám.

„Já vím,“ usměje se.

„A jak to, že jste tady?“

„Jen tak,“ prohlásí. „Je tu hezky.“

Konec.

Zkoušky

Učím svojí první hodinu jógy v životě. OK, ve skutečnosti je druhá, poněvadž už jsem si ji jednou vyzkoušel na dvou dobrovolnicích – Němce Ingrid a Angličance Jessice. Tohle je ale oficiální, s Veronicou, učitelkou aštangy z ášramu, která mě bude při učení pozorovat a pak mi řekne, co jsem udělal špatně. Hodně jsem plánoval. Vyrobil jsem si spreadsheet v Excelu, kde jsem ke každé ásaně napsal počet dechů, z něj spočítal odhadovanou dobu, kterou zabere. Laptop s plánem hodiny mám s sebou. Měli jsme povolený papír, takže s laptopem snad nebude problém. Schovám ho za sloup, aby nebyl moc na očích.

Mám sedm studentů, jsou to samozřejmě další budoucí učitelé. Tentokrát předzpívávám úvodní mantru já. Moje jógová sekvence má přibližně stejné pořadí ásan, jaké praktikuji doma. To vzniklo sloučením obvyklých hodin mých dvou učitelek v Praze. Pořadí tedy nezapomenu. Vynechal jsem jen věci, které mě samotnému nejdou, a nahradil je lehčími.

Oficiální hodina jde hůř než zkušební. Můj precizní dechový plán nevychází, ačkoliv jsem studentům zdůrazňoval, že musí všichni dýchat přesně dvanáctkrát za minutu. Nedá se nic dělat. Musím improvizovat a vynechat několik ásan, abych dodržel čas. Když jim řeknu, aby udělali Paščimóttánásanu (hluboký předklon vsedě), ozve se Kelly:

„Nemohl bys mi zatlačit na záda?“

Začnu panikařit, poněvadž si nemůžu vzpomenout, jak se to správně dělá, abych jí nezranil. Nakonec vyberu místo, které vypadá bezpečně.

„Tak vydechni,“ řeknu jí a lehce ji stlačím dolů.

Cítím, jak se pod mýma rukama skládá jako zavírací nůž. Kelly je neobvykle ohebná i na zdejší poměry.

„Jsi v pohodě?“ ujišťuji se.

„Jo.“

O den později sedím na koberci v šale a píšu zkouškovou písemku. Čekal jsem, že bude lehká, ale není. Minimálně je pracná. Má třicet otázek, přičemž pět je možno vynechat. Většina lidí to asi udělala s poslední otázkou – popište celý Pozdrav Slunci včetně nádechů a výdechů a jmen ásan v sanskrtu. Ásan je dvanáct. I když tuhle otázku přeskočím, popíšu pět papírů. Nakonec pečlivě očísluju stránky. Na list s otázkami napíšu seznam vynechaných a odnesu je Řečníkovi, který si to všechno secvakne sešívačkou.

Pokračování příště…

Boat Trip

Nejrušnější pláž, která je zároveň nejblíž k ášramu, se jmenuje Palolem. Je na ní spousta restaurací a obchodů. Všude v písku se povalují toulaví psi. Většina jich vypadá podobně – velikost menšího vlčáka, světlá krátká srst. Kipling jim v Knize džunglí říká žlutá páriovská psiska. Jsou přátelští. Je mi jich líto, ačkoliv nevypadají, že se jim žije špatně. Skoro celý den prospí, stejně jako obyčejní psi u nás doma. Rádi pochrupují ve stínu člunů, kterých je na pláži taky spousta. Jsou dlouhé okolo šesti metrů, štíhlé, s postranním plovákem. Pohání je závěsné motory na zádi.

Na klenutých elegantních přídích člunů se skví jména indických bohů jako Višnu nebo Šiva. Viděl jsem ale i San Francisco, nebo No Woman, No Cry (Bob Marley je v Goa populární.). U každého člunu postává majitel, který nabízí kolemjdoucím výlet – boat trip. Když jdete po pláži, musíte odmítat boat trip každých dvacet kroků. Myslel jsem si, že kapitáni člunů musí být opravdu chudí. Jenže v tom jsem se mýlil.

Jeden z volných víkendů se po setmění vracíme spolužačkou Jekatěřinou do ášramu. Jekatěřina se narodila v Rusku. Dlouho už však žije v New Yorku. Říká si Katrina, jelikož Američané nedokáží její jméno vyslovit. Písek je chladný. Je to příjemná změna. Přes den byl žhavý a nedalo se po něm chodit. Číšníci z restaurací vynesli na pláž stolky osvětlené svíčkami. Kousek od jednoho takového stolku zastaví Katrinu kapitán člunu. Vidím, že ho odmítá, ale neslyším, co říká.

„Tentokrát nenabízel boat trip,“ povídá Katrina.

„A co teda?“ povídám já.

„Ptal se, jestli nechceme nějakou MDMA nebo kokain.“

Pokračování příště…

Mop a žába

V Evropě a v Americe lidé většinou chápou jógu jako cvičení jógových pozic, neboli ásan. Pro staré Indy to ale byla jen jedna ze čtyř cest jógy (Viz box Praktická nauka.). V ášramu jsme zkoušeli všechny čtyři cesty. Hodně mě bavila karma jóga, jóga nesobeckých činů. Znamená to činnost pro ostatní bez zájmu o odměnu a o výsledek. Spočívala většinou v uklízení a čištění areálu. Obvykle jsme se přitom rozdělili na menší skupinky. Já jsem se nejraději připojoval ke karma-jogínům, kteří uklízeli šalu, kde jsme jinak praktikovali ásany, poněvadž v ní byl stín.

„Nechtěl bys dělat něco užitečného, Radku?“ ptá se mě Američanka Kelly.

„Chtěl, ale nevím co.“

„Tak si vezmi mop a můžeš vytírat.“

Pustím se do toho. Začnu na konci šaly, kde většinou sedí učitel. Rozdělím si ji na menší pomyslné obdélníky a vytírám. Baví mě to, poněvadž je vedro, takže chodit ve vodě je příjemné. Systematicky postupuji směrem k opačnému konci. Jde to pomalu, poněvadž šala je velká. Navíc není kam spěchat. Karma jogín se nemá zajímat o výsledek práce nebo odměnu za ni a nemá k ní být připoutaný. Myslím, že tohle mi jde.

„Necháváš tam moc vody,“ povídá Kelly, která mě přišla zkontrolovat.

„To uschne. Tady je všechno suché za deset minut,“ prohlásím.

„Víš, co? Já to dodělám. Nechceš radši umýt podložky?“

„OK,“ souhlasím. „Ale jsi si jistá, že k tomu uklízení nezačínáš být připoutaná?“

„Prostě umyj ty podložky.“

Většina lidí si přivezla svoje jógamatky, poněvadž to bylo v instruktážním mailu. Několik jich na to ale zapomnělo a používají erární ášramové. Vytahám je z police a rozprostřu na podlahu šaly. Jsou samozřejmě pokryté oranžovým prachem.

Vezmu hadr a pokusím se je umýt. Jde to jen zčásti. To ale není důležité. Jako karma jogín bych se přece neměl zajímat o výsledek. Nakonec vezmu svoji vlastní podložku a umyju ji rovněž. Vzápětí si ale uvědomím, že to byla chyba. Bylo to sobecké, a tudíž ne karma-jógové. Co se dá dělat.

„Radku, nemáš chvíli čas?“ Zavolá mě Leanne.

„Jasně,“ odpovím. „Co potřebuješ.“

„Nemohl bys zachránit žábu?“ Ukáže na obojživelníka, který sedí v jedné z poliček na jógamatky. Stydím se, že ač jsem vystudoval kdysi biologii, nedokážu žábu ani přibližně identifikovat. Vypadá jako náš skokan, ale je oranžová a větší. Nechápu, proč potřebuje zachránit.

„Zdá se mi v pohodě,“ prohlásím.

„Nemohl bys ji odnést pryč?“ řekne Leanne. „My se jí bojíme.“

Aha. Vezmu žábu do dlaně. Zabere jí přes půlku. Je studená. Odnesu tvora ven z šaly a opatrně ho položím do trávy. Slyším holky, jak toho začínají litovat („Mohl to být princ. Nikdy nevíš.“). Myslím, že tohle bylo ode mě velmi karma-jógové. Pomohl jsem jak žábě, tak spolužačkám. Určitě to smazalo sobecké umytí vlastní podložky.

Pokračování příště…