Noční pták - Blog pro nespavce, zbloudilce, tuláky po hvězdách, černý ovce a ztracený existence

Lexend

Změnil jsem tu písmo. Poprvé jsem o Lexendu četl někdy v létě, ale k jeho vyzkoušení jsem se dostal až teď. Nevím jak, vám, ale mně se líbí. Možná ho nepoužívám úplně typograficky správně. Každopádně se mi zdá, že se to tu teď čte o dost lépe. Zároveň jsem trochu upravil velikostní poměry. Text příspěvku je větší, takže ho přečtu bez brejlí z monitoru dokonce i já. Změnil jsem taky plužinu na mobilní verzi blogu. Ta stará už vypadala přece jen blbě. Měl jsem potíže přinutit jak starou, tak novou, aby nezařazovala stránky s boxy k indickému seriálu do menu.

Po zhruba hodinovém neúspěšném zápasu jsem se rozhodl jít cestou nejmenšího odporu, a radši boxy přemístit přímo do článků, které na ně odkazují. Zakládat kvůli nim zvláštní stránky byl beztak špatný nápad. Mobilní vzhled by potřeboval ještě počeštit. Zatím se mi do toho ale nechce, tak to budete muset vydržet. Taky jsem zaktualizoval, co se dalo a odinstaloval nepoužívaná rozšíření. To je všechno, co jsem chtěl napsat.

Na lodích Jeho Veličenstva

Začal jsem číst sérii Aubrey–Maturin. Pokud jste o ní neslyšeli, je to cyklus historických románů z prostředí britského královského námořnictva v době napoleonských válek. Je to dvacet knih plus jedna nedokončená. Spíš než abych se rozepisoval o všech, napíšu do čtenářského deníku raději o svých dosavadních dojmech z celé série. Všechny knihy popisují dobrodružství profesionálního námořního důstojníka, jménem Jack Aubrey, a jeho přítele, přírodozpytce Stephena Maturina. Aubrey pokaždé dostane velení nějaké lodě a Maturin s ním jede jako lodní ranhojič. Autor se jmenoval Patrick O’Brian (žil v letech 1914 až 2000).

V úvodu jedné z knih píše, že romány jsou spíš pastiše. Asi to bude pravda, zvlášť co se týká popisu různých bitev, blokád a tak podobně. Zdá se, že hodně čerpal z životopisů slavných anglických kapitánů z napoleonských časů, jako byli Thomas Cochrane nebo William Hoste. Vůbec to ale nevadí. Děj se ale zdaleka netýká zdaleka jen válčení. Navzdory prostředí v knihách vystupuje hromada ženských postav. Řeší se i problematika, která zaujme ženské čtenářky. Jedna z hrdinek, Diana Villiers, se chováním ze začátku trochu podobá Nefernefernefer z Egypťana Sinuheta.

Dokonce jsem četl, že O’Brianovo psaní kdekdo přirovnává k Jane Austenové. Sám to nemohu potvrdit ani vyvrátit, neboť mě Austenová minula. Pochopil jsem, že hlavním tématem jejích knih je manželství, což mě nikdy nezajímalo, ba naopak, spíše odrazovalo. Cyklus Aubrey–Maturin u nás není moc populární, ačkoliv v roce 2003 podle ní australský režisér Peter Weir natočil film. Jmenuje se Master & Commander: Odvrácená strana světa a na ČSFD má 81 procent. Chci se na něj podívat, až dočtu všechny knihy.

Většina děje se odehrává na velkých ráhnových plachetnicích. V knihách obvykle vystupují skutečné lodě. Poněvadž jsem o téhle tematice vždycky hodně četl, spoustu si jich pamatuji. Vůbec nejdůležitější loď v knihách je šestatřicetidělová fregata HMS Surprise, která opravdu existovala. Zatím nejlepší se mi zdála třetí kniha v sérii, která se jmenuje podle ní. Momentálně jsem na začátku desátého dílu.

V cyklu je toho samozřejmě spousta o plachtění, takže je plný námořnické terminologie. Jelikož jsem na lodi s ráhnovým oplachtěním sám nikdy nejel, našel jsem si k tomu na webu speciální výkladový slovník. Během čtení jsem ho ale nakonec používal minimálně, soustředil jsem se spíš na hlavní dějovou linii. Už teď beztak vím, že se k dobrodružstvím Jack Aubreyho a Stephena Maturina ještě mnohokrát vrátím, takže budu mít spoustu času.

Zatím mě nejvíc zaujalo, že na velké ráhnové plachetnici je zřejmě snazší udělat halzu než obyčejný obrat proti větru. Na lodích s podélným oplachtěním, na nichž jezdím od dětství, je to naopak. Je až divné, že se mi – coby člověku, který má rád lodě – tahle skvělá série dlouho vyhýbala. Věděl jsem o ní už delší dobu. Pletl jsem si ji ale s knihami C. S. Forestera, ze stejné doby a prostředí (hlavní hrdina se jmenuje Horatio Hornblower). Jednou jsem je zakoušel číst, ale nezaujaly mě. Možná proto, že jsou víc o válčení.

Vlajka pro Tibet

Je devátého března. Tady ji máte. Výhoda téhle tradice je, že člověka přinutí blognout za každou cenu. Píšu teď hory článků, takže na blog nemám čas. Navíc se nic zajímavého nedělo. Měl sem v plánu napsat sem o týdenním nonstop jachtařském závodu, na který jsem byl pozvaný. Bohužel se nepřihlásilo dost posádek, takže se nakonec nejel. Je to škoda, určitě by byl super. Snad se brzo stane něco jiného, co bude stát za zaznamenání. Zůstaňte na příjmu. Svobodu Tibetu!

Vlajka pro Tibet

Zimoděj: Třetí kniha s Toničkou Bolavou

Od příhod popsaných v knize Klobouk s oblohou se několik věcí změnilo. Tonička Bolavá pokračuje ve studiu čarodějnictví. Její učitelka je Slečna Velezradná. Říká o sobě, že je jí 113. Je slepá a hluchá, ale poněvadž je čarodějka, není to problém. Využívá smysly zvířat. V domku má spoustu pavučin, a dokonce dvě lidské lebky. Bojí se jí jak vesničané, o něž se stará, tak studentky čarodějnictví. Tonička však se slečnou Velezrádnou vychází dobře. Ono to ani s těmi lebkami a pavučinami není, jak zdá na první pohled. Nechci vyzrazovat zápletku předem, takže k nim řeknu už jen jedno slovo: bimbo. Neřeknu vám ale, co znamená.

Jednou vezme Slečna Velezrádná Toničku podívat se na Morrisův tanec. Tonička udělá chybu, kterou musí zbytek knihy napravovat. Aby toho nebylo dost, vynoří se několik dalších potíží. Figuruje mezi nimi volný čarodějnický domek, bimbo, Toniččin stříbrný koník, prase paní Pahejlové, roh hojnosti, sněhuláci, Dotčena (bohyně věcí, které se vzpříčí v zásuvkách), další bimbo, strašlivý převozník přes řeku Styx (JEHO HLAS BY VÁM MOHL BÝT POVĚDOMÝ), spousta sněhu, dětské říkanky, ještě víc bimba, zvláštní mazání na ovce, kuřata, tabák Šťastný Námořník, kočky a nějaké to bimbo navíc.

Setkáme se se se starými známými, jak z knih o Toničce, tak z ostatních Zeměploch. Je mezi nimi samozřejmě Bábi Zlopočasná a dokonce i ta nechutná stará škatule Oggová. Potkáme i některé z mladých čarodějek z předchozích dílů. Skrz to prase paní Pahjelové, ale i jinak, se objeví Petulie Chrupavková.

Narazíme i Anagramu Vydřiduchovou. Pokud ji nemáte rádi (Kdo má?), máte se na co těšit. Bude mít potíže. Samozřejmě se objeví i Nac mac Fíglové, což bylo jasné už po zmínce o zvláštním mazání na ovce. Čarodějka Slečna Klíšťová si dala práci a sestavila Nac mac Fíglí slovník, který si můžete prolistovat na začátku knihy.

Zimoděj je celkem dobrá zeměplocha. Nezdá se mi, že by byla napsaná spíš pro mládež, jako jiné díly o Toničce. Je to plnohodnotný příběh, ačkoliv trochu vážnější a méně parodický než ostatní knihy. Zaujalo mě, jak často se v knihách objevuje motiv Morrisova tance. Kdysi jsem si myslel, že je to vynález Terryho Pratchetta a patří jen na Zeměplochu. Tanec ale existuje i ve skutečném světě.

Po Zimodějovi už mi budou zbývat jen dvě knihy z cyklu. Jednu už mám na nočním stolku, poslední bych mohl dostat k narozeninám příští rok na podzim. Pak už si budu moci jen občas číst některé knihy znovu. Napadl mě ale ještě jeden plán. Mohl bych si celý cyklus přečíst v originálu. Dokonce ho mám většinu na disku, když tohle píšu. Nejsem si ale jistý, jestli bych si po Kantůrkovi na originál zvykl. A pokud ano, co kdyby se mi překlady přestaly líbit? Musím to ještě zvážit.

První plavba Racundry

Už jsem tu zmínil, že jsem fanoušek Arthura Ransoma. K jeho fiktivnímu jezeru se asi budu vracet až do smrti. Hrdinové jeho dětských knih mi připadají jako staří přátelé. Ransome vedle nich ale napsal i ledacos dalšího. Nedávno jsem dočetl jeho úplně první knihu o lodích. Jmenuje se Racundra’s First Cruise (První plavba Racundry). Popisuje šestitýdenní výlet, který v roce 1922 podnikl na své zbrusu nové plachetnici Racundra. Měl s sebou dvoučlennou posádku. Její první člen byla Ransomova přítelkyně a budoucí druhá žena Evgenia. V knize ji nejmenoval. Říkal jí jen „The Cook.“ Feministky asi tenkrát ještě neměly takový vliv jako dnes.

Druhý člen posádky se jmenoval Carl Sehmel. Byl to vysloužilý obchodní kapitán, který se staral o marinu jachtklubu v Rize. Bydlel v chatrči postavené na voru. Stejně jako Evgenii ho Ransome nejmenuje. Používá přezdívku „Ancient Mariner,“ nebo častěji jen „Ancient.“ Byla to narážka na báseň od Samuela Coleridge. Ransome ji ostatně cituje i v knihách o Vlaštovkách a Amazonkách. Kapitán Sehmel byl také vzor pro postavu Petra Kachny. Sloužil na čajovém klipru Thermopylae, který závodil s Cutty Sarkem. Sehmel mu prý říkal poruštěně „Kutuzak.“

Ransome začal psát První plavbu Racundry už na lodi. Během šestitýdenního výletu sepsal třicet tisíc slov. Na břehu to pak celé doplnil na šedesát tisíc, aby se text dal dobře svázat. Trasa Racundry vedla z Rigy skrz průliv Suur. Z jeho ústí se Racundra vydala kolem Estonského pobřeží do Tallinnu. Z Tallinnu pak přeplula Finský záliv do Helsinek. Odtud se vrátila znovu stejnou cestou do Rigy. Některá zeměpisná jména v knize jsou jiná než dnes. Třeba Tallinnu se v roce 1922 říkalo Reval.

Jestli nemáte rádi lodě, Racundra’s First Cruise se vám nebude líbit. Je totiž plná všelijakých jachtařských detailů. Ransome si uvědomoval, že může laiky odradit. Přesto podrobnosti v textu nechal. Pokud totiž lodě rádi máte, První plavba Racundry se vám líbit bude. Je to i můj případ. Navzdory úzkému zaměření (Nebo právě kvůli němu?) to prý byla Ransomova první úspěšná kniha. Vlastní plavba nebyla úplně snadná.

Kvůli průtahům se stavbou Racundry se budoucí autor knih o Vlaštovkách a Amazonkách a jeho posádka vydali na moře pozdě na podzim. Zažili proto špatné počasí. Racundra nebyla úplně hotová a ledacos na ní museli dodělávat cestou. Na začátku výletu měli potíže s navigací. Zbrusu nový kompas Racundry vykazoval velkou deviaci. Nevěděli ale jakou, poněvadž k němu neměli deviační tabulku. Později si ji nechali vyrobit a kompas seřídit.

Ransome celou proceduru zevrubně popisuje. Přidal do knihy i podrobný popis samotné Racundry. Byl to devítimetrový keč, postavený tak, aby se na něm pohodlně bydlelo a pracovalo. Nejvíc mě zaujalo, že Racundra měla vysunovací ploutev a ne pevný kýl s balastem. Myslel jsem, že se taková loď na moře nehodí. Pozdější autor Vlaštovek a Amazonek se v Racundra’s First Cruise soustředí hlavně na samotnou plavbu.

Popisuje však i zajímavá místa na břehu a jejich obyvatele. Bavil mě chlápek, který celý život sám stavěl velkou loď, už obrostlou mechem. Možná ještě lepší bylo setkání s parníkem, který před mnoha lety uvízl na mělčině. Kapitán a posádka čekali v rezivějící lodi, až se zvedne voda. Pro spoustu lidí by to byl job snů. Racundra a její posádka narazili i na pozůstatky velké války. Byl to třeba vrak ruské bitevní lodě z bojů v průlivu Suur. Jinak se však Ransome snaží vyhýbat čemukoliv politickému.

Když narazí na noviny, zkazí mu to den. Nevím, jak moc znáte Ransomův životní příběh. Pracoval jako zahraniční zpravodaj v Rusku. Psal o Bolševické revoluci a znal se s předními Bolševiky, včetně Lenina. Tomu byl dokonce na pohřbu. Jeho přítelkyně Evgenia byla bývalá Trockého sekretářka.

V minulosti se hodně spekulovalo, že Ransome k bolševikům taky patřil. V roce 2009 se ale definitivně potvrdilo, že pracoval pro MI6. V roce 1920 pomohl se sovětskými komunisty vyjednat nezávislost Estonska. Udrželo si ji ovšem jen krátce. V roce 1940 ho rudá říše zla pohltila. Víc byste se dočetli v článku, který jsem o Ransomovi napsal před časem do 100+1.

Mám ho na disku, když píšu tohle. Raději ho sem ale nechci věšet. Každopádně Racundra’s First Cruise je zajímavá knížka. Zasloužila by přeložit do češtiny. Četl jsem vydání pro Kindle od Arthur Ransome Society. Je doplněné o informace o lodích, které autor Vlaštovek a Amazonek vlastnil před Racundrou, a cestách, které na nich podnikl. Zaujalo mě, že se naučil plachtit až v dospělosti. Bylo to – jak jinak – na Coniston Water. Je to jezero, které se společně s větším Windermere stalo vzorem pro jezero z knih.