Noční pták - Blog pro nespavce, zbloudilce, tuláky po hvězdách, černý ovce a ztracený existence

Buddha na rozloučenou

Potřeboval jsem výkupné sám za sebe. Jedna holka z redakce – jmenuje se Míša – odchází do České televize. Sedí v kanceláři hned za mnou a chodím s ní na všelijaká jídla. Tenhle pátek má rozlučkový večírek, kam mě pozvala. Jenže já jsem se rozhodl, že večírky už pro mě nemají smysl. Připadá mi škoda, že jsem na to přišel tak pozdě, ale je to lepší než nikdy. Jsem introvertní a ve společnosti neobratný. Když se někde sejdou víc než tři lidé, přestávám se chytat. Ideální počet je pro mě jeden člověk.

Když už na nějakou tu party jdu, snažím se tam sehnat někoho, s kým se můžu bavit samostatně. To se ale většinou nepovede na dlouho. Nemá cenu, abych, na večírek chodil. Jen bych tam zbytečně trpěl. Co ale s Míšou? Koupím jí dárek. Nesmí to být nic drahého, poněvadž tolik se zas neznáme.

Vybral jsem v čajovně na Václaváku malý litinový zvoneček s Buddhou a s čínskými znaky. Dám jí ho, aby byla v nové práci svobodná a šťastná („Snad dárek potěší,“ říká čajovník.). Před čajovnou ze zvonku odmontuji kroužek na klíče, který se mi nelíbí. Ještě by potřeboval zabalit. Zkusím knihkupectví o kousek dál. Vím, že v něm mají balící službu. Přijdu k pultu a zeptám se slečny s černými vlasy:

„Balíte tady i věci, které si u vás člověk nekoupil?“

„Ano, zabalíme tu jakoukoliv knihu.“

„A tohle?“ Vytáhnu zvonek. Je opravdu malý.

„Snad jo.“ Usměje se.

Vytáhne kus žlutočerveného papíru. A zkusí na něj zvonek postavit. Napřed na výšku, pak naležato.

„Stačí to jako bonbón?“

„V pohodě, bonbón je OK,“ řeknu. Chvíli zvoneček přeměřuje, pak ho zabalí. Ještě se zeptá, jakou barvu mašle bych chtěl. Souhlasím s červenou. Ováže s ní dárek na dvou koncích a předá mi ho.

„Co jsem dlužnej?“ zeptám se.

„Nic,“ odpoví a usměje se

Říkám si, že si tu příhodu musím zapsat. Je to nejhezčí, co se mi za, nevím jak dlouhou dobu, stalo. Ona byla Buddha.

Vlajka pro Tibet

Je desátého března. Víte, co to znamená. Tenhle blog není hlavní město Praha, aby se zalekl pohrobků předsedy Maa. Číňani nevědí, že existuje, takže to má snadné. Většinou se snažím vlajku doplnit nějakým krátkým textem, případně hudbou. Původní myšlenka byla vybírat něco, co jsem nenapsal sám, ale co se mi líbí, a co je buddhistické nebo aspoň orientální. Za dobu, co bloguju, a která je delší než kam sahá archiv, už mi ale doprovody došly. Mám ovšem jednu skvělou buddhisticko-orientální (OK – hinduisticko-orientální) věc, kterou sám provozuju, a o které můžu napsat: jógu.

Vlajka pro Tibet

Jako dítě jsem musel cvičit kvůli skolióze. Neměl jsem to rád. Když mě asi před čtyřmi lety začala trochu bolet záda, zkusil jsem sám praktikovat jógu, resp., ásany podle knížek a netu. Podařilo se mi si záda několikrát zablokovat a úplně se odrovnat, ale neodradilo mě to.

Před dvěma lety jsem začal chodit na hodiny a chodím doteď. Baví mě to. Navíc myslím, že pociťuji i psychické účinky, ačkoliv je z principu nemohu oddělit od účinků stárnutí. Připadá mi, že jsem klidnější. Méně se užírám věcmi, které se mi nepovedly, jako je třeba celá moje trapná a zbytečná existence. Dokážu lépe kontrolovat vlastní myšlenky, zvlášť ty nepříjemné, kterých jsem měl vždycky víc než příjemných.

Zavázat si tkaničku bez hledání něčeho, na co by si člověk mohl postavit nohu, taky není k zahození. Nehledě o stoji na hlavě. Ten je super. Trvalo mi nejmíň půl roku, než jsem se ho naučil, poněvadž jsem levý jak šavle. Chodil jsem k učitelce, která ho zařazovala skoro každou druhou lekci, ačkoliv ho mezi spolujógujícími nikdo neuměl. Asi čtrnáct dní před tím, než se mi stojku povedlo zvládnout, vyhodili učitelku z práce a odletěla do Indie. Teď chodím k jiné, která vyžaduje stoj na hlavě jen málokdy, takže ho provozuji většinou jen doma.

Nová učitelka toho moc nenaučí, poněvadž ásany často obměňuje. Před časem ale ukazovala jiný druh stojky, který bych chtěl zvládnout. Zatím umím širšásánu I. Chtěl bych se naučit dvojku, anglicky tripod headstand. Je pěkně těžká. Občas se o ní snažím, ale zatím bez úspěchu.

Kromě toho mám moc rád paščimotánásanu, předklon vsedě, taky se jí říká kleště, poněvadž jsem ji jako dítě nemohl udělat ani za Boha. Popravdě, jsem se dvakrát nesnažil. Možná mám jógu radši než běhání. I když těžko říct. Připadá mi, že se už neobejdu ani bez jednoho. Pořád se tomu divím, poněvadž co se pamatuju, sport jsem vždycky nesnášel. Neviděl jsem jediný celý hokejový zápas v televizi.

Tenhle článek budiž něčím na způsob coming-outu, poněvadž o praktikování jógy jsem nikdy moc nemluvil. V Česku je totiž dost feminizovaná a na hodinách převažují holky. Většinou si proto vybírám podložku vzadu v koutě. Když už ale cvičí i majitel pivovaru a ministr vnitra, je to snad v pohodě.

Napadá mě jen jediná nevýhoda jógy. Je stejná jako u běhání. Je to zabiják společenského života. Praktikuju většinou večer, což znamená, že se mi nechce nikam do hospody. Připadá mi to jako ztracený čas. Jako člověku podivínskému, introvertnímu a nepříliš družnému mi to ale nevadí. Pokud jste na tom stejně, je pro vás jóga jasná volba.

Jak to (ne)dopadlo. A tak různě

V. jsem nakonec napsal. Odpověděla, že by někam zašla, nejlíp i s druhou kámoškou, M. Tak jsem se zeptal M. Řekla, že by byla taky pro, ale že nebude mít tak měsíc na hospody čas. Jediná výjimka byl chystanej večírek s lidma z redakce, kam se zas nechtělo mně. Nějak večírky bojkotuju. Na posledním jsem byl snad ještě někdy před vánocema. Nemám na ně náladu. Stejně si nejlíp pokecám s jedním člověkem. Dva ještě ujdou, u tří už se přestávám chytat. Na chlast taky už nemám náladu. O trávě ani nemluvě. Život se mi zdá každý den stereotypnější. Ale to odbočuju.

Odepsal jsem V., kdy bych měl čas. Zase se neozvala. Pořád cítím závazek se s ní sejít, ale nechci jí otravovat. Nedávno jsem takhle psal jiné holce. Když vyšlo najevo, že se se mnou nechce bavit, připadal jsem si jak pičus. V. má možná lepší kontakt s lidma z Tejdne než já sám, poněvadž má Facebook, kdežto já ne. Třeba se to s ní ještě nějak vyvrbí.

Asi bych na blog ani nic nepsal, kdybych si nevšim, že sem začíná chodit víc lidí. Nebojte se. Žádný masy to nejsou. Je to tady pořád těžkej underground pro pár skalních. Podle počítadla ale návštěvnost přece jen trochu vzrostla. Už mě i napadlo, jestli to nejsou lidi z práce. Myslím ale, že bych se to doslech. Uvažuju, že pro sichr na pár měsíců zakážu vyhledávače. Zatím se mi ovšem zdá, že mě ten pravej Radek John chrání v Googlu spolehlivě.

Situaci v redakci nemá smysl popisovat, poněvadž se mění rychlejc, než sem přispívám. V zásadě panuje povšechné střídání klidných fází s vyhrožováním ze strany vedení. Zrovna dneska byla M. na poradě obviněna, že napsala sračku. Byla to ale stračka na objednávku z televize, kterou si nevybrala, a u který byl výsledek vcelku dopředu jasnej. A tak to chodí pořád.

M. na mě trochu zanevřela, poněvadž se víc baví s jednou novou holkou z Instintu, R. Sedí teď naproti sobě. Skoro by se dalo říct, že mi jí R. odloudila. Dřív byla M. ovladatelnější. Není to ale špatně, poněvadž už jsem v M. začínal trávit moc času. Některý lidi si to začínali nesprávně vykládat. Několikrát jsem měl dokonce dojem, že ze strany M. by byl i zájem. Z mojí ale ne, takže si teď díky R. nepřipadám tolik povrchně. Sorráč za ty matoucí zkratky. Tenhle příspěvek asi na Křišťálovku nebude.

Vyhodili mi kámošku

V. byla můj oblíbený člověk v redakci. Chodil jsem s ní na snídaně a obědy, nebo jen tak na kafe do firemního bufáče, případně do jedné ze tří hospod v okolí. Asi nejvíc jsme spolu strávili na křeslech za třetí ze čtyř šedivých krychlí v Braníku, kde sídlí firmy našeho pološíleného vydavatele. Křesla jsou pro kuřáky, k nimž V. patří. Já sice nekouřím, ale líbilo se mi na nich sedět s ní, s další redakční kamarádkou M., nebo s kýmkoliv dalším. V. byla jediná, kdo byl ochotný jít na oběd do čínské restaurace za silnicí, kterou provozovala vietnamská rodina. Ostatní lidé z práce tam chodit nechtěli, poněvadž jim vývařovna nepřipadala dost kvalitní.

Je to sice pravda, jenže čínské jídlo je čínské jídlo a V. ho měla stejně ráda jako já. Poprvé jsem si jí všiml, když se celá redakce do Braníku přestěhovala. Většině lidí to vadilo. Mně nijak zvlášť, poněvadž jsem nastoupil tři dny před stěhováním a našel jsem si byt tak, abych mohl chodit do práce pěšky.

V. seděla na kraji mé řady stolů, většinou s nohama na počítači. Líbila se mi. Chtěl jsem se s ní seznámit, jenže nebyla příležitost. Nastala, až když se vedle mě nastěhovala M., tehdy zdravotní redaktorka. Byla to její kamarádka, a poněvadž jsme seděli vedle sebe, začali jsme chodit na obědy a snídaně společně. V. jsme brali taky. Po čase jsem s ní začal chodit jíst i bez M. Rozuměl jsem si s ní. Měla ráda Psí vojáky stejně jako já, nebo možná ještě víc. Znala se dokonce s Filipem Topolem.

Po asi milióntém redakčním převratu před časem odešla M. do oddělení publicistiky, a V. přebrala část její práce. Dostala částečný úvazek. Podobný měla i předtím. Dali jí však jiný druh smlouvy, a proto byla ve zkušební době, ačkoliv v Týdnu pracovala déle než já. Pak ji ve zkušební době vyhodili. Pokud vím, má ještě jedno zaměstnání ve skejťáckém obchodě a bydlí u rodičů, takž by ji výpadek peněz neměl ohrozit.

Měl jsem podezření, že se výpověď chystá. V redakci chodí zhruba jednou za tři měsíce telefonní seznam v Excelu, kde jsou čísla nových lidí. Před časem přišla verze, kdy bylo několik lidí označeno červeně s poznámkou, že mají nahlásit svoji linku, včetně V. Když ale přišla definitivní verze seznamu, nebyla v něm. Jelikož ve firmě se každý měsíc několik lidí vyhazuje, napadlo mě, že by V. mohla být na řadě. Zavrhnul jsem ale tu myšlenku jako paranoidní.

Že je člověk paranoidní ale ještě neznamená, že po něm nejdou. Od časů, kdy jsme se poprvé viděli, jsme se oba přestěhovali. Ten den, kdy se to stalo, seděla čtyři metry za mými zády. Vzpomínám si, že jsem něco psal, se sluchátky na uších, když jsem zaslechl. „Dostala jsem výpověď.“ Nevěnoval jsem tomu ale pozornost, vybavil jsem si to až později zpětně. Pravdu jsem se dozvěděl od M. za půl hodiny. V. jsem potkal ještě jednou, ale jenom okolo mě prošla. Druhý den jsem jí napsal SMS:


Čau V., je mi líto, žes dostala padáka. Nechceš někdy po vánocích na něco zajít?

Je to už šest dní a neodpověděla mi, takže asi neodpoví vůbec. Nevím proč. Mohla by na mě být naštvaná? Věděl jsem, že se její texty moc nelíbí, poněvadž mi to říkala M. a slyšel jsem na jedné poradě, že se má zaučit. To je ale všechno. Možná jsem jí měl nabídnout, že jí s články nějak pomůžu, ačkoliv si nejsem jistý jak. Byla vystudovaná novinářka, takže by měla o psaní a o novinách vědět víc než já. Pořád přemýšlím, že jí zkusím napsat ještě jednou. Nerad bych, abychom se přestali stýkat, ale nechci se vnucovat.

Labuť

Běžím po cyklostezce okolo řeky. Je podzimní odpoledne. Slunce visí už jen kousek nad obzorem. Stromy začínají červenat a zlátnout. Slyším vlastní kroky. Cítím, jak mi po zádech stéká pot. Koutkem oka zahlédnu pohyb a zaslechnu tlukot křídel. Nad řekou vedle mě letí čtveřice labutí. S vámi nezávodím, řeknu jim v duchu.

Přestanou mávat. Jdou na přistání. Pevnou formaci ve tvaru písmene V by jim záviděl i roj stíhaček. Najednou slyším lupnutí, a pak náraz.

Nejspodnější labuť narazí do drátů vysokého napětí, které přes řeku vedou. Udělá dvě salta vzad a dopadne na hladinu. Zastavím. Labuť leží na vodě schoulená, hlava není vidět. Škube sebou. Pak znehybní.