Noční pták - Blog pro nespavce, zbloudilce, tuláky po hvězdách, černý ovce a ztracený existence

Neil Gaiman: Stardust

Poblíž vesničky Wall stojí prastará kamenná zeď. Za ní leží pohádková země, Faerie. Vesničané se střídají v hlídání průrvy ve zdi. Do říše pohádek nesmí projít nikdo ze světa obyčejných lidí. Neplatí to však pořád. Jednou za devět let se na louce za průrvou koná trh, na němž se obyvatelé vesnice potkávají s kouzelným lidem. Právě na tom trhu všechno začne. Neil Gaiman vám předhodí příběh obyčejného vesnického mladíka, který se vydá do světa za zdí, aby našel spadlou hvězdu a přinesl ji jako dárek dívce, kterou miluje. Myslí si, že si ho na oplátku vezme.

Dopadne to ale úplně jinak. Mladý muž – jmenuje se Tristran Thorn – zjistí, že není tak obyčejný, jak si o sobě myslel, a že hvězda spadlá z nebe vypadá jinak, než by čekal. Jsem asi poslední v celém vesmíru, kdo tu knihu četl, takže příběh snad není potřeba dál rozvádět. Důležitější je jiná věc: líbila se mi, opravdu moc. Dokonce navzdory tomu, že jsem ji viděl dřív jako film.

Před časem jsem o něm totiž zahlédl nějakou zmínku na Twitteru. Vůbec jsem nevěděl, co co jde, ale mechanicky jsem si ho vygooglil. Vylezla mi recenze od fuxofta. Dal mu 100 procent. Hned jsem si film stáhl. Líbil se mi, takže jsem si při nejbližší příležitosti přečetl knihu.

Na wiki se píše, že je schválně napsaná ve stylu autorů předtolkienovské fantasy, jako byli třeba Lord Dunsany a Hope Mirrlees. Nemůžu to posoudit, poněvadž jsem od nich nic nečetl. Pokud je to ale podobné Stardustu, asi bych měl. Stardust mi připomněl pohádku Kovář z Wootton Major (Smith of Wootton Major, četl jsem ji přeloženou) od J. R. R. T. Pohádková země se v ní jmenuje taky Faerie, což je v anglosaském kontextu běžné. Mám ale na mysli, že se jí Stardust podobá spíš celkovým vyzněním.

Většinou mám radši sci-fi než fantasy, poněvadž fantasy podle mě častěji klesá k únavnému opakování žánrových klišé, kdežto sci-fi se mi zdá originálnější. Stardustu (a samozřejmě ani J. R. R. T.), se to ale netýká.

Chci si teď přečíst od Gaimana něco dalšího. Nejlepší by samozřejmě bylo pokračování, ale to bohužel nenapsal. Samozřejmě jsem věděl, že Gaiman žije, a že je geniální. Dosud jsem ho ale dost míjel. Četl jsem zatím jen Nikdykde, což se mi hodně líbilo. Pak jsem ale narazil na Dobrá znamení, která napsal společně s Pratchettem. Moc mě nezaujala, což mě asi od dalších gaimanovek odradilo. To si piště, že to teď napravím!

Návštěva předsedy Si

Minulý týden jsem si na vlastní oči ověřil, že zbabělost dělá z lidí kreatury. Poslyšte, jak se to stalo. Na velikonoční pondělí měl přijet do Česka čínský prezident Si Ťin-pching. Na pražské poměry se kolem toho strhla mela. Určitě jste o ní už četli. Na stožáry okolo Evropské třídy, která vede z letiště do města, vyvěsila reklamní agentura čínské vlajky. Okolo trasy prezidentské kolony čekali (zřejmě najatí) vítači, ale i (zřejmě nenajatí) odpůrci čínské vlády s tibetskými vlajkami. Musím se přiznat, že jsem to sledoval jen periferně. Připadalo mi to jako divadélko.

Jelikož jsem ale v práci spravoval i twitterový účet @tydenveda, retweetnul jsem na něm tři příspěvky, které se mi zdály zajímavé. Můžete si je prohlédnout na screenech tady a tady. Na jednom byla mapa míst, která si čínští vítači dopředu rezervovali, aby na nich nemohli demonstrovat odpůrci.

Na druhém byli patrně titíž vítači, kteří zakrývali billboard se čtrnáctým dalajlámou českou vlajkou. Třetí byl vtip od nějakého Jana Petruse (@JanPetrus_). Bylo to k večeru, chystal jsem se jógovat, poněvadž jsem dlouho nepraktikoval a měl jsem výčitky svědomí.

Telefonní rozruch

Ledva se ale postavím do tadásány, začne mi zvonit telefon. Volá mi editor webu tyden.cz, ať všechny tři ty tweety okamžitě smažu. Řekl jsem mu, že ne. Začal mě prosit, ať to smažu, že má čtyři (nebo já nevím kolik) dětí. Tenhle editor je snad nejservilnější a nejzbabělejší člověk, jakého jsem kdy potkal. Celou dobu, co ho znám, se bojí, že ho vyhodí. Oprávněně, o tom žádná. V TÝDNU se totiž vyhazují lidé neustále. Jenže tenhle chlápek bere výpověď jako konec světa.

Co do firmy vstoupila společnost CEFC, o níž se spekuluje, že ji řídí čínská rozvědka, je servilní vůči Číňanům. Místo zpravodajství z čínské návštěvy vzal online reportáž z ČTK, ale vymazal z ní všechny zmínky o protestech. Doplnil to twitter streamem Ovčáčka. Mimochodem, myslím, že tím Číňanům udělal medvědí službu, poněvadž Ovčáček byl fakt bizarní. To jsem ale v pondělí odpoledne nevěděl. Pro jistotu jsem vypnul zvonění, aby mě nerušilo, a vrátil se k jógování.

Osmnáct dní Tibetu

O @tydenveda jsem se staral tři roky a něco. Když jsem do TÝDNE nastupoval, napsal jsem kvůli tomu účtu svému předchůdci na místě vědeckého redaktora. Zmínil jsem, že mu v podstatě nic nebrání změnit uživatelské jméno – na Twitteru to jde – a odnést si ho i s následovníky do nové práce, což byl tehdy web ihned.cz. Říkal, že je to zajímavá myšlenka, ale že mi účet nechá. Za dobu, co píšu pro TÝDEN, se o Twitter nikdo nezajímal. Není divu, česká média tuhle síť obecně dost přehlížejí.

Vědecká rubrika je samozřejmě přehlížená také. Před čínskou návštěvou na jejím Twitteru osmnáct dní visela tibetská vlajka – publikoval jsem ji desátého března, kdy jindy. Zatímco jsem cvičil, několikrát mi zavibroval telefon. Ignoroval jsem ho a pokračoval v józe.

Když jsem skončil, měl jsem několik zmeškaných hovorů: jeden od toho webeditora, co už mi volal; jeden od jiné webeditorky, kterou mám rád; a jeden od původního vědeckého redaktora, zakladatele účtu @tyden věda. Chlápek z webu jim oběma volal, ať se mě pokusí přesvědčit, abych tweety, resp. retweety smazal. Řekl jsem, že je nesmažu a beru to na vlastní triko. Další den, úterý, už nebyl svátek, a tak jsem šel do práce.

Den volna

Cestou do redakce mi zase zvoní telefon. Volá mi další editor, tentokrát už ne webový, ale tištěný. Chtěl zas to samé, abych retweety smazal. Řekl jsem, že je nesmažu. Když jsem dorazil do práce, začal na mě řvát, že ohrožuju všechny, a že jestli chci někde demonstrovat, ať si napíšu výpověď. Řekl jsem, že ji dát nechci, ale nemám problém, pokud mi ji dá firma. To zas nechtěl on a prohlásil, ať si napíšu dovolenou a vypadnu, ale napřed mu dám heslo od @tydenvedy. Váhal jsem, jestli mu ho dávat, ale nakonec jsem uznal, že účet je asi firemní.

Napsal jsem si den dovolené a šel domů. Myslel jsem, že druhý den dostanu výpověď. To se ale kupodivu nestalo. Asi tak ve čtyři odpoledne mi zase zvoní telefon. Je to šéfredaktor. Říká, že se právě dozvěděl, co se ráno v práci dělo, a že mám druhý den přijít normálně do práce. Prý si mám jen pamatovat, že nemám dávat svoje názory na firemní účet. Společně roztrháme dovolenku a promluvíme si o tom.

Co z toho

Odvětil jsem, že to nebyly názory, nýbrž zpravodajský obsah, a že mu ukážu screen. Předpokládal jsem, že je řeč o návštěvě soudruha Si, nikoliv o vlajce z 10. března, což by se snad za projev politického názoru dalo považovat. Další den se ale žádná konzultace ani trhání dovolenky nekonali. Přišel jsem do redakce a psal články jako vždycky.

Nevím, co si mám o celé věci myslet. Slyšel jsem, že editoři dostali manuál, jak o návštěvě soudruha Si referovat. Sám jsem ho ale neviděl, takže nevím, co je na tom pravdy. Je možné, že to celé byla jejich vlastní iniciativa.

Zbabělců je mi líto. S Číňany nemám přímou zkušenost, jejich českých pochlebovačů bych se ale nedotkl ani třímetrovou tyčí. Ne kvůli čínské politice ale kvůli servilitě.

Divím se, že jsem nedostal výpověď. Po předchozích sporech s dalšími editory už mám v tištěném časopisu v průměru tak půl stránky na číslo a píšu skoro výhradně na web. Zdá se mi však, že po všech těch manévrech moje pozice v redakci paradoxně posílila.

Vlajka pro Tibet

Tahle akce má jednu skvělou vlastnost – vždycky mě donutí napsat něco na blog. Ne, že bych na něj nemyslel. Posledních několik měsíců se pořád chystám blognout, že končím v TÝDNU. A jelikož do TÝDNU teď vstoupili Číňani, je legitimní o něm psát v každoročním tibetském příspěvku. Už jsem tady několikrát zmínil, že v redakci nepanuje zrovna přátelská atmosféra. Každou chvíli někoho vyhodí. Připadám si už jako jeden z délesloužících redaktorů, ačkoliv pro ně píšu jen tři roky. Myslím, že za to může moje rubrika.

Vlajka pro Tibet

Vědy si většinou nikdo nevšímá. Na poradách se řeší jiné, důležitější věci. Teď se to ale trochu změnilo. Časopis směřuje k čím dál větší lidovosti, což znamená, že po mně chtějí buďto čím dál blbější témata nebo nic. Druhá možnost mi připadá lepší, poněvadž si pak můžu psát na web věci, které mě aspoň trochu baví. Redaktoři, kteří mají málo materiálů v tištěném časopisu, ale většinou dostávají výpověď.

Už několikrát jsem myslel, že ji určitě dostanu i já (a napíšu o tom na blog), jenže zatím se to nestalo (a tak jsem nenapsal nic). Nedávno jsem dostal nabídku jít psát časopis Karlovy univerzity. Normálně bych o ní asi neuvažoval. Kvůli situaci v TÝDNU ale dost přemýšlím, že ji vezmu. V tom případě by samozřejmě bylo lepší, kdyby mě vyhodili, než abych odešel sám. Dostal bych odstupné. Uvidím, jak se to vyvine.

Výpověď mi připadá jako dobrá možnost, i kdyby jednání s univerzitou nevyšla. Sám bych ten časopis už nečetl, natož abych si ho koupil. Za prvé proto, že je z něj číslo od čísla větší bulvár, a za druhé proto, že je mi nesympatická celá firma, která ho vlastní. Takže svobodu Tibetu!

Pelíšky na Andělu

Vyjdu schody z vestibulu metra na autobusové nástupiště. Na poslední nedělní spoj se mnou čeká šest dalších lidí. Mezi nimi holka s blonďatými dredy, klukem – no, spíš chlapem, je vysoký a plešatý – a kytarou. Oba dva stojí u sloupku s jízdním řádem. Posadím se na lavičku naproti nim. Holka se na mě usměje. Víc než ona mě zaujme její kytara. Mám chuť si na ni zkusit zahrát. Už skoro hrát neumím a nikdy jsem pořádně neuměl, ale i tak mě kytara láká. Je to klasická španělka. Holka na ni brnká, a tak slyším, že má nylonové struny. Bylo by blbé zeptat se, jestli si ji můžu půjčit?

„Já nechci jet domů,“ vykřikne holka. „Já chci ještě pařit!“

Pokouší se hrát předehru ke Slunečnímu hrobu. Nevím, jestli je se tomu kusu opravdu říká předehra, ale snad víte, co myslím. Moc jí to nejde. Asi proto, že brnká ve stoje. Kytara nemá popruh a špatně se holce se drží.

Říkám si, že bych to určitě zahrál líp. Holka se nepokouší se ani o takový ten sjezd na konci předehry. Moc rád bych si zkusil, jestli tu písničku ještě umím. Bylo by to asi ode mě vlezlé, myslím si. Raději místo toho dál čtu v kindlu. Četl jsem tenkrát Harryho Pottera.

Po chvíli přijede autobus. Sednu si na jednu z předních sedaček. Holka se posadí za mě. Dělí nás prostor pro kočárky. Dívám se na její odraz ve špinavém plexiskle. Pořád se pokouší hrát. Podle postavení prstů to pořád vypadá jako začátek Slunečního hrobu. Začnu zase číst. Když autobus zastaví a já vystoupím, vidím holku naposled. Spí. Zajímalo by mě, kam až dojela.

Harry a smrt

Harryho Pottera jsem přečetl na druhý pokus. Rozečetl jsem ho už jednou před lety. Dostal jsem se až do třetího dílu, ale pak mě ale přestal bavit. Zápletky se mi zdály moc strojené. Půlka z nich mi připadala jen jako výplň, která má oddálit rozuzlení hlavního příběhu. Neměl jsem rád Hagrida. Quidditch mě nebavil, asi poněvadž jsem nesportovní. Zdál se mi jako zdržování. Nedávno jsem ovšem zahlédl na Hlaváku nalepenou ceduli Nástupiště 9 a ¾. Navíc byl světový den Harryho Pottera a několik lidí z redakce jsou fandové.

Tak jsem se do Harryho pustil znovu. Změnil jsem názor a je ze mě fanoušek taky. Vesmír Harryho Pottera se mi zalíbil. Strávil jsem v něm něco přes měsíc. Bral jsem si čtečku do kavárny v práci a četl si místo psaní. Chodil jsem sám na obědy, abych mohl číst. Doma jsem skoro nezapínal počítač a nelezl na internet. Leda že se to týkalo Harryho.

Hledal jsem si hodně věcí. Nevyhnul jsem se několika spoilerům. Když umřel Dumbledore, hned jsem ověřoval, jestli nevstane z mrtvých jako Gandalf. Že jsou Severus Snape a Half Blood Prince jedna osoba, jsem taky věděl dopředu. Asi jsem to neměl dělat, jenže jsem to nemohl vydržet.

Na jeden zátah jsem zhltnul všechny knihy hlavního cyklu, Tales of Beedle the Bard, a všechny filmy. Zbývají mi už jen Quidditch Through the Ages a Fantastic Beasts and Where to Find Them. Mám je už připravené v Kindlu. Asi si ale teď dám chvíli oddech.

Je-li hlavní téma Pána prstenů Smutek, tak u Harryho Pottera je to smrt. Nepochybně. Vyhovuje mi to. Smrt mě fascinuje. Nejsem v tom sám. Myslím však, že moje zaujetí je silnější než zaujetí většiny jiných lidí. Líbí se mi ovšem i celý zbytek potterovského universa. Nevím tedy, jestli bych chtěl studovat v Hogwarts. Zdá se mi, že na té škole bylo dost buzerace.

Pořád mi připadá, že třeba v Harry Potter and the Goblet of Fire je celá ta soutěž čarodějných škol zbytečná. Na druhou stranu se mi začalo líbit, jaká hromada zápletek v těch knihách je. Zajímalo by mě, jak moc je JKR plánovala dopředu a kolik byla improvizace. Aspoň něco podle mě improvizace být musela.

Moje nejoblíbenější postava je Luna Lovegood. Miluju lidi, kteří jsou mimo jako ona („To mě nepřekvapuje. Působíš někdy dost podobně“— kolegyně R., fanynka HP). Nejvíc se mi líbilo, jak Luna komentovala zápas v Quidditchi. Nevěděla, jaké je skóre, ani jak se jmenují hráči. Zato obdivovala mraky nad hřištěm. Připomněla mi Cizince z Malých básní v próze. Škoda, že nedostala víc prostoru, a taky že byla blonďatá.

Filmy jsem samozřejmě shlédl až po knihách. Myslím, že moji představivost příliš neinfiltrovaly. Většinu věcí vidím pořád stejně. Jak knihy tloustnou a přibývá v nich vedlejších příběhů, začnou být filmy přecpanější. Nejsem si jistý, co z nich mají lidé, kteří knihy nečetli. Z mého pohledu je to ale správný přístup ke ztvárnění.

Některé věci jsem si představoval špatně. Nebo byly ve filmech dokonce lepší. Třeba domácí elfy jsem ze začátku považoval za trochu menší. Asi za to můžou ty imperiální jednotky. Evropan se v nich neorientuje. Během čtení jsem si je ale našel na webu.

Ve filmech se mi líbil i způsob letu Death eaters – jak se měnili v kouřové stuhy. Drak z Gringotts byl v předposledním bijáku vybledlý pobytem ve tmě jako Glum. Při čtení mě nic takového nenapadlo. Možná byl vybledlý i v knize je a přehlédl jsem to. Moc mě bavila Bellatrix Lestrange, jak v knihách, tak ve filmu. Připomínala mi Magiku Von Čáry.