Noční pták - Blog pro nespavce, zbloudilce, tuláky po hvězdách, černý ovce a ztracený existence

Vyhodili mi kámošku

V. byla můj oblíbený člověk v redakci. Chodil jsem s ní na snídaně a obědy, nebo jen tak na kafe do firemního bufáče, případně do jedné ze tří hospod v okolí. Asi nejvíc jsme spolu strávili na křeslech za třetí ze čtyř šedivých krychlí v Braníku, kde sídlí firmy našeho pološíleného vydavatele. Křesla jsou pro kuřáky, k nimž V. patří. Já sice nekouřím, ale líbilo se mi na nich sedět s ní, s další redakční kamarádkou M., nebo s kýmkoliv dalším. V. byla jediná, kdo byl ochotný jít na oběd do čínské restaurace za silnicí, kterou provozovala vietnamská rodina. Ostatní lidé z práce tam chodit nechtěli, poněvadž jim vývařovna nepřipadala dost kvalitní.

Je to sice pravda, jenže čínské jídlo je čínské jídlo a V. ho měla stejně ráda jako já. Poprvé jsem si jí všiml, když se celá redakce do Braníku přestěhovala. Většině lidí to vadilo. Mně nijak zvlášť, poněvadž jsem nastoupil tři dny před stěhováním a našel jsem si byt tak, abych mohl chodit do práce pěšky.

V. seděla na kraji mé řady stolů, většinou s nohama na počítači. Líbila se mi. Chtěl jsem se s ní seznámit, jenže nebyla příležitost. Nastala, až když se vedle mě nastěhovala M., tehdy zdravotní redaktorka. Byla to její kamarádka, a poněvadž jsme seděli vedle sebe, začali jsme chodit na obědy a snídaně společně. V. jsme brali taky. Po čase jsem s ní začal chodit jíst i bez M. Rozuměl jsem si s ní. Měla ráda Psí vojáky stejně jako já, nebo možná ještě víc. Znala se dokonce s Filipem Topolem.

Po asi milióntém redakčním převratu před časem odešla M. do oddělení publicistiky, a V. přebrala část její práce. Dostala částečný úvazek. Podobný měla i předtím. Dali jí však jiný druh smlouvy, a proto byla ve zkušební době, ačkoliv v Týdnu pracovala déle než já. Pak ji ve zkušební době vyhodili. Pokud vím, má ještě jedno zaměstnání ve skejťáckém obchodě a bydlí u rodičů, takž by ji výpadek peněz neměl ohrozit.

Měl jsem podezření, že se výpověď chystá. V redakci chodí zhruba jednou za tři měsíce telefonní seznam v Excelu, kde jsou čísla nových lidí. Před časem přišla verze, kdy bylo několik lidí označeno červeně s poznámkou, že mají nahlásit svoji linku, včetně V. Když ale přišla definitivní verze seznamu, nebyla v něm. Jelikož ve firmě se každý měsíc několik lidí vyhazuje, napadlo mě, že by V. mohla být na řadě. Zavrhnul jsem ale tu myšlenku jako paranoidní.

Že je člověk paranoidní ale ještě neznamená, že po něm nejdou. Od časů, kdy jsme se poprvé viděli, jsme se oba přestěhovali. Ten den, kdy se to stalo, seděla čtyři metry za mými zády. Vzpomínám si, že jsem něco psal, se sluchátky na uších, když jsem zaslechl. „Dostala jsem výpověď.“ Nevěnoval jsem tomu ale pozornost, vybavil jsem si to až později zpětně. Pravdu jsem se dozvěděl od M. za půl hodiny. V. jsem potkal ještě jednou, ale jenom okolo mě prošla. Druhý den jsem jí napsal SMS:


Čau V., je mi líto, žes dostala padáka. Nechceš někdy po vánocích na něco zajít?

Je to už šest dní a neodpověděla mi, takže asi neodpoví vůbec. Nevím proč. Mohla by na mě být naštvaná? Věděl jsem, že se její texty moc nelíbí, poněvadž mi to říkala M. a slyšel jsem na jedné poradě, že se má zaučit. To je ale všechno. Možná jsem jí měl nabídnout, že jí s články nějak pomůžu, ačkoliv si nejsem jistý jak. Byla vystudovaná novinářka, takže by měla o psaní a o novinách vědět víc než já. Pořád přemýšlím, že jí zkusím napsat ještě jednou. Nerad bych, abychom se přestali stýkat, ale nechci se vnucovat.

Labuť

Běžím po cyklostezce okolo řeky. Je podzimní odpoledne. Slunce visí už jen kousek nad obzorem. Stromy začínají červenat a zlátnout. Slyším vlastní kroky. Cítím, jak mi po zádech stéká pot. Koutkem oka zahlédnu pohyb a zaslechnu tlukot křídel. Nad řekou vedle mě letí čtveřice labutí. S vámi nezávodím, řeknu jim v duchu.

Přestanou mávat. Jdou na přistání. Pevnou formaci ve tvaru písmene V by jim záviděl i roj stíhaček. Najednou slyším lupnutí, a pak náraz.

Nejspodnější labuť narazí do drátů vysokého napětí, které přes řeku vedou. Udělá dvě salta vzad a dopadne na hladinu. Zastavím. Labuť leží na vodě schoulená, hlava není vidět. Škube sebou. Pak znehybní.

Jak to je

Redakce teď připomíná čekárnu u doktora nebo nádraží. Lidi se chvíli zdrží ─ někdo delší dobu, někdo kratší ─ a odejdou. Buď sami, nebo dostanou padáka. Každý měsíc je tak aspoň jeden večírek na rozloučenou. Všichni vědí, že jejich vlastní party taky časem přijde. Ta poslední končila v nějakém gay baru na Praze jedna. Pro mě bizarní zážitek. Překvapilo mě, že tam byla spousta holek. Hezkých. Karaoke bych naopak čekal, preferovaný repertoár taky. Chci ale napsat o něčem jiném. Možná je to hluboká pravda, moudro, myšlenka dne, nebo něco takového.

Bylo nás šest, z toho dvě holky. Než jsme vešli dovnitř, postávali jsme před vchodem a rozhodovali se. Kolega Pavel z Ekonomiky se dal do řeči s týpkem, co tam postával taky. Měl šedou mikinu a pod ní vyšisované triko s duhou. Kouřil.

„Ty seš buzna?“ zeptal se ho Pavel.

„Som,“ odpověděl týpek. „Ale vy nie, čo? Nevyzeráte.“

„Ne, my sme heteráci.“

„Tiež som býval heterákom,“ prohlásil týpek. „Ale už som gay. Lebo ženské sú kurvy. Chlapi sú také kurvy, ale ženské sú väčší.“

Sledovanost

Sedím v kanclu a prohlížím si fotky k nějaké zprávě na webu. Jsou z tiskovky. Na jedné sedí u pultu papaláš, před sebou má televizní mikrofony. Úplně uprostřed je růžovofialový mikrofon TV Barrandov, stanice, kterou vlastní naše firma. Holka z televize, co sedí vedle mě, povídá:

„To jsme ho tam hezky umístili, aby byl vidět, co?“

„To jo,“ povídám já. „Myslíš, že se pak na vás budou dívat nějaký lidi?“

„No zkusit se to může.“

Barvy

Moje neoblíbenější barva je černá. Miluju ji zvlášť na oblečení. Kromě barvy je mi jedno, jaké hadry nosím. Stačí, aby byly černé. Leda že je moc teplo, to pak hrabu ve skříni světlejší odstíny. O tom vám ale dneska psát nechci. Chci psát o své podivné nevšímavosti k ostatním barvám, které jsem si všiml teprve před časem. Zpozoroval jsem ji sám na sobě na základě tří příhod. První se stala po poradě v práci. Tyhle sešlosti jsou nudné. Každé pondělí v deset si všichni redaktoři vyzvednou na recepci jeden výtisk časopisu, namačkají se v zasedačce, listují a poslouchají dojmy někoho z editorů, jenž celý plátek přečetl.

Když porada skončila, šel jsem se nasnídat do bufetu. Tam jsem potkal kolegu, který se z porady ulil. Mimochodem, je jak osina v zadku, ale o něm vám dneska taky psát nechci.

„Co bylo na poradě,“ zeptal se mě.

„Celkem nic,“ odpověděl jsem, což byla pravda. Na poradách se časopis většinou chválí.

„A kdo měl hodnocení?“

„Nevim.“ Pořád v práci půlku lidí neznám. Jsem nespolečenský a spousta jich nemá na webu fotky.

„A jak vypadal?“ ptal se kolega dál.

„Takovej blonďák,“ odpověděl jsem.

Za chvíli ten chlap prošel kolem nás. Měl hnědé vlasy.

Druhá příhoda je taky s vlasy a týká se mojí současné sousedky K. a bývalé sousedky M. Bývalá sousedka M. píše o zdraví, už jsem ji tu zmiňoval. Seděla vedle mě minimálně čtyři měsíce. Zvykli jsme si chodit společně na snídaně a obědy, většinou ještě s jednou další holkou. Jmenuje se V., o ní vám ale dneska psát nechci. Důležitější je současná sousedka, jménem K. Za M. mi ji vyměnil ještě starý šéfredaktor.

Není z časopisu nýbrž z televize. Dřív pracovala na Nově v nějakém pořadu o celebritách a podobná témata dělá asi i teď, jinak je ale příjemná. Jednou jsem ji potkal v autobuse do práce. Říkala, že jí pořád volají nějací PRisti a chtějí mluvit s M. Nevěděla, která to je.

„Je to ta, jak sedí na kraji protějšího stolu,“ vysvětlil jsem jí. „Má oranžový kudrnatý vlasy.“

Když jsem to M. vyprávěl, skoro se urazila, poněvadž její vlasy jsou žluté, nikoliv oranžové. Vím, že se říká blond, ale ta barva je žlutá. U toho chlapa z porady se snad dalo říct, že jsem si ho nemohl pořádně prohlédnout. M. ale vídám skoro každý den.

Poslední příhoda je taky z redakce. Psal jsem o nějakém astronomickém objevu, už přesně nevím, co to bylo. Potřeboval jsem přeložit popisek obrázku. Bylo to schéma jakési planetární mlhoviny. Pokud běžně nečtete o astronomii, asi nevíte, že v planetární mlhoviny nemají nic společného s planetami, jen se blbě jmenují. O tom vám ale dneska psát nechci. Jednotlivé části schématu byly barevně odlišené. Barvami jsem si byl jistý, až na jednu. Připadala mi jako hnědá, ale ne úplně, tak jsem se zeptal K.

„Jak bys pojmenovala tuhle barvu?“

Samozřejmě se hned podívala směrem k M., poněvadž si vzpomněla na příhodu s vlasy.

„To je cihlová,“ řekla.

„Neděláš si ze mě srandu?“

Nechtěl jsem jí skočit na špek. Vím, jak vypadá cihla, a hlavně jakou má barvu. Cihly jsou oranžové, to dá rozum.

Zeptal jsem proto kolegy vedle. Píše o autech a má rád Beatles, ale o tom vám dneska psát nechci.

„Jo, jasně,“ prohlásil. „To je cihlová.“

„Ale dyť cihly jsou oranžový!“ vykřikl jsem.

„Ty myslíš jiný cihly než my.“

Nechápu to. Samozřejmě jsem četl, že označení barev se v různých kulturách liší, a že ženy mají víc slov pro barvy než muži. Jenže tohle není ten případ. Bavil jsem se o barvách se samými Čechy. I kdybych měl obzvlášť chlapské myšlení a rozeznával jen osm základních barev jako ZX Spectrum, měl bych je aspoň označovat stejně jako ostatní.

Klidně přiznám, že chyba je někde na mojí straně. Nevím ale kde. Zkoušel jsem si udělat test barevného vidění. Ačkoliv je asi jen orientační, vidím podle něj normálně. Kdysi na vysoké jsem si ve fyziologickém praktiku dělal i opravdový test, který používají lékaři. Pokud vím, viděl jsem všechny barvy, které jsem měl. Problém bude jinde. Já barvy ignoruju. Proč ale?

Na skok do Švýcarska

V Týdnu vládne nepříjemná atmosféra. Před třemi nedělemi dostalo padáka deset lidí. Byli mezi nimi M. H., který píše sračky i K. B., která je hvězda, takže není jasné, podle jakého klíče se vyhazuje. Zdá se, že je náhodný. Vždycky, když vyhází lidi ze seriózního časopisu, naberou několik dalších do bulvární televize. Časopis dá ale pořád stejně práce, takže na jednoho redaktora jí pak připadá víc. Projevuje se to na kvalitě textů. Klesá. Většina redaktorů musí i šaškovat v televizi, což se mi zatím vyhnulo. Lidé se chovají ustrašeně, na pondělní poradě nikdo nemluví.

Čekám, že mě vyhodí taky, takže jsem se rozhodl nedělat si starosti a říkat, co si myslím. Tři dvojky z chování na gymplu jsou závazek. Aspoň bych mohl odstátnicovat, a pak měl prázdniny. Kromě neustálých výpovědí je pro současnou redakci charakteristický i zmatek. Tak se stalo, že jsem měl zároveň letět do Švýcarska a psát dlouhý článek do časopisu. Nakonec jsem ho většinu napsal přes víkend.

Beztak byl posléze odložený, ale to už moc odbočuji. Chci psát o výletu do Švýcarska. Pozvánku jsem původně nedostal já, nýbrž moje bývalá kancelářská sousedka a častá snídaňová společnice M., jež píše o zdraví. Byla to akce firmy, která vyrábí kardiostimulátory, páteřní implantáty a podobné věci. Řekl jsem, že poletím, ačkoliv program byl hektický a bylo jasné, že ze Švýcar toho moc neuvidím. Neviděl jsem vážně skoro nic.

Letěl jsem z Prahy se Swissairem. Při odbavení se mi úřednice řekla, že prý cestuji ještě s někým. Byla to česká novinářka z lékařského časopisu. Neznal jsem ji. Měl jsem možnost vzít si místo ní místo u okýnka, ale neudělal jsem to. V letadle jsme se seznámili. Jmenovala se Lucie, bylo tak čtyřicet pět a ještě těsně před odletem telefonovala kvůli nějakému článku. Připadal jsem si hloupě, že si sám jen čtu v kindle.

Kromě zdravotnictví se Lucie zajímala o holocaust. Napsala o něm dokonce knihu, což jsem zjistil až později. Je to zvláštní. Narazil jsem už na několik lidí, které tohle téma fascinuje. S výjimkou Arnošta Lustiga to byly všechno ženy. Netvrdím, že je to nudná část dějin, jen nechápu, co je na tom tolik baví.

S jedním přestupem ─ nepamatuji se už, kde to bylo ─ jsme doletěli do Ženevy. Tam na nás čekal šofér s autem. Odvezl nás do Lausanne. Je to nejspíš zajímavé město, ale zahlédl jsem z něj jen budovu univerzity, která má tvar jakéhosi obrovského kusu zmačkané látky nebo papíru a je celá prosklená. Zajímalo mě, jak to vypadá uvnitř, ale nepodíval jsem se tam.

Řidič nás vysadil před hotelem. Byl taky zvláštní. Měl tvar tří kvádrů, položených rovnoběžně vedle sebe a propojených nadzemními tunely. Kvádry stály pod úrovní silnice, kterou se k nim přijíždělo. Na úrovni silnice byla i recepce, takže jste z ní mohli jet do pokoje výtahem dolů místo nahoru. Byl to i můj případ. Pokoj, v němž jsem spal, byl v přízemní a vedly z něj prosklené dveře na travnaté prostranství mezi kvádry. Měl jsem hodinu do večeře. Usoudil jsem, že bych se stejně nestihl nikam podívat, a tak jsem ji strávil jógováním.

Kdybych věděl, že jídlo začne s velkým zpožděním, asi bych se přece jen šel projít. To jsem ale vědět nemohl. Servírovalo se na patře, kde byla recepce. Seděl jsem u stolu v Lucií, PRistkou, která nás měla na starosti, středoevropskou viceprezidentkou společnosti a čtyřmi dalšími novináři. Ostatní žurnalisté seděli u jiných stolů a měli tam svoje PRistky a svoje hlavouny.

Připadá mi, že zdravotničtí novináři mají vyšší věkový průměr než třeba IT. Myslím, že jsem byl u stolu nejmladší. Vedle mě seděla zhruba pětatřicetiletá Polka, která se omlouvala, že neumí moc anglicky. Měla pravdu, vážně neuměla. Pak s námi seděla taky nějaká Švédka, Finka, nebo něco takového. Myslím, že byla o rok dva starší než já, ale zachovalá. Klasická severská blondýna, hezká, až na to, že mně se líbí tmavé vlasy, takže někdo jiný by ji asi ocenil víc.

Řeč byla hlavně o poměrech v jednotlivých zemích, zejména zdravotnických, k čemuž jsem neměl moc co říct. Když už jsem mluvil, vyprávěl jsem o českých médiích. Jídlo ušlo, až na hlavní chod, nějaké maso s kostí a s rýží. Po večeři jsme ještě chvíli povídali, a pak šli spát. Žádný výlet po barech jako v Nice se nekonal. Než jsem šel spát, porušil jsem zákon (č. 4).

Ráno nás všechny naložil autobus a odvezl do malého městečka s obtížně zapamatovatelným jménem kousek od Lausanne, kde měla firma laboratoře a manufaktury (vážně manufaktury) na výrobu všelijakých přístrojů. Napřed proběhla předváděčka, kde stáli lidi u stolečků s nějakými věcmi, třeba s kardiostimulátorem a mohli jste se jich na všechno ptát. Obešel jsem všechny stolečky. Nejvíc mě bavil ten s páteřními implantáty na léčbu skoliózy, poněvadž měl jako maskota obří plyšovou žirafu. Jmenovala se Jozefína.

Po předváděčce následovala prohlídka areálu, pak přednášky, a nich přednáškách oběd. Po obědě byly zase další přednášky. Vytipoval jsem si řečníka, který mluvil nejzajímavěji a udělal s ním během oběda rozhovor, abych vykázal nějakou činnost. PR agentuře, která mě pozvala, jsem slíbil, že napíšu jen něco na web.

Nakonec nás všechny zas naložili do autobusu a odvezli na letiště. Náš let byl až za dvě hodiny. Lucie nikam nechtěla, tak jsem ji opustil, a vydal se projít kolem letiště. Hlavní budova Ženevského letiště je zajímavá. Ne že by byla pěkná. Vypadá obyčejně.

Je ale prosklená hnědým sklem, jaké je k vidění na starých komunistických stavbách v Česku. Třeba na bývalém Federálním shromáždění vedle Národního muzea v Praze, nebo na Jihočeské vědecké knihovně v Českých Budějovicích. Nikde v zahraničí jsem ho ještě neviděl, ale možná si jen nevzpomínám.

Jinak jsem ale neviděl pozoruhodného. Našel jsem jen nějaký zaostalý park s loučkou, na níž jsem si na chvíli zul boty a ponožky. Když jsem se vrátil na letiště a vyzvedl si v automatu palubní vstupenku, zjistil jsem, že na cestě k branám je strašlivá fronta. Vystát ji a projít kontrolou trvalo nejméně tři čtvrtě hodiny. U Brány jsem potkal Lucii. Dostal jsem místo u okna. Letěli jsme zase s přestupem, tentokrát vím, že přes Franfurt.

Ještě než jsme nastoupili do letadla, přišla mi SMS o expřítelkyně, že bych se prý hodil k nějaké její kamarádce, a jestli se s ní nechci sejít. Cestou do Frankfurtu jsem se to snažil vytěsnit. Když jsme přistáli a vystoupili z letadla, podíval jsem se na telefon. Zpráva tam pořád byla. Nevím, proč mě takhle stresuje. Já se k ní chovám nejslušněji a nejohleduplněji, jak dovedu.

Měli jsme čekat hodinu a půl na další letadlo. Lucie vytáhla laptop a začala něco psát, tak jsem jí opustil a šel se projít po letišti. Přemýšlel jsem o té nabídce. Asi by bylo racionální kývnout nebo se aspoň pokusit o té dotyčné něco zjistit. Ani do jednoho se mi ale nechtělo. Místo toho jsem si řekl, že by určitě byla stará, tlustá, promiskuitní, kouřila by, a tak podobně. Rozhodl jsem se, že se s ní sejít nechci.

Jak jsem se tak dál procházel po letišti, narazil jsem na dvě autíčka na převážení zavazadel. Byla zaparkovaná vedle sebe. Kromě letušky Lufthansy, která stála opodál a dělala cosi s počítačem, nebyl nikdo poblíž. Autíčka nevypadala, že by potřebovala klíček.

Lákalo mě zkusit se jedním projet, ale neudělal jsem to. Říkal jsem si, že budou určitě nějak zajištěná. Když jsem od nich odcházel, vzpomněl jsem si na koblihovou klasifikaci doktora Vlacha. Co jsem tu knihu poprvé četl, považoval jsem se za člověka, jenž by těmi koblihami opravdu házet začal. Asi bych měl tenhle názor přehodnotit.

Vlajka pro Tibet

Málem jsem ji prošvihl a nemám žádný doprovod. Když ale budete hodní, možná sem brzo hodím opravdový příspěvek. Zase jen zápisky ze služebky, leč aspoň něco.

Vlajka pro Tibet

 

Řízy, řízy, říz

S čtenářským deníkem, což měla být původně hlavní složka obnoveného blogu, to jde od desíti k pěti. Nedařilo se mi ho ostatně psát už na základce. Ne že bych nečetl, ale nebavilo mě to zaznamenávat. Dopisoval jsem deník většinou zpětně na jeden zátah. Lidi, kteří si ho vydrží psát, ať už na papíře nebo na blogu, obdivuji. Mně v tom brání i sklon vracet se oblíbeným knihám pořád dokola. Nezdá se mi, že by moje čtenářská obec ocenila zápisek o Třech mušketýrech, což je předposlední kniha, kterou jsem – znovu po deseti letech – četl.

Když už se k něčemu novému dostanu, otálím se zápiskem, až se mi začne zdát, že ho nemá cenu sepisovat. Před časem mě však zaujala na Liliině blogu kniha Ostré předměty od Gillian Flynové natolik, že jsem si ji hned objednal do čtečky, a téměř v komentářích slíbil, že o ní napíšu. Nuže, slyšte!

Hlavní hrdinka je odkvétající novinářka z ne zrovna úspěšných chicagských novin Camille Preakerová. Ona sama taky není vzor úspěchu. Asi nepíše špatně, ale jinak se jí nedaří. Může za to i její záliba v sebepoškozování. Řeže se. Jednou už kvůli tomu byla v léčebně. Protože má po celém těle jizvy, stydí se si někoho najít. Šéfredaktor pošle Camille do jejího rodiště, městečka Wind Gap, napsat reportáž o záhadných smrtích dvou místních malých holek.

Wind Gap není podněcující místo. Nedá se tam dělat nic jiného, než brát drogy, chlastat a souložit. Camille se navíc musí ubytovat u svojí matky, která je divná. Nemají se rády. Potká se se svojí nevlastní třináctiletou sestrou. Camillina matka si ji pořídila jako náhradu za jinou dceru, jež zemřela, když byla Camille malá. Reportérka potkává svoje spolužáky ze střední, místního policajta, jiného policajta z Kansas City, místí děti, a kdo ví koho ještě.

Kniha je zajímavá, občané města, příběh i hlavní hrdinka úchylní. Proti stylu jsem neměl námitek. V překladu jsem našel pár věcí, u kterých jsem si nebyl jistý. Stěžovat si tu ale, po předchozích zkušenostech, nebudu. Čte se to dobře.

Občas mi kniha připadala moc holčičí. Hlavní postavy jsou vesměs ženy. Camille uvažuje jako žena. Řeší prkotiny společenského rázu, které by muž přešel bez povšimnutí. Asi tak to ale bude realistické. Souhlasím s Lili. Uhodnout vraha je lehké. Nevadilo mi to ale, poněvadž nejsem ortodoxní fanda detektivek.

Kráska Nice – devátý díl

Před hotelem už postávali ostatní novináři. Podle rozpisu, který visel na konferenční nástěnce poblíž recepce, jsme měli letět společně se Srbkou, dvěma Němci, hlavním PRistou a studentkou z Kanady do Mnichova. Tam nás měla část skončit a část přestoupit. Na letiště nás mělo odvézt auto v 15.15. Bylo 15.00. Šli jsme proto se Srbkou hledat kufry. Portýři nám je odvezli do malé přízemní místnosti. Jako obvykle jsem měl problémy s nalezením toho svého, poněvadž jsem si nepamatoval, jak vypadá. Podařilo se mi to jen náhodou. Katarina měla rovněž potíže, ne ovšem s hledáním.

Svůj kufr našla snadno. Byl totiž oranžový. Chtěla tam ale ještě narvat svoje francouzské šampóny a nedařilo se jí to. Zavazadlo bylo přecpané a vypadalo, že každou chvíli praskne. Musel jsem jí ho silou smáčknout, aby mohla zapnout zip. Po krátkém zápasu se jí to podařilo. Vrátili jsme se před hotel. Za pár minut pro nás přijela dodávka. Šofér byl stejný jako ten, co mě v pondělí vezl z letiště. Cesta proběhla bez zvláštních příhod. Jediná zaznamenáníhodná věc je vyprávění hlavního PRisty.

„Viděl jsem tady stát tryskáč Mika Tysona,“ prohlásil. „Měl na směrovce svojí fotku. Podle obličeje ho nepoznám, ale byla i podepsaná.“ Všichni jsme se rozhlíželi, jestli řečený aeroplán nezahlédneme, leč boxer už asi odletěl.

Sotva jsme vystoupili z auta a vlezli do letištní haly, spustil se slejvák. Chvílemi to znělo, jako by padaly kroupy. Napadlo mě, jestli to nezdrží odlet, ale nic takového se nestalo. Slečna u odbavení mi nabídla, že si můžu vybrat sedačku. Našel jsem si místo vpravo u okna v zadní části letadla. Když jsme prošli prohlídkou, snažila se mě Srbka zlákat, abych s ní šel nakupovat suvenýry. Raději jsem vytáhl čtečku a prokousával se posledními stránkami Geraldovy hry.

Konečně nám přistavili letadlo. Posadil jsem se na svoje místo u okna. Vedle mě seděl starší gentleman, zřejmě Francouz, který měl přátele přes chodbičku. Start byl prima. Naše letadlo čekalo na pojížděcí dráze, odkud bylo vidět, jak se rozjíždějí jiné stroje. Nad mořem udělal pilot ostrou zatáčku, která se mi líbila.

K pití jsem si dal červené víno a čaj. Francouz vedle mě pil kolu. Stejně jsem naznačil přípitek a řekl: „Cheers!“

Vyneslo mi to jeden Lufthansa salát navíc. Když je totiž letuška přinesla, jeden z Francouzových přátel na něj neměl chuť, tak ho nabídli mě. Byl to sice čtvrtý Lufthansa salát v krátké době, ale snědl jsem ho. V Mnichově jsme přistávali už za tmy. Pohled na rozsvícené město byl impozantní, leč Praze se podle mě nevyrovnal.

Po přistání jsem se zase sešel s lidmi z konference. Jeli jsme spolu autobusem ze stojánky. Moje letadlo odlétalo za deset minut, takže jsem se jen tak tak stačil se všemi rozloučit.

„Otevři si Facebook, ať můžeme zůstat v kontaktu,“ řekla mi Srbka.

„Já nemám Facebook,“ odpověděl jsem.

„Já vím,“ pravila. „Tak si ho založ.“

„To ne, mě tyhle věci nebaví,“ vymlouval jsem se.

„Tak se měj,“ řekla.

„Ty taky,“ rozloučil jsem se a chvátal k terminálu.

První čeho jsem si všiml, když jsem nastoupil do dalšího letištního autobusu, byla čeština. Nějaká tlustá ženská vysvětlovala hubenější, proč nerada létá z New Yorku. K letadlu jsme jeli dlouho. Jsem zvyklý na České dráhy, takže mě hned napadlo, že Lufthansa zavádí náhradní autobusovou dopravu. Nakonec jsme však ke stroji dorazili. Uvažoval jsem, že jestli dostanu další Lufthansa salát, už ho taky někomu přenechám. Letuška ale rozdávala jen jakési křupky, protože let byl krátký.

Jen co jsem je dochroupal a dopil další čaj a další dvojku, začali jsme nabírat na přistání. Pod oknem se rozkládala Praha. Byla překrásná. Uvědomil jsem si, že mi připomíná černý šátek se zlatými flitry, který mívala moje matka ve skříni, když mi bylo tak šest let. Myslím, že ho neměla ráda, ale mně se líbil. Napadlo mě, že možná kvůli němu mám rád pohled na města v noci.

Přistáli jsme okolo osmé. Napotřetí už se mi podařilo najít kufr bez potíží. V Praze byla proti Nice zima. Vytáhl jsem z kapsy kufru čepici, kterou jsem si tam připravil ještě doma v Hlubočepech a narazil si ji na hlavu. Před terminálem jsem počkal na autobus. Když přijel, posadil jsem se na sedadlo rovnoběžné s osou vozidla a kufr si položil vedle sebe.

Těsně před odjezdem nastoupili ještě dva muži, kteří podpírali bezvládného třetího. Nebyl nemohoucí, poněvadž byl zraněný nebo poněvadž mu bylo špatně. Byl na mol. Na hlavě se mu leskla pleš a vězel ve zmačkaném saku. Vypadalo, že je o číslo větší, než potřebuje.

„Udělejte místo,“ řekl větší jeho dvou druhů. Měl víc vlasů, rovněž sako, které mu ale sedlo. Jeho řeč byla pomalá a nejistá – neklamná to známka opilosti. Odsunul jsem svůj kufr. Muži usadili opilce vedle mě.

„Pardon, že obtěžujeme,“ řekl menší z asistentů. „Zrovna jsme přiletěli z Kolína. Byli jsme tam na konferenci.“

Zdál se mi nejstřízlivější, ale nevěřil jsem mu. Myslel jsem, že jednou z nějaké knajpy poblíž letiště a svezli se letištním autobusem.

„To si děláte prdel, ne?“ prohlásil jsem.

„Neděláme,“ odpověděl větší z nosičů. „Fakt sme přiletěli z Kolína. Letěli jsme s German Wings, maj to levný. Hrozně jsme se ožrali, protože se všichni tři bojíme lítat. Jsme bazénáři.“

„Co že jste?“

„Stavíme bazény,“ vysvětloval. „Franto, ukaž mu letenku, ať nám věří.“

Menší z mužů vytáhl letenku a strčil mi ji pod nos. Byla z Prahy do Kolína, ovšem Kolína nad Rýnem, Cologne.

„No jo, fakt,“ uznal jsem. „A stavíte trapný bazény na zahradách nebo pořádný plavací?“

„Pořádný.“

„Já musím mít padesátimetrovej, jinak si nezaplavu,“ řekl jsem.

„Stavíme i padesátimetrový.“

Chvíli jsem si s nimi povídal. Dostal jsem chuť jít někdy zase plavat. Ještě jsem to neudělal, ačkoliv jsem plaval pravidelně každý týden nejméně pět let. Znali všechny velké bazény v Česku, včetně toho budějovického. Tvrdili, že v Praze se nedávno otevřela nová padesátka. Už jsem ale zapomněl, kde to mělo být.

Když zjistili, že jsem novinář, chtěli, abych o nich napsal. Stejně jako většina lidí. Bazény se mi zdály jako dobré téma. Vzal jsem si od nich vizitky. Svoji jsem jim nabídnout nemohl, protože jsem si je před odletem zapomněl. Bude to asi úděl vizitek. Když nejsou potřeba, cestují s vámi po všech čertech. Jakmile chcete jednu někomu dát, zapomenete si je. Bazénáři vystoupili na Bořislavce, protože chtěli ještě někam do hospody. Já jel ještě dvě stanice na Dejvickou, protože na Dejvické končí všechny správné cesty.

KONEC

Kráska Nice – osmý díl

Ráno byly na programu nějaké další přednášky, a pak výlet do firemních laboratoří. Vstal jsem okolo půl deváté, vyčistil si zuby, oblekl se a sjel výtahem do rez de chaussée. Snídaně byla v plném proudu. Na některých švédských stolech stály prázdné podnosy, na nichž kdysi něco leželo, ale pak přišli lidé a snědli to. Žádný číšník si jejich prázdnoty nevšiml a nedoplnil je. I tak bylo ale jídla hafo. Nabral jsem si nějaké pečivo, marmelády, med, a hlavně malou konev čaje a našel volný stůl. Rozhlížel jsem se, jestli neuvidím nějaké další novináře.

Nikoho s červenou visačkou jsem ale nezahlédl. Vtom se zpoza mě vynořila Srbka.

„Můžu si přisednout?“ zeptala se.

„Musíš,“ odpověděl jsem.

Usmála se a posadila se naproti mně. Proti mně si vzala méně jídla – není divu, byla o dost menší, nesahala mi ani po bradu – a místo čaje kávu.

„Letíš dneska v pět přes Mnichov?“ pravila.

„Myslím, že jo.“

„Tak to asi pojedeme na letiště spolu.“

„A jak to bude s kufry?“ zeptal jsem se. „Máme jet na nějaký výlet.“

„Podle programu bychom se měli odhlásit, než vyrazíme. Kufry si ale můžeme nechat v hotelu a vzít si je, až pojedeme na letiště.“

Když jsem dopil čaj, zeptal jsem se Srbky, jestli jde do suterénu na přednášky. Řekla, že nejde, poněvadž chce někde koupit roquefort, a že jí přednášky stejně nebavily ani den předtím. Rozešli jsme se. Vrátil jsem se na pokoj, rychle se sbalil a dojel se odhlásit. Kufr se opravdu dal nechat v úschovně poblíž recepce. Pak jsem sešel do přednáškového sálu, posadil se a hodinu nebo dvě poslouchal.

Udělal bych líp, kdybych se šel projít jako Srbka, poněvadž většina řečníků recyklovala prezentace, které ukazovala nám, novinářům, už předchozí den. Zaujala mě jen jedna paní, prý profesorka, možná i psychologie, která řešila, proč se některé digitální prostředí ujme a jiné ne. Pak taky chlap, který mluvil o výpočetních simulacích buňky. Podle mého názoru mluvil zajímavěji než chlápek, s nímž jsem dělal rozhovor. Byla škoda, že jsem si nevybral jeho. Jenže jak jsem to mohl vědět? Interview, které jsem nabral, nedopadlo zle.

Po přednáškách nás naložili do autobusu a odvezli do laboratoří. Čekal bych, že to bude něco jako praktikum na vysoké, že si budeme moci prohlédnout, všelijaké přístroje a měřidla. Takových příležitostí jsme ale měli málo. I tak to bylo zajímavé. Ještě jsem v elektronické laboratoři nebyl. Jako obvykle mi bylo líto, že už sám nedělám nic, při čem je potřeba namáhat mozek. To už je ale ten zkurvenej světa běh, jak by řekl Velký Jeník.

Navštívili jsme dvě technická střediska. Ve druhém se podával oběd. Byla to spousta druhů obložených chlebů. Snědl jsem asi čtyři, ačkoliv k zasycení stačil jen jeden nebo dva. Tak moc mi chutnaly. Během oběda jsem si i víc promluvil se Slováky. Dali mi vizitky, což jsem jim nemohl oplatit, protože jsem si svoje zapomněl, a tak jsem slíbil, že pošlu kontakt elektronickou poštou. Po obědě jsme zase nastoupili do autobusu a jeli zpátky do hotelu.

Když jsme vystoupili, zeptala se mě Srbka, jestli s ní nechci jít hledat krám, kde by si mohla koupit šampón a cigarety.

„Na co potřebuješ šampón?“ divil jsem se. „Hlavu už si mýt nebudeš, vrátila jsi přece klíč od pokoje.“

„Chci si ho koupit tady, protože ve Francii dávají do šampónů stejných značek jiné věci než u nás.“

Nevěřil jsem jí. Pokud mohu soudit, vypadaly obchody v Nice stejně jako obchody v Praze. Na ulici z nich shlížela stejná loga jako u nás. V Bělehradu jsem nikdy nebyl, ale nemyslím, že by to tam bylo jinak. Všechna velká města jsou podobná. Mimochodem, když jsem příhodu se šampónem vyprávěl Cvokařce, tvrdila, že Katarině věří.

„Mně ale nakupování nebaví,“ řekl jsem.

„Já nejsem jako většina žen,“ prohlásila Srbka. „Jenom vlezu do obchodu, koupím si, co chci, a jdu. “

Nebyla to pravda. Když jsme našli krám, stála u police se šampóny přes pět minut, prohlížela si je a rozhodovala, který si vzít. Nakonec vybrala šampón a kondicionér, o nichž si myslela, že jsou dva za jednu cenu. Nebyly. I jinak vypadaly úplně stejně, jako kosmetické prostředky, které koupíte v Budějovicích ve Sparu. Cigarety v krámě neměli, takže jsme museli hledat ještě trafiku. Aspoň jsem zabil čas do odjezdu.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ