Noční pták - Blog pro nespavce, zbloudilce, tuláky po hvězdách, černý ovce a ztracený existence

Trable s robotkou

Před několika lety jsem rozmlouval s kamarádem Vojtou Varyšem, literárním kritikem. Už nevím, proč jsme se dostali k tématu česká sci-fi. Pamatuju si, jak Vojtěch prohlásil něco jako „Česká sci-fi? Co to je? Jaký to má smysl?“ Musel jsem mu tenkrát dát za pravdu. V dětství jsem hltal sci-fi po kilech. Té české ale bylo minimum. Před několika dny jsem ovšem jednu českou sci-fi dočetl. Pobavila mě natolik, že mi stojí za zápis do čtenářského deníku. Jmenuje se Umina verze a napsal ji Emil Hakl. Než jsem začal číst, nic jsem o knize nevěděl. Neměl jsem tušení, že bude mít fantastický motiv. Podle prvních stránek jsem čekal příběh ve stylu Big Lebowskiho.

Chlápek si zabouchne v bytě klíče, což odstartuje řetězec příčin a následků, který vyústí v setkání s podivínským dědkem. Dědek ho představí dalším lidem, a tak by to mohlo pokračovat bez sci-fi rekvizit. Jenže chlap místo toho skončí s umělou ženou. Říká si Uma. Do bytu mu ji nakvartýruje ten dědek. Už to není byt, do kterého se hlavní hrdina na začátku nemohl dostat, ale to je vedlejší.

Styl je přímý, stručný, bez keců. Jako nadpisy kapitol slouží jejich první slova. Kniha se čte dobře. Myslím, že se dá zvládnout za víkend. Většinou se pořád něco děje, takže když ji odložíte, máte důvod se k textu zase brzo vrátit. Čas od času to Haklovi nedá a svým hrdinům vkládá do úst úvahy o moderním světě, vlivu sociálních sítí a tak podobně. Robotka, jež se učí žít v lidské společnosti je pro něco takového ideální.

Hakl si neodpouští ani všelijaké literární a kulturní odkazy, občas dost obskurní. Zmiňuje třeba knihy od Iva Pejčocha. Úvah ani odkazů ale nikdy není tolik, aby zdržovaly. Román se většinou odehrává v Praze a blízkém okolí. Je to Praha současná, včetně kavárenských a hipsterských zón. Zmíněna je i spousta skutečných hospod. Až na zápletku s umělou ženou působí text velmi realisticky.

Realistické jsou i ilustrace. Jsou to totiž černobílé, civilní fotografie. U románu se mi to zdá neobvyklé. Robotku na nich představuje modelka. Občas vypadá opravdu uměle. Některé fotografie mají větší formát než samotná kniha, takže si stránky s nimi musíte rozložit jako dětskou skládanku. Celé papírové vydání je moc hezky zpracované.

Příběh skončí špatně. Konec je ale trochu otevřený a Uma na tom možná nebude tak bledě, jak to vypadá. Nejsem si jistý, jestli jsem všechny náznaky dešifroval správně. Možná ani žádné správně neexistuje a Hakl chtěl, aby měl čtenář možnost více než jedné interpretace.

Zaujalo mě, jakou má Hakl slovní zásobu. Když čtete v rodném jazyce, nejste většinou příliš zvyklí narazit na slovo, které neznáte. V Umině verzi se mi to stalo hned třikrát. To první slovo bylo asi z francouzštiny a byl to nějaký druh židle nebo křesla. Už jsem ho zapomněl. Druhé slovo bylo „ajfr,“ což je z německého „eifer.“ Znamená to něco jako zaujetí. Třetí slovo bylo „moudí,“ údajně archaický výraz pro pánské přirození. Když je napíšu, snad si je zapamatuju. Jen škoda toho francouzského křesla.

Život Dolores

Dolores Claibornová strávila celý život na malém ostrůvku Little Tall ve státě Maine. Je to zapadákov. Jako jediné spojení s pevninou mu slouží obstarožní trajekt. Většina prací je tam sezónních. Dolores se živila jako posluhovačka v domě zámožné dámy Very Donovanonové. Byla to těžká služba. Vera své služebné šikanovala a většinu z nich vyházela kvůli banálním prohřeškům. Když Vera zemřela, přistihl Dolores pošťák u její zkrvavené mrtvoly. Služka držela v ruce těžký váleček na nudle. Aby toho nebylo málo, manžel Dolores před lety zemřel za podivných okolností.

Byl ochlasta a svoji ženu mlátil. Kdekdo na ostrově Dolores podezříval, že svého muže zabila. Proto není divu, že se o smrt milionářky zajímá policie. Román Dolores Claibornová od Stephena Kinga je pojatý jako přepis výpovědi hlavní hrdinky. Dolores jako správná stará bába mele páté přes deváté a přeskakuje v čase.

Začíná popisem svého zaměstnání u pohádkově bohaté Very Donovanonové. Jako první probírá období, když byla milionářka už tak stará, že se nedokázala postarat sama o sebe. Líčí ho podrobně. Ze začátku jsem si myslel, že celá kniha bude jen o vynášení nočníku a věšení prádla v mrazu. Zhruba po třetině textu však Dolores odbočí ke svému manželovi, dětem a manželově smrti. Nakonec vypovídá o Veřině úmrtí.

Celé vypravování, až na epilog v podobě výstřižků z Little Tallských novin, je jedna nepřetržitá přímá řeč. Někdy to ale přece nejde, takže se King musí uchýlit k drobnému podvodu a nechat Dolores zopakovat otázku některého z policistů („Jestli jsem ho nenáviděla? No jasně.“). Působí to poněkud prkenně.

Nevím, jestli se za našich časů ještě dá nějaký vyprávěcí postup nazvat experimentálním. Tipoval bych, že všechny myslitelné finty vyzkoušela avantgarda na začátku minulého století. Originál Dolores Claiborn je z roku 1992, kdy už všechna kdysi novátorská díla dávno tlela v knihovnách. Nebo dokonce strašila na seznamech povinné četby.

Vyprávěcí postup Dolores Claibornové však určitě není něco, s čím se běžně setkáte. Sám si nejsem jistý, jestli bych si takovou knihu vybral ke čtení. Dostal jsem se k ní náhodou. Možná právě proto mě příjemně překvapila. Kinga znám jako spisovatele hororů. To není četba pro mě. Nebojím se, takže mě většinou nebaví. Vedle non-fiction O psaní jsem od KInga četl jen vychvalovanou Geraldovu hru. Vyšla stejný rok.

Málem jsem ji nedočetl, poněvadž mě nudila. V obou románech se odehrává zatmění slunce. Během něj zažije Dolores telepatickou vizi. Jejím prostřednictvím jsou oba příběhy navzájem propojené. Zjistil jsem to však až dodatečně. Geraldovu hru jsem totiž četl už před delší dobou. Znalce díla SK by to asi trklo hned.

Jinak se mi ale Dolores Claibornová zdála jiná než Geraldova hra. Není v ní nic hororového, a pokud pomineme zmíněnou vizi, ani nic nadpřirozeného. V Dolores není čeho se bát. Zajímalo by mě, proč King Dolores napsal. Měl umělecké ambice? Vím toho o něm málo. Vydal snad i další romány, které se jeho domovskému žánru vymykají? Podle poznámky na poslední straně psal Dolores dva roky. Byl to odpočinkový projekt, ke kterému se vracel během psaní pro obživu?

Vlajka pro Tibet

Je desátého března. Tady máte vlajku. Původně jsem ji chtěl doplnit povídáním, jak jsem byl dnes na transfúzní stanici, jak dlouho už tam chodím, a jaká je to skvělá v buddhistická věc. Zrovna dnes mě ale, coby dárce, odmítli, poněvadž jsem byl v Indii. Mají pro ni půlroční karanténní lhůtu. Taky mě to mohlo napadnout. Abych se přiznal, dokonce mě to i napadlo, ale zapomněl jsem. Takže letos bude jen ten prápor. Namaste.

Vlajka pro Tibet

Zeměplocha č. 22: Super!

Už jsem tu zmiňoval, že novější příběhy z nejlegračnější a nejpodivuhodnější knižní série v této i jakékoliv jiné galaxii, Úžasné Zeměplochy, jsou většinou horší než ty staré. Nedávno jsem ale dočetl jednu z relativně nových Ploch, která mě příjemně překvapila. Jmenuje se Poslední kontinent. Odehrává se většinou na tajemném světadílu XXXX. Pokud jste fanoušci Terryho Pratchetta jako já, určitě pro vás není tajemstvím, že nikdo na Zeměploše nemá ponětí, kde kontinent XXXX leží. Taky jste informování, že je to obdoba naší Austrálie.

Jestli jste navíc četli Zajímavé časy (č. 17 v sérii), je vám známo, že se na něm – kvůli chybě ve výpočtu mágů z Neviditelné Univerzity – ocitl Mrakoplaš. Tohohle neschopného čaroděje jsem nikdy neměl moc rád. Po Ploše chodí, běhá, leze a plaví se spousta postav, které mi přilnuly k srdci víc. Namátkou: lancerské čarodějky, Smrť, filosofové z Efebe, Ankh-Morporská Noční hlídka ve svých počátcích, a tak dál. Radši než o Mrakoplašovi bych četl další knihu třeba o faraonovi Ptepicchamonovi XXVIII. Žel, už se jí nedočkám.

Tahle kniha s Mrakoplašem ovšem není vůbec špatná. Angličan si ji asi užije víc než Čech, poněvadž obsahuje hodně narážek na anglické stereotypy o Australanech a všelijaká díla australské provenience. Určitě jsem hodně těchhle fórů minul. Mrakoplaš například vynalezne pivní polívku, což je hodně australská věc. To jsem si ale musel dohledat až zpětně. Nejneschopnější mág všech dob se taky stane přeborníkem ve stříhání ovcí.

Zápletek je hned několik a jsou pořádně trhlé, jak už měl pan Pratchett budižmuzemělehká ve zvyku. Mrakoplaš má za úkol přinést na XXXX déšť, poněvadž na kontinentu nikdy neprší. Dobrovolně by se do toho nepustil, však ho znáte. Nenápadně ho ale manipuluje kouzelný mluvící klokan, který se znal se stvořitelem XXXXu osobně.

Mezitím mágové na Neviditelné univerzitě začnou Mrakoplaše shánět (což už je samo o sobě neobvyklé). Knihovník (Určitě si ho pamatujete, chlupatý chlapík, který má rád banány a neoplývá velkou slovní zásobou.) totiž onemocní. Má rýmu a s každým kýchnutím se promění v jiný předmět, jednou třeba v medicinbal podruhé v plážové lehátko. Mágové by ho rádi vyléčili. Grimoáry v knihovně se bez jeho péče začínají chovat agresivně. K léčbě ale čarodějové potřebují vědět, jak Knihovník jmenoval, když byl ještě člověkem.

Jenže Knihovník, který měl na starosti i univerzitní archiv, všechny zmínky o svém pravém jménu zničil. Nechtěl totiž, aby ho někdo proměnil z orangutana zpátky v člověka. Jediný, kdo by mohl vědět, jak se Knihovník jmenoval před příslovečnou magickou nehodou (popsanou v Lehkém fantastičnu, kniha č. 2) je Mrakoplaš. Pedagogický sbor staré dobré NÚ se ho proto vydá hledat, shodou okolností ale skončí tisíce let v minulosti na ostrově obývaném nepříliš příčetným bohem (Potkali jste vůbec někdy boha, který to měl v hlavě v pořádku?).

Kvality vrcholů cyklu ‒ což jsou pro mě Soudné sestry, Mort, Pyramidy, nebo Malí bohové ‒ Poslední kontinent nedosahuje. Výborně ale vedle nich obstojí. Narazil jsem i na několik pasáží, jež mě nebavily a zdály se mi otravné. Celkově bych však řekl, že Poslední kontinent stojí za přečtení. A stojí i za zápis do tohoto nepravidelného čtenářského deníku.

Hodně zamotané blues

Nejsem velký fanoušek detektivek. Občas si nějakou přečtu, ale nevyhledávám je. Jako malého kluka mě bavily příběhy Sherlocka Holemese. Psa baskervilského považuji dodnes za jednu ze svých nejoblíbenějších knih. Později mě chytl třeba Chandler. Dohromady toho ale bylo málo. Když jsem poprvé zaslechl, že jsou u nás v oblibě severské detektivky, nerozběhl jsem se okamžitě do knihovny. Vedle kriminálních příběhů mě totiž nepřitahuje ani sever a Skandinávie. Chci číst o místech, kde je teplo. Nedávno jsem se ale k jedné severské detektivce přece jen dostal.

Byla hned dvoudílná. První díl se jmenuje Lotosové blues, druhý Miovo blues. Napsala je Švédka Kristina Ohlssonová. Knihy vypravují příběh stockholmského advokáta Martina Bennera. Nejsou špatné. Miovo blues jsem četl asi do čtyř do rána. Nebylo to ale jen ze zvědavosti a napětí. Chtěl jsem mít Bennera a jeho patálie z krku.

Nechci moc prozrazovat. Připravte se však, že story, která začne šťouráním v uzavřeném případu několikanásobné vraždy, je hodně komplikovaná. Hraje v ní roli i náhoda, což se podle mě do detektivky nehodí. Zápletka se točí okolo několika rodin. Benner se stará o dceru svojí sestry. Adoptoval ji, když sestra zemřela. Pomáhá mu v tom krásná kolegyně Lucy.

Hlavního hrdinu jsem si neoblíbil. Je přesně, co já nejsem. Umí skvěle balit ženské, se kterými ale pak zachází jako s hadrem. Je úspěšný, vzdělaný, hezky se obléká, jezdí v drahém autě, a tak dál.

Styl se mi líbil. Je čistý – krátké věty, krátké odstavce, krátké kapitoly. Knihy se četly dobře a hlavně rychle. Myslím, že jsem oba díly dorazil během tří dnů. Místy mi trochu vadilo cpaní důležitých informací na začátek odstavce. Připadalo mi, že to zní jako zprávy v televizi.

Jedna věc mě zarazila. Všiml jsem si, že v knihách několik mužů při různých příležitostech brečí. Přemýšlel jsem, čím to je. Snad proto, že Ohlssonová je žena a ženy mají k pláči blíž než muži? Nebo je to nějaká kulturní odlišnost Skandinávců? Očekával bych, že budou naopak drsní a nepřístupní. Kdyby vyšel další díl, určitě si ho taky přečtu. Stát se to může, poněvadž v příběhu zbylo několik volných konců, na které se dá navázat.