Noční pták - Blog pro nespavce, zbloudilce, tuláky po hvězdách, černý ovce a ztracený existence

Seychely v časech Woodstocku

Jako dítě jsem jezdil o prázdninách k pratetě do Prahy. Půjčoval jsem si knížky z její knihovny. Některé jsem měl moc rád. Když prateta umřela, připadly pražským příbuzným, které moc neznám. Jedna z těchhle knížek byla Ostrovy lidé a strašidla od Erica Herneho. Nedávno jsem se pokoušel o tom chlapíkovi něco vygooglit, ale neuspěl jsem. Asi napsal jen tuhle knihu a pak upadl v zapomnění. Našel jsem anglický originál, Haunted Islands (1970). Nedal se ovšem koupit ve vydání pro Kindle. K sehnání bylo jen antikvariátní papírové.

Kdoví, jestli nevyšlo všeho všudy jedno. Chvíli jsem uvažoval, že si originál objednám, ale pak mě napadlo najít na internetu český překlad. Měl jsem štěstí. Za sto šedesát korun (padesát korun kniha, sto deset poštovné) byl můj. Ostrovy, lidé a strašidla jsou cestopis. Autor v něm vypráví, jak se ještě s jedním kamarádem a se psem vydal na okružní plavbu po Seychelách. Výlet podnikli na konci šedesátých let. Pluli na Herneho plachetnici jménem Uhura, což prý Svahilsky znamená svoboda. O lodi toho v knize moc není.

Berne píše, že se schválně snažil vyhnout jachtařským detailům, poněvadž by mohly spoustu lidí nudit. Myslím, že je to jediná chyba celé knihy. Jinak je skvělá. Herne popisuje hlavně všelijaké svérázné postavičky, které se daly na ostrovech potkat. Nejlepší je starý námořník, jemuž říká Davy Jones (srovnej Davy Jones’ Locker). Davy Jones Uhuru navštěvuje a vypráví zajímavé příhody. Nejlepší je ta s Finem na palubě. Finové přináší děsnou smůlu.

Když jsem tu příhodu po dlouhé době znovu četl, vzpomněl jsem si na svoji pratetu, která ji měla moc ráda. Ještě zajímavější je defraudant z jednoho ostrova, který na Seychely prchl před manželkou. Vedle živých lidí se toho dozvíte spoustu i o těch neživých. Ne Seychelách byly totiž za Herneho časů rozšířené všelijaké pověry a duchařské historky. Samozřejmě pěkně bizardní. Zajímalo by mě, jak to na Seychelách vypadá dnes. Představuji si je jako milionářské souostroví, kde si běžný smrtelník nekoupí ani vodu.

Časy hodných dívek, které znaveným jachtařům na lodích za pár rupií vařily a uklízely, případně i něco víc, jsou už asi pryč. Čekal bych spíš luxusní resorty a kasina. Na druhou stranu, když jsem se zkusmo podíval, kolik stojí charter lodi na Seychelách, bylo to levnější než v Chorvatsku. S letenkou by takový výlet samozřejmě pořád vyšel draho. Třeba k němu někdy v budoucnu odhodlám. Bylo by pěkné zkusit Herneho cesty zopakovat. Z knihy se však často nedá poznat, který konkrétní ostrov Herne navštívil.

Recenze: The Princess Bride

Slyšeli jste někdy o chlápkovi jménem William Goldman? Já se přiznávám, že ne. Údajně je to jeden z nejvýraznějších amerických spisovatelů, a hlavně scénáristů, minulého století. Napsal třeba filmy Butch Cassidy a Sundance Kid nebo Všichni prezidentovi muži. Oba jsem viděl. Jak se jmenoval scénárista, jsem neměl ponětí. Dneska jsem od Goldmana dočetl knížku jménem The Princess Bride. Dostal jsem se k ní shodou okolností. Potřeboval jsem kvůli jednomu svému vedlejšímu projektu přečíst co nejvíc knih o pirátech. Začal jsem proto prohledávat různé čtenářské databáze. The Princess Bride jsem si několikrát všiml na prvním místě žebříčků knih s pirátskou tématikou.

Po přečtení vyšlo najevo, že o pirátech moc není. Nijak zvlášť mi to ale nevadilo, poněvadž za přečtení stála. Prý je kultovní, stejně jako film z roku 1987, jež podle ní Goldman napsal. V době, kdy jsem psal tenhle článek, visel celý na Youtube, ale ještě jsem ho neviděl. Žánr The Princess Bride by se asi dal označit jako fantasy. Nečekejte ovšem běžné fantasy rekvizity, jako jsou vousatí čarodějové, sveřepí trpaslíci, moudří elfové, lstiví draci a tak podobně.

Prostředí The Princess Bride ze všeho nejvíc připomíná (Jen trochu odbočím. Styl je taky dost specifický. Goldman často odbíhá od hlavního tématu. Zhusta vkládá do textu nesouvisející závorky. Někdy jsou pořádně dlouhé. Zabírají i celé odstavce. Jsou daleko delší než tahle ukázka. Miliónkrát, bžiliónkrát, skviliónkrát delší. Věřte mi, nekecám.) příběhy Zora mstitele v kombinaci s Kupcem benátským a Vladařem.

Goldman od začátku slibuje, že v knize bude všechno: dobrodružství, chrabří hrdinové, šermířské souboje, pomsta, pravá láska, odvážné útěky, krásná princezna čekající na záchranu, odporní zlosynové a ledacos dalšího. A taky že to tam je. Ale abych se konečně dostal k příběhu. Má nejméně dvě roviny. V jedné promlouvá sám Goldman a vypráví, jak mu jako dítěti otec četl knihu od nějakého S. Morgensterna. Jenže vynechával nudné pasáže a četl jen ty dostatečně akční. Když se Goldman pokusil nabídnout knihu svému vlastnímu synovi, neuspěl.

Proto se rozhodl, že ji zkrátí. Vlastní děj S. Morgensternova veledíla se pak odehrává v renesančně působícím království jménem Florin. Není nepodobné Benátkám. Žije v něm krásná dívka jménem Buttercup (česky pryskyřník, podobnost s Triss Ranuncul je čistě náhodná). Buttercup miluje mladíka jménem Westley a on miluje ji.

Jenže je chudý, a tak se vydá do světa vydělat peníze, aby si mohl Buttercup vzít. Pak ale přijde zpráva, že zemřel, když jeho loď přepadli piráti. Brzo na to se Buttercup rozhodne pojmout za ženu zlý florinský princ Humperdinck. Zaplete se do toho ještě několik dalších zajímavých postav. Nejlepší je španělský šermíř Inigo Montoya, který prahne po pomstě na šestiprstém vrahovi svého otce.

Goldman do děje často vstupuje a vysvětluje, co musel z knihy vystřihnout, poněvadž by to bylo pro dnešního čtenáře nesrozumitelné. Je to vtipné, odlehčené a čte se to vážně dobře. Až na některé na můj vkus trochu rozvláčné pasáže. Slovní zásoba je neobvyklá, setkal jsem se se spoustou nových anglických slov (a proklínal nešikovný slovník ve svém novém Kindlu – ten starý byl lepší). Víc už není co dodat. Jestli máte náladu na podobný příběh, The Princess Bride by vám mohla přijít k chuti. Jen škoda, že o těch pirátech tam toho je málo.

Sem s tím horizontem!

Včera odpoledne jsem složil českou kapitánskou zkoušku C. Rozhodl jsem se nepokračovat v britském systému RYA, o němž jsem psal posledně. Měl jsem k tomu čtyři důvody. Za prvé: český průkaz vyjde levněji. Za druhé: je oficiálnější. Za třetí: mohu s ním plout na lodi pod českou vlajkou. A za čtvrté: kdybych pokračoval v britském systému, měl bych asi znovu stejného instruktora jako minule. Nic proti němu, je to skvělý chlap. Mně ale nesedí, poněvadž je emotivní. Chová se jako klasický Ital. Já jsem spíš flegmatik a emotivní lidé mě znervózňují. Takže jsem si upluté míle z britského kurzu zapsal do české jachtařské knížky a přihlásil se na český kurz.

Byl to dobrý nápad. Zatímco při britské plavbě jsem měl s ovládáním lodě potíže, během české mi to šlo. Co víc, ostatní účastníci kurzu vesměs neměli zájem o klasickou navigaci pomocí majáků a kompasu, takže jsem mohl většinu přeplaveb plánovat já, včetně dvou nočních. Zjistil jsem, že role navigátora je někdy nevděčná. Stávalo se totiž, že jsem naplánoval nějaký kurz, jenže posádka jela s lodí jinam, takže jsem musel všechno změnit.

Jinak mě ale navigace baví. I když jsem už udělal zkoušky, uvažuji, že si objednám sbírku navigačních příkladů, a budu si je řešit jen tak. Počítání navigačního příkladu během zkoušky bylo legrační. Každý zájemce dostal svoji mapu s jiným příkladem. Paní z ministerstva dopravy, která přišla jako dozor, nás obcházela a dívala se, jak rýsujeme. „Už plujete?“ ptala se. „Ne? Teprve zaměřujete?“ Z navigace a COLREGů pak zkoušel bývalý kapitán Československé námořní plavby. Bylo zajímavé se s ním setkat.

Chtěl bych se ale ještě vrátit k praktickému kurzu. Ačkoliv jsme měli o dost pomalejší loď (Bavaria 36), upluli jsme 211 námořních mil. Minule to bylo 191, takže už mám za sebou 402 mil. Můžu teď dělat kapitána na lodi do šestnácti metrů, vzdálenosti dvacet mil od pobřeží a síly větru šest Beaufortovy stupnice. Šestka je necelých čtrnáct metrů za sekundu, ale zrovna tohle omezení se nedá v praxi moc vynutit. K dalšímu stupni, B, do vzdálenosti 200 mil od pobřeží, musím uplout 1000 mil jako kapitán a 1500 jako posádka mimo pobřežní pásmo.

Jsem zvědavý, jestli to někdy splním. Láká mě jet někam, kde není vidět pevnina. Během poslední plavby jsem měl možnost kormidlovat na vnější straně Dugi Otoku. Přibližně půl hodiny jsem mířil na volné moře. Obzor byl úplně prázdný. Bylo to skvělý pocit, ačkoliv Itálie na druhé straně jaderského moře byla na doplivnutí necelých šedesát námořních mil.

Dvakrát jsme zažili špatné počasí. Jedno dopoledne foukalo přes čtyřicet uzlů, takže jsme museli zůstat v přístavu. Poslední den nás zastihl déšť a bouřky. Zase jsem měl možnost kormidlovat, poněvadž se většina lidí schovala do kajuty. Neměl jsem pořádnou bundu, takže jsem byl úplně zmrzlý, ale to mi nevadilo.

V dešti jsem taky u kormidla zažil strašidelnou příhodu. Najednou se přede mnou vynořila loď, o které jsem neměl ani ponětí. Naštěstí nebyla v kolizním kurzu, i když projela blízko od nás. Kromě snížené viditelnosti jsem za to mohl i já, poněvadž jsem se zrovna pokoušel natáhnout si harness. Celkově beru plavbu jako úspěch, i když se ještě potřebuji ve spoustě věcí zlepšit. Nejdůležitější jsou přístavní manévry. Ty ale nejdou nikomu.

Jak lohnout ponorku

Knihu The Hunt for Red October od Toma Clancyho jsem si chtěl přečíst už roky. Z různých důvodů jsem to ale odkládal. Teď, když jsem se k ni konečně dostal, jsem mírně zklamaný. Aby bylo jasno: je skvělá. Clancy byl génius. Jenže právě proto jsem asi čekal, že se mi Hunt for Red October bude líbit ještě víc, než se mi líbil. Jestli jste o tom ronánu neslyšeli: je to příběh kapitána zbrusu nové sovětské raketonosné ponorky, který se rozhodne s celou lodí zběhnout na západ. Ponorka má nový fiktivní supertichý pohon. Je jen velmi obtížně zachytitelná sonarem.

Ponorka se jmenuje Red October, čili Rudý říjen. Je to mírně zvětšené plavidlo třídy Akula (kódové označení NATO Typhoon). Akula je, aspoň pokud vím, dodnes suverénně největší třída raketonosných ponorek, jakou kdy kdo postavil. Výtlakem se vyrovná bitevní lodi z druhé světové. Kapitán Red Octoberu se jmenuje Marko Ramius. Než vypluje, pošle sovětskému vedení dopis. V dopise se přizná, že chce zběhnout.

Ruská flotila se proto vydá na moře s rozkazy svou vlastní ponorku najít a potopit. Loďstvo NATO, tedy hlavně Americké a Britské, rovněž zvedne kotvy a pluje Rusům naproti. Hrozí největší námořní bitva od Jutska. Mezitím analytik CIA Jack Ryan uhádne, co je Red October zač. Dojde mu i, že se Ramius chystá zběhnout. Američané vymyslí fígl, jak přijmout zběhy a nechat si ponorku. Spousta věcí ale nemusí vyjít podle plánu, takže kniha je napínavá až do poslední stránky.

Tom Clancy se – vedle příběhů pilotů ruských stíhaček, jichž přeletělo na západ několik – inspiroval neúspěšnou vzpourou na fregatě Storoževoj. Nastudoval si námořní techniku tak pečlivě, že jeho knihu mohlo vydat odborné vydavatelství U.S. Naval Institute Press. Byla to první fikce, kterou kdy vydali, stejně jako první fikce, kterou Clancy napsal. A hned to byl bestseller. Je dost možné, že jste viděli film, jenž podle knihy vznikl v roce 1990.

Je dobrý, i když filmaři museli spletitý příběh zjednodušit. Některé zvraty ve filmu pak působí násilně. Kniha je v tomhle ohledu logičtější. Taky je v ní je víc lodí a další techniky. Jestli jste se někdy zajímali o válečné námořnictvo, užijete si knihu víc než film. Namátkou: v knize se proti filmu dočkáte navíc bitevní lodě USS New Jersey, nebo letadlové lodě HMS Invincible. Pokud jste militantní, určitě vás zaujmou lahůdky jako ruská obdoba Harrieru Jak-38, nebo A-10.

Jenže to je právě ono. Já už zas tak militantní nejsem. Kdybych Hunt for Red October četl na základce, asi bych si ho užil víc. Sice jsem tenkrát nerozuměl tolik anglicky jako dnes, ale předpokládám, že se dá sehnat český překlad. Další věc, která mi trochu vadila, je absolutní převaha amerického a britského námořnictva nad sovětským. Vím, že je to z faktického hlediska správně. Rusové opravdu neměli šanci, zvlášť v osmdesátých letech, kdy se kniha odehrává.

Clancy možnosti jejich námořnictva naopak několikrát zveličil. Přece jen ale Hunt for Red October občas působí jako chvalozpěv na západní techniku. Postava Marca Ramia je v knize proti filmu propracovanější. Dozvíme se důvody, proč se rozhodl zběhnout. Ve filmu na to nebyl čas, takže jsou jen naznačené. Týká se to i ostatních postav. V Ramiově případě ale nejasná motivace vadila nejvíc. Jsem rád, že jsem tu knihu konečně přečetl. Na druhou stranu však nemám chuť si od Clancyho hned přečíst něco dalšího. Asi jsem z téhle tématiky už trochu vyrostl.

Sloní putování

Jako dítě jsem měl moc rád knihu Růženka je z příbuzenstva od Geralda Durrella. Je o chlápkovi, který zdědí po strýci slonici Růženku. Putuje s ní po světě a zažívá všelijaké trampoty. Někdy bych si chtěl tu knihu znovu přečíst, jenže patřila mojí pratetě, která umřela před víc než deseti lety. Nedávno jsem však narazil na jiný román, jehož zápletka je podobná. Jmenuje se Nejdelší chobot ve Finsku. Hlavní hrdinkou je opět slonice, tentokrát jménem Emilka. Sekunduje jí její ošetřovatelka Lucia Lucander. Emilka se totiž narodila ve finském cirkuse.

Brzo po Emilčině příchodu na svět zakázala Evropská unie slony a další zvířata v cirkusech ukazovat. Emilka s Lucií musí proto Finsko opustit. Cestují společně a živí se předváděním cirkusových čísel. Při tom potkávají všelijaké lidi a zažívají různé příhody. Kniha není tak legrační jako už zmíněná Růženka. Místo vyloženě komických situací si autor, Arto Paasilinna, většinou vystačí s lehce ironickým stylem. I když má Emilka jednou nebo dvakrát namále, snad nebudu moc spoilovat, pokud napíšu, že s ní nakonec všechno dobře dopadne.

Na začátku čtení se mi dlouho zdálo, že čtu úvod, a že vlastní vypravování teprve začne. Paasilinna, totiž často nepoužívá přímou řeč a jiné podobné prostředky. Trochu mi to připomínalo Ragtime od E. L. Doctorowa nebo Malého velkého muže od Thomase Bergera. Časem jsem si ale na stručný způsob vypravování zvykl. Pro Indoevropana je také poněkud obtížné si zapamatovat jména finských postav.

I když to ode mě není hezké, musím vás varovat, že naprostá většina lidí v té knize se jmenuje jako nějaká židle z IKEA. Jinak se ale nejdelší chobot ve Finsku čte skvěle. Většinu knihy jsem přečetl během pětihodinového čekání na letišti. Jen díky ní jsem se nenudil. Paasilinna vkládá čas od času do textu různá zajímavá přírodovědná fakta o slonech. Kolik toho snědí, proč se bojí myší a mravenců, jakými mohou trpět chorobami, že mají mělké stopy a chodí tiše atd.

V zoologickém výkladu pomáhá autorovi postava veterináře, který se jmenuje … No dobrá, nepodařilo se mi zapamatovat, jak se ten veterinář jmenoval a knihu už jsem vrátil. Matně si vzpomínám, že v tom jméně byla nějaká písmenka s takovými těmi dvěma čárkami.

Vedle zoologie obratlovců se čtenář z knihy občas dozví i ledacos z Finské historie, včetně zdánlivě vůbec nesouvisejících oblastí, jako je třeba historie námořní. To, když Lucia s Emilkou potkají v lese chlápka, který staví ponorku. Netroufám si hodnotit, jestli je Nejdelší chobot ve Finsku lepší než Růženka je z příbuzenstva. Nebylo by to fér, poněvadž Růženku jsem naposled četl velice dávno. Emilčina dobrodružství však rozhodně stojí za přečtení.