Noční pták - Blog pro nespavce, zbloudilce, tuláky po hvězdách, černý ovce a ztracený existence

Šánti

Je to deset dní, co jsem se vrátil z Indie. Byl jsem na jógovém učitelském tréninku. Bylo to vyčerpávající ale super. Mohl jsem tam letět, poněvadž jsem dostal v Týdnu výpověď a odstupné. Padla ho na to tak půlka. Měl jsem plán začít psát znovu na volné noze a k tomu vydělávat i učením. Nevím, jestli vyjde. Po zkušenosti s Týdnem se mi do dalšího zaměstnaneckého poměru nechce. Myslím, že v médiích to bude všude přibližně stejné. Chtěl bych dál publikovat, ale pokud možno externě. Zatím jsem napsal několik textů pro Economii.

Domlouvám se s magazínem ČD pro vás. To je ten časopis, co se rozdává ve vlacích. Jelikož mám vlaky rád, těším se na to. Chci také obnovit nějaké kontakty z dřívějška. Neumím ale řešit moc věcí najednou. Jako první bych chtěl dosáhnout uznání svého učitelského certifikátu v Česku. Bude to zdlouhavé, ale věřím, že to půjde. Můžu se sice hned zaregistrovat u americké Yoga Alliance, jenže u nás by mi to k ničemu nebylo.

Potřebuji získat apostilu. Je to nálepka od indických úřadů, která prokazuje, že můj diplom v Indii platí. Česká republika uznává indické apostily, poněvadž o tom podepsala s Indií mezinárodní smlouvu. Nálepky vydává ministerstvo v Dillí. Poslat certifikát jen tak do Indie bych se bál. Naštěstí jsem našel firmu, která apostily vyřizuje. Tak snad to bude OK. Jen nevím, jak dlouho to bude trvat. Zatím se zdá, že hodně dlouho.

Naštěstí praktikuji jógu, a proto umím čekat. Jinak se ovšem jako guru necítím. Odučil jsem jednu zkušební hodinu (vlastně dvě, poněvadž jsem si ji napřed nacvičil na dvou dobrovolnicích). Podle komise je znát, že jsem introvertní, stydím se na lidi sahat a opravovat, a málo je povzbuzuji, aby zkoušeli dělat těžké ásany. Až na to ovšem byla lekce velmi dobrá. Tak nevím, co si mám myslet.

Studentům se moje hodina líbila. Byli to ale samí budoucí učitelé jako já, takže asi nebyli nezaujatí. Chtěl bych o celém tom zážitku napsat delší text do zmíněného časopisu Českých drah. Jestli se k tomu přinutím, hodím ho časem i sem.

M Is for Magic

V předminulém článku jsem se tu rozplýval nad románem Stardust (Hvězdný prach) od Neila Gaimana a dušoval se, že si od něj musím přečíst něco dalšího. Četl jsem, leč na blogování jsem byl líný. Děla se spousta věcí, které stály za zaznamenání, ale o nichž se tu nedočtete. Nakonec vám (a sobě) povím jen o další Gaimanovce. Je to sbírka povídek nazvaná M Is for Magic (M jako magie). Gaiman v předmluvě píše, že si titul půjčil (se svolením) od Raye Bradburyho. Ten vydal povídkové sbírky S is for Space a R is for Rocket (V jako vesmír a R jako raketa).

Bradburyho sbírky jsou prý zaměřené na mladší čtenáře. M Is for Magic by měla být zaměřená stejně. Nejsem si však jistý, jak se to zaměření má projevovat. Snad jen, že fantasy mi připadá jako žánr pro mladší čtenáře celkově. V tom případě by ale na ně měla být zaměřená veškerá Gaimanova tvorba (což možná je).

Povídky ze sbírky M Is for Magic jsou vesměs prima. Je jich devět, napíšu sem něco ke každé z nich. Asi nejlepší se mi zdál příběh jménem Chivalry (Rytířství). Nějaká paní v něm koupí ve vetešnictví svatý grál a začnou ji navštěvovat rytíři krále Artuše. Na stejně dobrém nápadu je postavená i další povídka How to Talk to Girls at Parties (Jak se bavit s děvčaty na večírcích).

Ať už jste kluci nebo holky, určitě vám někdy připadalo, že se zástupci opačného pohlaví chovají jako by byli z jiné planety. V téhle povídce to tak opravdu je. Z jiné planety jsou holky. Povídka je víc sci-fi než fantasy. Na druhou stranu skutečné sci-fi je opravdu málo, čehož si Gaiman ostatně všímá v už zmíněné předmluvě. Hrdinové povídky poslouchají The Clash, Sex Pistols, nebo Velvet Underground. Takže jako bonus víme, co Neil poslouchal jako teenager.

O něco méně než předchozí dvě povídky se mi líbila The Case Of The Four And Twenty Blackbirds (Doslova případ čtyřiadvaceti kosů, ale asi by se to mělo přeložit jinak ‒ je to z dětské říkanky). Příběh je napsaný stylem drsné americké školy, ovšem odehrává se ve fantastickém pseudostředověkém světě. Detektiv a vypravěč v jedné osobě, ne nepodobný Chandlerovu Philu Marlowovi, v něm řeší vraždu Humptyho Dumptyho, což je postava z další dětské říkanky. Pro rodilého Angličana je ta povídka asi vtipnější než pro Čecha, poněvadž má říkanky zažité.

Mimochodem, jinou povídku jménem Four and Twenty Blackbirds napsala také Agatha Christie. Vystupuje v ní její nejznámější detektiv Hercule Poirot. Přibližně stejně jako Humptyho případ mě bavila povídka Troll Bridge (Trolí most). Je o chlápkovi, který se vyhýbá životu, až nakonec nic nezažije. Připomínal mi mě. Tu povídku už jsem kdysi dávno četl. Není divu, poněvadž ve sbírce jsou prý většinou texty už zveřejněné jinde.

Další dvě povídky jsou strašidelné. Nejsem vhodný čtenář takových příběhů, poněvadž se při jejich čtení nebojím. Nevím, čím to je. Nebaví mě číst ani horory. Nepůsobí na mě. Don’t Ask Jack je trochu ve stylu Stephena Kinga. Nejlepší překlad názvu by snad byl Neptej se kašpárka. Jack totiž znamená hračku Jack-in-the-box, čili Kašpárka v krabici.

Na podobnou notu je October In The Chair (Říjen je na řadě), ve které sedí kalendářní měsíce u ohně a vypráví si příběhy. Jako v pohádce O dvanácti měsíčcích. Jestlipak ji anglické děti znají? Ten nejdůležitější příběh, který vypráví Říjen, připomíná Gaimanův román The Graveyard Book (Kniha hřbitova). Ještě jsem ji nečetl, ale je z ní i ještě jedna povídka ve sbírce, The Witch’s Headstone (Čarodějčin náhrobek). Je dobrá, dvěma nejlepším se ale nevyrovná.

Povídka The Price (Cena) má taky lehce hororový nádech. Je o jedné zvláštní kočce, která se nastěhuje k vypravěči. Nevím, jestli Gaiman myslí vypravěčem sám sebe, ale vypadá to tak. Až na fantastickou zápletku s kočkou působí povídka realisticky. Námět se mi zdál dobrý, přesto v mém případě fungovala méně, než by mohla. Nevím proč. Snad proto, že mám raději psy než kočky.

Nakonec zmíním dvě povídky, které mě nebavily. Ačkoliv jsou krátké, četl jsem je dlouho, po malých kouscích. How To Sell The Ponti Bridge (Jak prodat Ponstký most) je příběh podvodníka, který prodává slavný magický most v jakési fantastické říši. Je to jako ten chlap, co v Česku prodal Karlštejn, nebo jiný, který ve Francii prodal Eiffelovku. Příběh by se obešel i bez fantastických rekvizit. Jenže pak by ho nemělo smysl psát, poněvadž už je ohraný. Za mě škoda (elektronického) papíru.

Nelíbila se mi ani povídka Sunbird (Sluneční pták) o spolku labužníků, jimž se zachtělo pochoutky z fénixe. Připomínali mi pana Croupa a pana Vandemara z Gaimanova románu Neverwhere, kteří mě nudili. Když jsem ale při čtení porůznu googloval, našel jsem hodnocení lidí, kterým se povídka Sunbird naopak líbila. Holt vkus je subjektivní. Kdybyste si knihu přečetli, možná byste zrovna tuhle povídku taky chválili.

Harry č. 8, divadelně

Divadelní hry moc nečtu, i když výjimky se najdou – třeba ta skotská. Dnes k těm několika výjimkám přibyla jedna další: Harry Potter and the Cursed Child, čili Harry Potter a prokleté dítě. Byl jsem s ní spokojený, ačkoliv přiznávám, že bych byl radši, kdyby Rowlingová napsala další román. Mohlo by jich být víc než jeden, poněvadž hra pokrývá čtyři roky v Bradavicích. Začíná devatenáct let po svržení Vy-Víte-Koho. Navazuje na epilog poslední knihy, dokonce ho přímo cituje. Hlavní hrdinové už nejsou Harry, Hermiona a Ron, i když ve hře vystupují.

V příběhu jsou důležitější Harryho syn Albus Severus a jeho nejlepší kamarád Scorpius, kupodivu syn Draca Malfoye. Zápletka ujde. Jako zařízení, které ji umožňuje, slouží obraceč času, se kterým jsme se my, fanoušci potterovského vesmíru, seznámili ve třetí knize. Pokud fanoušci HP nejste, nemá cenu hru číst nebo na ni chodit do divadla. Pochopení děje vyžaduje znalost minulých dílů. Mě to nevadilo, naopak, s chutí jsem si je jako přípravu všechny přečetl znovu.

Příběh je jako obvykle komplikovaný, plný nečekaných zvratů. Text hry je taky pořádně dlouhý – tištěná verze má 320 stran, inscenace má údajně dva díly. Dá se na ně jít během dvou dnů po sobě nebo dopoledne a odpoledne. O důvod víc, proč by si hra zasloužila novelizaci, ačkoliv myslím, že se dočkáme maximálně tak dvou filmů.

Jak Albus, tak Scorpius mi byli od začátku sympatičtí, poněvadž jsou to looseři a outsideři. Daleko větší, než byli jejich rodiče. Příjemně mě překvapil taky Draco. Ron mě naopak zklamal. J. K. R. z něj udělala páprdu s pivním mozolem a navíc podpantofláka, který se většinu času věnuje rodině. To si nezasloužil. Nikdo by si to nezasloužil. Harry je na mě příliš autoritativní. Pobertův plánek (The Marauder’s Map) použije způsobem, který by se jeho autorům určitě nezamlouval. Hermiona mi připadala zase moc formální.

Já vím, že se člověk mění, když stárne, že mu ubývá šťáva, ale tohle se mi zdálo trochu moc. Navíc, v kouzelném světě by to mohlo být jinak. Moc rád bych se taky dozvěděl, co dělá moje nejoblíbenější studentka z Bradavic Luna Lovegood (česky prý Lenka Láskorádová).

Další věc, která mi trochu vadila, bylo, jak ve hře pořád kdekdo prohlašuje, jak má ostatní rád, objímá je, a tak podobně. Možná to na divadle tolik nevyzní, ale přišlo mi, že se tak lidé moc nechovají. Nebylo mi jasné, kdo byl nakonec to prokleté dítě. Možnosti jsou podle mě aspoň tři. Všechno jsou to však jen detaily. Byl jsem moc rád, že jsem se mohl do potterovského univerza vrátit. A teď mě omluvte, chci si ještě jednou přečíst The Tales of Beedle the Bard.

Neil Gaiman: Stardust

Poblíž vesničky Wall stojí prastará kamenná zeď. Za ní leží pohádková země, Faerie. Vesničané se střídají v hlídání průrvy ve zdi. Do říše pohádek nesmí projít nikdo ze světa obyčejných lidí. Neplatí to však pořád. Jednou za devět let se na louce za průrvou koná trh, na němž se obyvatelé vesnice potkávají s kouzelným lidem. Právě na tom trhu všechno začne. Neil Gaiman vám předhodí příběh obyčejného vesnického mladíka, který se vydá do světa za zdí, aby našel spadlou hvězdu a přinesl ji jako dárek dívce, kterou miluje. Myslí si, že si ho na oplátku vezme.

Dopadne to ale úplně jinak. Mladý muž – jmenuje se Tristran Thorn – zjistí, že není tak obyčejný, jak si o sobě myslel, a že hvězda spadlá z nebe vypadá jinak, než by čekal. Jsem asi poslední v celém vesmíru, kdo tu knihu četl, takže příběh snad není potřeba dál rozvádět. Důležitější je jiná věc: líbila se mi, opravdu moc. Dokonce navzdory tomu, že jsem ji viděl dřív jako film.

Před časem jsem o něm totiž zahlédl nějakou zmínku na Twitteru. Vůbec jsem nevěděl, co co jde, ale mechanicky jsem si ho vygooglil. Vylezla mi recenze od fuxofta. Dal mu 100 procent. Hned jsem si film stáhl. Líbil se mi, takže jsem si při nejbližší příležitosti přečetl knihu.

Na wiki se píše, že je schválně napsaná ve stylu autorů předtolkienovské fantasy, jako byli třeba Lord Dunsany a Hope Mirrlees. Nemůžu to posoudit, poněvadž jsem od nich nic nečetl. Pokud je to ale podobné Stardustu, asi bych měl. Stardust mi připomněl pohádku Kovář z Wootton Major (Smith of Wootton Major, četl jsem ji přeloženou) od J. R. R. T. Pohádková země se v ní jmenuje taky Faerie, což je v anglosaském kontextu běžné. Mám ale na mysli, že se jí Stardust podobá spíš celkovým vyzněním.

Většinou mám radši sci-fi než fantasy, poněvadž fantasy podle mě častěji klesá k únavnému opakování žánrových klišé, kdežto sci-fi se mi zdá originálnější. Stardustu (a samozřejmě ani J. R. R. T.), se to ale netýká.

Chci si teď přečíst od Gaimana něco dalšího. Nejlepší by samozřejmě bylo pokračování, ale to bohužel nenapsal. Samozřejmě jsem věděl, že Gaiman žije, a že je geniální. Dosud jsem ho ale dost míjel. Četl jsem zatím jen Nikdykde, což se mi hodně líbilo. Pak jsem ale narazil na Dobrá znamení, která napsal společně s Pratchettem. Moc mě nezaujala, což mě asi od dalších gaimanovek odradilo. To si piště, že to teď napravím!

Návštěva předsedy Si

Minulý týden jsem si na vlastní oči ověřil, že zbabělost dělá z lidí kreatury. Poslyšte, jak se to stalo. Na velikonoční pondělí měl přijet do Česka čínský prezident Si Ťin-pching. Na pražské poměry se kolem toho strhla mela. Určitě jste o ní už četli. Na stožáry okolo Evropské třídy, která vede z letiště do města, vyvěsila reklamní agentura čínské vlajky. Okolo trasy prezidentské kolony čekali (zřejmě najatí) vítači, ale i (zřejmě nenajatí) odpůrci čínské vlády s tibetskými vlajkami. Musím se přiznat, že jsem to sledoval jen periferně. Připadalo mi to jako divadélko.

Jelikož jsem ale v práci spravoval i twitterový účet @tydenveda, retweetnul jsem na něm tři příspěvky, které se mi zdály zajímavé. Můžete si je prohlédnout na screenech tady a tady. Na jednom byla mapa míst, která si čínští vítači dopředu rezervovali, aby na nich nemohli demonstrovat odpůrci.

Na druhém byli patrně titíž vítači, kteří zakrývali billboard se čtrnáctým dalajlámou českou vlajkou. Třetí byl vtip od nějakého Jana Petruse (@JanPetrus_). Bylo to k večeru, chystal jsem se jógovat, poněvadž jsem dlouho nepraktikoval a měl jsem výčitky svědomí.

Telefonní rozruch

Ledva se ale postavím do tadásány, začne mi zvonit telefon. Volá mi editor webu tyden.cz, ať všechny tři ty tweety okamžitě smažu. Řekl jsem mu, že ne. Začal mě prosit, ať to smažu, že má čtyři (nebo já nevím kolik) dětí. Tenhle editor je snad nejservilnější a nejzbabělejší člověk, jakého jsem kdy potkal. Celou dobu, co ho znám, se bojí, že ho vyhodí. Oprávněně, o tom žádná. V TÝDNU se totiž vyhazují lidé neustále. Jenže tenhle chlápek bere výpověď jako konec světa.

Co do firmy vstoupila společnost CEFC, o níž se spekuluje, že ji řídí čínská rozvědka, je servilní vůči Číňanům. Místo zpravodajství z čínské návštěvy vzal online reportáž z ČTK, ale vymazal z ní všechny zmínky o protestech. Doplnil to twitter streamem Ovčáčka. Mimochodem, myslím, že tím Číňanům udělal medvědí službu, poněvadž Ovčáček byl fakt bizarní. To jsem ale v pondělí odpoledne nevěděl. Pro jistotu jsem vypnul zvonění, aby mě nerušilo, a vrátil se k jógování.

Osmnáct dní Tibetu

O @tydenveda jsem se staral tři roky a něco. Když jsem do TÝDNE nastupoval, napsal jsem kvůli tomu účtu svému předchůdci na místě vědeckého redaktora. Zmínil jsem, že mu v podstatě nic nebrání změnit uživatelské jméno – na Twitteru to jde – a odnést si ho i s následovníky do nové práce, což byl tehdy web ihned.cz. Říkal, že je to zajímavá myšlenka, ale že mi účet nechá. Za dobu, co píšu pro TÝDEN, se o Twitter nikdo nezajímal. Není divu, česká média tuhle síť obecně dost přehlížejí.

Vědecká rubrika je samozřejmě přehlížená také. Před čínskou návštěvou na jejím Twitteru osmnáct dní visela tibetská vlajka – publikoval jsem ji desátého března, kdy jindy. Zatímco jsem cvičil, několikrát mi zavibroval telefon. Ignoroval jsem ho a pokračoval v józe.

Když jsem skončil, měl jsem několik zmeškaných hovorů: jeden od toho webeditora, co už mi volal; jeden od jiné webeditorky, kterou mám rád; a jeden od původního vědeckého redaktora, zakladatele účtu @tyden věda. Chlápek z webu jim oběma volal, ať se mě pokusí přesvědčit, abych tweety, resp. retweety smazal. Řekl jsem, že je nesmažu a beru to na vlastní triko. Další den, úterý, už nebyl svátek, a tak jsem šel do práce.

Den volna

Cestou do redakce mi zase zvoní telefon. Volá mi další editor, tentokrát už ne webový, ale tištěný. Chtěl zas to samé, abych retweety smazal. Řekl jsem, že je nesmažu. Když jsem dorazil do práce, začal na mě řvát, že ohrožuju všechny, a že jestli chci někde demonstrovat, ať si napíšu výpověď. Řekl jsem, že ji dát nechci, ale nemám problém, pokud mi ji dá firma. To zas nechtěl on a prohlásil, ať si napíšu dovolenou a vypadnu, ale napřed mu dám heslo od @tydenvedy. Váhal jsem, jestli mu ho dávat, ale nakonec jsem uznal, že účet je asi firemní.

Napsal jsem si den dovolené a šel domů. Myslel jsem, že druhý den dostanu výpověď. To se ale kupodivu nestalo. Asi tak ve čtyři odpoledne mi zase zvoní telefon. Je to šéfredaktor. Říká, že se právě dozvěděl, co se ráno v práci dělo, a že mám druhý den přijít normálně do práce. Prý si mám jen pamatovat, že nemám dávat svoje názory na firemní účet. Společně roztrháme dovolenku a promluvíme si o tom.

Co z toho

Odvětil jsem, že to nebyly názory, nýbrž zpravodajský obsah, a že mu ukážu screen. Předpokládal jsem, že je řeč o návštěvě soudruha Si, nikoliv o vlajce z 10. března, což by se snad za projev politického názoru dalo považovat. Další den se ale žádná konzultace ani trhání dovolenky nekonali. Přišel jsem do redakce a psal články jako vždycky.

Nevím, co si mám o celé věci myslet. Slyšel jsem, že editoři dostali manuál, jak o návštěvě soudruha Si referovat. Sám jsem ho ale neviděl, takže nevím, co je na tom pravdy. Je možné, že to celé byla jejich vlastní iniciativa.

Zbabělců je mi líto. S Číňany nemám přímou zkušenost, jejich českých pochlebovačů bych se ale nedotkl ani třímetrovou tyčí. Ne kvůli čínské politice ale kvůli servilitě.

Divím se, že jsem nedostal výpověď. Po předchozích sporech s dalšími editory už mám v tištěném časopisu v průměru tak půl stránky na číslo a píšu skoro výhradně na web. Zdá se mi však, že po všech těch manévrech moje pozice v redakci paradoxně posílila.