Noční pták - Blog pro nespavce, zbloudilce, tuláky po hvězdách, černý ovce a ztracený existence

Harry č. 8, divadelně

Divadelní hry moc nečtu, i když výjimky se najdou – třeba ta skotská. Dnes k těm několika výjimkám přibyla jedna další: Harry Potter and the Cursed Child, čili Harry Potter a prokleté dítě. Byl jsem s ní spokojený, ačkoliv přiznávám, že bych byl radši, kdyby Rowlingová napsala další román. Mohlo by jich být víc než jeden, poněvadž hra pokrývá čtyři roky v Bradavicích. Začíná devatenáct let po svržení Vy-Víte-Koho. Navazuje na epilog poslední knihy, dokonce ho přímo cituje. Hlavní hrdinové už nejsou Harry, Hermiona a Ron, i když ve hře vystupují.

V příběhu jsou důležitější Harryho syn Albus Severus a jeho nejlepší kamarád Scorpius, kupodivu syn Draca Malfoye. Zápletka ujde. Jako zařízení, které ji umožňuje, slouží obraceč času, se kterým jsme se my, fanoušci potterovského vesmíru, seznámili ve třetí knize. Pokud fanoušci HP nejste, nemá cenu hru číst nebo na ni chodit do divadla. Pochopení děje vyžaduje znalost minulých dílů. Mě to nevadilo, naopak, s chutí jsem si je jako přípravu všechny přečetl znovu.

Příběh je jako obvykle komplikovaný, plný nečekaných zvratů. Text hry je taky pořádně dlouhý – tištěná verze má 320 stran, inscenace má údajně dva díly. Dá se na ně jít během dvou dnů po sobě nebo dopoledne a odpoledne. O důvod víc, proč by si hra zasloužila novelizaci, ačkoliv myslím, že se dočkáme maximálně tak dvou filmů.

Jak Albus, tak Scorpius mi byli od začátku sympatičtí, poněvadž jsou to looseři a outsideři. Daleko větší, než byli jejich rodiče. Příjemně mě překvapil taky Draco. Ron mě naopak zklamal. J. K. R. z něj udělala páprdu s pivním mozolem a navíc podpantofláka, který se většinu času věnuje rodině. To si nezasloužil. Nikdo by si to nezasloužil. Harry je na mě příliš autoritativní. Pobertův plánek (The Marauder’s Map) použije způsobem, který by se jeho autorům určitě nezamlouval. Hermiona mi připadala zase moc formální.

Já vím, že se člověk mění, když stárne, že mu ubývá šťáva, ale tohle se mi zdálo trochu moc. Navíc, v kouzelném světě by to mohlo být jinak. Moc rád bych se taky dozvěděl, co dělá moje nejoblíbenější studentka z Bradavic Luna Lovegood (česky prý Lenka Láskorádová).

Další věc, která mi trochu vadila, bylo, jak ve hře pořád kdekdo prohlašuje, jak má ostatní rád, objímá je, a tak podobně. Možná to na divadle tolik nevyzní, ale přišlo mi, že se tak lidé moc nechovají. Nebylo mi jasné, kdo byl nakonec to prokleté dítě. Možnosti jsou podle mě aspoň tři. Všechno jsou to však jen detaily. Byl jsem moc rád, že jsem se mohl do potterovského univerza vrátit. A teď mě omluvte, chci si ještě jednou přečíst The Tales of Beedle the Bard.

Neil Gaiman: Stardust

Poblíž vesničky Wall stojí prastará kamenná zeď. Za ní leží pohádková země, Faerie. Vesničané se střídají v hlídání průrvy ve zdi. Do říše pohádek nesmí projít nikdo ze světa obyčejných lidí. Neplatí to však pořád. Jednou za devět let se na louce za průrvou koná trh, na němž se obyvatelé vesnice potkávají s kouzelným lidem. Právě na tom trhu všechno začne. Neil Gaiman vám předhodí příběh obyčejného vesnického mladíka, který se vydá do světa za zdí, aby našel spadlou hvězdu a přinesl ji jako dárek dívce, kterou miluje. Myslí si, že si ho na oplátku vezme.

Dopadne to ale úplně jinak. Mladý muž – jmenuje se Tristran Thorn – zjistí, že není tak obyčejný, jak si o sobě myslel, a že hvězda spadlá z nebe vypadá jinak, než by čekal. Jsem asi poslední v celém vesmíru, kdo tu knihu četl, takže příběh snad není potřeba dál rozvádět. Důležitější je jiná věc: líbila se mi, opravdu moc. Dokonce navzdory tomu, že jsem ji viděl dřív jako film.

Před časem jsem o něm totiž zahlédl nějakou zmínku na Twitteru. Vůbec jsem nevěděl, co co jde, ale mechanicky jsem si ho vygooglil. Vylezla mi recenze od fuxofta. Dal mu 100 procent. Hned jsem si film stáhl. Líbil se mi, takže jsem si při nejbližší příležitosti přečetl knihu.

Na wiki se píše, že je schválně napsaná ve stylu autorů předtolkienovské fantasy, jako byli třeba Lord Dunsany a Hope Mirrlees. Nemůžu to posoudit, poněvadž jsem od nich nic nečetl. Pokud je to ale podobné Stardustu, asi bych měl. Stardust mi připomněl pohádku Kovář z Wootton Major (Smith of Wootton Major, četl jsem ji přeloženou) od J. R. R. T. Pohádková země se v ní jmenuje taky Faerie, což je v anglosaském kontextu běžné. Mám ale na mysli, že se jí Stardust podobá spíš celkovým vyzněním.

Většinou mám radši sci-fi než fantasy, poněvadž fantasy podle mě častěji klesá k únavnému opakování žánrových klišé, kdežto sci-fi se mi zdá originálnější. Stardustu (a samozřejmě ani J. R. R. T.), se to ale netýká.

Chci si teď přečíst od Gaimana něco dalšího. Nejlepší by samozřejmě bylo pokračování, ale to bohužel nenapsal. Samozřejmě jsem věděl, že Gaiman žije, a že je geniální. Dosud jsem ho ale dost míjel. Četl jsem zatím jen Nikdykde, což se mi hodně líbilo. Pak jsem ale narazil na Dobrá znamení, která napsal společně s Pratchettem. Moc mě nezaujala, což mě asi od dalších gaimanovek odradilo. To si piště, že to teď napravím!

Návštěva předsedy Si

Minulý týden jsem si na vlastní oči ověřil, že zbabělost dělá z lidí kreatury. Poslyšte, jak se to stalo. Na velikonoční pondělí měl přijet do Česka čínský prezident Si Ťin-pching. Na pražské poměry se kolem toho strhla mela. Určitě jste o ní už četli. Na stožáry okolo Evropské třídy, která vede z letiště do města, vyvěsila reklamní agentura čínské vlajky. Okolo trasy prezidentské kolony čekali (zřejmě najatí) vítači, ale i (zřejmě nenajatí) odpůrci čínské vlády s tibetskými vlajkami. Musím se přiznat, že jsem to sledoval jen periferně. Připadalo mi to jako divadélko.

Jelikož jsem ale v práci spravoval i twitterový účet @tydenveda, retweetnul jsem na něm tři příspěvky, které se mi zdály zajímavé. Můžete si je prohlédnout na screenech tady a tady. Na jednom byla mapa míst, která si čínští vítači dopředu rezervovali, aby na nich nemohli demonstrovat odpůrci.

Na druhém byli patrně titíž vítači, kteří zakrývali billboard se čtrnáctým dalajlámou českou vlajkou. Třetí byl vtip od nějakého Jana Petruse (@JanPetrus_). Bylo to k večeru, chystal jsem se jógovat, poněvadž jsem dlouho nepraktikoval a měl jsem výčitky svědomí.

Telefonní rozruch

Ledva se ale postavím do tadásány, začne mi zvonit telefon. Volá mi editor webu tyden.cz, ať všechny tři ty tweety okamžitě smažu. Řekl jsem mu, že ne. Začal mě prosit, ať to smažu, že má čtyři (nebo já nevím kolik) dětí. Tenhle editor je snad nejservilnější a nejzbabělejší člověk, jakého jsem kdy potkal. Celou dobu, co ho znám, se bojí, že ho vyhodí. Oprávněně, o tom žádná. V TÝDNU se totiž vyhazují lidé neustále. Jenže tenhle chlápek bere výpověď jako konec světa.

Co do firmy vstoupila společnost CEFC, o níž se spekuluje, že ji řídí čínská rozvědka, je servilní vůči Číňanům. Místo zpravodajství z čínské návštěvy vzal online reportáž z ČTK, ale vymazal z ní všechny zmínky o protestech. Doplnil to twitter streamem Ovčáčka. Mimochodem, myslím, že tím Číňanům udělal medvědí službu, poněvadž Ovčáček byl fakt bizarní. To jsem ale v pondělí odpoledne nevěděl. Pro jistotu jsem vypnul zvonění, aby mě nerušilo, a vrátil se k jógování.

Osmnáct dní Tibetu

O @tydenveda jsem se staral tři roky a něco. Když jsem do TÝDNE nastupoval, napsal jsem kvůli tomu účtu svému předchůdci na místě vědeckého redaktora. Zmínil jsem, že mu v podstatě nic nebrání změnit uživatelské jméno – na Twitteru to jde – a odnést si ho i s následovníky do nové práce, což byl tehdy web ihned.cz. Říkal, že je to zajímavá myšlenka, ale že mi účet nechá. Za dobu, co píšu pro TÝDEN, se o Twitter nikdo nezajímal. Není divu, česká média tuhle síť obecně dost přehlížejí.

Vědecká rubrika je samozřejmě přehlížená také. Před čínskou návštěvou na jejím Twitteru osmnáct dní visela tibetská vlajka – publikoval jsem ji desátého března, kdy jindy. Zatímco jsem cvičil, několikrát mi zavibroval telefon. Ignoroval jsem ho a pokračoval v józe.

Když jsem skončil, měl jsem několik zmeškaných hovorů: jeden od toho webeditora, co už mi volal; jeden od jiné webeditorky, kterou mám rád; a jeden od původního vědeckého redaktora, zakladatele účtu @tyden věda. Chlápek z webu jim oběma volal, ať se mě pokusí přesvědčit, abych tweety, resp. retweety smazal. Řekl jsem, že je nesmažu a beru to na vlastní triko. Další den, úterý, už nebyl svátek, a tak jsem šel do práce.

Den volna

Cestou do redakce mi zase zvoní telefon. Volá mi další editor, tentokrát už ne webový, ale tištěný. Chtěl zas to samé, abych retweety smazal. Řekl jsem, že je nesmažu. Když jsem dorazil do práce, začal na mě řvát, že ohrožuju všechny, a že jestli chci někde demonstrovat, ať si napíšu výpověď. Řekl jsem, že ji dát nechci, ale nemám problém, pokud mi ji dá firma. To zas nechtěl on a prohlásil, ať si napíšu dovolenou a vypadnu, ale napřed mu dám heslo od @tydenvedy. Váhal jsem, jestli mu ho dávat, ale nakonec jsem uznal, že účet je asi firemní.

Napsal jsem si den dovolené a šel domů. Myslel jsem, že druhý den dostanu výpověď. To se ale kupodivu nestalo. Asi tak ve čtyři odpoledne mi zase zvoní telefon. Je to šéfredaktor. Říká, že se právě dozvěděl, co se ráno v práci dělo, a že mám druhý den přijít normálně do práce. Prý si mám jen pamatovat, že nemám dávat svoje názory na firemní účet. Společně roztrháme dovolenku a promluvíme si o tom.

Co z toho

Odvětil jsem, že to nebyly názory, nýbrž zpravodajský obsah, a že mu ukážu screen. Předpokládal jsem, že je řeč o návštěvě soudruha Si, nikoliv o vlajce z 10. března, což by se snad za projev politického názoru dalo považovat. Další den se ale žádná konzultace ani trhání dovolenky nekonali. Přišel jsem do redakce a psal články jako vždycky.

Nevím, co si mám o celé věci myslet. Slyšel jsem, že editoři dostali manuál, jak o návštěvě soudruha Si referovat. Sám jsem ho ale neviděl, takže nevím, co je na tom pravdy. Je možné, že to celé byla jejich vlastní iniciativa.

Zbabělců je mi líto. S Číňany nemám přímou zkušenost, jejich českých pochlebovačů bych se ale nedotkl ani třímetrovou tyčí. Ne kvůli čínské politice ale kvůli servilitě.

Divím se, že jsem nedostal výpověď. Po předchozích sporech s dalšími editory už mám v tištěném časopisu v průměru tak půl stránky na číslo a píšu skoro výhradně na web. Zdá se mi však, že po všech těch manévrech moje pozice v redakci paradoxně posílila.

Vlajka pro Tibet

Tahle akce má jednu skvělou vlastnost – vždycky mě donutí napsat něco na blog. Ne, že bych na něj nemyslel. Posledních několik měsíců se pořád chystám blognout, že končím v TÝDNU. A jelikož do TÝDNU teď vstoupili Číňani, je legitimní o něm psát v každoročním tibetském příspěvku. Už jsem tady několikrát zmínil, že v redakci nepanuje zrovna přátelská atmosféra. Každou chvíli někoho vyhodí. Připadám si už jako jeden z délesloužících redaktorů, ačkoliv pro ně píšu jen tři roky. Myslím, že za to může moje rubrika.

Vlajka pro Tibet

Vědy si většinou nikdo nevšímá. Na poradách se řeší jiné, důležitější věci. Teď se to ale trochu změnilo. Časopis směřuje k čím dál větší lidovosti, což znamená, že po mně chtějí buďto čím dál blbější témata nebo nic. Druhá možnost mi připadá lepší, poněvadž si pak můžu psát na web věci, které mě aspoň trochu baví. Redaktoři, kteří mají málo materiálů v tištěném časopisu, ale většinou dostávají výpověď.

Už několikrát jsem myslel, že ji určitě dostanu i já (a napíšu o tom na blog), jenže zatím se to nestalo (a tak jsem nenapsal nic). Nedávno jsem dostal nabídku jít psát časopis Karlovy univerzity. Normálně bych o ní asi neuvažoval. Kvůli situaci v TÝDNU ale dost přemýšlím, že ji vezmu. V tom případě by samozřejmě bylo lepší, kdyby mě vyhodili, než abych odešel sám. Dostal bych odstupné. Uvidím, jak se to vyvine.

Výpověď mi připadá jako dobrá možnost, i kdyby jednání s univerzitou nevyšla. Sám bych ten časopis už nečetl, natož abych si ho koupil. Za prvé proto, že je z něj číslo od čísla větší bulvár, a za druhé proto, že je mi nesympatická celá firma, která ho vlastní. Takže svobodu Tibetu!

Pelíšky na Andělu

Vyjdu schody z vestibulu metra na autobusové nástupiště. Na poslední nedělní spoj se mnou čeká šest dalších lidí. Mezi nimi holka s blonďatými dredy, klukem – no, spíš chlapem, je vysoký a plešatý – a kytarou. Oba dva stojí u sloupku s jízdním řádem. Posadím se na lavičku naproti nim. Holka se na mě usměje. Víc než ona mě zaujme její kytara. Mám chuť si na ni zkusit zahrát. Už skoro hrát neumím a nikdy jsem pořádně neuměl, ale i tak mě kytara láká. Je to klasická španělka. Holka na ni brnká, a tak slyším, že má nylonové struny. Bylo by blbé zeptat se, jestli si ji můžu půjčit?

„Já nechci jet domů,“ vykřikne holka. „Já chci ještě pařit!“

Pokouší se hrát předehru ke Slunečnímu hrobu. Nevím, jestli je se tomu kusu opravdu říká předehra, ale snad víte, co myslím. Moc jí to nejde. Asi proto, že brnká ve stoje. Kytara nemá popruh a špatně se holce se drží.

Říkám si, že bych to určitě zahrál líp. Holka se nepokouší se ani o takový ten sjezd na konci předehry. Moc rád bych si zkusil, jestli tu písničku ještě umím. Bylo by to asi ode mě vlezlé, myslím si. Raději místo toho dál čtu v kindlu. Četl jsem tenkrát Harryho Pottera.

Po chvíli přijede autobus. Sednu si na jednu z předních sedaček. Holka se posadí za mě. Dělí nás prostor pro kočárky. Dívám se na její odraz ve špinavém plexiskle. Pořád se pokouší hrát. Podle postavení prstů to pořád vypadá jako začátek Slunečního hrobu. Začnu zase číst. Když autobus zastaví a já vystoupím, vidím holku naposled. Spí. Zajímalo by mě, kam až dojela.