Noční pták - Blog pro nespavce, zbloudilce, tuláky po hvězdách, černý ovce a ztracený existence

Blondýna

Je po zkouškách. Naposled sedím s německou kamarádkou Ingrid ve Žluté. Mám hlad. Už několikrát jsme se snažili upoutat pozornost vrchního, ale nedaří se nám to. Tady v Goa to není nic zvláštního. Nikdo tu nespěchá, obzvlášť v hospodách na pláži. Mají dost svých problémů, jako jsou třeba půldenní výpadky proudu, nebo to že se vláda rozhodne ze dne na den zrušit dvě největší bankovky. Nechají vás sedět nad jedním džusem celé odpoledne. Je to skvělý přístup, pokud se tedy zrovna nepotřebujete najíst. Což je náš případ.

A nejsme sami. U vedlejšího nízkého stolku klečí starší paní s šedými vlasy a mladá blonďatá dívka. Obě mají na sobě barevné indické sukně a cinkají řetízky. Dívka má odhalená ramena. Stejně jako my se snaží upoutat pohled číšníka, kdykoli jde kolem. Usměju se na ně.

„Jste taky ignorovány?“ povídám.

„Ano,“ povídá blondýna.

„To je tady normální,“ povídám zas já.

„Já vím,“ povídá zas ona. „Odkud jste? Máte zvláštní přízvuk.“

„Z České republiky. A vy?“

„Z Íránu.“

„Takže jste muslimka?“ zeptám se.

„Jsem.“

„Nevypadáte na to,“ přiznám.

„Já vím,“ usměje se.

„A jak to, že jste tady?“

„Jen tak,“ prohlásí. „Je tu hezky.“

Konec.

Zkoušky

Učím svojí první hodinu jógy v životě. OK, ve skutečnosti je druhá, poněvadž už jsem si ji jednou vyzkoušel na dvou dobrovolnicích – Němce Ingrid a Angličance Jessice. Tohle je ale oficiální, s Veronicou, učitelkou aštangy z ášramu, která mě bude při učení pozorovat a pak mi řekne, co jsem udělal špatně. Hodně jsem plánoval. Vyrobil jsem si spreadsheet v Excelu, kde jsem ke každé ásaně napsal počet dechů, z něj spočítal odhadovanou dobu, kterou zabere. Laptop s plánem hodiny mám s sebou. Měli jsme povolený papír, takže s laptopem snad nebude problém. Schovám ho za sloup, aby nebyl moc na očích.

Mám sedm studentů, jsou to samozřejmě další budoucí učitelé. Tentokrát předzpívávám úvodní mantru já. Moje jógová sekvence má přibližně stejné pořadí ásan, jaké praktikuji doma. To vzniklo sloučením obvyklých hodin mých dvou učitelek v Praze. Pořadí tedy nezapomenu. Vynechal jsem jen věci, které mě samotnému nejdou, a nahradil je lehčími.

Oficiální hodina jde hůř než zkušební. Můj precizní dechový plán nevychází, ačkoliv jsem studentům zdůrazňoval, že musí všichni dýchat přesně dvanáctkrát za minutu. Nedá se nic dělat. Musím improvizovat a vynechat několik ásan, abych dodržel čas. Když jim řeknu, aby udělali Paščimóttánásanu (hluboký předklon vsedě), ozve se Kelly:

„Nemohl bys mi zatlačit na záda?“

Začnu panikařit, poněvadž si nemůžu vzpomenout, jak se to správně dělá, abych jí nezranil. Nakonec vyberu místo, které vypadá bezpečně.

„Tak vydechni,“ řeknu jí a lehce ji stlačím dolů.

Cítím, jak se pod mýma rukama skládá jako zavírací nůž. Kelly je neobvykle ohebná i na zdejší poměry.

„Jsi v pohodě?“ ujišťuji se.

„Jo.“

O den později sedím na koberci v šale a píšu zkouškovou písemku. Čekal jsem, že bude lehká, ale není. Minimálně je pracná. Má třicet otázek, přičemž pět je možno vynechat. Většina lidí to asi udělala s poslední otázkou – popište celý Pozdrav Slunci včetně nádechů a výdechů a jmen ásan v sanskrtu. Ásan je dvanáct. I když tuhle otázku přeskočím, popíšu pět papírů. Nakonec pečlivě očísluju stránky. Na list s otázkami napíšu seznam vynechaných a odnesu je Řečníkovi, který si to všechno secvakne sešívačkou.

Pokračování příště…

Boat Trip

Nejrušnější pláž, která je zároveň nejblíž k ášramu, se jmenuje Palolem. Je na ní spousta restaurací a obchodů. Všude v písku se povalují toulaví psi. Většina jich vypadá podobně – velikost menšího vlčáka, světlá krátká srst. Kipling jim v Knize džunglí říká žlutá páriovská psiska. Jsou přátelští. Je mi jich líto, ačkoliv nevypadají, že se jim žije špatně. Skoro celý den prospí, stejně jako obyčejní psi u nás doma. Rádi pochrupují ve stínu člunů, kterých je na pláži taky spousta. Jsou dlouhé okolo šesti metrů, štíhlé, s postranním plovákem. Pohání je závěsné motory na zádi.

Na klenutých elegantních přídích člunů se skví jména indických bohů jako Višnu nebo Šiva. Viděl jsem ale i San Francisco, nebo No Woman, No Cry (Bob Marley je v Goa populární.). U každého člunu postává majitel, který nabízí kolemjdoucím výlet – boat trip. Když jdete po pláži, musíte odmítat boat trip každých dvacet kroků. Myslel jsem si, že kapitáni člunů musí být opravdu chudí. Jenže v tom jsem se mýlil.

Jeden z volných víkendů se po setmění vracíme spolužačkou Jekatěřinou do ášramu. Jekatěřina se narodila v Rusku. Dlouho už však žije v New Yorku. Říká si Katrina, jelikož Američané nedokáží její jméno vyslovit. Písek je chladný. Je to příjemná změna. Přes den byl žhavý a nedalo se po něm chodit. Číšníci z restaurací vynesli na pláž stolky osvětlené svíčkami. Kousek od jednoho takového stolku zastaví Katrinu kapitán člunu. Vidím, že ho odmítá, ale neslyším, co říká.

„Tentokrát nenabízel boat trip,“ povídá Katrina.

„A co teda?“ povídám já.

„Ptal se, jestli nechceme nějakou MDMA nebo kokain.“

Pokračování příště…

Mop a žába

V Evropě a v Americe lidé většinou chápou jógu jako cvičení jógových pozic, neboli ásan. Pro staré Indy to ale byla jen jedna ze čtyř cest jógy (Viz box Praktická nauka.). V ášramu jsme zkoušeli všechny čtyři cesty. Hodně mě bavila karma jóga, jóga nesobeckých činů. Znamená to činnost pro ostatní bez zájmu o odměnu a o výsledek. Spočívala většinou v uklízení a čištění areálu. Obvykle jsme se přitom rozdělili na menší skupinky. Já jsem se nejraději připojoval ke karma-jogínům, kteří uklízeli šalu, kde jsme jinak praktikovali ásany, poněvadž v ní byl stín.

„Nechtěl bys dělat něco užitečného, Radku?“ ptá se mě Američanka Kelly.

„Chtěl, ale nevím co.“

„Tak si vezmi mop a můžeš vytírat.“

Pustím se do toho. Začnu na konci šaly, kde většinou sedí učitel. Rozdělím si ji na menší pomyslné obdélníky a vytírám. Baví mě to, poněvadž je vedro, takže chodit ve vodě je příjemné. Systematicky postupuji směrem k opačnému konci. Jde to pomalu, poněvadž šala je velká. Navíc není kam spěchat. Karma jogín se nemá zajímat o výsledek práce nebo odměnu za ni a nemá k ní být připoutaný. Myslím, že tohle mi jde.

„Necháváš tam moc vody,“ povídá Kelly, která mě přišla zkontrolovat.

„To uschne. Tady je všechno suché za deset minut,“ prohlásím.

„Víš, co? Já to dodělám. Nechceš radši umýt podložky?“

„OK,“ souhlasím. „Ale jsi si jistá, že k tomu uklízení nezačínáš být připoutaná?“

„Prostě umyj ty podložky.“

Většina lidí si přivezla svoje jógamatky, poněvadž to bylo v instruktážním mailu. Několik jich na to ale zapomnělo a používají erární ášramové. Vytahám je z police a rozprostřu na podlahu šaly. Jsou samozřejmě pokryté oranžovým prachem.

Vezmu hadr a pokusím se je umýt. Jde to jen zčásti. To ale není důležité. Jako karma jogín bych se přece neměl zajímat o výsledek. Nakonec vezmu svoji vlastní podložku a umyju ji rovněž. Vzápětí si ale uvědomím, že to byla chyba. Bylo to sobecké, a tudíž ne karma-jógové. Co se dá dělat.

„Radku, nemáš chvíli čas?“ Zavolá mě Leanne.

„Jasně,“ odpovím. „Co potřebuješ.“

„Nemohl bys zachránit žábu?“ Ukáže na obojživelníka, který sedí v jedné z poliček na jógamatky. Stydím se, že ač jsem vystudoval kdysi biologii, nedokážu žábu ani přibližně identifikovat. Vypadá jako náš skokan, ale je oranžová a větší. Nechápu, proč potřebuje zachránit.

„Zdá se mi v pohodě,“ prohlásím.

„Nemohl bys ji odnést pryč?“ řekne Leanne. „My se jí bojíme.“

Aha. Vezmu žábu do dlaně. Zabere jí přes půlku. Je studená. Odnesu tvora ven z šaly a opatrně ho položím do trávy. Slyším holky, jak toho začínají litovat („Mohl to být princ. Nikdy nevíš.“). Myslím, že tohle bylo ode mě velmi karma-jógové. Pomohl jsem jak žábě, tak spolužačkám. Určitě to smazalo sobecké umytí vlastní podložky.

Pokračování příště…

Měsíční mantra

Je 14. Listopadu 2016. Je to den, kdy je měsíc v úplňku a zároveň se na své eliptické dráze maximálně přiblíží k Zemi. Bude vypadat velký, největší od ledna 1946. V ášramu se chystá měsíční meditace. Zavřu dveře chatky, kterou sdílím se spolubydlícím Nickem z Jižní Afriky. Všude kolem už postávají mí spolužáci, respektive většinou spíš spolužačky. Všichni máme na sobě bílé oblečení. V mém případě jsou to kalhoty do laboratoře a bílé triko. Kalhoty jsem koupil za tři stovky doma v Českých Budějovicích v lékárně. Triko je z H&M.

Holky nosí většinou šaty, dost často krajkové. Působí to na mě jako svatba až na to, že na svatbě by měla mít podle mých naštěstí omezených znalostí bílé šaty jen nevěsta.

„Je to jako v nemocnici,“ prohlásím.

„Psychiatrické,“ doplní spolužačka Nicola. Tuším, že je z Dublinu. Udělala si na hlavě dva malé drdoly, takže vypadá jako králík. Bílý králík.

Za několik minut dorazí guru. Chce, abychom přinesli ze šaly koberce a rozprostřeli je na terasu rozestavěné řady chatek. Pak se na koberce posadíme v řadě jeden vedle druhého. Vyjde na mě místo úplně na kraji. Podstatnou část oblohy mi zakrývá protější řada chatek.

„Vidíte Měsíc?“ zeptá se Řečník.

„Ne,“ odpovíme sborem.

„Nebojte se, on přijde,“ ujistí nás.

Jestli ze svého místa Měsíc vůbec uvidím, budu úplně poslední.

„Zavřete oči. Budete zpívat 108krát měsíční mantru,“ říká guru. „Až řeknu, tak je otevřete a budete se dívat na měsíc. Je to jako meditace Trāṭaka, kterou jsme už dělali. Lidská mysl se nedokáže soustředit na abstraktní pojem. Potřebuje objekt, na který se zaměří. Dnes to bude Měsíc.“

Snažím se usadit co nejpohodlněji, vím, že to bude potřeba, poněvadž budu muset vydržet bez hnutí dlouhou dobu. Proto děláme přes den jógové ásany. Abychom večer vydrželi klidně sedět při meditaci. Cítím se dobře. Ani po čtrnácti dnech intenzivní každodenní ásanové praxe mě nic nebolí. Stejně je mi ale jasné, že za dvacet minut si budu potřebovat přesednout. Jsem Evropan, ne Ind.

„Zavřete oči,“ řekne guru. „A opakujte po mně: Óm Čandrája namahá!“

Pokusím se mantru zopakovat, jak mi můj sluch nejlépe dovoluje. Zároveň poslouchám, jak si s ní poradili další mluvčí všemožných jazyků ze všech koutů světa.

„Hlasitěji!“ zvolá Řečník.

„Óm Čandrája namahá!“ A tak pořád dokola. Óm, zdravím tě, Měsíci. Mám nutkání pootevřít jedno oko a podívat se, jestli už není vidět aspoň malý kousek Luny, ale neudělám to. Místo toho zpívám mantru. Brzo ztrácím představu, kolikrát už jsem ji už zopakoval.

„Nahlas!“ zvolá Řečník.

„Óm Čandrája namahá!“ Začínám se cítit nepohodlně. Zkouším svůj pocit pozorovat, ale nepodlehnout mu.

„Rychleji!“ zvolá Řečník.

„Óm Čandrája namahá!“

„Otevřete oči!“

Měsíc dorazil. Majestátný, chladný, nažloutlý. Opravdu se mi zdá ve své kruhovosti větší, než jsem zvyklý. Vidím tmavé skvrny Mare Serenitas a Mare Imbrium. Společně s ostatními lávovými poli tvoří na tváři Luny obraz králíka. Dokonce si myslím, že vnímám i jednu světlejší oblast, což by mohl být kráter Copernicus. Možná si to jen namlouvám. Moc jsem četl Clarka. Až na cvrkot hmyzu a občasný lomoz projíždějícího vlaku je ticho. Soustředím se na Měsíc, nehýbu se a nemrkám. Kupodivu mi ani nezačínají slzet oči, čehož jsem se bál.

„Staňte se Měsícem!“ říká guru.

Kdykoli se do mého vědomí vloudí nějaká myšlenka, nechám ji odejít. Nesnažím se ji zastavit. Chci však, aby vědomí zůstalo prázdné. Začíná se mi zdát, že Měsíc na obloze poskakuje. Vím, že to způsobuje nedokonalost, s níž můj mozek interpretuje neustálé pohyby okohybných svalů.

Přestávám vnímat svoje tělo. Moje mysl je lehká a prázdná jako stéblo rákosu. Pak ale začnu cítit lýtkové a stehenní svaly. Nutně si potřebuji přesednout. Připadám si však hloupě. Ostatní pořád ještě pozorují Měsíc. Naštěstí se Mei-Ling z Honkongu vedle mě pohne, otevře láhev na vodu, a tím mě vysvobodí. Měsíční meditace pro mě skončila.

Pokračování příště…