Noční pták - Blog pro nespavce, zbloudilce, tuláky po hvězdách, černý ovce a ztracený existence

Jak lohnout ponorku

Knihu The Hunt for Red October od Toma Clancyho jsem si chtěl přečíst už roky. Z různých důvodů jsem to ale odkládal. Teď, když jsem se k ni konečně dostal, jsem mírně zklamaný. Aby bylo jasno: je skvělá. Clancy byl génius. Jenže právě proto jsem asi čekal, že se mi Hunt for Red October bude líbit ještě víc, než se mi líbil. Jestli jste o tom ronánu neslyšeli: je to příběh kapitána zbrusu nové sovětské raketonosné ponorky, který se rozhodne s celou lodí zběhnout na západ. Ponorka má nový fiktivní supertichý pohon. Je jen velmi obtížně zachytitelná sonarem.

Ponorka se jmenuje Red October, čili Rudý říjen. Je to mírně zvětšené plavidlo třídy Akula (kódové označení NATO Typhoon). Akula je, aspoň pokud vím, dodnes suverénně největší třída raketonosných ponorek, jakou kdy kdo postavil. Výtlakem se vyrovná bitevní lodi z druhé světové. Kapitán Red Octoberu se jmenuje Marko Ramius. Než vypluje, pošle sovětskému vedení dopis. V dopise se přizná, že chce zběhnout.

Ruská flotila se proto vydá na moře s rozkazy svou vlastní ponorku najít a potopit. Loďstvo NATO, tedy hlavně Americké a Britské, rovněž zvedne kotvy a pluje Rusům naproti. Hrozí největší námořní bitva od Jutska. Mezitím analytik CIA Jack Ryan uhádne, co je Red October zač. Dojde mu i, že se Ramius chystá zběhnout. Američané vymyslí fígl, jak přijmout zběhy a nechat si ponorku. Spousta věcí ale nemusí vyjít podle plánu, takže kniha je napínavá až do poslední stránky.

Tom Clancy se – vedle příběhů pilotů ruských stíhaček, jichž přeletělo na západ několik – inspiroval neúspěšnou vzpourou na fregatě Storoževoj. Nastudoval si námořní techniku tak pečlivě, že jeho knihu mohlo vydat odborné vydavatelství U.S. Naval Institute Press. Byla to první fikce, kterou kdy vydali, stejně jako první fikce, kterou Clancy napsal. A hned to byl bestseller. Je dost možné, že jste viděli film, jenž podle knihy vznikl v roce 1990.

Je dobrý, i když filmaři museli spletitý příběh zjednodušit. Některé zvraty ve filmu pak působí násilně. Kniha je v tomhle ohledu logičtější. Taky je v ní je víc lodí a další techniky. Jestli jste se někdy zajímali o válečné námořnictvo, užijete si knihu víc než film. Namátkou: v knize se proti filmu dočkáte navíc bitevní lodě USS New Jersey, nebo letadlové lodě HMS Invincible. Pokud jste militantní, určitě vás zaujmou lahůdky jako ruská obdoba Harrieru Jak-38, nebo A-10.

Jenže to je právě ono. Já už zas tak militantní nejsem. Kdybych Hunt for Red October četl na základce, asi bych si ho užil víc. Sice jsem tenkrát nerozuměl tolik anglicky jako dnes, ale předpokládám, že se dá sehnat český překlad. Další věc, která mi trochu vadila, je absolutní převaha amerického a britského námořnictva nad sovětským. Vím, že je to z faktického hlediska správně. Rusové opravdu neměli šanci, zvlášť v osmdesátých letech, kdy se kniha odehrává.

Clancy možnosti jejich námořnictva naopak několikrát zveličil. Přece jen ale Hunt for Red October občas působí jako chvalozpěv na západní techniku. Postava Marca Ramia je v knize proti filmu propracovanější. Dozvíme se důvody, proč se rozhodl zběhnout. Ve filmu na to nebyl čas, takže jsou jen naznačené. Týká se to i ostatních postav. V Ramiově případě ale nejasná motivace vadila nejvíc. Jsem rád, že jsem tu knihu konečně přečetl. Na druhou stranu však nemám chuť si od Clancyho hned přečíst něco dalšího. Asi jsem z téhle tématiky už trochu vyrostl.

Sloní putování

Jako dítě jsem měl moc rád knihu Růženka je z příbuzenstva od Geralda Durrella. Je o chlápkovi, který zdědí po strýci slonici Růženku. Putuje s ní po světě a zažívá všelijaké trampoty. Někdy bych si chtěl tu knihu znovu přečíst, jenže patřila mojí pratetě, která umřela před víc než deseti lety. Nedávno jsem však narazil na jiný román, jehož zápletka je podobná. Jmenuje se Nejdelší chobot ve Finsku. Hlavní hrdinkou je opět slonice, tentokrát jménem Emilka. Sekunduje jí její ošetřovatelka Lucia Lucander. Emilka se totiž narodila ve finském cirkuse.

Brzo po Emilčině příchodu na svět zakázala Evropská unie slony a další zvířata v cirkusech ukazovat. Emilka s Lucií musí proto Finsko opustit. Cestují společně a živí se předváděním cirkusových čísel. Při tom potkávají všelijaké lidi a zažívají různé příhody. Kniha není tak legrační jako už zmíněná Růženka. Místo vyloženě komických situací si autor, Arto Paasilinna, většinou vystačí s lehce ironickým stylem. I když má Emilka jednou nebo dvakrát namále, snad nebudu moc spoilovat, pokud napíšu, že s ní nakonec všechno dobře dopadne.

Na začátku čtení se mi dlouho zdálo, že čtu úvod, a že vlastní vypravování teprve začne. Paasilinna, totiž často nepoužívá přímou řeč a jiné podobné prostředky. Trochu mi to připomínalo Ragtime od E. L. Doctorowa nebo Malého velkého muže od Thomase Bergera. Časem jsem si ale na stručný způsob vypravování zvykl. Pro Indoevropana je také poněkud obtížné si zapamatovat jména finských postav.

I když to ode mě není hezké, musím vás varovat, že naprostá většina lidí v té knize se jmenuje jako nějaká židle z IKEA. Jinak se ale nejdelší chobot ve Finsku čte skvěle. Většinu knihy jsem přečetl během pětihodinového čekání na letišti. Jen díky ní jsem se nenudil. Paasilinna vkládá čas od času do textu různá zajímavá přírodovědná fakta o slonech. Kolik toho snědí, proč se bojí myší a mravenců, jakými mohou trpět chorobami, že mají mělké stopy a chodí tiše atd.

V zoologickém výkladu pomáhá autorovi postava veterináře, který se jmenuje … No dobrá, nepodařilo se mi zapamatovat, jak se ten veterinář jmenoval a knihu už jsem vrátil. Matně si vzpomínám, že v tom jméně byla nějaká písmenka s takovými těmi dvěma čárkami.

Vedle zoologie obratlovců se čtenář z knihy občas dozví i ledacos z Finské historie, včetně zdánlivě vůbec nesouvisejících oblastí, jako je třeba historie námořní. To, když Lucia s Emilkou potkají v lese chlápka, který staví ponorku. Netroufám si hodnotit, jestli je Nejdelší chobot ve Finsku lepší než Růženka je z příbuzenstva. Nebylo by to fér, poněvadž Růženku jsem naposled četl velice dávno. Emilčina dobrodružství však rozhodně stojí za přečtení.

191 NM

Námořní jachting jsem si chtěl vyzkoušet od dětství. S plachtěním jsem začal v šesti letech na Optíku, později jsem jezdil na všelijakých dalších třídách okruhových plachetnic. Proto jsem si myslel, že mi to na moři aspoň trochu půjde. Byla to ale mýlka. Na námořní jachtě jsem byl nemožný. Trvalo mi dlouho, než jsem si zvykl na kormidelní kolo. Zpočátku jsem měl problém udržet stálý kurz. Ale abych začal od začátku – absolvoval jsem týdenní kurz námořního jachtingu a získal osvědčení, že jsem kompetentní posádka. Všelijakých kapitánských průkazů je hafo.

Já jsem se rozhodl pro systém zaštiťovaný britskou Royal Yachting Association (RYA), hlavně proto, že mám rád všechno britské. Má spoustu levelů. Kompetentní posádka je nejnižší námořní level. Celá taškařice proběhla v okolí Splitu. Na lodi se mnou kromě instruktora byli čtyři další lidé. Všichni chtěli získat vyšší úroveň, které se říká Day Skipper. Ze začátku jsem si připadal hloupě a dokonce uvažoval, jestli bych neměl zaměření kurzu změnit.

Ukázalo se však, že přihlásit se jako posádka bylo moudré rozhodnutí. Z těch čtyř lidí totiž dostali skippera jen dva. Ostatním dal instruktor taky jen posádku stejně jako mně. Kurz byl náročný. Instruktor byl Ital a choval se podle toho. V jednom okamžiku na lidi křičel, ve druhém byl zase v pohodě, jako by se nic nestalo.

Loď byla pěkná, i když sám bych si ji asi nepronajal. Zdála se mi moc luxusní. Byla to Oceanis 45. To 45 znamená délku ve stopách, přesněji 13,94 metru. Výtlak měla přes deset tun. Nevím jak vám, ale mě už to připadá jako opravdu velká loď. Měli jsme hlavní plachtu a genu. Obě byly stejně velké – 50 čtverečních metrů. Ze všech lodí, na kterých jsem předtím v životě jel, měl největší plochu plachet Holanďák. Počítáme-li hlavní plachtu a balón, je to po větru 30,2 čtverečního metru. To už zní srovnatelně.

Okruhové plachetnice jsou ale úplně jiné. Trochu mě zarazilo, jak moc je námořní jachta závislá na motoru. U GPS, hloubkoměru a dalších elektrických navigačních přístrojů se to dalo čekat. Mariny jsou postavené tak, aby se do nich vešlo co nejvíc lodí, což opět znamená manévrování s motorem. Taky se není čemu divit. Že bude motor potřeba k vytažení hlavní plachty by mě ale opravdu nenapadlo. Přesto to tak je – musí být zapnutý, aby se dala loď udržovat přídí proti větru.

Podle logu jsme za týden upluli 191 námořních mil. Myslím, že to není špatné, zvlášť když první dva dny skoro nefoukalo. Na konci týdne jsme měli vítr přes čtrnáct uzlů. To už pak byla jízda. Učili jsem se určit polohu lodě bez GPS pomocí bodů na pevnině. Princip je jednoduchý. Vybrat body na mapě a najít je na břehu je ale těžké. V noci je to snazší.

Dají se používat majáky, které jsou snadno rozpoznatelné. Snad největší dojem na mě udělala noční plavba podle nich. Chtěl bych se přihlásit do dalšího levelu, ale nejsem si jistý, jestli na to mám. Možná bych měl předtím ještě trénovat. Navíc bych měl před plavbou absolvovat ještě teoretický kurz. Škola ho pořád ne a ne vypsat. Mám i možnost naučit se všechno sám a pak se přihlásit na online test. Pokud jsem to pochopil, tak před testem dostane člověk mapy, na kterých pak měří odpovědi. Ještě si to rozmyslím.

Hra Simon – projekt z freeCodeCoampu

Tahle věc byla prý na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let velký hit. V nevirtuální formě vypadala jako obtloustlý frisbee rozdělený na čtyři barevné segmenty a doplněný čtyřmi menšími tlačítky. Jmenovala se Simon. Nejspíš to souviselo s hrou Šimon říká. Když jste Simona zapnuli a zmáčkli start, jeden ze segmentů blikl a zahrál tón. Vy jste měli za úkol segment znovu zmáčknout. Pokud se vám to povedlo, Simon zahrál zase stejný tón, a přidal další, společně s dalším rozsvíceným segmentem. Pokud jste je oba správně zopakovali, přidal Simon v dalším kole zase jeden tón navíc.

Každý segment měl svůj tón. Jejich pořadí vybírala hra náhodně. Když jste si dokázali zapamatovat řadu dvaceti tónů, vyhráli jste. Pokud jste se spletli, Simon vám řadu přehrál znovu. Pokud jste však na začátku hry zmáčkli tlačítko „strict,“ chybu vám neodpustil a museli jste začít zase od jednoho tónu.

Já si na Simona nepamatuji, ačkoliv jsem byl v osmdesátých letech už naživu. Možná byl populární jen na západě a za železnou oponu se nedostal. Před necelým rokem jsem ho dostal za úkol vytvořit v javaScriptu v rámci freeCodeCampu (Více o FCC v tomhle příspěvku). Jak se mi to povedlo můžete posoudit sami. Za sebe musím říct, že mě ta hra celkem baví. Připomíná mi hry na trénování pracovní paměti, o kterých jsem před časem psal do všelijakých časopisů.

Co se týká programování, nevzpomínám si, že bych s ní měl nějaké potíže. Jak se říká, kód, který jste napsali, a pak ho měsíc neviděli, je stejně nečitelný, jako kdyby ho napsal někdo jiný. JavaScriptová část má 380 řádků, což mi tehdy připadalo jako dlouhý, nebo aspoň delší program. HTML část je taky kratičká. Myslím, že jsem ji zvládnul daleko lépe než u Tetrisu, kde mi v zápalu boje poněkud přerostla.

Zvuky jsem vzal z různých otevřených zdrojů. Když jsem před stěhováním sem na blog zkoušel Simona, kterého jsem měl pověšeného na codePenu, zjistil jsem, že jeden tón nefunguje – můj skript odkazoval na mp3 soubor na nějaké cizí stránce. Její majitel soubor odstranil. Na blog jsem proto nahrál všech pět (čtyři tóny a jeden, který se ozve po zmáčknutí nesprávného segmentu) zvukových souborů, takže žádná taková porucha nehrozí. Enjoy!

Svobodnej národ: první kniha s Toničkou Bolavou

Přečetl jsem svoji první knihu s nejmladší zeměplošskou čarodějkou, Toničkou Bolavou. Celkem se mi líbila, i když asi bude víc pro děti než ostatní Zeměplochy. Příběh ve stručnosti: Toničce je devět let a chtěla by se stát čarodějkou. Myslí si totiž, že čarodějkou byla její babička, ačkoliv nelétala na koštěti a nenosila špičatý klobouk. Žije totiž v zemi jménem Křída, kde jsou čarodějky zakázané. Je to od té doby, co se záhadně ztratil syn zdejšího barona. Toniččina babička už je dlouho mrtvá, ale jedna čarodějka Křídou prochází. Jmenuje se Slečna Klíšťová.

Slečna Klíšťová si všimne, že Tonička je z toho správného čarodějnického těsta. Jenže zároveň se začnou dít podivné věci. Zjevují se všelijaké příšery. Vypadá to na invazi elfů z jednoho z těch otravných parazitních vesmírů. Královna elfů ukradne Toničce jejího malého bratříčka. Slečna Klíšťová se vydá hledat pomoc dalších čarodějek. Toničce nechá jen svou mluvící žábu. Jak asi tušíte, Tonička se do boje s královnou pustí na vlastní pěst.

Kromě žáby si vezme i železnou pánev. Taky jí pomáhají Nac Mac Fíglové – malí bojovní mužíčkové, s nimiž jsme se poprvé setkali ve třiadvacáté knize série, Carpe Jugulum. V českém překladu mluví nářečím, zřejmě odvozeném hlavně z brněnského hantecu. Luští se to dost špatně. V originálu používají skotský dialekt, který je paradoxně srozumitelnější i pro Čecha (samozřejmě pokud umí anglicky).

Svobodnej národ patří ke kratším Zeměplochám, jako třeba Lehké fantastično, Erik nebo Čaroprávnost. Příběh je jednodušší, je v něm méně postav. Je taky vážnější a méně komický. Obsahuje méně kulturních odkazů, velikonočních vajíček, a dalších podobných věcí. Přesto má něco do sebe. I když mám radši staré dobré čarodějky z Lancre, jsem zvědavý, jak se to s Toničkou dál vyvine. Jestli jsem nějakou knihu nepřehlédl, jsou Zeměplochy s Toničkou asi poslední, které jsem ještě nečetl. Těším se na ně.