Noční pták - Blog pro nespavce, zbloudilce, tuláky po hvězdách, černý ovce a ztracený existence

Takhle brzo jsem to nečekal

Nikdy jsem si nemyslel, že Vojtěch Varyš bude žít dlouho. Při jeho životním stylu si to asi myslel málokdo. Dlouho jsem věděl, že jednou budu psát jeho nekrolog. Nakonec mě ale zpráva, že je mrtvý, přece jen zaskočila. Zdá se mi to moc brzo. Jako první mě napadlo, že to je nějaký kanadský žertík. I když Vojtěchovi by se nepodobal. Na něco tokového byl Vojtěch moc originální. Seznámil jsem se s ním na serveru bluguje.cz, kde jsme měli oba blogy. Zpočátku jsme byli nepřátelé, ale později jsme se skamarádili. Moje nejlepší a neživější vzpomínka na Vojtěcha je večírek v Praze s dalšími bloggery.

Byl velkolepý. Později se na tom opakovaně shodli všichni účastníci. Diskutovali jsme o literatuře, bloudili jsme po ulicích a hledali bankomaty, hráli jsme na pozoun v jakési knajpě na Praze 1. Z té knajpy jsme pak ujeli taxíkem bez placení. Nedošlo nám ale, že na Praze 1 je to ale samá zatáčka a úzká ulička. Auto tam jede pomalu. Barman z té knajpy to věděl a pronásledoval nás. Bylo to dobrodružné. Sice náš taxík nechytil, ale několikrát to bylo o fous.

Byl to v době, kdy jsme většinou všichni ještě studovali — každý z nás něco jiného. Měli jsme ale rádi psaní. Časem jsme oba s Vojtěchem začali přispívat do různých novin nebo časopisů. Já psal o vědě, Vojtěch o divadlu a literatuře. Moc jsme se tenkrát nevídali. Jen občas jsem se účastnil koncertů Vojtěchovy divné kapely. Byla tak umělecká, že se nedala poslouchat. Jinak jsem si s ním hlavně hodně psal po jabberu. Zjistili jsme, že nás baví podobní autoři.

Shodli jsme se třeba na americké spisovatelce Flannery O’Connor. Oba dva jsme vždycky chtěli napsat něco uměleckého, nejlépe román, ale nikdy se k tomu nedostali. Asi před pěti lety mi Vojtěch dohodil kšeft v časopisu Týden. V době, kdy jsem nastoupil, byla atmosféra v redakci ještě poměrně dobrá, ale už se začínala zhoršovat. Vojtěch z Týdne po roce odešel. Já jsem zůstal. Vědeckého redaktora si nikdo nevšímá. Po čase se Vojtěch do Týdne zase vrátil.

Jenže v opilosti zavolal majiteli časopisu, autoritářskému Jaromírovi Soukupovi, takže dostal výpověď ještě ve zkušební době. I když jsme nepracovali ve stejné redakci, pořád jsme si psali na jabberu a občas se scházeli. V prosinci jsem z Vojtěcha pravidelně tahal tipy na knihy, které bych mohl nakoupit jako vánoční dárky. Zatímco já jsem vydržel v Týdnu navzdory zhoršujícím se podmínkám čtyři roky, Vojtěch za tu dobu vystřídal několik různých redakcí.

Nedávno, když už jsem v Týdnu nepracoval, se mi Vojtěch ozval, že zase dal někde výpověď, tentokrát v MF Dnes. Říkal, že už ho to tam nebavilo, a že se konečně pustil do toho románu. Měl naplánováno, že ho napíše za tři měsíce. Záviděl jsem mu, poněvadž já jsem zrovna na psaní románu neměl čas.

Od té doby jsem Vojtěcha na jabberu mockrát nepotkal. Pořád jsem byl ale zvědavý, jestli něco napíše. Už jsem si představoval, jak s ním jeho knihu napsanou na volných papírech procházím a říkám, co se mi kde nezdálo. Dnes jsem se dozvěděl, že Vojtěch umřel.

Je toho spousta, co jsem s ním ještě nestihl prodiskutovat. Měl jsem v plánu se někdy přidat k jeho spanilé jízdě jídelním vozem do Berlína. Už na to nedojde. Vojtěch rád říkal, že se mu líbí mluvit s lidmi, které je zvyklý číst. Tvrdil, že je zajímavé pozorovat, jak člověk používá v řeči stejné formulace jako při psaní. Budu to teď dělat naopak. Občas si najdu nějaký Vojtěchův starý článek a budu při čtení vzpomínat, jak mluvil.

Zloděj času: Terry Pratchett v nejlepší kondici

Už je to to zase. Otravní Auditoři Reality chtějí odstranit z mnohavesmíru všechno zábavné. Sehnali si na to geniálního hodináře Jeremiáše Tikala. Objednali si u něj dokonale přesné hodiny. Až je dostaví a spustí, půjdou tak přesně, že všechny ostatní hodiny budou rázem zbytečné. Čas se zastaví a nastane konec světa. Zeměplošský Smrť, který si – jak každý ví – pamatuje budoucnost, najednou zjistí, že žádná být nemá. Nemůže zasáhnout, protože musí shánět zbylé tři jezdce apokalypsy: Válku, Nákazu a Hladomor. Pověří však pátráním svoji vnučku, Zuzanu Stohelitskou.

Ta se toho času živí jako učitelka v nejšpinavějším a nejprohnilejším městě Plochy, proslulé Velké ústřici, Ankh-Morporku. Z dědečkova požadavku, jakož i svého rodinného dědictví, nemá velkou radost. Raději by byla obyčejnou dívkou. Nakonec se ale pustí do práce.

Zatím v tisících mil vzdáleném klášteře Mnichů historie, kteří dohlížejí na správné plynutí času, dostane slavný Metař s velkým M, Lu-Tze, nového mladého učedníka. Usměvavý stařík, známý především z Malých Bohů (třináctá kniha v sérii), si má poradit s neobvykle talentovaným Lobsangem Loudou.

Lobsang se projevuje, jakoby znal umění časových mnichů sám od sebe, aniž by ho studoval. Jak se dalo čekat, Lu-Tze s Lobsangem dostanou na starosti záležitost s Jeremiášovými hodinami. Musí ale napřed podniknout dalekou cestu do Ankh-Morporku. V knize se objeví spousta dalších postav, které známe z předchozích dílů.

Samozřejmě nechybí Krysí Smrť, ale dojde třeba i na havrana Jářku, o němž už nebylo pořádně dlouho slyšet. Svůj part sehraje i ta nechutná stará škatule Gyta Oggová. Bábi Zlopočasná bohužel v knize není. Nedá se ovšem vyloučit, že je tam její koště. Nečekaně sympatický je nakonec i jeden z auditorů v lidské, respektive ženské, podobě, Lady LeJeanová.

Kvalit nepřekonatelného tria Mort. Malí bohové a Soudné sestry podle mě Zloděj času nedosahuje. Pořád je to ale jedna z nejlepších Zeměploch, kterou jsem zatím četl. Trochu mě nudily jen popisy techniky mnichů historie na ovládání času. U několika slov v překladu jsem tušil anglický originál a říkal si, že by je bylo lepší převést do češtiny jinak. Obojí jsou ale drobnosti. Zloděj času stojí za přečtení.

Blondýna

Je po zkouškách. Naposled sedím s německou kamarádkou Ingrid ve Žluté. Mám hlad. Už několikrát jsme se snažili upoutat pozornost vrchního, ale nedaří se nám to. Tady v Goa to není nic zvláštního. Nikdo tu nespěchá, obzvlášť v hospodách na pláži. Mají dost svých problémů, jako jsou třeba půldenní výpadky proudu, nebo to že se vláda rozhodne ze dne na den zrušit dvě největší bankovky. Nechají vás sedět nad jedním džusem celé odpoledne. Je to skvělý přístup, pokud se tedy zrovna nepotřebujete najíst. Což je náš případ.

A nejsme sami. U vedlejšího nízkého stolku klečí starší paní s šedými vlasy a mladá blonďatá dívka. Obě mají na sobě barevné indické sukně a cinkají řetízky. Dívka má odhalená ramena. Stejně jako my se snaží upoutat pohled číšníka, kdykoli jde kolem. Usměju se na ně.

„Jste taky ignorovány?“ povídám.

„Ano,“ povídá blondýna.

„To je tady normální,“ povídám zas já.

„Já vím,“ povídá zas ona. „Odkud jste? Máte zvláštní přízvuk.“

„Z České republiky. A vy?“

„Z Íránu.“

„Takže jste muslimka?“ zeptám se.

„Jsem.“

„Nevypadáte na to,“ přiznám.

„Já vím,“ usměje se.

„A jak to, že jste tady?“

„Jen tak,“ prohlásí. „Je tu hezky.“

Konec.

Zkoušky

Učím svojí první hodinu jógy v životě. OK, ve skutečnosti je druhá, poněvadž už jsem si ji jednou vyzkoušel na dvou dobrovolnicích – Němce Ingrid a Angličance Jessice. Tohle je ale oficiální, s Veronicou, učitelkou aštangy z ášramu, která mě bude při učení pozorovat a pak mi řekne, co jsem udělal špatně. Hodně jsem plánoval. Vyrobil jsem si spreadsheet v Excelu, kde jsem ke každé ásaně napsal počet dechů, z něj spočítal odhadovanou dobu, kterou zabere. Laptop s plánem hodiny mám s sebou. Měli jsme povolený papír, takže s laptopem snad nebude problém. Schovám ho za sloup, aby nebyl moc na očích.

Mám sedm studentů, jsou to samozřejmě další budoucí učitelé. Tentokrát předzpívávám úvodní mantru já. Moje jógová sekvence má přibližně stejné pořadí ásan, jaké praktikuji doma. To vzniklo sloučením obvyklých hodin mých dvou učitelek v Praze. Pořadí tedy nezapomenu. Vynechal jsem jen věci, které mě samotnému nejdou, a nahradil je lehčími.

Oficiální hodina jde hůř než zkušební. Můj precizní dechový plán nevychází, ačkoliv jsem studentům zdůrazňoval, že musí všichni dýchat přesně dvanáctkrát za minutu. Nedá se nic dělat. Musím improvizovat a vynechat několik ásan, abych dodržel čas. Když jim řeknu, aby udělali Paščimóttánásanu (hluboký předklon vsedě), ozve se Kelly:

„Nemohl bys mi zatlačit na záda?“

Začnu panikařit, poněvadž si nemůžu vzpomenout, jak se to správně dělá, abych jí nezranil. Nakonec vyberu místo, které vypadá bezpečně.

„Tak vydechni,“ řeknu jí a lehce ji stlačím dolů.

Cítím, jak se pod mýma rukama skládá jako zavírací nůž. Kelly je neobvykle ohebná i na zdejší poměry.

„Jsi v pohodě?“ ujišťuji se.

„Jo.“

O den později sedím na koberci v šale a píšu zkouškovou písemku. Čekal jsem, že bude lehká, ale není. Minimálně je pracná. Má třicet otázek, přičemž pět je možno vynechat. Většina lidí to asi udělala s poslední otázkou – popište celý Pozdrav Slunci včetně nádechů a výdechů a jmen ásan v sanskrtu. Ásan je dvanáct. I když tuhle otázku přeskočím, popíšu pět papírů. Nakonec pečlivě očísluju stránky. Na list s otázkami napíšu seznam vynechaných a odnesu je Řečníkovi, který si to všechno secvakne sešívačkou.

Pokračování příště…

Boat Trip

Nejrušnější pláž, která je zároveň nejblíž k ášramu, se jmenuje Palolem. Je na ní spousta restaurací a obchodů. Všude v písku se povalují toulaví psi. Většina jich vypadá podobně – velikost menšího vlčáka, světlá krátká srst. Kipling jim v Knize džunglí říká žlutá páriovská psiska. Jsou přátelští. Je mi jich líto, ačkoliv nevypadají, že se jim žije špatně. Skoro celý den prospí, stejně jako obyčejní psi u nás doma. Rádi pochrupují ve stínu člunů, kterých je na pláži taky spousta. Jsou dlouhé okolo šesti metrů, štíhlé, s postranním plovákem. Pohání je závěsné motory na zádi.

Na klenutých elegantních přídích člunů se skví jména indických bohů jako Višnu nebo Šiva. Viděl jsem ale i San Francisco, nebo No Woman, No Cry (Bob Marley je v Goa populární.). U každého člunu postává majitel, který nabízí kolemjdoucím výlet – boat trip. Když jdete po pláži, musíte odmítat boat trip každých dvacet kroků. Myslel jsem si, že kapitáni člunů musí být opravdu chudí. Jenže v tom jsem se mýlil.

Jeden z volných víkendů se po setmění vracíme spolužačkou Jekatěřinou do ášramu. Jekatěřina se narodila v Rusku. Dlouho už však žije v New Yorku. Říká si Katrina, jelikož Američané nedokáží její jméno vyslovit. Písek je chladný. Je to příjemná změna. Přes den byl žhavý a nedalo se po něm chodit. Číšníci z restaurací vynesli na pláž stolky osvětlené svíčkami. Kousek od jednoho takového stolku zastaví Katrinu kapitán člunu. Vidím, že ho odmítá, ale neslyším, co říká.

„Tentokrát nenabízel boat trip,“ povídá Katrina.

„A co teda?“ povídám já.

„Ptal se, jestli nechceme nějakou MDMA nebo kokain.“

Pokračování příště…