Noční pták - Blog pro nespavce, zbloudilce, tuláky po hvězdách, černý ovce a ztracený existence

Měsíční mantra

Je 14. Listopadu 2016. Je to den, kdy je měsíc v úplňku a zároveň se na své eliptické dráze maximálně přiblíží k Zemi. Bude vypadat velký, největší od ledna 1946. V ášramu se chystá měsíční meditace. Zavřu dveře chatky, kterou sdílím se spolubydlícím Nickem z Jižní Afriky. Všude kolem už postávají mí spolužáci, respektive většinou spíš spolužačky. Všichni máme na sobě bílé oblečení. V mém případě jsou to kalhoty do laboratoře a bílé triko. Kalhoty jsem koupil za tři stovky doma v Českých Budějovicích v lékárně. Triko je z H&M.

Holky nosí většinou šaty, dost často krajkové. Působí to na mě jako svatba až na to, že na svatbě by měla mít podle mých naštěstí omezených znalostí bílé šaty jen nevěsta.

„Je to jako v nemocnici,“ prohlásím.

„Psychiatrické,“ doplní spolužačka Nicola. Tuším, že je z Dublinu. Udělala si na hlavě dva malé drdoly, takže vypadá jako králík. Bílý králík.

Za několik minut dorazí guru. Chce, abychom přinesli ze šaly koberce a rozprostřeli je na terasu rozestavěné řady chatek. Pak se na koberce posadíme v řadě jeden vedle druhého. Vyjde na mě místo úplně na kraji. Podstatnou část oblohy mi zakrývá protější řada chatek.

„Vidíte Měsíc?“ zeptá se Řečník.

„Ne,“ odpovíme sborem.

„Nebojte se, on přijde,“ ujistí nás.

Jestli ze svého místa Měsíc vůbec uvidím, budu úplně poslední.

„Zavřete oči. Budete zpívat 108krát měsíční mantru,“ říká guru. „Až řeknu, tak je otevřete a budete se dívat na měsíc. Je to jako meditace Trāṭaka, kterou jsme už dělali. Lidská mysl se nedokáže soustředit na abstraktní pojem. Potřebuje objekt, na který se zaměří. Dnes to bude Měsíc.“

Snažím se usadit co nejpohodlněji, vím, že to bude potřeba, poněvadž budu muset vydržet bez hnutí dlouhou dobu. Proto děláme přes den jógové ásany. Abychom večer vydrželi klidně sedět při meditaci. Cítím se dobře. Ani po čtrnácti dnech intenzivní každodenní ásanové praxe mě nic nebolí. Stejně je mi ale jasné, že za dvacet minut si budu potřebovat přesednout. Jsem Evropan, ne Ind.

„Zavřete oči,“ řekne guru. „A opakujte po mně: Óm Čandrája namahá!“

Pokusím se mantru zopakovat, jak mi můj sluch nejlépe dovoluje. Zároveň poslouchám, jak si s ní poradili další mluvčí všemožných jazyků ze všech koutů světa.

„Hlasitěji!“ zvolá Řečník.

„Óm Čandrája namahá!“ A tak pořád dokola. Óm, zdravím tě, Měsíci. Mám nutkání pootevřít jedno oko a podívat se, jestli už není vidět aspoň malý kousek Luny, ale neudělám to. Místo toho zpívám mantru. Brzo ztrácím představu, kolikrát už jsem ji už zopakoval.

„Nahlas!“ zvolá Řečník.

„Óm Čandrája namahá!“ Začínám se cítit nepohodlně. Zkouším svůj pocit pozorovat, ale nepodlehnout mu.

„Rychleji!“ zvolá Řečník.

„Óm Čandrája namahá!“

„Otevřete oči!“

Měsíc dorazil. Majestátný, chladný, nažloutlý. Opravdu se mi zdá ve své kruhovosti větší, než jsem zvyklý. Vidím tmavé skvrny Mare Serenitas a Mare Imbrium. Společně s ostatními lávovými poli tvoří na tváři Luny obraz králíka. Dokonce si myslím, že vnímám i jednu světlejší oblast, což by mohl být kráter Copernicus. Možná si to jen namlouvám. Moc jsem četl Clarka. Až na cvrkot hmyzu a občasný lomoz projíždějícího vlaku je ticho. Soustředím se na Měsíc, nehýbu se a nemrkám. Kupodivu mi ani nezačínají slzet oči, čehož jsem se bál.

„Staňte se Měsícem!“ říká guru.

Kdykoli se do mého vědomí vloudí nějaká myšlenka, nechám ji odejít. Nesnažím se ji zastavit. Chci však, aby vědomí zůstalo prázdné. Začíná se mi zdát, že Měsíc na obloze poskakuje. Vím, že to způsobuje nedokonalost, s níž můj mozek interpretuje neustálé pohyby okohybných svalů.

Přestávám vnímat svoje tělo. Moje mysl je lehká a prázdná jako stéblo rákosu. Pak ale začnu cítit lýtkové a stehenní svaly. Nutně si potřebuji přesednout. Připadám si však hloupě. Ostatní pořád ještě pozorují Měsíc. Naštěstí se Mei-Ling z Honkongu vedle mě pohne, otevře láhev na vodu, a tím mě vysvobodí. Měsíční meditace pro mě skončila.

Pokračování příště…

Česká stopa

Říkáme té restauraci jen Žlutá. Nemá to nic společného s Jančurou. Má jen žluté zábradlí a žlutě vymalované stěny. Sedím se zkříženýma nohama společně se čtyřmi spolužačkami u nízkého stolku s polštářky. Holky už si nakoupily hromady indických šátků, sukní, šatů a kalhot. Všechny cinkají zbrusu novými řetízky ať už krcích, zápěstích nebo kotnících a povídají si. Poslouchám je jen na půl ucha, poněvadž čtu svůj učitelský manuál. Všichni jsme ho dostali na začátku tréninku. Má něco přes dvě stě stran formátu A4.

Za běžných okolností by neměl být problém ho během měsíce přečíst. Jenže v ášramu je pořád nějaký program. Každý večer napíšu domácí úkol, odešlu ho přes vypadávající Wi-Fi, a pak jdu spát, poněvadž druhý den vstávám ráno před šestou na samostatnou praxi.

Neděle je jediný den, kdy zbývá čas na čtení. Rozhodl jsem se, že přečtu skripta celá, od začátku do konce. Na stole mám pouzdro s tužkami. Podtrhávám si věty, které mi připadají důležité, ačkoliv nevím, jestli se k nim stihnu před zkouškami vrátit.

„Promiňte, pane,“ osloví mě odhadem pětačtyřicetiletý Ind, který sedí se skupinou přátel u vedlejšího stolku. „Můžu vědět, odkud jste?“

„Z České republiky.“

„A přijel jste sem studovat jógu?“

„Ano,“ souhlasím.

„Jsme moc rádi, že sem jezdíte,“ svěří se mi. „Vaše země je rozvinutá, kdežto naše je rozvojová.“

„To jo,“ souhlasím, „Ale nejsme bohatí jako třeba Němci. Měli jsme čtyřicet let komunisty. Zchudli jsme.“

„A co děláte?“ ptá se Ind.

„Jsem novinář,“ odpovím. „Nebo jsem možná byl. Dostal jsem výpověď. Dali mi k ní spoustu peněz, proto jsem si mohl dovolit letět sem.“

„To je mi líto,“ řekne Ind.

„Mně ne. Společnost, kde jsem pracoval, koupili Číňani. Časopis, do kterého jsem psal, začal být zlý. Asi jako Denní věštec v Harrym Potterovi, když Smrtijedi ovládli Ministerstvo kouzel,“ vyprávím. „Všichni se jich báli. Já se nebál, tak mě vyhodili. Stejně jsem se styděl, že tam pracuju.“

V tom přijde číšník a přinese chlápkovi lahváče. Flaška mě zaujme.

„Můžu si vaše pivo vyfotit?“ zeptám se.

„Jasně, klidně se napijte,“ řekne chlápek.

„To nemůžu,“ odpovím. „Nesmíme během tréninku pít alkohol nebo brát drogy.“

„A co je na tom pivu tak zajímavého?“ zajímá se chlápek.

„Jmenuje se Budwieser,“ vysvětluji. „Budweis je německy České Budějovice, město, kde bydlím. Ale tohle pivo se asi vaří v Indii.“

„Takže vy jste nám dali pivo,“ mudruje Ind. „A my vám za to dáme jógu.“

Pokračování příště…

Řečník přichází

Vydržím zdravit Slunce skoro půl hodiny. V hlavě si ke každé ásaně, ke každému nádechu a výdechu, odříkávám instrukce. Jsem tady, abych se je naučil sdělit lidem. Z povelů pro Pozdrav Slunci, Sůrja namaskar, se má stát moje mantra. Učím se je ovšem anglicky. Až se vrátím domů, měl bych lidi instruovat česky. Jestli se někdy vrátím domů. Ačkoliv učitelský kurz trvá jen necelý měsíc, připadá mi, jako bych byl v Indii už půl roku. Jak tak počítám nádechy a výdechy, slyším zvonek. U oltáře v severovýchodním rohu klečí bíle oděná postava.

Je to štíhlý muž s dlouhými černými vlasy a temnou pletí – guru. Říkáme se mu tady jen Řečník, nebo občas taky šéfe. Jeho jméno nikdo nezná. Říká, že ho nemá. Zapomněl veškerou svou minulost. Oltář je z hrubých cihel, ověšených vánočními světýlky. Ta jsou v Indii všude. Na oltáři je obrázek Šivy, indického božstva reprezentujícího vědomí, a kolorovaná fotografie Svámí Vivékánandy, prvního propagátora jógy na západě.

Guru před nimi prozpěvuje tajemná slova v sanskrtu. Vím, že ranní lekce brzo začne, a tak se položím na záda do Šavásány, pozice mrtvoly, zavřu oči a čekám. Řečník zazpívá hluboké Óm a požádá nás, abychom se posadili do libovolné meditativní pozice. Začne předzpěvovat úvodní mantru, kterou po něm opakujeme.



Óm sahaná vavatu,

sahanau bhunaktu,

sahavírjam karvávahé,

tédžasvinávadhi tamastu,

má vidvišávahé,

óm šánti šánti šánti

Znamená to zhruba: Ať jsme chráněni, ať jsme živí, ať společně pracujeme s velkým nasazením, ať je naše poznání osvícené a plodné, ať se nehádáme. Óm, mír, mír, mír. Studenti pocházejí ze všech možných zemí a každý zpívá s odlišným přízvukem. Výsledek připomíná konec hry na tichou poštu. Pro rodilé mluvčí angličtiny je výslovnost sanskrtu obtížná.

Podobně jsou na tom Španělé a Řekové. Mají velké potíže s hláskou š („Sánti, Sánti, Sánti“). Jako Čech mám výhodu. Dokážu bez obtíží vyslovit většinu manter a jógových pojmů. Navíc máme v češtině znaky, které umožňují správnou výslovnost zapsat. Anglický přepis sanskrtu na mě působí komicky. Když dozpíváme, první ranní lekce začíná. Je půl sedmé. Vyšlo Slunce.

Pokračování příště…

Zdravím Slunce

Indický státeček Goa leží na pobřeží Arabského moře. V listopadu tam denní teplota běžně šplhá nad pětatřicet stupňů Celsia. V šest hodin ráno, ještě před východem Slunce, však bývá chladno. Rozespale se loudám napříč ášramem zachumlaný do svetru. V uličkách mezi chatkami kdosi natáhl provázky, zřejmě aby naznačil studentům, že mají chodit okolo. Jsem ale příliš líný a vyčerpaný. Sehnu se a provaz podlezu. Ještě několik kroků a dorazím k hlavní šale (Viz Slovníček.). Vypadá jako vyvýšené obdélníkové pódium o rozměrech asi dvacet krát třicet metrů, kryté střechou na vysokých dřevěných sloupech. Ze stropu visí elektrické větráky. Ráno jsou vypnuté. Netočí se.

Do šaly se vstupuje po jednom ze dvou krátkých schodišť. Před schodištěm je dlážděná plocha na odkládání bot. Jeden z mých spolužáků, Framcouz Olivier, napsal křídou na dlažbu „BOTY V ŘADĚ JSOU ŠŤASTNÉ BOTY :-)“ Rozepnu si sandály, zuju je a schválně je položím tak, aby ležely co nejvíc nakřivo. Mrknu do šaly, kdo už je na místě.

Olivier se na ranní samostatnou praxi ještě nedostavil, což znamená, že až budu šalu opouštět, najdu svoje boty pečlivě vyrovnané. Mám to vyzkoušené. Nemůžu si pomoci, ale Olivier mi připadá jako magor. Zkusím nápis trochu umazat pravou nohou, jenže křída překvapivě dobře drží. Mám podezření, že Olivier instrukci pravidelně obnovuje.

Opláchnu si nohy v jednom ze dvou lavorů na úpatí schodů a vstoupím do šaly. Z přihrádky vytáhnu svoji podložku. Mám ji označenou čepelí banánovníkového listu. Přivázal jsem ji k jedné z gumiček , jež drží podložku srolovanou („To je tak super!“ pochválila mě spolužačka Liz, která do Indie přiletěla až z Aljašky.). Sundám gumičky a položím je společně s taškou na své obvyklé místo vedle jednoho ze sloupů.

V tašce mám lahev na vodu, sešit s poznámkami, tužky, studijní manuál, telefon a zásobu gumiček do vlasů. Po mém odletu si je nikdo z 1,25 miliardy Indů nebude muset půl roku dokupovat. V ášramu se ztrácí, jako by je kradli nějací tajemní gumičkoví skřítci. Zřejmě jsou příbuzní ponožkových skřítků z Evropy, ale poněvadž v Indii se ponožky ani boty moc nenosí, museli se přeorientovat.

Vytáhnu z tašky, rovněž označené banánovým listem, mobil a zkusím se připojit na Twitter. Bez úspěchu. Wi-Fi je moc slabá. Vrátím telefon zpátky, narovnám záda a začnu se soustředit na vlastní dech. Chvíli se snažím prodlužovat výdech, ale brzo to vzdám. Dechová cvičení jsou pro mě z celé jógy to nejtěžší, poněvadž jsem netrpělivý. Raději vstanu, postavím se na začátek podložky, a začnu s Pozdravy Slunci.

Nadechnu, vydechnu a spojím dlaně před hrudníkem. Nadechnu, zvednu ruce, podívám se vzhůru a prohnu se vzad. Vydechnu, předklon, položím dlaně na zem. Nadechnu, pravá noha vzad, zase pohled na větráky. Zadržet dech, udělám prkno. Výdech, kolena, hrudník, brada k zemi. Nádech, zvednu hrudník a hlavu do kobry. Výdech, přehoupnu se do střechy. Nádech, pravá noha dopředu, podívat se do nebe. Výdech, předklon. Nádech, ruce k nebi, prohnout se dozadu. Výdech, spojím dlaně před hrudníkem. Opakuji na levou stranu.

Pokračování příště…

Cestopis

Vloni v listopadu jsem byl na jógovém učitelském tréninku. Tady na blogu jsem pak zmínil, že o tom napíšu do časopisu Českých drah, se kterým občas spolupracuji. Slíbil jsem, že až text vyjde, dám ho sem. Nuže, tady ho máte. Dovolil jsem si ho z pdfka s časopisem vystřihnout. Myslím, že dopadl docela dobře. Nejsem tedy příznivcem dlouhých titulků, které jsou v poslední době v módě (míněno v tisku, na webu smysl mají). Veršovaný perex jsem taky nepsal já. Nejdůležitější změna v textu je ovšem zkrácení asi o třetinu.

Když jsem mluvil se šéfredaktorem, říkal, že cestopisy v jejich plátku mají okolo patnácti tisíc znaků a absolutní maximum je dvacet. Moje původní verze měla něco málo přes dvaadvacet tisíc. Do časopisu se toho proto spousta nevešla.

Psal jsem například dialogy s každým nově citovaným mluvčím na nové řádce jako v knížce. Nevím proč, ale editoři je vždycky zruší. Abych to zkrátil. Hodím původní nezkrácenou verzi cestopisu sem. Jelikož je to dlouhý text, chci ho tu vydávat jako seriál tempem jeden článek týdně. Boxy umístím na statické stránky. Začnu dnes.