Noční pták - Blog pro nespavce, zbloudilce, tuláky po hvězdách, černý ovce a ztracený existence

Prateta vrací úder

Jako dítě jsem měl moc rád knihy britského spisovatele Arthura Ransoma. Byly o lodích a já jsem z jachtařské rodiny. Dětství jsem strávil plachtěním. Když jsem byl malý, ransomovky se špatně sháněly. V knihkupectvích byly rozebrané, v knihovně neustále vypůjčené. Ani být protekční knihovnické dítě nepomáhalo. Takže není divu, že jsem ransomovky nečetl všechny. Doháním to až teď. Minulý týden jsem dočetl jednu, která byla pro mě úplně nová. Její poněkud dlouhý titul zní The Picts and the Martyrs: Or Not Welcome At All. V originále vyšla poprvé v roce 1943, česky v roce 1987 jako Piktové a mučedníci aneb Naprosto nevítaná návštěva.

Pokud nejste čtenáři ransomovek je na místě krátké vysvětlení. Vypráví se v nich o dobrodružstvích tří dětských skupin. Jsou to sestry Nancy a Peggy Blackettovy, čtyři sourozenci Walkerovi, a sourozenci Dick a Dorotka Callumovi. Vždycky dělají něco, co se točí kolem nějakých lodí. Děti se v knihách různě střídají. Málokdy jsou v jedné knize všechny. Děj se odehrává na několika místech. Nejdůležitější je ale fiktivní nepojmenované jezero.

Nancy hlavou rodiny

Ransome se při jeho vymýšlení inspiroval dvěma skutečnými vodními plochami Windermere a Coninston Water. Leží vedle sebe v Jezerní oblasti v severní Anglii. V Piktech a Mučednících se po jezeře prohánějí Nancy a Peggy s Dickem a Dorotkou. Na Walkerovy (aka Vlaštovky, podle jejich lodě), se teprve čeká. Dick a Dorotka na začátku bydlí u Blackettových ve velkém staroanglickém venkovském domě jménem Jezerka (v originále Beckfoot). Čekají na svoji novou loď, Skaraba. Má být hotová každým dnem.

Jenže jediný loďař, který kdy něco dodělal včas, byl Noe, a to ještě proto, že by se jinak utopil. Stavba Skaraba se proto o několik dní zdrží. Paní Blackettová, matka Nancy a Peggy, není doma. Prodělala chřipku a odjela se doléčit na moře se svým bratrem Jimem Turnerem, známějším jako kapitán Flint. Z Nancy je hlava rodiny. Sedí v čele jídelního stolu. Jediný dospělý v domě je kuchařka. Ano, ta, co dělá tak skvělé jablkové koláče a domácí zázvorovou limonádu. Jenže idyla nevydrží dlouho.

Konec zábavy

Nějaká dobrá duše situaci prozradí strašlivé Nancyině a Peggyině pratetě, Marii Turnerové. Pokud jste četli druhou knihu v sérii, Trosečníky z Vlaštovky, pratetu dobře znáte. Je to přísná staromódní paní, jíž se všichni bojí, a která zkazí každou zábavu. Nutí lidi chodit domů kvůli všelijakým nesmyslným jídlům, nosit slušné oblečení, recitovat básně, hrát na piano, dělat prázdninové domácí úkoly, a ještě milion dalších nudných věcí. Když se prateta dozví, že Nancy a Peggy jsou doma jen s kuchařkou, přijede převzít velení.

O Dickovi a Dorotce nemá tušení. Jejich další pobyt v Jezerce nepřipadá v úvahu. Nancy vymyslí řešení. Callumovi se schovají do staré chajdy v lese kousek od Jezerky. Mají tam přečkat pratetinu návštěvu. Budou jako Piktové, kteří skrytě žili v Británii po Saské invazi. Odtud název. (Mučedníci jsou Nancy a Peggy, poněvadž trpí pod vládou pratety.)

Návrat k jezeru

Podobně riskantní plán by asi jen tak někomu neprošel. Jenže Nancy není jen tak někdo. Zastraší pošťáka, poradí si i s doktorem (pamatujete si ho z Winter Holiday neboli Zamrzlé lodě Kapitána Flinta) a policajtem Sammym. Skrytý život se Piktům daří. Dostanou svou novou loď. Objeví se ale množství zádrhelů. Nejhorší je nutnost dostat z Jezerky chemické vybavení pro Timothyho Steddinga, alias Zmačkaného Klobouka. Bydlí na hausbótu kapitána Flinta a pokračuje na práci v měděném dole, který – jak každý ví – objevil Rodger Walker v knize Holubí pošta.

Všechno se dost zamotá, ale nakonec dobře dopadne. O pratetě se toho dozvíme daleko víc než v Trosečnících z Vlaštovky. Na konci není tak nesympatická, jak bývala. Zjistíme, že někteří, lidé, kterých se ostatně taky všichni bojí, jsou pratetě podobnější, než to vypadalo.

Nejlepší je znovu potkat staré známé vesničany z okolí jezera. Kromě už zmíněného doktora, policajta a kuchařky narazíme třeba i na Márinku Swansonovou, loďaře z Ria, nebo plukovníka Jolyse. Jen škoda, že se v knize neobjeví uhlíři Mladý a Starý Billy.

Pracovní záminka

Nejsem si jistý, jestli jsem jako dítě obyvatele kraje okolo jezera ve stínu hlavních postav vůbec vnímal. Dnes se na ně těším stejně jako na hlavní hrdiny. Možná ještě lepší než nejlepší je zase se vrátit k samotnému jezeru. Je to jako přijet domů z dlouhé cesty, které trvala mnoho let. Těžko říct, jestli by se ransomovky líbily dnešním dětem. Ve srovnání třeba s takovým Harrym Potterem se toho v nich moc neděje. Aby bylo jasno: proti Harrymu nic nemám. Do Hogwarts se taky často vracím. Zrovna teď mám ale ransomovské období.

Začalo minulý rok v létě. Už nevím, proč jsem si na Ransoma po delší době znovu vzpomněl. Shodou okolností zrovna uplynulo padesát let od jeho smrti. Byla to dobrá záminka k sepsání nějakého článku. Využil jsem ji a poslal o Ransomovi něco do 100+1.

Psaní byla zase záminka k opětovnému čtení knih. Zjistil jsem, že na Amazonu je mají v anglické verzi velice levně, většinou kolem osmi dolarů. Od té doby si občas nějakou koupím. Pokud jde o čtení v originále, všiml jsem si, že jazyk ransomovek už možná začíná trochu erodovat.

Ztracená halza

Aby ne, první kniha vyšla v roce 1930. Například tam, kde se dnes v angličtině používá vycpávkové slovo „pretty,“ říkají Ransomovi hrdinové „jolly.“ Slovo „beastly,“ se už dnes asi taky používá daleko méně. Zajímavé je taky číst stylizované nářečí severoanglických vesničanů. Třeba místo „nothing“ říkají „nowt.“ Četl jsem české překlady mnohokrát, takže Mary Swanson už pro mě asi až do konce života bude Márinka a Susan zůstane Zuzanou. Originály mi ovšem pomohly objasnit spoustu věcí, jež mi od dětství vrtaly hlavou.

Překladatelka Zora Wolfová byla skvělá, jenže zřejmě v životě neseděla na lodi. Na textu je to místy znát. Jako dítě jsem například pochopil, že se v knize celkem často halzuje. Zora Wolfová to ale českým čtenářům zamlčela. Vždycky psala jen o „přehazování ráhna.“

Kdysi jsem si dokonce myslel, že v angličtině slovo pro halzu není. Vypadalo to logicky, poněvadž české označení je zjevně z němčiny. Anglické slovo pro halzu ovšem existuje. Je to jibe. Když už jsem u toho, Český jachtař nepřehazuje ráhno, nýbrž celou plachtu.

Příliš jachtařských detailů

Podobných zbytečných chyb je v českých překladech víc. Samostatná kapitola jsou pak ilustrace. V dětství jsem si prohlížel obrázky v českých vydáních a divil se, proč na nich mají lodě nesmyslně postavené plachty. V originále Ransome ilustroval svoje knihy sám. Jeho obrázky dávaly z jachtařského hlediska smysl. Škoda jen, že ve vydání pro kindle mají nízké rozlyšení. Co se týče ilustrací, světlá výjimka mezi českými vydáními byla, pokud si vzpomínám, sedmá kniha v sérii, Nechtěli jsme na moře (We Didn’t Mean To Go To Sea).

Je to moje nejoblíbenější, protože je realistická. Na Goodreads kdosi napsal, že je nudná, poněvadž je plná jachtařských detailů. Právě to se mi na ní ale líbilo nejvíc. Někdo jiný zase napsal, že hlavní postava té knihy není člověk nýbrž loď. Je to naprostá pravda a líbí se mi to ještě víc. V českém překladu se ovšem zase přehazovalo ráhno a místo barku tam kotvila „bárka.“ Poučení: pokud můžete, čtěte v originále. Žádný překladatel není superman, snad kromě Jana Kantůrka.

Takhle brzo jsem to nečekal

Nikdy jsem si nemyslel, že Vojtěch Varyš bude žít dlouho. Při jeho životním stylu si to asi myslel málokdo. Dlouho jsem věděl, že jednou budu psát jeho nekrolog. Nakonec mě ale zpráva, že je mrtvý, přece jen zaskočila. Zdá se mi to moc brzo. Jako první mě napadlo, že to je nějaký kanadský žertík. I když Vojtěchovi by se nepodobal. Na něco tokového byl Vojtěch moc originální. Seznámil jsem se s ním na serveru bluguje.cz, kde jsme měli oba blogy. Zpočátku jsme byli nepřátelé, ale později jsme se skamarádili. Moje nejlepší a neživější vzpomínka na Vojtěcha je večírek v Praze s dalšími bloggery.

Byl velkolepý. Později se na tom opakovaně shodli všichni účastníci. Diskutovali jsme o literatuře, bloudili jsme po ulicích a hledali bankomaty, hráli jsme na pozoun v jakési knajpě na Praze 1. Z té knajpy jsme pak ujeli taxíkem bez placení. Nedošlo nám ale, že na Praze 1 je to ale samá zatáčka a úzká ulička. Auto tam jede pomalu. Barman z té knajpy to věděl a pronásledoval nás. Bylo to dobrodružné. Sice náš taxík nechytil, ale několikrát to bylo o fous.

Byl to v době, kdy jsme většinou všichni ještě studovali — každý z nás něco jiného. Měli jsme ale rádi psaní. Časem jsme oba s Vojtěchem začali přispívat do různých novin nebo časopisů. Já psal o vědě, Vojtěch o divadlu a literatuře. Moc jsme se tenkrát nevídali. Jen občas jsem se účastnil koncertů Vojtěchovy divné kapely. Byla tak umělecká, že se nedala poslouchat. Jinak jsem si s ním hlavně hodně psal po jabberu. Zjistili jsme, že nás baví podobní autoři.

Shodli jsme se třeba na americké spisovatelce Flannery O’Connor. Oba dva jsme vždycky chtěli napsat něco uměleckého, nejlépe román, ale nikdy se k tomu nedostali. Asi před pěti lety mi Vojtěch dohodil kšeft v časopisu Týden. V době, kdy jsem nastoupil, byla atmosféra v redakci ještě poměrně dobrá, ale už se začínala zhoršovat. Vojtěch z Týdne po roce odešel. Já jsem zůstal. Vědeckého redaktora si nikdo nevšímá. Po čase se Vojtěch do Týdne zase vrátil.

Jenže v opilosti zavolal majiteli časopisu, autoritářskému Jaromírovi Soukupovi, takže dostal výpověď ještě ve zkušební době. I když jsme nepracovali ve stejné redakci, pořád jsme si psali na jabberu a občas se scházeli. V prosinci jsem z Vojtěcha pravidelně tahal tipy na knihy, které bych mohl nakoupit jako vánoční dárky. Zatímco já jsem vydržel v Týdnu navzdory zhoršujícím se podmínkám čtyři roky, Vojtěch za tu dobu vystřídal několik různých redakcí.

Nedávno, když už jsem v Týdnu nepracoval, se mi Vojtěch ozval, že zase dal někde výpověď, tentokrát v MF Dnes. Říkal, že už ho to tam nebavilo, a že se konečně pustil do toho románu. Měl naplánováno, že ho napíše za tři měsíce. Záviděl jsem mu, poněvadž já jsem zrovna na psaní románu neměl čas.

Od té doby jsem Vojtěcha na jabberu mockrát nepotkal. Pořád jsem byl ale zvědavý, jestli něco napíše. Už jsem si představoval, jak s ním jeho knihu napsanou na volných papírech procházím a říkám, co se mi kde nezdálo. Dnes jsem se dozvěděl, že Vojtěch umřel.

Je toho spousta, co jsem s ním ještě nestihl prodiskutovat. Měl jsem v plánu se někdy přidat k jeho spanilé jízdě jídelním vozem do Berlína. Už na to nedojde. Vojtěch rád říkal, že se mu líbí mluvit s lidmi, které je zvyklý číst. Tvrdil, že je zajímavé pozorovat, jak člověk používá v řeči stejné formulace jako při psaní. Budu to teď dělat naopak. Občas si najdu nějaký Vojtěchův starý článek a budu při čtení vzpomínat, jak mluvil.

Zloděj času: Terry Pratchett v nejlepší kondici

Už je to to zase. Otravní Auditoři Reality chtějí odstranit z mnohavesmíru všechno zábavné. Sehnali si na to geniálního hodináře Jeremiáše Tikala. Objednali si u něj dokonale přesné hodiny. Až je dostaví a spustí, půjdou tak přesně, že všechny ostatní hodiny budou rázem zbytečné. Čas se zastaví a nastane konec světa. Zeměplošský Smrť, který si – jak každý ví – pamatuje budoucnost, najednou zjistí, že žádná být nemá. Nemůže zasáhnout, protože musí shánět zbylé tři jezdce apokalypsy: Válku, Nákazu a Hladomor. Pověří však pátráním svoji vnučku, Zuzanu Stohelitskou.

Ta se toho času živí jako učitelka v nejšpinavějším a nejprohnilejším městě Plochy, proslulé Velké ústřici, Ankh-Morporku. Z dědečkova požadavku, jakož i svého rodinného dědictví, nemá velkou radost. Raději by byla obyčejnou dívkou. Nakonec se ale pustí do práce.

Zatím v tisících mil vzdáleném klášteře Mnichů historie, kteří dohlížejí na správné plynutí času, dostane slavný Metař s velkým M, Lu-Tze, nového mladého učedníka. Usměvavý stařík, známý především z Malých Bohů (třináctá kniha v sérii), si má poradit s neobvykle talentovaným Lobsangem Loudou.

Lobsang se projevuje, jakoby znal umění časových mnichů sám od sebe, aniž by ho studoval. Jak se dalo čekat, Lu-Tze s Lobsangem dostanou na starosti záležitost s Jeremiášovými hodinami. Musí ale napřed podniknout dalekou cestu do Ankh-Morporku. V knize se objeví spousta dalších postav, které známe z předchozích dílů.

Samozřejmě nechybí Krysí Smrť, ale dojde třeba i na havrana Jářku, o němž už nebylo pořádně dlouho slyšet. Svůj part sehraje i ta nechutná stará škatule Gyta Oggová. Bábi Zlopočasná bohužel v knize není. Nedá se ovšem vyloučit, že je tam její koště. Nečekaně sympatický je nakonec i jeden z auditorů v lidské, respektive ženské, podobě, Lady LeJeanová.

Kvalit nepřekonatelného tria Mort. Malí bohové a Soudné sestry podle mě Zloděj času nedosahuje. Pořád je to ale jedna z nejlepších Zeměploch, kterou jsem zatím četl. Trochu mě nudily jen popisy techniky mnichů historie na ovládání času. U několika slov v překladu jsem tušil anglický originál a říkal si, že by je bylo lepší převést do češtiny jinak. Obojí jsou ale drobnosti. Zloděj času stojí za přečtení.

Blondýna

Je po zkouškách. Naposled sedím s německou kamarádkou Ingrid ve Žluté. Mám hlad. Už několikrát jsme se snažili upoutat pozornost vrchního, ale nedaří se nám to. Tady v Goa to není nic zvláštního. Nikdo tu nespěchá, obzvlášť v hospodách na pláži. Mají dost svých problémů, jako jsou třeba půldenní výpadky proudu, nebo to že se vláda rozhodne ze dne na den zrušit dvě největší bankovky. Nechají vás sedět nad jedním džusem celé odpoledne. Je to skvělý přístup, pokud se tedy zrovna nepotřebujete najíst. Což je náš případ.

A nejsme sami. U vedlejšího nízkého stolku klečí starší paní s šedými vlasy a mladá blonďatá dívka. Obě mají na sobě barevné indické sukně a cinkají řetízky. Dívka má odhalená ramena. Stejně jako my se snaží upoutat pohled číšníka, kdykoli jde kolem. Usměju se na ně.

„Jste taky ignorovány?“ povídám.

„Ano,“ povídá blondýna.

„To je tady normální,“ povídám zas já.

„Já vím,“ povídá zas ona. „Odkud jste? Máte zvláštní přízvuk.“

„Z České republiky. A vy?“

„Z Íránu.“

„Takže jste muslimka?“ zeptám se.

„Jsem.“

„Nevypadáte na to,“ přiznám.

„Já vím,“ usměje se.

„A jak to, že jste tady?“

„Jen tak,“ prohlásí. „Je tu hezky.“

Konec.

Zkoušky

Učím svojí první hodinu jógy v životě. OK, ve skutečnosti je druhá, poněvadž už jsem si ji jednou vyzkoušel na dvou dobrovolnicích – Němce Ingrid a Angličance Jessice. Tohle je ale oficiální, s Veronicou, učitelkou aštangy z ášramu, která mě bude při učení pozorovat a pak mi řekne, co jsem udělal špatně. Hodně jsem plánoval. Vyrobil jsem si spreadsheet v Excelu, kde jsem ke každé ásaně napsal počet dechů, z něj spočítal odhadovanou dobu, kterou zabere. Laptop s plánem hodiny mám s sebou. Měli jsme povolený papír, takže s laptopem snad nebude problém. Schovám ho za sloup, aby nebyl moc na očích.

Mám sedm studentů, jsou to samozřejmě další budoucí učitelé. Tentokrát předzpívávám úvodní mantru já. Moje jógová sekvence má přibližně stejné pořadí ásan, jaké praktikuji doma. To vzniklo sloučením obvyklých hodin mých dvou učitelek v Praze. Pořadí tedy nezapomenu. Vynechal jsem jen věci, které mě samotnému nejdou, a nahradil je lehčími.

Oficiální hodina jde hůř než zkušební. Můj precizní dechový plán nevychází, ačkoliv jsem studentům zdůrazňoval, že musí všichni dýchat přesně dvanáctkrát za minutu. Nedá se nic dělat. Musím improvizovat a vynechat několik ásan, abych dodržel čas. Když jim řeknu, aby udělali Paščimóttánásanu (hluboký předklon vsedě), ozve se Kelly:

„Nemohl bys mi zatlačit na záda?“

Začnu panikařit, poněvadž si nemůžu vzpomenout, jak se to správně dělá, abych jí nezranil. Nakonec vyberu místo, které vypadá bezpečně.

„Tak vydechni,“ řeknu jí a lehce ji stlačím dolů.

Cítím, jak se pod mýma rukama skládá jako zavírací nůž. Kelly je neobvykle ohebná i na zdejší poměry.

„Jsi v pohodě?“ ujišťuji se.

„Jo.“

O den později sedím na koberci v šale a píšu zkouškovou písemku. Čekal jsem, že bude lehká, ale není. Minimálně je pracná. Má třicet otázek, přičemž pět je možno vynechat. Většina lidí to asi udělala s poslední otázkou – popište celý Pozdrav Slunci včetně nádechů a výdechů a jmen ásan v sanskrtu. Ásan je dvanáct. I když tuhle otázku přeskočím, popíšu pět papírů. Nakonec pečlivě očísluju stránky. Na list s otázkami napíšu seznam vynechaných a odnesu je Řečníkovi, který si to všechno secvakne sešívačkou.

Pokračování příště…