Noční pták - Blog pro nespavce, zbloudilce, tuláky po hvězdách, černý ovce a ztracený existence

Hodně zamotané blues

Nejsem velký fanoušek detektivek. Občas si nějakou přečtu, ale nevyhledávám je. Jako malého kluka mě bavily příběhy Sherlocka Holemese. Psa baskervilského považuji dodnes za jednu ze svých nejoblíbenějších knih. Později mě chytl třeba Chandler. Dohromady toho ale bylo málo. Když jsem poprvé zaslechl, že jsou u nás v oblibě severské detektivky, nerozběhl jsem se okamžitě do knihovny. Vedle kriminálních příběhů mě totiž nepřitahuje ani sever a Skandinávie. Chci číst o místech, kde je teplo. Nedávno jsem se ale k jedné severské detektivce přece jen dostal.

Byla hned dvoudílná. První díl se jmenuje Lotosové blues, druhý Miovo blues. Napsala je Švédka Kristina Ohlssonová. Knihy vypravují příběh stockholmského advokáta Martina Bennera. Nejsou špatné. Miovo blues jsem četl asi do čtyř do rána. Nebylo to ale jen ze zvědavosti a napětí. Chtěl jsem mít Bennera a jeho patálie z krku.

Nechci moc prozrazovat. Připravte se však, že story, která začne šťouráním v uzavřeném případu několikanásobné vraždy, je hodně komplikovaná. Hraje v ní roli i náhoda, což se podle mě do detektivky nehodí. Zápletka se točí okolo několika rodin. Benner se stará o dceru svojí sestry. Adoptoval ji, když sestra zemřela. Pomáhá mu v tom krásná kolegyně Lucy.

Hlavního hrdinu jsem si neoblíbil. Je přesně, co já nejsem. Umí skvěle balit ženské, se kterými ale pak zachází jako s hadrem. Je úspěšný, vzdělaný, hezky se obléká, jezdí v drahém autě, a tak dál.

Styl se mi líbil. Je čistý – krátké věty, krátké odstavce, krátké kapitoly. Knihy se četly dobře a hlavně rychle. Myslím, že jsem oba díly dorazil během tří dnů. Místy mi trochu vadilo cpaní důležitých informací na začátek odstavce. Připadalo mi, že to zní jako zprávy v televizi.

Jedna věc mě zarazila. Všiml jsem si, že v knihách několik mužů při různých příležitostech brečí. Přemýšlel jsem, čím to je. Snad proto, že Ohlssonová je žena a ženy mají k pláči blíž než muži? Nebo je to nějaká kulturní odlišnost Skandinávců? Očekával bych, že budou naopak drsní a nepřístupní. Kdyby vyšel další díl, určitě si ho taky přečtu. Stát se to může, poněvadž v příběhu zbylo několik volných konců, na které se dá navázat.

Quiet please: Yoga and introverts

Do you hate talking on the phone? Are you uncomfortable in crowds? Do you flee from parties at the first opportunity? Do you enjoy being alone with your own thoughts? Than you are an introvert and you should consider living yoga.

I am an introvert forced to live in a society which prefers extroversion. Same as many people similar to me I occasionally suffer. While extroverted folks gain energy from talking to other people, introverts lose it. Small talk is exhausting us. We have few friends, because when we find some comrade, we simply don’t feel the need to look for another. One person is enough for us. We like to spend time alone. We dwell most of our lifetime inside of our heads. This is the natural reason, why we are drawn to yoga.

Yoga is a discipline of the mind. Mind of an introvert is already disciplined, because we use it much – maybe too much. Introverts are introspective. We like to observe our mental states. In one of the ancient yogic texts is a simple message: you are that. Introverts can understand this message. It is fits to their nature.

Of course, we have some tendencies that are not yogic. Mind of an introverted person usually likes to wander. It seldom dwells in the present moment. I myself often think about books during yoga classes. Sometimes it is a book I am currently reading. Sometimes it is a book which I have read long time ago.

When I am standing on my head, I stray through the enigmatic library with William of Baskerville, flying with Margarita over the dark Moscow, or sailing with the Swallows and Amazons in the in Northern England. True yogi would not do it. But it is something on which I can work. Otherwise the mind of an introvert is prepared for yoga practice from birth.

There are also more practical reasons why introverts should visit yoga classes. Introverts sometimes need company, although they don’t want to talk to anybody or participate in the society in any way. The yoga class is ideal place for this. You just go there and spend time with people, who share common interest with you. But you don’t have to talk to them! To be silent is very yogic. When you were silent in during the break in school, you were weird. But when you are silent in yoga class, you are cool.

Introverts spend lot of time at home with their books and computers. Even on a beautiful sunny day. And yes, we often do not change from our pyjamas, if we don’t have to. Asanas can be practiced pyjamas easily.

Yoga calms the mind. Mind of an introvert needs to be calmed. Introverts don’t need excitement from the outer world. They have enough of it in their own heads. This is sometimes confusing for extroverted people, even in the yoga class. When they meet an introvert, who is submerged in his thoughts, they have tendency to ask him or her “Are you OK?” The answer is almost always: “Yes, I am.”

Šánti

Je to deset dní, co jsem se vrátil z Indie. Byl jsem na jógovém učitelském tréninku. Bylo to vyčerpávající ale super. Mohl jsem tam letět, poněvadž jsem dostal v Týdnu výpověď a odstupné. Padla ho na to tak půlka. Měl jsem plán začít psát znovu na volné noze a k tomu vydělávat i učením. Nevím, jestli vyjde. Po zkušenosti s Týdnem se mi do dalšího zaměstnaneckého poměru nechce. Myslím, že v médiích to bude všude přibližně stejné. Chtěl bych dál publikovat, ale pokud možno externě. Zatím jsem napsal několik textů pro Economii.

Domlouvám se s magazínem ČD pro vás. To je ten časopis, co se rozdává ve vlacích. Jelikož mám vlaky rád, těším se na to. Chci také obnovit nějaké kontakty z dřívějška. Neumím ale řešit moc věcí najednou. Jako první bych chtěl dosáhnout uznání svého učitelského certifikátu v Česku. Bude to zdlouhavé, ale věřím, že to půjde. Můžu se sice hned zaregistrovat u americké Yoga Alliance, jenže u nás by mi to k ničemu nebylo.

Potřebuji získat apostilu. Je to nálepka od indických úřadů, která prokazuje, že můj diplom v Indii platí. Česká republika uznává indické apostily, poněvadž o tom podepsala s Indií mezinárodní smlouvu. Nálepky vydává ministerstvo v Dillí. Poslat certifikát jen tak do Indie bych se bál. Naštěstí jsem našel firmu, která apostily vyřizuje. Tak snad to bude OK. Jen nevím, jak dlouho to bude trvat. Zatím se zdá, že hodně dlouho.

Naštěstí praktikuji jógu, a proto umím čekat. Jinak se ovšem jako guru necítím. Odučil jsem jednu zkušební hodinu (vlastně dvě, poněvadž jsem si ji napřed nacvičil na dvou dobrovolnicích). Podle komise je znát, že jsem introvertní, stydím se na lidi sahat a opravovat, a málo je povzbuzuji, aby zkoušeli dělat těžké ásany. Až na to ovšem byla lekce velmi dobrá. Tak nevím, co si mám myslet.

Studentům se moje hodina líbila. Byli to ale samí budoucí učitelé jako já, takže asi nebyli nezaujatí. Chtěl bych o celém tom zážitku napsat delší text do zmíněného časopisu Českých drah. Jestli se k tomu přinutím, hodím ho časem i sem.

M Is for Magic

V předminulém článku jsem se tu rozplýval nad románem Stardust (Hvězdný prach) od Neila Gaimana a dušoval se, že si od něj musím přečíst něco dalšího. Četl jsem, leč na blogování jsem byl líný. Děla se spousta věcí, které stály za zaznamenání, ale o nichž se tu nedočtete. Nakonec vám (a sobě) povím jen o další Gaimanovce. Je to sbírka povídek nazvaná M Is for Magic (M jako magie). Gaiman v předmluvě píše, že si titul půjčil (se svolením) od Raye Bradburyho. Ten vydal povídkové sbírky S is for Space a R is for Rocket (V jako vesmír a R jako raketa).

Bradburyho sbírky jsou prý zaměřené na mladší čtenáře. M Is for Magic by měla být zaměřená stejně. Nejsem si však jistý, jak se to zaměření má projevovat. Snad jen, že fantasy mi připadá jako žánr pro mladší čtenáře celkově. V tom případě by ale na ně měla být zaměřená veškerá Gaimanova tvorba (což možná je).

Povídky ze sbírky M Is for Magic jsou vesměs prima. Je jich devět, napíšu sem něco ke každé z nich. Asi nejlepší se mi zdál příběh jménem Chivalry (Rytířství). Nějaká paní v něm koupí ve vetešnictví svatý grál a začnou ji navštěvovat rytíři krále Artuše. Na stejně dobrém nápadu je postavená i další povídka How to Talk to Girls at Parties (Jak se bavit s děvčaty na večírcích).

Ať už jste kluci nebo holky, určitě vám někdy připadalo, že se zástupci opačného pohlaví chovají jako by byli z jiné planety. V téhle povídce to tak opravdu je. Z jiné planety jsou holky. Povídka je víc sci-fi než fantasy. Na druhou stranu skutečné sci-fi je opravdu málo, čehož si Gaiman ostatně všímá v už zmíněné předmluvě. Hrdinové povídky poslouchají The Clash, Sex Pistols, nebo Velvet Underground. Takže jako bonus víme, co Neil poslouchal jako teenager.

O něco méně než předchozí dvě povídky se mi líbila The Case Of The Four And Twenty Blackbirds (Doslova případ čtyřiadvaceti kosů, ale asi by se to mělo přeložit jinak ‒ je to z dětské říkanky). Příběh je napsaný stylem drsné americké školy, ovšem odehrává se ve fantastickém pseudostředověkém světě. Detektiv a vypravěč v jedné osobě, ne nepodobný Chandlerovu Philu Marlowovi, v něm řeší vraždu Humptyho Dumptyho, což je postava z další dětské říkanky. Pro rodilého Angličana je ta povídka asi vtipnější než pro Čecha, poněvadž má říkanky zažité.

Mimochodem, jinou povídku jménem Four and Twenty Blackbirds napsala také Agatha Christie. Vystupuje v ní její nejznámější detektiv Hercule Poirot. Přibližně stejně jako Humptyho případ mě bavila povídka Troll Bridge (Trolí most). Je o chlápkovi, který se vyhýbá životu, až nakonec nic nezažije. Připomínal mi mě. Tu povídku už jsem kdysi dávno četl. Není divu, poněvadž ve sbírce jsou prý většinou texty už zveřejněné jinde.

Další dvě povídky jsou strašidelné. Nejsem vhodný čtenář takových příběhů, poněvadž se při jejich čtení nebojím. Nevím, čím to je. Nebaví mě číst ani horory. Nepůsobí na mě. Don’t Ask Jack je trochu ve stylu Stephena Kinga. Nejlepší překlad názvu by snad byl Neptej se kašpárka. Jack totiž znamená hračku Jack-in-the-box, čili Kašpárka v krabici.

Na podobnou notu je October In The Chair (Říjen je na řadě), ve které sedí kalendářní měsíce u ohně a vypráví si příběhy. Jako v pohádce O dvanácti měsíčcích. Jestlipak ji anglické děti znají? Ten nejdůležitější příběh, který vypráví Říjen, připomíná Gaimanův román The Graveyard Book (Kniha hřbitova). Ještě jsem ji nečetl, ale je z ní i ještě jedna povídka ve sbírce, The Witch’s Headstone (Čarodějčin náhrobek). Je dobrá, dvěma nejlepším se ale nevyrovná.

Povídka The Price (Cena) má taky lehce hororový nádech. Je o jedné zvláštní kočce, která se nastěhuje k vypravěči. Nevím, jestli Gaiman myslí vypravěčem sám sebe, ale vypadá to tak. Až na fantastickou zápletku s kočkou působí povídka realisticky. Námět se mi zdál dobrý, přesto v mém případě fungovala méně, než by mohla. Nevím proč. Snad proto, že mám raději psy než kočky.

Nakonec zmíním dvě povídky, které mě nebavily. Ačkoliv jsou krátké, četl jsem je dlouho, po malých kouscích. How To Sell The Ponti Bridge (Jak prodat Ponstký most) je příběh podvodníka, který prodává slavný magický most v jakési fantastické říši. Je to jako ten chlap, co v Česku prodal Karlštejn, nebo jiný, který ve Francii prodal Eiffelovku. Příběh by se obešel i bez fantastických rekvizit. Jenže pak by ho nemělo smysl psát, poněvadž už je ohraný. Za mě škoda (elektronického) papíru.

Nelíbila se mi ani povídka Sunbird (Sluneční pták) o spolku labužníků, jimž se zachtělo pochoutky z fénixe. Připomínali mi pana Croupa a pana Vandemara z Gaimanova románu Neverwhere, kteří mě nudili. Když jsem ale při čtení porůznu googloval, našel jsem hodnocení lidí, kterým se povídka Sunbird naopak líbila. Holt vkus je subjektivní. Kdybyste si knihu přečetli, možná byste zrovna tuhle povídku taky chválili.

Harry č. 8, divadelně

Divadelní hry moc nečtu, i když výjimky se najdou – třeba ta skotská. Dnes k těm několika výjimkám přibyla jedna další: Harry Potter and the Cursed Child, čili Harry Potter a prokleté dítě. Byl jsem s ní spokojený, ačkoliv přiznávám, že bych byl radši, kdyby Rowlingová napsala další román. Mohlo by jich být víc než jeden, poněvadž hra pokrývá čtyři roky v Bradavicích. Začíná devatenáct let po svržení Vy-Víte-Koho. Navazuje na epilog poslední knihy, dokonce ho přímo cituje. Hlavní hrdinové už nejsou Harry, Hermiona a Ron, i když ve hře vystupují.

V příběhu jsou důležitější Harryho syn Albus Severus a jeho nejlepší kamarád Scorpius, kupodivu syn Draca Malfoye. Zápletka ujde. Jako zařízení, které ji umožňuje, slouží obraceč času, se kterým jsme se my, fanoušci potterovského vesmíru, seznámili ve třetí knize. Pokud fanoušci HP nejste, nemá cenu hru číst nebo na ni chodit do divadla. Pochopení děje vyžaduje znalost minulých dílů. Mě to nevadilo, naopak, s chutí jsem si je jako přípravu všechny přečetl znovu.

Příběh je jako obvykle komplikovaný, plný nečekaných zvratů. Text hry je taky pořádně dlouhý – tištěná verze má 320 stran, inscenace má údajně dva díly. Dá se na ně jít během dvou dnů po sobě nebo dopoledne a odpoledne. O důvod víc, proč by si hra zasloužila novelizaci, ačkoliv myslím, že se dočkáme maximálně tak dvou filmů.

Jak Albus, tak Scorpius mi byli od začátku sympatičtí, poněvadž jsou to looseři a outsideři. Daleko větší, než byli jejich rodiče. Příjemně mě překvapil taky Draco. Ron mě naopak zklamal. J. K. R. z něj udělala páprdu s pivním mozolem a navíc podpantofláka, který se většinu času věnuje rodině. To si nezasloužil. Nikdo by si to nezasloužil. Harry je na mě příliš autoritativní. Pobertův plánek (The Marauder’s Map) použije způsobem, který by se jeho autorům určitě nezamlouval. Hermiona mi připadala zase moc formální.

Já vím, že se člověk mění, když stárne, že mu ubývá šťáva, ale tohle se mi zdálo trochu moc. Navíc, v kouzelném světě by to mohlo být jinak. Moc rád bych se taky dozvěděl, co dělá moje nejoblíbenější studentka z Bradavic Luna Lovegood (česky prý Lenka Láskorádová).

Další věc, která mi trochu vadila, bylo, jak ve hře pořád kdekdo prohlašuje, jak má ostatní rád, objímá je, a tak podobně. Možná to na divadle tolik nevyzní, ale přišlo mi, že se tak lidé moc nechovají. Nebylo mi jasné, kdo byl nakonec to prokleté dítě. Možnosti jsou podle mě aspoň tři. Všechno jsou to však jen detaily. Byl jsem moc rád, že jsem se mohl do potterovského univerza vrátit. A teď mě omluvte, chci si ještě jednou přečíst The Tales of Beedle the Bard.