Noční pták - Blog pro nespavce, zbloudilce, tuláky po hvězdách, černý ovce a ztracený existence

Život Dolores

Dolores Claibornová strávila celý život na malém ostrůvku Little Tall ve státě Maine. Je to zapadákov. Jako jediné spojení s pevninou mu slouží obstarožní trajekt. Většina prací je tam sezónních. Dolores se živila jako posluhovačka v domě zámožné dámy Very Donovanonové. Byla to těžká služba. Vera své služebné šikanovala a většinu z nich vyházela kvůli banálním prohřeškům. Když Vera zemřela, přistihl Dolores pošťák u její zkrvavené mrtvoly. Služka držela v ruce těžký váleček na nudle. Aby toho nebylo málo, manžel Dolores před lety zemřel za podivných okolností.

Byl ochlasta a svoji ženu mlátil. Kdekdo na ostrově Dolores podezříval, že svého muže zabila. Proto není divu, že se o smrt milionářky zajímá policie. Román Dolores Claibornová od Stephena Kinga je pojatý jako přepis výpovědi hlavní hrdinky. Dolores jako správná stará bába mele páté přes deváté a přeskakuje v čase.

Začíná popisem svého zaměstnání u pohádkově bohaté Very Donovanonové. Jako první probírá období, když byla milionářka už tak stará, že se nedokázala postarat sama o sebe. Líčí ho podrobně. Ze začátku jsem si myslel, že celá kniha bude jen o vynášení nočníku a věšení prádla v mrazu. Zhruba po třetině textu však Dolores odbočí ke svému manželovi, dětem a manželově smrti. Nakonec vypovídá o Veřině úmrtí.

Celé vypravování, až na epilog v podobě výstřižků z Little Tallských novin, je jedna nepřetržitá přímá řeč. Někdy to ale přece nejde, takže se King musí uchýlit k drobnému podvodu a nechat Dolores zopakovat otázku některého z policistů („Jestli jsem ho nenáviděla? No jasně.“). Působí to poněkud prkenně.

Nevím, jestli se za našich časů ještě dá nějaký vyprávěcí postup nazvat experimentálním. Tipoval bych, že všechny myslitelné finty vyzkoušela avantgarda na začátku minulého století. Originál Dolores Claiborn je z roku 1992, kdy už všechna kdysi novátorská díla dávno tlela v knihovnách. Nebo dokonce strašila na seznamech povinné četby.

Vyprávěcí postup Dolores Claibornové však určitě není něco, s čím se běžně setkáte. Sám si nejsem jistý, jestli bych si takovou knihu vybral ke čtení. Dostal jsem se k ní náhodou. Možná právě proto mě příjemně překvapila. Kinga znám jako spisovatele hororů. To není četba pro mě. Nebojím se, takže mě většinou nebaví. Vedle non-fiction O psaní jsem od KInga četl jen vychvalovanou Geraldovu hru. Vyšla stejný rok.

Málem jsem ji nedočetl, poněvadž mě nudila. V obou románech se odehrává zatmění slunce. Během něj zažije Dolores telepatickou vizi. Jejím prostřednictvím jsou oba příběhy navzájem propojené. Zjistil jsem to však až dodatečně. Geraldovu hru jsem totiž četl už před delší dobou. Znalce díla SK by to asi trklo hned.

Jinak se mi ale Dolores Claibornová zdála jiná než Geraldova hra. Není v ní nic hororového, a pokud pomineme zmíněnou vizi, ani nic nadpřirozeného. V Dolores není čeho se bát. Zajímalo by mě, proč King Dolores napsal. Měl umělecké ambice? Vím toho o něm málo. Vydal snad i další romány, které se jeho domovskému žánru vymykají? Podle poznámky na poslední straně psal Dolores dva roky. Byl to odpočinkový projekt, ke kterému se vracel během psaní pro obživu?

Vlajka pro Tibet

Je desátého března. Tady máte vlajku. Původně jsem ji chtěl doplnit povídáním, jak jsem byl dnes na transfúzní stanici, jak dlouho už tam chodím, a jaká je to skvělá v buddhistická věc. Zrovna dnes mě ale, coby dárce, odmítli, poněvadž jsem byl v Indii. Mají pro ni půlroční karanténní lhůtu. Taky mě to mohlo napadnout. Abych se přiznal, dokonce mě to i napadlo, ale zapomněl jsem. Takže letos bude jen ten prápor. Namaste.

Vlajka pro Tibet

Zeměplocha č. 22: Super!

Už jsem tu zmiňoval, že novější příběhy z nejlegračnější a nejpodivuhodnější knižní série v této i jakékoliv jiné galaxii, Úžasné Zeměplochy, jsou většinou horší než ty staré. Nedávno jsem ale dočetl jednu z relativně nových Ploch, která mě příjemně překvapila. Jmenuje se Poslední kontinent. Odehrává se většinou na tajemném světadílu XXXX. Pokud jste fanoušci Terryho Pratchetta jako já, určitě pro vás není tajemstvím, že nikdo na Zeměploše nemá ponětí, kde kontinent XXXX leží. Taky jste informování, že je to obdoba naší Austrálie.

Jestli jste navíc četli Zajímavé časy (č. 17 v sérii), je vám známo, že se na něm – kvůli chybě ve výpočtu mágů z Neviditelné Univerzity – ocitl Mrakoplaš. Tohohle neschopného čaroděje jsem nikdy neměl moc rád. Po Ploše chodí, běhá, leze a plaví se spousta postav, které mi přilnuly k srdci víc. Namátkou: lancerské čarodějky, Smrť, filosofové z Efebe, Ankh-Morporská Noční hlídka ve svých počátcích, a tak dál. Radši než o Mrakoplašovi bych četl další knihu třeba o faraonovi Ptepicchamonovi XXVIII. Žel, už se jí nedočkám.

Tahle kniha s Mrakoplašem ovšem není vůbec špatná. Angličan si ji asi užije víc než Čech, poněvadž obsahuje hodně narážek na anglické stereotypy o Australanech a všelijaká díla australské provenience. Určitě jsem hodně těchhle fórů minul. Mrakoplaš například vynalezne pivní polívku, což je hodně australská věc. To jsem si ale musel dohledat až zpětně. Nejneschopnější mág všech dob se taky stane přeborníkem ve stříhání ovcí.

Zápletek je hned několik a jsou pořádně trhlé, jak už měl pan Pratchett budižmuzemělehká ve zvyku. Mrakoplaš má za úkol přinést na XXXX déšť, poněvadž na kontinentu nikdy neprší. Dobrovolně by se do toho nepustil, však ho znáte. Nenápadně ho ale manipuluje kouzelný mluvící klokan, který se znal se stvořitelem XXXXu osobně.

Mezitím mágové na Neviditelné univerzitě začnou Mrakoplaše shánět (což už je samo o sobě neobvyklé). Knihovník (Určitě si ho pamatujete, chlupatý chlapík, který má rád banány a neoplývá velkou slovní zásobou.) totiž onemocní. Má rýmu a s každým kýchnutím se promění v jiný předmět, jednou třeba v medicinbal podruhé v plážové lehátko. Mágové by ho rádi vyléčili. Grimoáry v knihovně se bez jeho péče začínají chovat agresivně. K léčbě ale čarodějové potřebují vědět, jak Knihovník jmenoval, když byl ještě člověkem.

Jenže Knihovník, který měl na starosti i univerzitní archiv, všechny zmínky o svém pravém jménu zničil. Nechtěl totiž, aby ho někdo proměnil z orangutana zpátky v člověka. Jediný, kdo by mohl vědět, jak se Knihovník jmenoval před příslovečnou magickou nehodou (popsanou v Lehkém fantastičnu, kniha č. 2) je Mrakoplaš. Pedagogický sbor staré dobré NÚ se ho proto vydá hledat, shodou okolností ale skončí tisíce let v minulosti na ostrově obývaném nepříliš příčetným bohem (Potkali jste vůbec někdy boha, který to měl v hlavě v pořádku?).

Kvality vrcholů cyklu ‒ což jsou pro mě Soudné sestry, Mort, Pyramidy, nebo Malí bohové ‒ Poslední kontinent nedosahuje. Výborně ale vedle nich obstojí. Narazil jsem i na několik pasáží, jež mě nebavily a zdály se mi otravné. Celkově bych však řekl, že Poslední kontinent stojí za přečtení. A stojí i za zápis do tohoto nepravidelného čtenářského deníku.

Hodně zamotané blues

Nejsem velký fanoušek detektivek. Občas si nějakou přečtu, ale nevyhledávám je. Jako malého kluka mě bavily příběhy Sherlocka Holemese. Psa baskervilského považuji dodnes za jednu ze svých nejoblíbenějších knih. Později mě chytl třeba Chandler. Dohromady toho ale bylo málo. Když jsem poprvé zaslechl, že jsou u nás v oblibě severské detektivky, nerozběhl jsem se okamžitě do knihovny. Vedle kriminálních příběhů mě totiž nepřitahuje ani sever a Skandinávie. Chci číst o místech, kde je teplo. Nedávno jsem se ale k jedné severské detektivce přece jen dostal.

Byla hned dvoudílná. První díl se jmenuje Lotosové blues, druhý Miovo blues. Napsala je Švédka Kristina Ohlssonová. Knihy vypravují příběh stockholmského advokáta Martina Bennera. Nejsou špatné. Miovo blues jsem četl asi do čtyř do rána. Nebylo to ale jen ze zvědavosti a napětí. Chtěl jsem mít Bennera a jeho patálie z krku.

Nechci moc prozrazovat. Připravte se však, že story, která začne šťouráním v uzavřeném případu několikanásobné vraždy, je hodně komplikovaná. Hraje v ní roli i náhoda, což se podle mě do detektivky nehodí. Zápletka se točí okolo několika rodin. Benner se stará o dceru svojí sestry. Adoptoval ji, když sestra zemřela. Pomáhá mu v tom krásná kolegyně Lucy.

Hlavního hrdinu jsem si neoblíbil. Je přesně, co já nejsem. Umí skvěle balit ženské, se kterými ale pak zachází jako s hadrem. Je úspěšný, vzdělaný, hezky se obléká, jezdí v drahém autě, a tak dál.

Styl se mi líbil. Je čistý – krátké věty, krátké odstavce, krátké kapitoly. Knihy se četly dobře a hlavně rychle. Myslím, že jsem oba díly dorazil během tří dnů. Místy mi trochu vadilo cpaní důležitých informací na začátek odstavce. Připadalo mi, že to zní jako zprávy v televizi.

Jedna věc mě zarazila. Všiml jsem si, že v knihách několik mužů při různých příležitostech brečí. Přemýšlel jsem, čím to je. Snad proto, že Ohlssonová je žena a ženy mají k pláči blíž než muži? Nebo je to nějaká kulturní odlišnost Skandinávců? Očekával bych, že budou naopak drsní a nepřístupní. Kdyby vyšel další díl, určitě si ho taky přečtu. Stát se to může, poněvadž v příběhu zbylo několik volných konců, na které se dá navázat.

Quiet please: Yoga and introverts

Do you hate talking on the phone? Are you uncomfortable in crowds? Do you flee from parties at the first opportunity? Do you enjoy being alone with your own thoughts? Than you are an introvert and you should consider living yoga.

I am an introvert forced to live in a society which prefers extroversion. Same as many people similar to me I occasionally suffer. While extroverted folks gain energy from talking to other people, introverts lose it. Small talk is exhausting us. We have few friends, because when we find some comrade, we simply don’t feel the need to look for another. One person is enough for us. We like to spend time alone. We dwell most of our lifetime inside of our heads. This is the natural reason, why we are drawn to yoga.

Yoga is a discipline of the mind. Mind of an introvert is already disciplined, because we use it much – maybe too much. Introverts are introspective. We like to observe our mental states. In one of the ancient yogic texts is a simple message: you are that. Introverts can understand this message. It is fits to their nature.

Of course, we have some tendencies that are not yogic. Mind of an introverted person usually likes to wander. It seldom dwells in the present moment. I myself often think about books during yoga classes. Sometimes it is a book I am currently reading. Sometimes it is a book which I have read long time ago.

When I am standing on my head, I stray through the enigmatic library with William of Baskerville, flying with Margarita over the dark Moscow, or sailing with the Swallows and Amazons in the in Northern England. True yogi would not do it. But it is something on which I can work. Otherwise the mind of an introvert is prepared for yoga practice from birth.

There are also more practical reasons why introverts should visit yoga classes. Introverts sometimes need company, although they don’t want to talk to anybody or participate in the society in any way. The yoga class is ideal place for this. You just go there and spend time with people, who share common interest with you. But you don’t have to talk to them! To be silent is very yogic. When you were silent in during the break in school, you were weird. But when you are silent in yoga class, you are cool.

Introverts spend lot of time at home with their books and computers. Even on a beautiful sunny day. And yes, we often do not change from our pyjamas, if we don’t have to. Asanas can be practiced pyjamas easily.

Yoga calms the mind. Mind of an introvert needs to be calmed. Introverts don’t need excitement from the outer world. They have enough of it in their own heads. This is sometimes confusing for extroverted people, even in the yoga class. When they meet an introvert, who is submerged in his thoughts, they have tendency to ask him or her “Are you OK?” The answer is almost always: “Yes, I am.”