Noční pták - Blog pro nespavce, zbloudilce, tuláky po hvězdách, černý ovce a ztracený existence

Klobouk s oblohou: druhá kniha s Toničkou

Po čase jsem si přečetl novou, nebo aspoň pro mě novou, Zeměplochu. Její hlavní hrdinkou je opět mladá čarodějka Tonička Bolavá. Od událostí popsaných v knize Svobodnej národ, kdy zjistila, že má velké nadání pro čarování, uběhly dva roky. Jedenáctiletá Tonička se vydává do učení k čarodějce slečně Rovnovodovážné. Opouští svůj rodný kraj, Křídu, a putuje do hor. V jejích patách ale táhne tajemný nepřítel. Nechci toho prozrazovat víc. Snad jen, že Tonička je zvlášť zranitelná kvůli svým výjimečným schopnostem. Stejně jako jedna další, nám všem dobře známá, čarodějka je totiž Tonička přirozený talent na zapůjčení.

Jak jsem už psal minule, knížky s Toničkou jsou méně parodické a vážnější než ostatní Zeměplochy. Trochu připomínají některé kratší příběhy z počátku cyklu, jako byla třeba Čaroprávnost. Zjevně jsou také psané pro mladší čtenáře. Toničku jsem si už oblíbil. Mám radost, že se v knize objevuje i Bábi Zlopočasná. Místo obvyklé svérázné a hašteřivé staré dámy je však pojata jako nejmocnější čarodějka široko daleko. Všichni k ní mají zbožnou úctu. To mě moc nebavilo. Aby bylo jasno: o Bábiných schopnostech nepochybuji.

Jen mi připadá, že tenhle nábožný popis je trochu nudný. V knize se setkáme i s dalšími mladými čarodějkami v učení. Říkají tomu „být na čáře.“ Největší potenciál pro další knihy má – aspoň podle mě – jedna z nich, jménem Petulie Chrupavková. Je roztomilá. Umí už létat na koštěti, ale ještě jí nejdou zatáčky. Nosí několik kilo okultní bižuterie. Neustále se do svých šperků zaplétá, takže ji musí někdo osvobozovat. Už mi zbývají přečíst jen tři Zeměplochy. Všechny jsou s Toničkou, tak doufám, že se v nich Petulie objeví.

V Klobouku s oblohou je jako už mnohokrát patrný konflikt mezi dvěma přístupy k čarodějnictví. Zastánkyně nových způsobů se ho snaží provozovat podobně jako mágové. Používají všelijaké rekvizity, nosí roucha vyšívaná hvězdami a osmiúhelníky, vzývají vesmírné síly … zkrátka dbají na styl. Fundamentalistky typu Bábi ho naopak provozují jako domácí práce. Tvrdí, že jediné, na čem záleží je hlavologie. Fundamentalistky se smějí naposled, stejně jako v ostatních knihách.

Z Toničky roste netradiční čarodějka. Nezáleží jí na černých šatech a špičatém klobouku. Připomíná tím Magrátu Česnekovou, až na to, že je daleko víc talentovaná. Jelikož je v Klobouku s oblohou Tonička, jsou tam i Nac mac Fíglové. Tentokrát mi jejich nářečí připadalo srozumitelnější. Zdálo se mi také, že jednali o něco méně ztřeštěně než obvykle. Možná je to ale na škodu věci. Nejsem fanda Fíglů, takže to nemůžu posoudit.

V Klobouku s oblohou se opakuje motiv pouště, kterou je třeba po smrti přejít. Myslím, že se tentokrát povedl méně než třeba v Malých bozích. Mimochodem, zajímalo by mě, kde ho pan Pratchett našel. Připomíná mi podobnou poušť z příběhů o Gedovi od Ursuly Le Guinové. Pratchett je určitě četl. Tipoval bych ale, že motiv pouště je starší. Nabízí se egyptská mytologie. Pokud si však pamatuji, mrtví Egypťané putovali ke svým bohům na lodi po řece. Snad by se to dalo dohledat na L-space webu.

Burešátor: rozšíření pro váš prohlížeč

Je to už dávno, co jsem měl v Chromu rozšíření, které dělalo jen jednu věc: nahrazovalo slovo Zeman slovem Kokot. Jmenovalo se ZemanBlock, a pokud používáte Chrome, můžete ho taky zkusit. Pro Firefox, který zrovna teď používám i já, bohužel neexistuje. Podle mé zkušenosti je rozšíření vtipnější, než vypadá. Mnohokrát jsem na něj zapomněl a pak jsem se divil titulkům typu „Kokot odmítl podepsat rezignaci vlády.“ Rozhodl jsem se, že vyrobím něco podobného. Beztak jsem se chtěl dozvědět, jak se rozšíření dělají.

Moje první plužina se jmenuje Burešátor. Nahrazuje sousloví „Andrej Babiš“ řetězcem „agent StB Bureš,“ sousloví „Andreje Babiše“ řetězcem „agenta StB Bureše,“ a tak dál. Když nepozná dvouslovný výraz, nahradí jen řetězec „Babiš“ řetězcem „Bureš.“ Udělal jsem verze pro Firefox i Chrome. Je to spíš experiment. Ze všeho nejvíc jsem chtěl zkusit vyrobit nějaké to rozšíření. Bylo mi jedno, co bude dělat. Babišátor funguje, i když s ním ještě nejsem spokojený.

Napoprvé jsem se ho pokusil naprogramovat hrubou silou. Vypsal jsem si všechna sousloví, která jsem chtěl změnit, nechal je javaScriptem vyhledat ve stránce a přepsat. Čeština má sedm pádů. Dva se v případě AB opakují. Genitiv (koho? čeho?) Andreje Babiše je stejný jako akuzativ. Dativ (komu? čemu?) je stejný jako lokál (o kom? o čem?) Andreji Babišovi.

Bylo ale potřeba udělat zvláštní verze s velkým a malým písmenem na začátku. V mojí první primitivní verzi rozšíření javaScript nerozeznával text od HTML tagů nebo skriptů, takže toho k prohledání bylo opravdu hodně. Plužina šla pomalu. Přemýšlel jsem, jak jí napsat jinak. Ukázalo se, že je to obtížný problém.

Aspoň pro mě. Nakonec jsem si znovu našel ZemanBlock, který jsem zmiňoval na začátku, a upravil ho. Nechtěl jsem se vzdát skloňování, takže jsem svoji upravenou funkci ze ZemanBlocku zavolal ještě uvnitř další funkce. Rychlost se zvedla, i když to není žádná sláva. Chrome nemá problém, Firefox si ale na některých stránkách stěžuje, že ho Burešátor zpomaluje. Pokud se pamatuji, původní ZemanBlock taky prohlížeč trochu zpomaloval. Budu dál uvažovat, jak Burešátor zrychlit. Zatím ho můžete vyzkoušet, jak je.

Seychely v časech Woodstocku

Jako dítě jsem jezdil o prázdninách k pratetě do Prahy. Půjčoval jsem si knížky z její knihovny. Některé jsem měl moc rád. Když prateta umřela, připadly pražským příbuzným, které moc neznám. Jedna z těchhle knížek byla Ostrovy lidé a strašidla od Erica Herneho. Nedávno jsem se pokoušel o tom chlapíkovi něco vygooglit, ale neuspěl jsem. Asi napsal jen tuhle knihu a pak upadl v zapomnění. Našel jsem anglický originál, Haunted Islands (1970). Nedal se ovšem koupit ve vydání pro Kindle. K sehnání bylo jen antikvariátní papírové.

Kdoví, jestli nevyšlo všeho všudy jedno. Chvíli jsem uvažoval, že si originál objednám, ale pak mě napadlo najít na internetu český překlad. Měl jsem štěstí. Za sto šedesát korun (padesát korun kniha, sto deset poštovné) byl můj. Ostrovy, lidé a strašidla jsou cestopis. Autor v něm vypráví, jak se ještě s jedním kamarádem a se psem vydal na okružní plavbu po Seychelách. Výlet podnikli na konci šedesátých let. Pluli na Herneho plachetnici jménem Uhura, což prý Svahilsky znamená svoboda. O lodi toho v knize moc není.

Berne píše, že se schválně snažil vyhnout jachtařským detailům, poněvadž by mohly spoustu lidí nudit. Myslím, že je to jediná chyba celé knihy. Jinak je skvělá. Herne popisuje hlavně všelijaké svérázné postavičky, které se daly na ostrovech potkat. Nejlepší je starý námořník, jemuž říká Davy Jones (srovnej Davy Jones’ Locker). Davy Jones Uhuru navštěvuje a vypráví zajímavé příhody. Nejlepší je ta s Finem na palubě. Finové přináší děsnou smůlu.

Když jsem tu příhodu po dlouhé době znovu četl, vzpomněl jsem si na svoji pratetu, která ji měla moc ráda. Ještě zajímavější je defraudant z jednoho ostrova, který na Seychely prchl před manželkou. Vedle živých lidí se toho dozvíte spoustu i o těch neživých. Ne Seychelách byly totiž za Herneho časů rozšířené všelijaké pověry a duchařské historky. Samozřejmě pěkně bizardní. Zajímalo by mě, jak to na Seychelách vypadá dnes. Představuji si je jako milionářské souostroví, kde si běžný smrtelník nekoupí ani vodu.

Časy hodných dívek, které znaveným jachtařům na lodích za pár rupií vařily a uklízely, případně i něco víc, jsou už asi pryč. Čekal bych spíš luxusní resorty a kasina. Na druhou stranu, když jsem se zkusmo podíval, kolik stojí charter lodi na Seychelách, bylo to levnější než v Chorvatsku. S letenkou by takový výlet samozřejmě pořád vyšel draho. Třeba k němu někdy v budoucnu odhodlám. Bylo by pěkné zkusit Herneho cesty zopakovat. Z knihy se však často nedá poznat, který konkrétní ostrov Herne navštívil.

Recenze: The Princess Bride

Slyšeli jste někdy o chlápkovi jménem William Goldman? Já se přiznávám, že ne. Údajně je to jeden z nejvýraznějších amerických spisovatelů, a hlavně scénáristů, minulého století. Napsal třeba filmy Butch Cassidy a Sundance Kid nebo Všichni prezidentovi muži. Oba jsem viděl. Jak se jmenoval scénárista, jsem neměl ponětí. Dneska jsem od Goldmana dočetl knížku jménem The Princess Bride. Dostal jsem se k ní shodou okolností. Potřeboval jsem kvůli jednomu svému vedlejšímu projektu přečíst co nejvíc knih o pirátech. Začal jsem proto prohledávat různé čtenářské databáze. The Princess Bride jsem si několikrát všiml na prvním místě žebříčků knih s pirátskou tématikou.

Po přečtení vyšlo najevo, že o pirátech moc není. Nijak zvlášť mi to ale nevadilo, poněvadž za přečtení stála. Prý je kultovní, stejně jako film z roku 1987, jež podle ní Goldman napsal. V době, kdy jsem psal tenhle článek, visel celý na Youtube, ale ještě jsem ho neviděl. Žánr The Princess Bride by se asi dal označit jako fantasy. Nečekejte ovšem běžné fantasy rekvizity, jako jsou vousatí čarodějové, sveřepí trpaslíci, moudří elfové, lstiví draci a tak podobně.

Prostředí The Princess Bride ze všeho nejvíc připomíná (Jen trochu odbočím. Styl je taky dost specifický. Goldman často odbíhá od hlavního tématu. Zhusta vkládá do textu nesouvisející závorky. Někdy jsou pořádně dlouhé. Zabírají i celé odstavce. Jsou daleko delší než tahle ukázka. Miliónkrát, bžiliónkrát, skviliónkrát delší. Věřte mi, nekecám.) příběhy Zora mstitele v kombinaci s Kupcem benátským a Vladařem.

Goldman od začátku slibuje, že v knize bude všechno: dobrodružství, chrabří hrdinové, šermířské souboje, pomsta, pravá láska, odvážné útěky, krásná princezna čekající na záchranu, odporní zlosynové a ledacos dalšího. A taky že to tam je. Ale abych se konečně dostal k příběhu. Má nejméně dvě roviny. V jedné promlouvá sám Goldman a vypráví, jak mu jako dítěti otec četl knihu od nějakého S. Morgensterna. Jenže vynechával nudné pasáže a četl jen ty dostatečně akční. Když se Goldman pokusil nabídnout knihu svému vlastnímu synovi, neuspěl.

Proto se rozhodl, že ji zkrátí. Vlastní děj S. Morgensternova veledíla se pak odehrává v renesančně působícím království jménem Florin. Není nepodobné Benátkám. Žije v něm krásná dívka jménem Buttercup (česky pryskyřník, podobnost s Triss Ranuncul je čistě náhodná). Buttercup miluje mladíka jménem Westley a on miluje ji.

Jenže je chudý, a tak se vydá do světa vydělat peníze, aby si mohl Buttercup vzít. Pak ale přijde zpráva, že zemřel, když jeho loď přepadli piráti. Brzo na to se Buttercup rozhodne pojmout za ženu zlý florinský princ Humperdinck. Zaplete se do toho ještě několik dalších zajímavých postav. Nejlepší je španělský šermíř Inigo Montoya, který prahne po pomstě na šestiprstém vrahovi svého otce.

Goldman do děje často vstupuje a vysvětluje, co musel z knihy vystřihnout, poněvadž by to bylo pro dnešního čtenáře nesrozumitelné. Je to vtipné, odlehčené a čte se to vážně dobře. Až na některé na můj vkus trochu rozvláčné pasáže. Slovní zásoba je neobvyklá, setkal jsem se se spoustou nových anglických slov (a proklínal nešikovný slovník ve svém novém Kindlu – ten starý byl lepší). Víc už není co dodat. Jestli máte náladu na podobný příběh, The Princess Bride by vám mohla přijít k chuti. Jen škoda, že o těch pirátech tam toho je málo.

Sem s tím horizontem!

Včera odpoledne jsem složil českou kapitánskou zkoušku C. Rozhodl jsem se nepokračovat v britském systému RYA, o němž jsem psal posledně. Měl jsem k tomu čtyři důvody. Za prvé: český průkaz vyjde levněji. Za druhé: je oficiálnější. Za třetí: mohu s ním plout na lodi pod českou vlajkou. A za čtvrté: kdybych pokračoval v britském systému, měl bych asi znovu stejného instruktora jako minule. Nic proti němu, je to skvělý chlap. Mně ale nesedí, poněvadž je emotivní. Chová se jako klasický Ital. Já jsem spíš flegmatik a emotivní lidé mě znervózňují. Takže jsem si upluté míle z britského kurzu zapsal do české jachtařské knížky a přihlásil se na český kurz.

Byl to dobrý nápad. Zatímco při britské plavbě jsem měl s ovládáním lodě potíže, během české mi to šlo. Co víc, ostatní účastníci kurzu vesměs neměli zájem o klasickou navigaci pomocí majáků a kompasu, takže jsem mohl většinu přeplaveb plánovat já, včetně dvou nočních. Zjistil jsem, že role navigátora je někdy nevděčná. Stávalo se totiž, že jsem naplánoval nějaký kurz, jenže posádka jela s lodí jinam, takže jsem musel všechno změnit.

Jinak mě ale navigace baví. I když jsem už udělal zkoušky, uvažuji, že si objednám sbírku navigačních příkladů, a budu si je řešit jen tak. Počítání navigačního příkladu během zkoušky bylo legrační. Každý zájemce dostal svoji mapu s jiným příkladem. Paní z ministerstva dopravy, která přišla jako dozor, nás obcházela a dívala se, jak rýsujeme. „Už plujete?“ ptala se. „Ne? Teprve zaměřujete?“ Z navigace a COLREGů pak zkoušel bývalý kapitán Československé námořní plavby. Bylo zajímavé se s ním setkat.

Chtěl bych se ale ještě vrátit k praktickému kurzu. Ačkoliv jsme měli o dost pomalejší loď (Bavaria 36), upluli jsme 211 námořních mil. Minule to bylo 191, takže už mám za sebou 402 mil. Můžu teď dělat kapitána na lodi do šestnácti metrů, vzdálenosti dvacet mil od pobřeží a síly větru šest Beaufortovy stupnice. Šestka je necelých čtrnáct metrů za sekundu, ale zrovna tohle omezení se nedá v praxi moc vynutit. K dalšímu stupni, B, do vzdálenosti 200 mil od pobřeží, musím uplout 1000 mil jako kapitán a 1500 jako posádka mimo pobřežní pásmo.

Jsem zvědavý, jestli to někdy splním. Láká mě jet někam, kde není vidět pevnina. Během poslední plavby jsem měl možnost kormidlovat na vnější straně Dugi Otoku. Přibližně půl hodiny jsem mířil na volné moře. Obzor byl úplně prázdný. Bylo to skvělý pocit, ačkoliv Itálie na druhé straně jaderského moře byla na doplivnutí necelých šedesát námořních mil.

Dvakrát jsme zažili špatné počasí. Jedno dopoledne foukalo přes čtyřicet uzlů, takže jsme museli zůstat v přístavu. Poslední den nás zastihl déšť a bouřky. Zase jsem měl možnost kormidlovat, poněvadž se většina lidí schovala do kajuty. Neměl jsem pořádnou bundu, takže jsem byl úplně zmrzlý, ale to mi nevadilo.

V dešti jsem taky u kormidla zažil strašidelnou příhodu. Najednou se přede mnou vynořila loď, o které jsem neměl ani ponětí. Naštěstí nebyla v kolizním kurzu, i když projela blízko od nás. Kromě snížené viditelnosti jsem za to mohl i já, poněvadž jsem se zrovna pokoušel natáhnout si harness. Celkově beru plavbu jako úspěch, i když se ještě potřebuji ve spoustě věcí zlepšit. Nejdůležitější jsou přístavní manévry. Ty ale nejdou nikomu.