Noční pták - Blog pro nespavce, zbloudilce, tuláky po hvězdách, černý ovce a ztracený existence

Ještě mě nedostali

Pokud jste se sem během posledních přibližně šestatřiceti hodin pokusili vlézt, dostali jste se místo blogu na stránku Xhostingu. Museli totiž blog na chvíli odstavit. Bylo to kvůli útoku, který jim přetěžoval server. Už je spravené.

Dědeček indián

Existuje kategorie knih, které ledaskdo považuje za kýče. Pro jiné lidi jsou zase kultovní. Bývají krátké. Často jsou to idylky, alegorická vyprávění, bajky … Sám bych tam zařadil Malého prince, kterého mám rád, Alchymistu, kterého nemusím, nebo Jonathana Livingstona Racka, u nějž si nejsem jistý. Snad by se mezi ně dala počítat i Babička. (Četl jsem ji jen jednou, před maturitou, a líbila se mi.) Myslím, že by se k nim dala počítat i Škola malého stromu od Forresta Cartera. Hlavní hrdina a vypravěč v jednom je indiánský kluk, jemuž zemřou rodiče.

Ujmou se ho prarodiče, do jejichž osamělé lesní chajdy se nastěhuje. Jeho dědeček je napůl indián Čerokí, babička čistokrevná indiánka. Říkají chlapci Malý strom. Dědeček se živí pálením whisky z kukuřice, s čímž mu Malý strom pomáhá. Kromě Malého stromu, dědečka a babičky, vystupují v knize i jejich domácí zvířata, smečka psů a mezek, obyvatelé blízké osady, a další lidé, běloši i indiáni.

Knížka je složená z drobných příhod. Odehrávají se ve třicátých letech dvacátého století. Narazíte i na několik zmínek o velké krizi, jež se ale života Malého stromu a jeho přátel i nepřátel téměř nedotkne. Samozřejmě se řeší osud indiánů, kteří v knize nemohou volit a dočtete se i o čerokíjském pochodu smrti. Ve všech příbězích je ale nejdůležitější dědeček a jeho moudrost. Proto jsem si vzpomněl na Boženu Němcovou.

Asi ze všeho nejvíc se mi líbilo vyprávění o dědečkových rodičích. Když se brali, podrželi spolu hikorovou hůl, kterou si pak připevnili ke stěně srubu a dělali do ní zářezy, kdykoliv na ně dolehl smutek, radost, nebo když se usmířili. Nikdy ji ale nezlomili. Skončila na jejich hrobě. Nevím, jestli Čerokíjové nebo jiní indiáni něco takového doopravdy dělají, ale připadalo mi to hezké.

Škola malého stromu je fikce, i když po prvním vydání v roce 1976 byla údajně považována za autentické vyprávění. Než se autor stal spisovatelem, byl členen Ku Klux klanu a neúspěšným rasistickým politikem. Trochu to kazí dojem ze čtení. Knížka se mi ale zdála pěkná. Pokud máte rádi indiány, mohla by se vám taky líbit.

Buddha na rozloučenou

Potřeboval jsem výkupné sám za sebe. Jedna holka z redakce – jmenuje se Míša – odchází do České televize. Sedí v kanceláři hned za mnou a chodím s ní na všelijaká jídla. Tenhle pátek má rozlučkový večírek, kam mě pozvala. Jenže já jsem se rozhodl, že večírky už pro mě nemají smysl. Připadá mi škoda, že jsem na to přišel tak pozdě, ale je to lepší než nikdy. Jsem introvertní a ve společnosti neobratný. Když se někde sejdou víc než tři lidé, přestávám se chytat. Ideální počet je pro mě jeden člověk.

Když už na nějakou tu party jdu, snažím se tam sehnat někoho, s kým se můžu bavit samostatně. To se ale většinou nepovede na dlouho. Nemá cenu, abych, na večírek chodil. Jen bych tam zbytečně trpěl. Co ale s Míšou? Koupím jí dárek. Nesmí to být nic drahého, poněvadž tolik se zas neznáme.

Vybral jsem v čajovně na Václaváku malý litinový zvoneček s Buddhou a s čínskými znaky. Dám jí ho, aby byla v nové práci svobodná a šťastná („Snad dárek potěší,“ říká čajovník.). Před čajovnou ze zvonku odmontuji kroužek na klíče, který se mi nelíbí. Ještě by potřeboval zabalit. Zkusím knihkupectví o kousek dál. Vím, že v něm mají balící službu. Přijdu k pultu a zeptám se slečny s černými vlasy:

„Balíte tady i věci, které si u vás člověk nekoupil?“

„Ano, zabalíme tu jakoukoliv knihu.“

„A tohle?“ Vytáhnu zvonek. Je opravdu malý.

„Snad jo.“ Usměje se.

Vytáhne kus žlutočerveného papíru. A zkusí na něj zvonek postavit. Napřed na výšku, pak naležato.

„Stačí to jako bonbón?“

„V pohodě, bonbón je OK,“ řeknu. Chvíli zvoneček přeměřuje, pak ho zabalí. Ještě se zeptá, jakou barvu mašle bych chtěl. Souhlasím s červenou. Ováže s ní dárek na dvou koncích a předá mi ho.

„Co jsem dlužnej?“ zeptám se.

„Nic,“ odpoví a usměje se

Říkám si, že si tu příhodu musím zapsat. Je to nejhezčí, co se mi za, nevím jak dlouhou dobu, stalo. Ona byla Buddha.

Vlajka pro Tibet

Je desátého března. Víte, co to znamená. Tenhle blog není hlavní město Praha, aby se zalekl pohrobků předsedy Maa. Číňani nevědí, že existuje, takže to má snadné. Většinou se snažím vlajku doplnit nějakým krátkým textem, případně hudbou. Původní myšlenka byla vybírat něco, co jsem nenapsal sám, ale co se mi líbí, a co je buddhistické nebo aspoň orientální. Za dobu, co bloguju, a která je delší než kam sahá archiv, už mi ale doprovody došly. Mám ovšem jednu skvělou buddhisticko-orientální (OK – hinduisticko-orientální) věc, kterou sám provozuju, a o které můžu napsat: jógu.

Vlajka pro Tibet

Jako dítě jsem musel cvičit kvůli skolióze. Neměl jsem to rád. Když mě asi před čtyřmi lety začala trochu bolet záda, zkusil jsem sám praktikovat jógu, resp., ásany podle knížek a netu. Podařilo se mi si záda několikrát zablokovat a úplně se odrovnat, ale neodradilo mě to.

Před dvěma lety jsem začal chodit na hodiny a chodím doteď. Baví mě to. Navíc myslím, že pociťuji i psychické účinky, ačkoliv je z principu nemohu oddělit od účinků stárnutí. Připadá mi, že jsem klidnější. Méně se užírám věcmi, které se mi nepovedly, jako je třeba celá moje trapná a zbytečná existence. Dokážu lépe kontrolovat vlastní myšlenky, zvlášť ty nepříjemné, kterých jsem měl vždycky víc než příjemných.

Zavázat si tkaničku bez hledání něčeho, na co by si člověk mohl postavit nohu, taky není k zahození. Nehledě o stoji na hlavě. Ten je super. Trvalo mi nejmíň půl roku, než jsem se ho naučil, poněvadž jsem levý jak šavle. Chodil jsem k učitelce, která ho zařazovala skoro každou druhou lekci, ačkoliv ho mezi spolujógujícími nikdo neuměl. Asi čtrnáct dní před tím, než se mi stojku povedlo zvládnout, vyhodili učitelku z práce a odletěla do Indie. Teď chodím k jiné, která vyžaduje stoj na hlavě jen málokdy, takže ho provozuji většinou jen doma.

Nová učitelka toho moc nenaučí, poněvadž ásany často obměňuje. Před časem ale ukazovala jiný druh stojky, který bych chtěl zvládnout. Zatím umím širšásánu I. Chtěl bych se naučit dvojku, anglicky tripod headstand. Je pěkně těžká. Občas se o ní snažím, ale zatím bez úspěchu.

Kromě toho mám moc rád paščimotánásanu, předklon vsedě, taky se jí říká kleště, poněvadž jsem ji jako dítě nemohl udělat ani za Boha. Popravdě, jsem se dvakrát nesnažil. Možná mám jógu radši než běhání. I když těžko říct. Připadá mi, že se už neobejdu ani bez jednoho. Pořád se tomu divím, poněvadž co se pamatuju, sport jsem vždycky nesnášel. Neviděl jsem jediný celý hokejový zápas v televizi.

Tenhle článek budiž něčím na způsob coming-outu, poněvadž o praktikování jógy jsem nikdy moc nemluvil. V Česku je totiž dost feminizovaná a na hodinách převažují holky. Většinou si proto vybírám podložku vzadu v koutě. Když už ale cvičí i majitel pivovaru a ministr vnitra, je to snad v pohodě.

Napadá mě jen jediná nevýhoda jógy. Je stejná jako u běhání. Je to zabiják společenského života. Praktikuju většinou večer, což znamená, že se mi nechce nikam do hospody. Připadá mi to jako ztracený čas. Jako člověku podivínskému, introvertnímu a nepříliš družnému mi to ale nevadí. Pokud jste na tom stejně, je pro vás jóga jasná volba.

Jak to (ne)dopadlo. A tak různě

V. jsem nakonec napsal. Odpověděla, že by někam zašla, nejlíp i s druhou kámoškou, M. Tak jsem se zeptal M. Řekla, že by byla taky pro, ale že nebude mít tak měsíc na hospody čas. Jediná výjimka byl chystanej večírek s lidma z redakce, kam se zas nechtělo mně. Nějak večírky bojkotuju. Na posledním jsem byl snad ještě někdy před vánocema. Nemám na ně náladu. Stejně si nejlíp pokecám s jedním člověkem. Dva ještě ujdou, u tří už se přestávám chytat. Na chlast taky už nemám náladu. O trávě ani nemluvě. Život se mi zdá každý den stereotypnější. Ale to odbočuju.

Odepsal jsem V., kdy bych měl čas. Zase se neozvala. Pořád cítím závazek se s ní sejít, ale nechci jí otravovat. Nedávno jsem takhle psal jiné holce. Když vyšlo najevo, že se se mnou nechce bavit, připadal jsem si jak pičus. V. má možná lepší kontakt s lidma z Tejdne než já sám, poněvadž má Facebook, kdežto já ne. Třeba se to s ní ještě nějak vyvrbí.

Asi bych na blog ani nic nepsal, kdybych si nevšim, že sem začíná chodit víc lidí. Nebojte se. Žádný masy to nejsou. Je to tady pořád těžkej underground pro pár skalních. Podle počítadla ale návštěvnost přece jen trochu vzrostla. Už mě i napadlo, jestli to nejsou lidi z práce. Myslím ale, že bych se to doslech. Uvažuju, že pro sichr na pár měsíců zakážu vyhledávače. Zatím se mi ovšem zdá, že mě ten pravej Radek John chrání v Googlu spolehlivě.

Situaci v redakci nemá smysl popisovat, poněvadž se mění rychlejc, než sem přispívám. V zásadě panuje povšechné střídání klidných fází s vyhrožováním ze strany vedení. Zrovna dneska byla M. na poradě obviněna, že napsala sračku. Byla to ale stračka na objednávku z televize, kterou si nevybrala, a u který byl výsledek vcelku dopředu jasnej. A tak to chodí pořád.

M. na mě trochu zanevřela, poněvadž se víc baví s jednou novou holkou z Instintu, R. Sedí teď naproti sobě. Skoro by se dalo říct, že mi jí R. odloudila. Dřív byla M. ovladatelnější. Není to ale špatně, poněvadž už jsem v M. začínal trávit moc času. Některý lidi si to začínali nesprávně vykládat. Několikrát jsem měl dokonce dojem, že ze strany M. by byl i zájem. Z mojí ale ne, takže si teď díky R. nepřipadám tolik povrchně. Sorráč za ty matoucí zkratky. Tenhle příspěvek asi na Křišťálovku nebude.