Noční pták - Blog pro nespavce, zbloudilce, tuláky po hvězdách, černý ovce a ztracený existence

Návštěva předsedy Si

Minulý týden jsem si na vlastní oči ověřil, že zbabělost dělá z lidí kreatury. Poslyšte, jak se to stalo. Na velikonoční pondělí měl přijet do Česka čínský prezident Si Ťin-pching. Na pražské poměry se kolem toho strhla mela. Určitě jste o ní už četli. Na stožáry okolo Evropské třídy, která vede z letiště do města, vyvěsila reklamní agentura čínské vlajky. Okolo trasy prezidentské kolony čekali (zřejmě najatí) vítači, ale i (zřejmě nenajatí) odpůrci čínské vlády s tibetskými vlajkami. Musím se přiznat, že jsem to sledoval jen periferně. Připadalo mi to jako divadélko.

Jelikož jsem ale v práci spravoval i twitterový účet @tydenveda, retweetnul jsem na něm tři příspěvky, které se mi zdály zajímavé. Můžete si je prohlédnout na screenech tady a tady. Na jednom byla mapa míst, která si čínští vítači dopředu rezervovali, aby na nich nemohli demonstrovat odpůrci.

Na druhém byli patrně titíž vítači, kteří zakrývali billboard se čtrnáctým dalajlámou českou vlajkou. Třetí byl vtip od nějakého Jana Petruse (@JanPetrus_). Bylo to k večeru, chystal jsem se jógovat, poněvadž jsem dlouho nepraktikoval a měl jsem výčitky svědomí.

Telefonní rozruch

Ledva se ale postavím do tadásány, začne mi zvonit telefon. Volá mi editor webu tyden.cz, ať všechny tři ty tweety okamžitě smažu. Řekl jsem mu, že ne. Začal mě prosit, ať to smažu, že má čtyři (nebo já nevím kolik) dětí. Tenhle editor je snad nejservilnější a nejzbabělejší člověk, jakého jsem kdy potkal. Celou dobu, co ho znám, se bojí, že ho vyhodí. Oprávněně, o tom žádná. V TÝDNU se totiž vyhazují lidé neustále. Jenže tenhle chlápek bere výpověď jako konec světa.

Co do firmy vstoupila společnost CEFC, o níž se spekuluje, že ji řídí čínská rozvědka, je servilní vůči Číňanům. Místo zpravodajství z čínské návštěvy vzal online reportáž z ČTK, ale vymazal z ní všechny zmínky o protestech. Doplnil to twitter streamem Ovčáčka. Mimochodem, myslím, že tím Číňanům udělal medvědí službu, poněvadž Ovčáček byl fakt bizarní. To jsem ale v pondělí odpoledne nevěděl. Pro jistotu jsem vypnul zvonění, aby mě nerušilo, a vrátil se k jógování.

Osmnáct dní Tibetu

O @tydenveda jsem se staral tři roky a něco. Když jsem do TÝDNE nastupoval, napsal jsem kvůli tomu účtu svému předchůdci na místě vědeckého redaktora. Zmínil jsem, že mu v podstatě nic nebrání změnit uživatelské jméno – na Twitteru to jde – a odnést si ho i s následovníky do nové práce, což byl tehdy web ihned.cz. Říkal, že je to zajímavá myšlenka, ale že mi účet nechá. Za dobu, co píšu pro TÝDEN, se o Twitter nikdo nezajímal. Není divu, česká média tuhle síť obecně dost přehlížejí.

Vědecká rubrika je samozřejmě přehlížená také. Před čínskou návštěvou na jejím Twitteru osmnáct dní visela tibetská vlajka – publikoval jsem ji desátého března, kdy jindy. Zatímco jsem cvičil, několikrát mi zavibroval telefon. Ignoroval jsem ho a pokračoval v józe.

Když jsem skončil, měl jsem několik zmeškaných hovorů: jeden od toho webeditora, co už mi volal; jeden od jiné webeditorky, kterou mám rád; a jeden od původního vědeckého redaktora, zakladatele účtu @tyden věda. Chlápek z webu jim oběma volal, ať se mě pokusí přesvědčit, abych tweety, resp. retweety smazal. Řekl jsem, že je nesmažu a beru to na vlastní triko. Další den, úterý, už nebyl svátek, a tak jsem šel do práce.

Den volna

Cestou do redakce mi zase zvoní telefon. Volá mi další editor, tentokrát už ne webový, ale tištěný. Chtěl zas to samé, abych retweety smazal. Řekl jsem, že je nesmažu. Když jsem dorazil do práce, začal na mě řvát, že ohrožuju všechny, a že jestli chci někde demonstrovat, ať si napíšu výpověď. Řekl jsem, že ji dát nechci, ale nemám problém, pokud mi ji dá firma. To zas nechtěl on a prohlásil, ať si napíšu dovolenou a vypadnu, ale napřed mu dám heslo od @tydenvedy. Váhal jsem, jestli mu ho dávat, ale nakonec jsem uznal, že účet je asi firemní.

Napsal jsem si den dovolené a šel domů. Myslel jsem, že druhý den dostanu výpověď. To se ale kupodivu nestalo. Asi tak ve čtyři odpoledne mi zase zvoní telefon. Je to šéfredaktor. Říká, že se právě dozvěděl, co se ráno v práci dělo, a že mám druhý den přijít normálně do práce. Prý si mám jen pamatovat, že nemám dávat svoje názory na firemní účet. Společně roztrháme dovolenku a promluvíme si o tom.

Co z toho

Odvětil jsem, že to nebyly názory, nýbrž zpravodajský obsah, a že mu ukážu screen. Předpokládal jsem, že je řeč o návštěvě soudruha Si, nikoliv o vlajce z 10. března, což by se snad za projev politického názoru dalo považovat. Další den se ale žádná konzultace ani trhání dovolenky nekonali. Přišel jsem do redakce a psal články jako vždycky.

Nevím, co si mám o celé věci myslet. Slyšel jsem, že editoři dostali manuál, jak o návštěvě soudruha Si referovat. Sám jsem ho ale neviděl, takže nevím, co je na tom pravdy. Je možné, že to celé byla jejich vlastní iniciativa.

Zbabělců je mi líto. S Číňany nemám přímou zkušenost, jejich českých pochlebovačů bych se ale nedotkl ani třímetrovou tyčí. Ne kvůli čínské politice ale kvůli servilitě.

Divím se, že jsem nedostal výpověď. Po předchozích sporech s dalšími editory už mám v tištěném časopisu v průměru tak půl stránky na číslo a píšu skoro výhradně na web. Zdá se mi však, že po všech těch manévrech moje pozice v redakci paradoxně posílila.

Vlajka pro Tibet

Tahle akce má jednu skvělou vlastnost – vždycky mě donutí napsat něco na blog. Ne, že bych na něj nemyslel. Posledních několik měsíců se pořád chystám blognout, že končím v TÝDNU. A jelikož do TÝDNU teď vstoupili Číňani, je legitimní o něm psát v každoročním tibetském příspěvku. Už jsem tady několikrát zmínil, že v redakci nepanuje zrovna přátelská atmosféra. Každou chvíli někoho vyhodí. Připadám si už jako jeden z délesloužících redaktorů, ačkoliv pro ně píšu jen tři roky. Myslím, že za to může moje rubrika.

Vlajka pro Tibet

Vědy si většinou nikdo nevšímá. Na poradách se řeší jiné, důležitější věci. Teď se to ale trochu změnilo. Časopis směřuje k čím dál větší lidovosti, což znamená, že po mně chtějí buďto čím dál blbější témata nebo nic. Druhá možnost mi připadá lepší, poněvadž si pak můžu psát na web věci, které mě aspoň trochu baví. Redaktoři, kteří mají málo materiálů v tištěném časopisu, ale většinou dostávají výpověď.

Už několikrát jsem myslel, že ji určitě dostanu i já (a napíšu o tom na blog), jenže zatím se to nestalo (a tak jsem nenapsal nic). Nedávno jsem dostal nabídku jít psát časopis Karlovy univerzity. Normálně bych o ní asi neuvažoval. Kvůli situaci v TÝDNU ale dost přemýšlím, že ji vezmu. V tom případě by samozřejmě bylo lepší, kdyby mě vyhodili, než abych odešel sám. Dostal bych odstupné. Uvidím, jak se to vyvine.

Výpověď mi připadá jako dobrá možnost, i kdyby jednání s univerzitou nevyšla. Sám bych ten časopis už nečetl, natož abych si ho koupil. Za prvé proto, že je z něj číslo od čísla větší bulvár, a za druhé proto, že je mi nesympatická celá firma, která ho vlastní. Takže svobodu Tibetu!

Pelíšky na Andělu

Vyjdu schody z vestibulu metra na autobusové nástupiště. Na poslední nedělní spoj se mnou čeká šest dalších lidí. Mezi nimi holka s blonďatými dredy, klukem – no, spíš chlapem, je vysoký a plešatý – a kytarou. Oba dva stojí u sloupku s jízdním řádem. Posadím se na lavičku naproti nim. Holka se na mě usměje. Víc než ona mě zaujme její kytara. Mám chuť si na ni zkusit zahrát. Už skoro hrát neumím a nikdy jsem pořádně neuměl, ale i tak mě kytara láká. Je to klasická španělka. Holka na ni brnká, a tak slyším, že má nylonové struny. Bylo by blbé zeptat se, jestli si ji můžu půjčit?

„Já nechci jet domů,“ vykřikne holka. „Já chci ještě pařit!“

Pokouší se hrát předehru ke Slunečnímu hrobu. Nevím, jestli je se tomu kusu opravdu říká předehra, ale snad víte, co myslím. Moc jí to nejde. Asi proto, že brnká ve stoje. Kytara nemá popruh a špatně se holce se drží.

Říkám si, že bych to určitě zahrál líp. Holka se nepokouší se ani o takový ten sjezd na konci předehry. Moc rád bych si zkusil, jestli tu písničku ještě umím. Bylo by to asi ode mě vlezlé, myslím si. Raději místo toho dál čtu v kindlu. Četl jsem tenkrát Harryho Pottera.

Po chvíli přijede autobus. Sednu si na jednu z předních sedaček. Holka se posadí za mě. Dělí nás prostor pro kočárky. Dívám se na její odraz ve špinavém plexiskle. Pořád se pokouší hrát. Podle postavení prstů to pořád vypadá jako začátek Slunečního hrobu. Začnu zase číst. Když autobus zastaví a já vystoupím, vidím holku naposled. Spí. Zajímalo by mě, kam až dojela.

Harry a smrt

Harryho Pottera jsem přečetl na druhý pokus. Rozečetl jsem ho už jednou před lety. Dostal jsem se až do třetího dílu, ale pak mě ale přestal bavit. Zápletky se mi zdály moc strojené. Půlka z nich mi připadala jen jako výplň, která má oddálit rozuzlení hlavního příběhu. Neměl jsem rád Hagrida. Quidditch mě nebavil, asi poněvadž jsem nesportovní. Zdál se mi jako zdržování. Nedávno jsem ovšem zahlédl na Hlaváku nalepenou ceduli Nástupiště 9 a ¾. Navíc byl světový den Harryho Pottera a několik lidí z redakce jsou fandové.

Tak jsem se do Harryho pustil znovu. Změnil jsem názor a je ze mě fanoušek taky. Vesmír Harryho Pottera se mi zalíbil. Strávil jsem v něm něco přes měsíc. Bral jsem si čtečku do kavárny v práci a četl si místo psaní. Chodil jsem sám na obědy, abych mohl číst. Doma jsem skoro nezapínal počítač a nelezl na internet. Leda že se to týkalo Harryho.

Hledal jsem si hodně věcí. Nevyhnul jsem se několika spoilerům. Když umřel Dumbledore, hned jsem ověřoval, jestli nevstane z mrtvých jako Gandalf. Že jsou Severus Snape a Half Blood Prince jedna osoba, jsem taky věděl dopředu. Asi jsem to neměl dělat, jenže jsem to nemohl vydržet.

Na jeden zátah jsem zhltnul všechny knihy hlavního cyklu, Tales of Beedle the Bard, a všechny filmy. Zbývají mi už jen Quidditch Through the Ages a Fantastic Beasts and Where to Find Them. Mám je už připravené v Kindlu. Asi si ale teď dám chvíli oddech.

Je-li hlavní téma Pána prstenů Smutek, tak u Harryho Pottera je to smrt. Nepochybně. Vyhovuje mi to. Smrt mě fascinuje. Nejsem v tom sám. Myslím však, že moje zaujetí je silnější než zaujetí většiny jiných lidí. Líbí se mi ovšem i celý zbytek potterovského universa. Nevím tedy, jestli bych chtěl studovat v Hogwarts. Zdá se mi, že na té škole bylo dost buzerace.

Pořád mi připadá, že třeba v Harry Potter and the Goblet of Fire je celá ta soutěž čarodějných škol zbytečná. Na druhou stranu se mi začalo líbit, jaká hromada zápletek v těch knihách je. Zajímalo by mě, jak moc je JKR plánovala dopředu a kolik byla improvizace. Aspoň něco podle mě improvizace být musela.

Moje nejoblíbenější postava je Luna Lovegood. Miluju lidi, kteří jsou mimo jako ona („To mě nepřekvapuje. Působíš někdy dost podobně“— kolegyně R., fanynka HP). Nejvíc se mi líbilo, jak Luna komentovala zápas v Quidditchi. Nevěděla, jaké je skóre, ani jak se jmenují hráči. Zato obdivovala mraky nad hřištěm. Připomněla mi Cizince z Malých básní v próze. Škoda, že nedostala víc prostoru, a taky že byla blonďatá.

Filmy jsem samozřejmě shlédl až po knihách. Myslím, že moji představivost příliš neinfiltrovaly. Většinu věcí vidím pořád stejně. Jak knihy tloustnou a přibývá v nich vedlejších příběhů, začnou být filmy přecpanější. Nejsem si jistý, co z nich mají lidé, kteří knihy nečetli. Z mého pohledu je to ale správný přístup ke ztvárnění.

Některé věci jsem si představoval špatně. Nebo byly ve filmech dokonce lepší. Třeba domácí elfy jsem ze začátku považoval za trochu menší. Asi za to můžou ty imperiální jednotky. Evropan se v nich neorientuje. Během čtení jsem si je ale našel na webu.

Ve filmech se mi líbil i způsob letu Death eaters – jak se měnili v kouřové stuhy. Drak z Gringotts byl v předposledním bijáku vybledlý pobytem ve tmě jako Glum. Při čtení mě nic takového nenapadlo. Možná byl vybledlý i v knize je a přehlédl jsem to. Moc mě bavila Bellatrix Lestrange, jak v knihách, tak ve filmu. Připomínala mi Magiku Von Čáry.

Pankáč

Dneska si každý stěžuje na hipstry. Jako by jiné subkultury už ani neexistovaly. Jenže ony existují. Třeba pankáči ještě nevymřeli. Jednoho jsem potkal v létě na budějovickém vlakovém nádraží. Mohlo mu být čtyřicet plus. Možná pětačtyřicet plus. Byl opilý. Na sobě měl křiváka s nápisem Plexis a vojenské kraťasy se spoustou kapes. Byl malý. Tak metr pětasedmdesát. Číro měl krátké a vypelichané, ale měl ho. Byla půlka srpna a pořádné vedro. Většina lidí chodila naboso. Pankáčovy nohy však vězely v obrovských gládách. Pokud se těm botám tak pořád ještě říká.

Pozoroval jsem pankáče z fronty před okénkem s občerstvením a říkal si, že mu v těch botách musí být na chcípnutí. Motal se okolo zavazadlové přepážky, deset metrů ode mě napříč halou. Snažil se zjistit od paní za sklem, kdy jede vlak do Prahy. Považoval zavazadlovou přepážku za informační. Paní s ním nechtěla mluvit. Poslala ho pryč. Pankáč se potácel halou. Oslovoval čekající cestující. Ti před ním uhýbali a dělali, jako by neexistoval.

Rozhodl se mu poradit. Uvědomoval jsem si, že bych toho mohl litovat. Mohl by se na mě pověsit. Těžko bych se ho pak zbavoval. Jsem ale taková povaha. Dělám dobré skutky. Koupil jsem si sáček arašídů, superkyselé bonpary a vodu s bublinkami. Došel jsem k pankáči a oslovil ho:

„Je výluka. Z Budějovic do Soběslavi jedou místo vlaku autobusy. Stojí před nádražím.“

„Aha,“ odpověděl. „Dík, kámo.“

Pak si mě přestal všímat. Jeho opilecké bloumání ho odneslo pryč ode mě. Dopadlo to dobře, říkal jsem si. Žádné problémy. Vyšel jsem z ošuntělé nádražní haly. Autobusy už před ní stály. Přesně jak jsem pankáči řekl.

Vybral jsem si postarší hnědožlutou Karosu a nastoupil. Prošel jsem až k poslední řadě sedaček a uvelebil se u okna. Ruksak jsem položil na sedadlo vedle sebe. Když budu mít štěstí, nikdo si ke mně nepřisedne. V létě jezdí málo lidí.

Zul jsem si sandály a otevřel sáček s buráky. Ve vlaku mám svoje rituály. Buráky sním, dokud souprava ještě stojí. Jakmile se rozjede, otevřu bonpary. Když mi přijde průvodčí zkontrolovat jízdenku, nabídnu mu bonbón. Autobus ale není vlak. Snědl jsem buráky a otevřel bonpary rovnou. Ačkoliv jsme pořád ještě stáli. Díval jsem se z okna a pozoroval cestující.

Přimýchal se mezi ně i pankáč. Vrávoral po chodníku před nádražím. Zíral skrz okna autobusů. Odvrátil jsem pohled, abych nepřitáhl jeho pozornost. Bál jsem se, že si ke mně přisedne a bude se pokoušet se mnou mluvit. Byla to oprávněná obava. Jakmile mě pankáč spatřil, vlezl do mého autobusu. Prošel uličkou až dozadu a rozvalil se vedle mého batohu.

„Čau,“ povídá.

„Těbůch,“ odpovím.

„Máš tu volno?“

„Jasně,“ řeknu. Hned se ale začnu zase dívat z okna.

Snažil jsem se pankáče ignorovat. Prohlížel jsem si holky na chodníku před autobusem. Jsem hodný, ale kvůli sobě. Lidi nemám rád. Dělám dobré skutky, abych se ujistil, že jsem lepší než oni. Nechci s nimi mluvit.

„Hele,“ řekne pankáč. „Doufám, že tě nějak neseru.“

„Ne, v pohodě,“ ujistím ho a dál pozoruji dění pod oknem.

„Hele,“ řekne zas pankáč.

„Co?“

„Dej mi bonbón.“

„Jasně, vem si,“ odpovím.

Nabídl jsem mu sáček. Dlouho v něm lovil a pečlivě si vybíral. Nakonec vytáhl jeden bonbón. Červený! Ten hnusák! Dělá, jak je na sračky, a pak si vybere červený bonbón. Červené jsou nejlepší. Poradil jsem mu. Beze mě by neodjel. Jak se mi odvděčí?

Sežere mojí oblíbenou barvu. Proč si nevezme třeba žlutý? Žluté by do bonparů ani nemuseli dávat. Cesta do Soběslavi trvá aspoň čtyřicet minut. Za tu dobu by pankáč určitě dokázal vybrat všechny červené bonbóny. Potřeboval jsem se ho zbavit. Jenže jsem nevěděl jak. Znovu jsem se odvrátil k oknu.

„Hele,“ řekne po chvíli pankáč.

„Co?“ řeknu já.

„Dej mi eště jeden.“

Ten somrák!

„Jen si vem,“ povídám.

Pankáč zase dlouho a pečlivě hrabal v sáčku. Vypadal v tu chvíli úplně střízlivý. Nakonec objevil další červený bonbón. Rozbalil ho a strčil do pusy. Za chvíli slyším, jak kouše. To už je vrchol. Takhle bude za chvíli chtít ještě jeden. Taky bonbóny koušu. Jenže jsou moje. Mám na to právo. Darovaný bonbón bych nekousal.

Jak se pankáče zbavím? Měl jsem lístek do první třídy. Pankáč určitě ne. Jakmile dorazíme do Soběslavi, bude všechno OK. Co ale s bonbóny? Zabalit je a schovat do ruksaku? Jak tak přemýšlím, přejde k nám průvodčí. Poznal jsem ho. Jezdí v rychlíku do Prahy často. Je mladý, vysoký a upravený. Mohl by i k hradní stráži.

„Kontrola jízdenek,“ povídá.

Vytáhnu svůj lístek a Inkartu. Průvodčí obojí zkontroluje. Pankáč mu taky podá lístek. Vypadá jinak než ten můj. Je daleko větší.

„Tohle je lístek na autobus,“ povídá průvodčí.

„No dyť,“ povídá pankáč.

„Ale ne na autobus Českých drah.“

„Zaplatil jsem za něj tři stovky,“ řekne pankáč.

„To možný,“ odvětí průvodčí, „jenže do vlaku nebo autobusu Českých drah musíte mít jízdenku Českých drah. Pokud ji nemáte, musím vás požádat, abyste si vystoupil.“

„Ale jak se mám dostat do Prahy?“ ptá se pankáč.

„To je vaše věc. Jestli chcete jet s námi, musíte si koupit jízdenku.“

„Jenže já už nemám prachy,“ brání se pankáč.

„To je smůla,“ řekne průvodčí. „Když nemáte lístek, nemůžu vás tu nechat.“

„Měj rozum, chlape,“ smlouvá pankáč. „Já musim bejt zejtra v šest ráno v Praze v práci.“

Tohle taky znám. Celý víkend toužím vrátit se zpátky do práce. Přeji si, aby už bylo pondělí a já se shledal se svou židlí a počítačem v redakci. Těším se na poradu v deset hodin. Nemůžu se dočkat, až se dozvím, co budu psát. Najednou mi bylo pankáče líto.

Co kdybych mu lístek koupil? Peněz mám dost. Když tu udělám, získám spoustu dobré karmy. Brzo ze mě bude buddha. Osvobodím od utrpení všechny bytosti na celém světě. Poutníci budou cestovat tisíce mil, aby mohli vyslechnout moje učení. Útržek mého oranžového roucha se bude vyvažovat zlatem.

Nahmatal jsem v kapse peněženku. Pak jsem si ale vzpomněl na červené bonbóny. Zase jsem ruku z kapsy vytáhl. Karmu můžu nahrabat i jinak. Pustím v Praze sednout nějakou babku. Otočil jsem se zpátky k oknu a nechal průvodčího, ať pankáče vyhodí.